Bývalý izraelský vyjednavač a palestinská právnička ve společném textu, který původně vyšel v Irish Times, nastiňují cestu, kterou by mezinárodní společenství mohlo zabránit další eskalaci násilí a prosadit spravedlivé mírové řešení.
Ocitli jsme se v bolestné a nebezpečné době. V reakci na útok Hamásu na Izrael, který započal 7. října a má zatím 1300 potvrzených obětí, vláda Izraele dala v pátek 13. října polovině palestinské populace Gazy — 1,1 milionů lidí — čtyřiadvacet hodin na to, aby se přesunuli na jih pásma, což má uvolnit cestu pro vstup masivních pozemních sil; povoláno bylo na tři sta tisíc rezervistů. A minulé pondělí Izrael Gaze odstřihl dodávky potravin, paliva, vody a elektrické energie.
Od té doby izraelské letecké bombardování Gazy zpustošilo celé obytné čtvrti, které se sotva vzpamatovávaly z předchozích rozsáhlých bombardování v letech 2008—2009, 2012, 2014 a 2021. V době, kdy text píšeme, bylo zabito 1800 Palestinců, mezi nimi 440 dětí.
Palestinci v Gaze nemají kam jít. A i kdyby měli, pokus přemístit zraněné v kritickém stavu a stovky dalších pacientů, kteří zaplavili hlavní nemocnice v Gaze, by je podle Mezinárodního výboru Červeného kříže proměnilo v márnice. Neříká se nám to s lehkým srdcem: ale pokud mezinárodní společenství nezabrání tomu, co se chystá, můžeme se v krátkém čase stát svědky kombinace masového zabíjení a nuceného vyhánění.
Oba bezvýhradně odsuzujeme jakékoli útoky na civilisty jako porušení válečného práva, a to bez ohledu na to, o koho se jedná. Tečka. Mezinárodní právo definuje pravidla pro vedení války a parametry toho, co představuje přiměřenou obranu.
Neříká se v něm, že „všechno je povoleno“ nebo že jeden válečný zločin ospravedlňuje páchání jiného válečného zločinu druhou stranou. Je také jasné, že všichni okupovaní lidé mají právo na odpor proti strukturálnímu útisku spojenému s vojenskou okupací — samozřejmě rovněž v rámci právem stanovených pravidel.
Oba jsme strávili nespočetně hodin, většinu našich profesních drah, varováním před hrozbami, které nás čekají, pokud se nebude řádná pozornost věnovat prapříčinám neudržitelné situace ve vztazích mezi Izraelci a Palestinci. V roce 2012 jsme společně napsali zprávu, která vybízela Spojené státy, aby začaly ve své politice vůči Izraeli—Palestině klást důraz na práva a bezpečnost jednotlivců i zranitelných komunit.
Doporučovali jsme, aby USA přenesly těžiště svého působení k prosazování mezinárodního práva a dodržování všech zákonných norem, a to včetně účinného tlaku na to, aby je dodržoval Izrael. Varovali jsme, že uzavření všech diplomatických, politických a právních cest k tomu, aby se Palestinci mohli domoci svých práv proti izraelské svévoli, může vést k erupci násilné konfrontace, jež může mít ničivé důsledky jak pro Palestince, tak pro Izraelce. Ale nemáme sebemenší chuť brát si satisfakci z toho, že „jsme vám to říkali“.
Až do minulého týdne Izraelci žili v docela normálních poměrech. Ale pro Palestince „normální poměry“ znamenaly šestapadesát let okupace, která se postupně proměnila v apartheid. V Gaze to také znamená šestnáct let obléhání a blokády.
Stojíme krok od propasti. Ale v každém případě by mělo být možné, aby každý člověk, který bezvýhradně přijímá ideu lidskosti a rovnosti všech lidí bez rozdílu, nyní souběžně trval na třech základních pravdách.
Za prvé, útok na izraelské civilisty byl neospravedlnitelný, nelidský a v rozporu s mezinárodním právem. Za druhé, kolektivní trestání palestinských civilistů Izraelem a jeho akce v Gaze jsou neospravedlnitelné, nelidské a v rozporu s mezinárodním právem. A za třetí: je třeba se věnovat kontextu, tedy okupaci a apartheidu, v jejichž rámci se současný děj odvíjí, pokud si má člověk zachovat integritu a schopnost formulovat strategii, jež by nás mohla dovést do stavu, v němž se jak Palestinci, tak Izraelci budou těšit životům ve svobodě a bezpečí.
