Ještě to není fašismus, ještě ne… no nazdar
Miroslav HudecMiroslav Hudec se věnuje normalizaci nenávisti ve veřejných projevech politiků. Proč dnes není extremismem to, co by se ještě přednedávnem zdálo naprosto nepřípustné?
Často tradovaný příklad, že žába vyskočí z vroucí vody, ale v postupně ohřívané se nechá zaživa uvařit, je opravdu jen pábitelská zkazka. Pud sebezáchovy by u zdravého živočicha určitě neselhal.
Nejsem si ale jist, jestli je takto spolehlivý i u organismů společenských. Zvlášť když už si nemůžeme být zcela jisti, zda jde ještě stále o organismus zdravý. Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s nedávno uveřejněnou výroční zprávou ministerstva vnitra o extremismu. Prý ministerstvo váhá, zda mezi extremisty zařadit i hnutí SPD Tomia Okamury. Sice „vybírá podobná témata jako pravicoví extremisté a nezřídka k nim zaujímá i stejné pozice… v některých případech jsou vyjádření představitelů i radikálnější než vyjádření představitelů tradičních pravicových extremistických stran…“ Ale.
Dnes je to přece jen o něco pomalejší. Voliči SPD a jim ideově spříznění občané se emancipují postupně. Jejich pocit, že už se konečně musí osvobodit z nevolnictví korektnosti, uniknout z područí eurohujerů, havlistů a vůbec všech národních zrádců, je sice v rozporu s realitou politické scény, ale opírá se o vidinu hlavního balvanu na cestě k plnému úspěchu. Tím balvanem jsou veřejnoprávní média.
Tam se odehraje konečná bitva.
Všechno je totiž v té hře tak nějak vzhůru nohama, zdůrazněním této absurdní polohy autor dokonce pranýřuje i sám sebe a společně se sebou samým všechnu tu - dnes tak běžnou - samolibost a nadutost elit, které se domnívají, že znají zaručené recepty na nápravu všeho zla světa. Ve skutečnosti je však jejich cílem prosazení ideologie, které sami podlehli, a s tím související potřeba kladného sebepřijetí. Frljić tuto souvislost nemilosrdně demaskuje sám na sobě a dokonale ji paroduje, takže hra je ve druhém plánu vlastně hlubokou poklonou křesťanské pokoře, vyvěrající z tradičně chápané zbožnosti, nyní však bohužel opouštěné a nedoceňované. Právě prostřednictvím netradičních uměleckých prostředků vzdává autor hold tradičnímu křesťanství a tento kontrast je pak příčinou kontroverzí, které hra v odkřesťanštěné Evropě vyvolává. Frljić tak vlastně těmito provokativními prostředky, zesměšněním negace negace, bojuje za návrat Evropy k jejím hodnotovým kořenům a sám se přitom z lásky k nám nechává přibíjet na kříž veřejného pohoršení.
+ + +
[1] https://www.lidovky.cz/atentatnici-a-plyn-jako-reseni-pisi-lide-k-fotce-deti-chapu-duvod-nenavisti-rika-poslankyne-spd-ig5-/zpravy-domov.aspx?c=A171108_133538_ln_domov_sk
-----------------------------------
Nemyslela to paní Hyťhová právě nějak takhle?
na retro večírku se ale zase objeví v těch starých.