↗

Snímky zkázy obrovských rozměrů, jež se k nám dostávají z Gazy, připomínají záběry z Mariupolu nebo Bachmutu v loňském roce. Izraelská armáda, stejně jako ta ruská, nerespektuje ani mezinárodní humanitární právo. Foto Kenzo Tribouillard, AFP

Čím déle trvá izraelský útok na palestinská území, tím více připomíná ruskou invazi na Ukrajinu. Izraelské „totální obléhání“ Pásma Gazy, tedy odříznutí více než dvou milionů obyvatel od vody, elektřiny a potravin, se podobá záměrnému narušení ukrajinské energetické infrastruktury ze strany Ruska v zimě loňského roku, kvůli němuž jej Ukrajinci začali označovat za „teroristický stát“.

Od okamžiku, kdy Izrael vydal pokyn k evakuaci 1,1 milionu obyvatel severní části Pásma Gazy, Ukrajinci dobře věděli, že pro nejzranitelnější — starší a nemocné — je to rozsudek smrti. Pokud člověk nemá před sebou žádnou schůdnou alternativu, rozhodne se zůstat všudypřítomné válce okolo navzdory.

Snímky zkázy obrovských rozměrů, jež se k nám dostávají z Gazy, naznačují, že izraelská armáda nerespektuje mezinárodní humanitární právo. Připomínají záběry z Mariupolu nebo Bachmutu v loňském roce. Izrael byl — podobně jako Rusko na Ukrajině — obviněn z bombardování oblastí obývaných civilisty, evakuačních koridorů a rovněž jediného hraničního přechodu z Gazy — Rafahu.

Samozřejmě, brutální útok, který spáchal Hamás proti civilistům v izraelských kibucech, se naopak podobá masakrům provedeným ruskou armádou ve městě Buča v březnu 2022. Je zcela správně, že jej odsoudil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj i ukrajinské ministerstvo zahraničí. Vyjádření soustrasti a podpory rodinám obětí však doprovodili problematickými vyjádřeními, jako byl Zelenského vskutku tragický výrok o bezpodmínečném právu Izraele na svou obranu.

Následně se ukrajinští představitelé zdrželi dalších přímých vyjádření o izraelské operaci Železné meče, třebaže podle palestinských úřadů jen za prvních jedenáct dní od jejího zahájení zahynulo v Gaze více než 3500 lidí. (Dnes je to přes jedenáct tisíc. Poznámka DR)

Ukrajinské schvalování jakékoli reakce, kterou Izrael uzná za nezbytnou, však dává v kontextu historického i docela nedávného vývoje ukrajinsko-izraelských vztahů, provázených napětím ohledně okupace a dodržování mezinárodního práva, pramalý smysl. Vzhledem k bezpečnostním problémům, jimž Ukrajina čelí, trvá totiž její zahraniční politika neochvějně na dvou cílech: respektování územní celistvosti a jaderném odzbrojení.

Diplomatické napětí

Na rozdíl od USA a jejich evropských spojenců Ukrajina důsledně podporuje rezoluce OSN odsuzující nezákonnou okupaci palestinských území. Bezpochyby v tom sehrává zásadní roli starost o vlastní územní nárok na okupovaný Krym.

Izrael v roce 2014 naopak nehlasoval pro rezoluci OSN, jež odsuzovala ruskou anexi Krymu a potvrzovala územní celistvost Ukrajiny. Dva roky poté podpořila Ukrajina rezoluci odsuzující izraelské osadnictví ve východním Jeruzalémě — v reakci na to pak izraelský premiér Benjamin Netanjahu odřekl návštěvu tehdejšího ukrajinského premiéra Volodymyra Hrojsmana v Izraeli.

V uplynulém roce se vzájemné napětí ještě více vyostřilo — mimo jiné v návaznosti na ukrajinskou podporu dvou rezolucí OSN v listopadu 2022. První se vyslovovala za jaderné odzbrojení na Blízkém východě a mířila tak proti izraelskému jadernému programu, druhá žádala zahájení mezinárodního vyšetřování „dlouhotrvající izraelské okupace, osídlování a anexe palestinských území“ a potvrzovala právo Palestinců na sebeurčení.

