Na inscenaci Muž bez minulosti v Dejvickém divadle podle stejnojmenného filmu finského režiséra Aki Kaurismäkiho mile překvapí hned několik věcí. Jednak to, že inscenace dodržuje celkovou atmosféru filmu i přes to, že celou dobu podtrhuje svou divadelnost a specifická omezení, která film řešit nemusí.

Jde jednak o ukázněnost projevu herců, jeho až minimalistickou úspornost a dokonalou koncentraci většiny z nich. Potěší i hudební doprovod produkovaný živou kapelou a zpěváky zjevujícími se ve výklencích po stranách na úrovni prvních řad hlediště. Navíc inscenace občas přeroste i v jakýsi muzikál, když se postavy na jevišti občas tak nějak bezděčně přidají ke zpěvákům. Anebo mají přímo své vlastní pěvecké party.

Režisér Miroslav Krobot zaplnil malé jeviště Dejvického divadla značným počtem postav. A objeví-li se najednou, je jeviště zcela přeplněné. Mohou se v souvislosti s tím vybavit vzpomínky na přecpané jeviště v Našich furiantech Petra Lébla v Divadle Na zábradlí.

Příběh muže v podání Davida Novotného, který v důsledku loupežného přepadení a úderu do hlavy ztratil paměť a ocitl se na periferii společnosti, plyne pozvolna. Klidně. Jako lyrická báseň se severskou melancholií, jako balada. Ovšem s dobrým koncem.

Muž následkem ztráty paměti opětovně nalezne sám sebe. Objeví v sobě záliby, zvyky, nové pocity, které, jak se ukáže v závěru, nikdy nebo už dlouho neměl. Jako by se mu dostalo možnosti prožít svůj život znovu. Po boku obětavé ženy z Armády spásy, do níž se zamiluje.

Oproti filmu je ale inscenace o poznání humornější. Komika se objevuje jakoby bezděčně. I když i to největší číslo, s vodkou náhodou nalezenou ve staré lednici a trojicí mužů ihned zkonzumovanou, je vystavěné nenuceně. Vše zde má pečlivě odměřenou míru.

Mnoho zdařilých gagů vzniká v inscenaci také na základě omezených možností divadelního jeviště. Přiznané a přiznávané divadelnosti. Vyzdvihováním divadelní naivity a zároveň jejím povyšováním na stylovou normu inscenace. Nejvíce to vyniká třeba ve chvílích, kdy postavy sdělí, že někam jdou, udělají do konce jeviště tři kroky a stejně suše oznámí, že už jsou tam. Nebo když pokladní Petry Hřebíčkové při podivně slušném a oprávněném přepadení banky leze do trezoru v mělkém propadle jeviště a snaží se hrát, že schází hluboko dolů po točitých schodech, které tam samozřejmě nejsou. Působí to neobratně, ale zároveň je ta neobratnost záměrem. V tomto případě stylotvorným. A opět hravě komickým.

I přes nepochybné kvality inscenace se však nabízí otázka, zda-li přece jen divadelní tvar původní Kaurismäkiho film neochudil. Zdali se opravdu podařilo vytvořit rovnocennou divadelní strukturu. V tom nakonec přece jen inscenace pokulhává. Což je u adaptací filmových děl divadlem běžné.

Málokdy se totiž stane, že by divadelní jeviště film překonalo. Nebo mu dodalo něco navíc. Spíš je to vždycky méně. Ač je atmosféra inscenace Dejvického divadla podobně pochmurná a hovoří se v ní téměř stejně spoře jako ve filmu, přece jen chybí cosi zásadního. Třeba tíživá a konkrétní atmosféra exteriéru předměstské periferie, která je ve filmu radikálně přítomna.

Její rovnocennou hodnotu se na jevišti nakonec vytvořit nepodařilo a inscenace tak přichází o jednu zásadní tematickou rovinu. Nebo v ní chybí i herecké typy stejně výrazné a vhodně zvolené, jako u Kaurismäkiho. Ubohost životů postav jakoby se u něho také odzrcadlovala v jejich unavených tvářích. Na jevišti tomu tak není. Vidíme jen známé tváře českých herců, kteří sice hrají precizně, ale přece jen to není dost. I když to nakonec příliš nevadí.

Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti. Překlad Pavla Arvela, adaptace a režie Miroslav Krobot, scéna a kostýmy Andrej Ďurík, dramaturgie Karel František Tománek, hudba a hudební nastudování Marek Doubrava, pohybová spolupráce Kristýna Lhotáková, hrají David Novotný, Tatiana Vilhelmová, Martin Myšička, Jaroslav Plesl, Klára Melíšková, Ivan Trojan a další. Premiéra 21. ledna 2010 v Dejvickém divadle Praha.

Recenze byla v kratší verzi odvysílána v pořadu Mozaika na Českém rozhlase 3 Vltava.