Ve vztahu k Izraeli je česká zahraniční politika extremistická
Filip OutrataČeská republika odmítla jednání o sankcích proti násilným izraelským osadníkům na půdě Evropské unie. Svým zcela nekritickým proizraelským postojem se dostává do extrémních pozic a podkopává svou kredibilitu.
Česká republika se spolu s Maďarskem postavila proti zavedení sankcí Evropské unie proti extremistickým židovským osadníkům dopouštějícím se násilí na Západním břehu Jordánu. Návrh předložil loni v prosinci unijní ministr zahraničí Josep Borrell. Nejde přitom pouze o opatření proti osadnickým radikálům, ale o celý „balíček“, který mimo jiné obsahuje také další sankce proti členům palestinského hnutí Hamás.
Návrh, který se má projednávat v rámci unijní pracovní skupiny pro lidská práva (COHOM), přitom čeští a maďarští zástupci zablokovali ještě předtím, než se měl začít prodiskutovávat. Právě to bylo podle diplomatických zdrojů hlavním zklamáním, samotný postoj České republiky nebyl vzhledem k její dlouhodobé vyhraněně proizraelské pozici nijak překvapivý.
Nejvýraznějším příkladem je hlasování o humanitárním příměří na půdě Valného shromáždění OSN 12. prosince, kdy byla Česká republika jednou z pouhých deseti zemí světa, které hlasovaly proti. Z členských zemí Evropské unie už bylo proti pouze Rakousko (Německo, Nizozemsko, Slovensko či Velká Británie se zdržely).
Sankce, které na straně izraelských radikálů konkrétně mají obsahovat vízový zákaz pro dvanáct radikálních osadníků, už v nějaké formě jednotlivě přijalo několik evropských zemí (mimo jiné Francie, Belgie), stejně jako Spojené státy — v jejich případě se zákazy týkají čtyř extremistických osadníků. V odůvodnění rozhodnutí prezident Joe Biden zmínil osadnické násilí, které dosahuje „netolerovatelné úrovně a stává se vážným ohrožením pro mír, bezpečnost a stabilitu“.
V reakci na to premiér Netanjahu prohlásil, že podobné kroky nejsou potřeba, protože Izrael proti narušovatelům zákona dostatečně zasahuje, zatímco ministr financí Becalel Smotrič rovnou označil opatření za „antisemitskou lež“ a jakékoli násilí ze ze strany osadníků popřel, a označil je naopak za oběti. Právě Smotrič přitom patří mezi ty izraelské politiky, kdo násilí na Západním břehu dlouhodobě aktivně rozdmýchávají.
Čeští zástupci údajně odůvodnili své odmítnutí sankcí jejich načasováním: v době války není vhodné uvalovat sankce na kohokoli na izraelské straně. Tento argument ale postrádá logiku ve světle toho, že trvání války se stále více odhaduje spíše na roky než na měsíce, a především, jak dobře vystihl postoj americké vlády, osadnické násilí patří k příčinám dnešního válečného konfliktu. A zejména také k možným roznětkám jeho rozšíření z Gazy na Západní břeh.
Extremistická konference za znovuosídlení Gazy a „dobrovolný odsun“ Palestinců
O extremistickém proudu v izraelské politice a společnosti se obecně v českých médiích dozvídáme poměrně málo, byť samozřejmě některé informace dostupné jsou a třeba v médiích často vystupující analytička Irena Kalhousová otevřeně mluví o „extremistické klice“, která se dostala do nynější izraelské vlády.
Není tedy divu, že se v češtině zatím nelze nic dočíst o krajně pravicovém shromáždění pod názvem „Konference za vítězství Izraele — osady přinesou bezpečnost: návrat do Pásma Gazy a severního Samaří“, které se konalo 28. ledna v Jeruzalémě s tisíci účastníků, mezi nimi bylo jedenáct — tedy téměř třetina — členů Netanjahuovy vlády a patnáct poslanců, včetně členů premiérova Likudu.
Mezi hvězdami konference byl další z členů vládní „extremistické kliky“, ministr vnitřní bezpečnosti a lídr strany Židovská síla (Ocma jehudit) Itamar Ben Gvir, který vyzval k „dobrovolnému odsunu“ Palestinců z Gazy. Slovo dobrovolný“ má ovšem v tomto případě značně specifický význam. Jak objasnil ministr komunikací Šlomo Kar´i (Likud), dobrovolnost v tomto případě znamená „situaci, kterou někomu vnutíte a teprve potom ji sám přijme“.
Zaznívaly výroky o tom, že v Gaze „nikdo není nevinný“, o nutnosti provedení nové nakby (Nakba neboli katastrofa je palestinský výraz používaný pro masové vyhnání v roce 1948 v době vzniku státu Izrael), o podřízení země zákonu halachy neboli o zavedení židovské teokracie. Obnovení bloku osad Guš Katif na jihu Pásma a osídlení celé Gazy židovskými příchozími bylo vylíčeno jako vize vybudování nádherného „zeleného města“ na troskách někdejší palestinské Gazy.
