↗

K úternímu poledni bylo potvrzeno 900 izraelských a 600 palestinských obětí. Zvláště palestinské číslo však ještě o hodně vyroste. Foto Robyn Beck, AFP

Útok, jímž se o víkendu podařilo palestinskému Hamásu překvapit Izrael i většinu světa, byl jedinečný v řadě ohledů. Nejvíce samozřejmě v rozsahu, míře přípravy a podcenění — o tom se teď všude mluví —, zároveň ale i co do jeho bestiality a přijetí.

Spolu s promyšlenou ofenzivní operací, demolováním pohraničních bariér a klasickou raketopalbou totiž vyrazily tentokrát z Gazy i teroristická komanda, která v přilehlých izraelských kibucech, osadách a obcích vraždila tu systematicky, tu na potkání. Přeživší vojáky i civilisty pak brala jako rukojmí.

Smrt nebo únos Izraelců vyvolává ve většině západního světa tradičně mnohem silnější reakce než smrt nebo únos Palestinců. Při aktuálním útoku navíc již v prvním dnu zaplavily sociální sítě videa, na nichž palestinští mladíci jásají u bezvládných zohavených těl, včetně těl žen, vozí mrtvoly přivázané jako trofeje na motorkách nebo prohledávají v židovských osadách dům za domem a hledají, koho ještě zabít či zajmout.

Druhý den přibyly záběry a svědectví z rovněž napadeného rave festivalu v poušti, kde bylo k pondělnímu odpoledni identifikováno na 260 těl mladých lidí, kteří si přijeli prostě jen zatančit. Svědkové útoku, kterým se podařilo utéct do pouště, schovat se mezi stromy či na nedaleké plantáži pomelovníků, hovoří dokonce o znásilňování či lámání končetin.

Ve třetím dnu začala být pak zveřejňována identita zasažených cizinců (jde o občany třiadvaceti — ! — různých zemí) a také postřílených či unesených dětí, včetně kojenců.

↗

Fanatické ozbrojence z hamáských Brigád mučedníka Izzuddína Kásama, považovaných za nejnásilnější větev organizace, vede legendami opředený velitel Muhammad Dajf. Izraelští vojáci mu při pokusu o atentát v roce 2014 zabili sedmiletého syna, tříletou dcerku i sedmadvacetiletou manželku. Právě Dajf měl být za Hamás hlavním plánovačem sobotního útoku. Foto Mahmud Hams, AFP

Hamás zde odhalil pozapomenutou část své tváře — stále jde i o všehoschopné bestialní teroristy. Organizace má sice za sebou známou historii sebevražedných a bombových útoků z dob druhé intifády, ale ani ta nepůsobila tak hororově, jako víkendové masakry. Navíc od tehdejších událostí uplynulo už dvacet let.

V posledních letech platil Hamás spíše za odbojovou mafii, za organizaci, která sice šermuje islamismem a na Izraelce občas zaútočí jednoduchými raketami, ale jinak si především kraluje v Gaze jako nějaký vousatý gang, který si sní své sny o ovládnutí celého prostoru mezi Jordánem a Středozemním mořem, leč reálně ovládá jedno přelidněné, izolované a vyhladovělé pásmo o rozloze Praha — Mělník — Veltrusy.

Izraelci byli s Hamásem v kontaktu přes prostředníky. Informace o tom, že se něco chystá, před víkendem měli, ale vyhodnotili je chybně. Krátce před útokem ostatně s Hamásem vyjednávali o navýšení počtu pracovních povolení pro obyvatele Gazy, a tak zjevně nečekali, že rozpoutá takový teror právě nyní. Navíc že bude mít podobu, jež připomene spíše Boko Haram či Islámský stát…

↗

Postřílení izraelští civilisté na autobusové zastávce ve Sderotu — třicetitisícovém městě, jež bylo v padesátých letech postaveno pro židovské přistěhovalce z Turecka, Sýrie a Íránu. Foto Oren Zif, AFP

Proč někdo útok oslavuje

Hamás vyrostl v osmdesátých letech jako islamistická větev palestinského odboje. V jednu dobu jej Izrael dokonce tajně podporoval kvůli oslabení hlavního palestinského hnutí — Arafatova Fatahu. Také po období 2006—2007, kdy ovládl pásmo Gazy a přestal s velkými bombovými vlnami, se příliš netlačilo na jeho zničení. Byla zde obava, že by se v Gaze prosadily Al-Káida nebo později ISIS.

