Obviněním, že si Jiří Dienstbier zadal s komunistickou vojenskou rozvědkou, jsem nevěřil ani na chvíli. Ne snad, že bych jej měl za bůhvíjakého bojovníka a radikála. Pouze vím, že jsou principy, za nimiž odjakživa stojí a jejichž dodržování jej vyšoupne tu z rozhlasu do kotelny, tu z KSČ do Charty 77. Čestným lidem zkrátka stačí stát si za svým. Nemusí přitom ani hlasitě křičet, ani si hrát s estébáky na schovávanou. Ba nemusí ani následně vyžadovat omluvu od těch, co jim nespravedlivě přišijí nějaký ten škraloup.

Jiří Dienstbier v tom ale není sám. Stejně jako v jeho kauze působily zdroje z postžáčkovského Ústavu pro studium totalitních režimů také v případu spisovatele Milana Kundery. Podobně jako v pondělí Český rozhlas sloužil tenkrát coby nosič neověřené informace — že Kundera donášel — týdeník Respekt. Komusi se podařilo vypustit smrad, který dodnes není úplně vyvětrán. Jsou to už dlouhé roky, kdo ví, jak se věci ve skutečnosti měly, akceptuje rčení o šprochu, na němž je vždy pravdy trochu, ledaskdo.

Podobně se už zatopilo nejedné celebritě z prostředí tuzemské popkultury.