V červenci 2023 odsoudil izraelský velvyslanec na Ukrajině Michael Brodsky ukrajinskou podporu pro devadesát procent „protiizraelských“ rezolucí na půdě OSN a hovořil o „nenormální situaci, zejména v kontextu toho, že Ukrajina se poměrně často obrací na Izrael s různými požadavky“. Tyto požadavky byly rovněž zdrojem napětí mezi oběma zeměmi, neboť Izrael poslal Ukrajině humanitární pomoc, ale odmítl poskytnout zbraně, a to včetně obranných. Argumentoval tím, že na rozdíl od členských států NATO se při své obraně musí spoléhat pouze sám na sebe.

Izrael je ve svém postoji vůči ruské agresi na Ukrajině zdrženlivý a snaží se s Ruskem udržovat vřelé diplomatické vztahy i kvůli svým vlastním vojenským zájmům v Sýrii. Nepřipojil se proto při zavádění sankcí vůči Rusku k mnoha západním zemím a zdržel se také při hlasování o rezoluci OSN požadující reparace za destrukci Ukrajiny. Od zahájení plnohodnotné ruské invaze přijal Izrael 30 tisíc Ukrajinců — z toho 15 tisíc ukrajinských Židů v rámci repatriačního programu — což je výrazně méně, než kolik jich přijaly mnohé další země.

Jak si vysvětlit ukrajinské mlčení

Většina ukrajinských politiků a diplomatů zřejmě nedokáže rozlišovat mezi agresorem a obětí, neboť vývoj vzájemných vztahů mezi Izraelem a Palestinou je velmi spletitý. To však nevysvětluje, proč zarytě mlčí k izraelskému porušování mezinárodního práva v posledních dnech, když podobné činy v minulosti odsuzovali. Za jejich mlčením se nejspíš skrývají tři důvody.

Za prvé, Ukrajina se snaží co nejzřetelněji distancovat od Hamásu, jehož členy Netanjahu označil za „nové nacisty“, a jeho brutálních a zlovolných útoků na izraelské civilisty. Hraje zde rozhodně roli to, že ruské zdůvodnění invaze na Ukrajinu — údajná potřeba „denacifikace“ země — rezonovalo v zemích globálního Jihu i v některých okrajových kruzích západní občanské společnosti.

Převládající diskurz nastolený západními vládami neumožňuje rozlišovat mezi činy Hamásu a různorodými palestinskými skupinami, které bojují za svobodu a spravedlnost. Paradoxní na tom je, že západní diplomaté varovali, že nedostatečná podpora Palestiny povede na globálním Jihu téměř jistě k poklesu podpory ukrajinské věci.

Převládající západní diskurz navíc mnohdy směšuje antisemitismus a kritiku Izraele. To je další důvod, proč je ukrajinská vláda ve svých oficiálních prohlášeních na mezinárodní scéně ve vztahu k Izraeli obzvláště zdrženlivá. Ukrajina byla totiž jednou ze zemí nejvýrazněji poznamenaných holokaustem — mezi lety 1941 a 1945 zde bylo zabito téměř 1,5 milionu židů —, přičemž ukrajinská nacionalistická hnutí, která ukrývala osoby přímo odpovědné za masakry, byla později na Ukrajině oslavována.

Konečně může být zdrženlivý postoj Ukrajiny prostě jen projevem geopolitického pragmatismu. Dohoda o přidružení Ukrajiny k Evropské unii obsahuje ustanovení o „sbližování v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti“, což vyžaduje, aby se Ukrajina přizpůsobila postojům vyjadřovaným unijními představiteli.

Vzhledem k ukrajinské závislosti na západní humanitární a zejména vojenské pomoci musejí její vedoucí představitelé chtě nechtě zastávat stanoviska svých spojenců, zejména USA, jinak jim hrozí, že o jejich podporu přijdou. Ukrajinskou loajalitu k nim jen posiluje, že Hamás udržuje privilegované vazby s Ruskem.

Prohlášení ukrajinského ministerstva zahraničí zveřejněné 17. října odráží nejednoznačnost a rozporuplnost ukrajinské zahraniční politiky. Ukrajinská strana vyjadřuje podporu „izraelskému úsilí v boji proti teroristickým činům“, současně se ale „vyslovuje pro urovnání palestinsko-izraelského konfliktu pomocí politických a diplomatických prostředků“.