Mezi Palestinci opíral Hamás svou pozici vždcky o několik pilířů: o svou původní — a s Fatahem ostře kontrastující — nezkorumpovanost, o islamistickou ideologii, o mučednictví a vazbu na Muslimské bratrstvo, o ozbrojenou moc a také — a to je zvlášť důležité pro pochopení dnešní situace — o garanci soustavného vzdoru. Hamás znamená arabsky nadšení. Současně jde ale o akronym pro Harakat al-Muqawama al-Islamíja, Hnutí islámského odporu.

Zatímco Fatah se zřekl už v devadesátých letech systematického ozbrojeného odboje a začal kooperovat s Izraelem otevřeně, při čemž jeho elity korupcí mimořádně zbohatly, Hamás vyjednával vždy jen tajně či přes třetí strany. Oficiálně stále bojoval, což světu dokazoval známým ostřelováním Izraele raketami, únosy vojáků a dílčími výpady.

Jde tu o jev, který jsme analyzovali už při poslední eskalaci — s tím, jak obě strany pohřbily po letech 2007, 2008 mírový proces a jak se situace Palestinců v poslední dekádě soustavně zhoršovala, převládly v palestinské komunitě dvě dominantní reakce: celková deprese a skepse k budoucnosti, patrná zejména u starších lidí, a kult vzdoru, boje a konfrontace s všudypřítomnou izraelskou mocí, a to v jakékoliv podobě bez ohledu na smysluplnost, patrný zvláště u mladých.

Jako by neexistovala už žádná jiná cesta: příčinou všeho zla je izraelská dominance, respektive okupace; nemá smysl řešit vlastní reprezentaci či vyjednávání, musí se nějak — jakkoliv — bojovat. Pro Hamás byly takové jednorozměrné nálady ideální. Podporoval je i využíval, sám z nich těžil. I toto je část jeho identity, která se relativně málo rozebírá.

↗

Izraelští vojáci čekají na povel ke vpádu do Gazy. V Hamásem ovládaném pásmu žije dnes 2,1 milionu lidí. 1,7 milionu z nich přitom připadá na příslušníky uprchlických rodin vyhnaných v minulosti z území dnešního Izraele. Foto Thomax Coex, AFP

Je velmi dobře, že zde vyšel text Chagaje Matara porovnávající sobotní prožitek hrůzy na izraelské straně s tím, co zažívají Palestinci roky. Umožňuje to pochopit, proč někteří poslední útok Hamásu slaví. To, co je oslavováno, nejsou popsané bestiality jako takové, ale velikost rány, již v palestinských očích utržil původce všeho zla, často se jevící jako takřka nezranitelný. „Od namyšlenosti k ponížení — palestinský blitzkrieg je pro Izrael katastrofou kolosálních rozměrů,“ tituluje svůj text na Al-Džazíře Marwan Bishara, paletinský analytik, který je jinak obvykle schopný odstupu.

Již před vypuknutím současné a už několik let trvající izraelské vnitropolitické krize, typické — mimo jiné — ústřední snahou Benjamina Netanjahua zůstat za každou cenu u moci, byly u mladých Palestinců patrné válečné nálady.

Nyní, po posunu celé izraelské politiky doprava, po nástupu nejzoufalejší vlády, jakou kdy země měla, po aktivizaci extremistů z osadnického hnutí a po rekordním počtu nejrůznějších incidentů, byla touha po ponížení okupanta už enormní.