Pokud se těchto tří pravd dokážeme přidržet, ještě je možné zabránit dalšímu krveprolití, dosáhnout propuštění rukojmích a odstoupit od propasti, do níž zíráme. Prioritou nyní musí být zastavit zabíjení v Gaze a její destrukci.
Další bombardování a pozemní invaze povedou leda k tomu, že se válka rozšíří i na Západní břeh, kde se už nyní stupňuje zabíjení Palestinců ilegálními osadníky i armádou, ale i na sever Izraele a možná i do celého regionu. Izrael si volí tuto cestu, nikoli Hamás. Bomby dopadající na Gazu jsou izraelské a rozhodnutí odříznout Gazu od základních potřeb je rovněž izraelské.
Je třeba otevřít humanitární koridor mezi Izraelem a Egyptem, aby do Gazy mohly začít proudit základní potřeby. Snaha vypudit Palestince z Gazy do Egypta není humanitárním gestem. Egypt zatím odolává, ale tlak na to, aby on i další arabské země přijímaly Palestince se může stupňovat.
Gazané, jako lidé, kteří jsou už nyní z velké většiny uprchlíky, vyhnanými ze svých domovů během Nakby neboli katastrofy, která Palestince postihla v letech 1948—1949, nechtějí své domovy opustit v oprávněné obavě, že už by je Izraelci nikdy nepustili zpět. Izralelští představitelé otevřeně vyhrožují druhou Nakbou. Slova, jež volí, stupňují vášně do krajnosti, v podstatě vyzývají ke genocidě. A je zapotřebí, aby svět přiměl Izrael od této propasti odstoupit.
Představitelé západního světa prozatím mluvili květnatě o soucitu s Izraelci. To je naprosto na místě. Ale v jejich projevech zeje šokující propast, pokud jde o soucit s Palestinci. Nemělo by být tak těžké projevit soucit s palestinskou bolestí, utrpením a bezuzdným vyvlastňováním jejich majetků.
Tento hřích spočívající v přehlížení palestinské bolesti ve vyjádřeních amerických i evropských představitelů je spolupříčinou nenávisti, z níž se rodí válečné zločiny. Představitelé západních mocností by si to měli uvědomit a odpovídajícím způsobem upravit své počínání.
Pokud Evropská unie a její instituce nedokáží odradit Izrael od svévolného ničení Gazy, pak se o to zřejmě musí pokusit koalice zemí, jež k tomu budou ochotné, jak v Evropské unii, tak mimo ni — na globálním Severu i na globálním Jihu. Je potřeba vyvinout dostatečný tlak, aby se to podařilo.
Článek původně vyšel v Irish Times pod titulkem The outside world must walk Israel back from the abyss. It cannot be part of the choir of incitement. Autoři poskytli práva na překlad a publikaci Deníku Referendum. Přeložil JAKUB PATOČKA.
Ještě by bylo dobré, aby "svět" přiměl Hamás, aby se vzdal dobrovolně, aby propustil okamžitě všechny rukojmí, aby dobrovolně předal kontrolu nad Gazou do rukou Izraele, a všichni jeho členové aby se dobrovolně vzdali se do rukou izraelské spravedlnosti.
No, myslím, že někteří její členové jsou zřejmí: Írán, Rusko (to je ale momentálně dostatečně zaměstnané na Ukrajině), Katar, Sýrie ... Libanon, Jordánsko? To nevím.
Severní Korea každopádně.
Problém je v tom, že svět má větší obavu z fanatiků z Hamásu než z Izraele. A to nejen Západ, ale i vedení mnohých arabských zemí, které si velice dobře uvědomují, že po vyhlašovaném zničení Izraele jsou pro džihádisty další na řadě. A davy v Gaze neskandují, že s akcí Hamásu nesouhlasí. I když v takovém případě by asi demonstrace skončila velice rychle.
Vinit ze všeho jenom Izrael je nesmysl, byť na počátku byl sen pronásledovaného národa o vlastní zemi. Bohužel na úkor jiných. A tak snad až na formující se osu Rusko-Turecko-Irán si ostatní přejí, aby Izrael za ně odvedl špinavou práci. Koho pak bude zajímat, že takhle nějak to možná Hamás se svými iránskými sponzory plánoval od počátku. Irán chce rozbít vztahy mezi Izraelem a některými arabskými zeměmi a Rusko s Tureckem si při tom přihřejí svou polívčičku o boji proti ukrajinským a kurdským teroristům.