Své první prohlášení k humanitární situaci v Gaze vydali ukrajinští představitelé až den po útoku na nemocnici Al-Ahlí, v jehož důsledku zahynuly stovky Palestinců. Odpovědnost za něj odmítá jak Izrael, tak Hamás. Prohlášení zdůrazňuje, že obě strany by měly „dodržovat pravidla vedení války a respektovat normy mezinárodního humanitárního práva“, nevyzývá ovšem k okamžitému příměří.

Ukrajinská občanská společnost by neměla mlčet

Jakkoli je oficiální postoj Ukrajiny diktován pragmatickými diplomatickými úvahami, ukrajinská občanská společnost by k izraelské trestné výpravě proti Gaze mlčet neměla. Bezpráví a nepravosti, které páchá Izrael v Palestině, stejně jako Rusko na Ukrajině, dalece přesahují rámec pouhého nerespektování válečného práva.

Ukrajinci právem připomínají, že ruská válka proti ukrajinskému lidu nezačala 24. února 2022 — okupace části Ukrajiny začala anexí Krymu v roce 2014. Přitom kolonizace národů obývajících ukrajinská území ze strany Ruské říše sahá až do sedmnáctého století.

Během sovětské éry nabrala až genocidní povahy, příkladem budiž holodomor, který v letech 1932 a 1933 zabil několik milionů Ukrajinců, nebo rozsáhlé vysídlování obyvatelstva. Na Stalinův příkaz bylo takto z Krymu v roce 1944 deportováno do jiných sovětských republik 238 tisíc krymských Tatarů. Téměř polovina z nich v následujících letech zemřela v důsledku hladovění a nemocí.

Podobně ani izraelská válka proti Palestincům nezačala 7. října 2023, ale už Nakbou v roce 1948, kdy bylo více než 700 tisíc Palestinců vyhnáno ze své země. Na konci šestidenní války v roce 1967 pak Izrael obsadil zbývající palestinská území, způsobil další palestinský exodus a na obsazených územích začal budovat nové izraelské osady.

Palestinci často říkají, že Nakba je setrvalý proces, neboť vyvlastňování země a koloniální zločiny dodnes neskončily. Palestinci zůstávají rozděleni a jejich postavení a životní podmínky se liší podle toho, zda žijí na Západním břehu Jordánu, v Izraeli, v Gaze nebo jsou uprchlíky. Bez výjimky na všechny však dopadá režim apartheidu. V Gaze trpí Palestinci zejména blokádou, kterou na ni uvalil Izrael ve spolupráci s Egyptem v roce 2006, a učinil tak z Gazy největší vězení pod širým nebem na světě.

Zlo, v jehož důsledku umírají v posledních dnech izraelští i palestinští civilisté, má své kořeny v trvající okupaci a kolonizaci palestinských území Izraelem. V tomto smyslu se útlak ukrajinského a palestinského lidu podobá: jsou okupováni státy s jadernými zbraněmi a drtivou vojenskou silou. A oba státy se vysmívají rezolucím OSN a mezinárodnímu právu a své cíle nadřazují nad jakýkoli diplomatický dialog.

Je mimořádně důležitým úkolem jak pro Ukrajince, tak pro všechny příznivce ukrajinské věci, aby to pochopili a tváří v tvář tomu, co se v Palestině a Izraeli děje, se ozvali. Musíme upozorňovat na rozpor v jednání západních vlád, které sice podporují ukrajinský protiimperialistický boj, ale zároveň schvalují koloniální násilí ze strany Izraele. Tragédie, kterou v současnosti zažíváme, by měla kultivovat naši citlivost k podobným lidským zkušenostem.

S ruskou invazí jsme zjistili, jak málo toho mezinárodní společenství ví o dějinách Ukrajiny. Co však my víme o dějinách Palestiny?

Jedině solidarita mezi utlačovanými národy a upřímný zájem o jejich osvobozenecké boje přesahující geopolitické rozpory nám může ve světě narůstající polarizace a nově rozdmýchaného násilí a koloniálních válek nepředstavitelného rozsahu ukázat cestu ke spravedlivému a trvalému míru.

Z anglického originálu Why Ukrainians should support Palestinians publikovaného internetovým magazínem OpenDemocracy přeložil OTAKAR BUREŠ.