Hodně se dnes při analýze příčin útoku mluví o sbližování Izraele s arabskými monarchiemi, které má Hamás — a jej podporující Írán — zájem překazit. Může to být jeden z faktorů. Stejně jako nezkušenost ministrů z extremistických stran a neochota armády spolupracovat s nimi nad rámec nutného. Nálady sem ovšem patří neméně.

Pocit léta se prohlubující bezmoci, dychtění po alespoň nějakém pohybu a související tužba uštědřit utlačujícímu nepříteli co největší ránu šly v poslední době cítit tak silně, že je v podstatě s podivem, že se z dvoumilionové Gazy k útoku připojilo jen několik stovek teroristů.

Co bude dále

To, co se děje, jsou plody okupace, oprese, fanatismu podpořeného zneužitým náboženstvím, chtivosti sekulární části palestinských polhavárů, rasismu na obou stranách, úpadku elit, neochoty mezinárodního společenství k jednotné akci i bláhové víry v to, že mezinárodní společenství splní palestinské tužby, donutí-li jej Palestinci nějak reagovat.

Z vojenského hlediska sledujeme nyní klasickou izraelskou reakci, komplikovanou ovšem faktorem rukojmích. Zatím se prováděly jen nálety mající paralyzovat údernou infrastrukturu Hamásu. Již ve druhém dni přitom reportáže ukazovaly v Gaze celé vybombardované ulice a palestinské ministerstvo zdravotnictví hlásilo 91 zabitých dětí.

Zvykem bývá, že mocnosti, na jejichž názoru Izraeli záleží, dají vždy jeho armádě nějaký čas, než začnou vyzývat k ukončení operace. Jak dlouho bude trvat jejich reakce tentokrát, těžko říci. Izraelská strana zatím stále opakuje, že šlo o nejhorší útok na izraelské civilisty od holokaustu a že udělá vše pro to, aby se už neopakoval. V masmédiích se také pořád objevují nové a nové portréty unesených a postřílených, především z izraelské strany.

Obvyklý postup v rozsáhlejších střetech s Hamásem je následovat úvodní nálety několikatýdenním pozemní vpádem, při němž se likviduje to, co nezničila letadla. Je zde zkušenost z velkých pozemních operací Cast Lead na přelomu let 2008 a 2009 nebo Protective Edge v roce 2014, kde tvořili civilisté dle palestinských zdrojů 70 procent, dle izraelských 36 procent obětí.

Nyní jsou tu však ještě další faktory. U Gazy je sice připravená obrovská invazní armáda, Hamás však vyhrožuje popravami rukojmích. Vojáci, ozbrojenci i civilisté už umírají také na Západním břehu, kde to pochopitelně vře a kde se navíc mobilizují osadníci.

Snad se stihnou alespoň vyměnit ženy a děti mezi oběma stranami, kterých je v izraelských věznicích nyní 33, respektive 170, což se snaží vyjednat Katar a Turecko. Benjamin Netanjahu varuje před dlouhou válkou a slibuje, že události příštích dní „změní Blízký východ“. Izraelská veřejnost přitom teď k palestinským civilistům nějakou shovívavost věru necítí.

Mírové hnutí, jež v osmdesátých letech dokázalo prostoupit většinu Izraele, je úplně zničené. I dvoustátní řešení už chce jen zahraničí. Palestinci volají toliko po konci okupace.

Mr. Security Netanjahu jistě cítí, že víkendové selhání bezpečnostního systému ho může definitivně politicky pohřbít. Chystá tak určitě něco velikého. Někde na obzoru je cítit hrozba celooblastní války se zapojením Hizballáhu a s palestinským povstáním. Hlavní emocí však nyní zůstává strach, že Izraelci pojmou operaci proti Hamásu jako odplatu vůči Palestincům zcela bez rozdílu.