Je nutné dodat, že tuto vizi o budoucnosti Pásma Gazy nesdílí celá izraelská politická elita ani celá dnešní vláda. Ministr obrany Joav Galant (Likud) představil čtyřbodový plán, který počítá s přechodem území pod správu (reformované) Palestinské autonomie, zatímco vojenskou kontrolu by si ponechal Izrael.
Radikální výroky vysoce postavených izraelských politiků, například ministra pro záležitosti Jeruzaléma a kulturní dědictví (sic!) Amichaje Elijahua (Židovská síla) o tom, že řešením Pásma Gazy by byla atomová bomba, nelze jednoduše smést ze stolu jako okrajové. Dostaly se do jihoafrické žaloby proti Izraeli u Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu, který jí v principu vyhověl.
Velice vážně je bere také izraelská opozice, podle bývalého premiéra a lídra druhé nejsilnější parlamentní strany Ješ Atid Jaira Lapida takové postoje představují škodu na mezinárodní scéně, podminovávají možnost pro jednání, ohrožují izraelské vojáky a vyjadřují naprostý nedostatek odpovědnosti. Palestinské ministerstvo zahraničí označilo konferenci za „kolonialistickou“ a upozornilo na to, že by měla zajímat Mezinárodní soudní dvůr.
Zcela nekritický přístup k Izraeli je nesprávný i nevýhodný
Česká republika se dlouhodobě prezentuje jako mezinárodní přítel Izraele, je jeho „drahým přítelem“, slovy izraelského prezidenta Jicchaka Herzoga jeho českému protějšku Petru Pavlovi při jeho nedávné návštěvě Izraele.
Přátelství je dobrá věc, ale mělo by být chápáno tak, jak o něm mluvil někdejší český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, podle nějž se skutečný přítel pozná tak, že vám dokáže říkat i nepříjemné věci. A ke cti Karla Schwarzenberga je třeba dodat, že se tím neřídil jen v letech „politického důchodu“, ale i v době svého ministerského působení.
Dnešní česká zahraniční politika postrádá tuto otevřenost a kritičnost. Vlastně působí dojmem, že je jakousi prodlouženou rukou Izraele. Premiér Petr Fiala otevřeně řekl, že „budeme hlasem Izraele v Evropě“, čímž de facto potvrdil, že Česká republika nemá v tomto směru žádnou vlastní pozici.
Proslýchá se, že ministr zahraniční Jan Lipavský, v roce 2022 kritizovaný prezidentem Zemanem za to, že Česká republika přímo neodmítla zprávu komise Rady OSN pro lidská práva kritizující zacházení Izraele s Palestinci, hraje v určování zahraniční politiky ve vztahu k Izraeli pouze druhořadou roli, a naopak velký vliv uplatňuje bývalý velvyslanec v Jeruzalémě Tomáš Pojar coby poradce premiéra.
Zcela nekritický přístup k Izraeli, který se odmítá připojit dokonce i k odsouzení zcela nepochybně extremistických jednotlivců a skupin, má přitom několik vážných nevýhod.
Zaprvé je nesolidní vůči neextrémní, demokratické části izraelské společnosti a politiky, která s extremisty dlouhodobě svádí boj, a chtěla by slyšet jejich adekvátní odsouzení, a to právě ze strany zemí, které mají s Izraelem přátelské vztahy — a ne třeba jen od íránských představitelů. Zadruhé je takový přístup nekonzistentní a podkopává elementární věrohodnost české zahraniční politiky, která je či chce být od doby Václava Havla založena na lidských právech.
Pokud aspekt lidských práv a mezinárodního práva zdůrazňujeme jen někde (ruská agrese na Ukrajině, Bělorusko, čínská politika v Tibetu či proti Ujgurům) a jinde ne (izraelská okupace palestinských území), stává se to vyprázdněnou rétorikou. Nepokrytě z ní čiší politická účelovost.
A zatřetí a možná nejpodstatněji, zachovat si alespoň zčásti kritický postoj vůči Izraeli je důležité proto, aby Západ či přesněji Sever v globálním měřítku zcela neztratil věrohodnost před globálním Jihem, který se na jednostrannou podporu Izraele v probíhajícím konfliktu logicky dívá jako na pokračování západního nadřazeného, kolonialistického a pokryteckého přístupu ke světu. Také v tomto smyslu vyjádřilo před několika dny své obavy na osm set odborníků na Blízký východ působících ve vládách Spojených států, Velké Británie a dalších zemí.
Podle podepsaných, kteří raději zůstávají v anonymitě, byly hlasy odborníků na danou oblast dlouhodobě přehlíženy a výsledkem je vážné riziko, že západní vlády přispívají k vážnému porušování mezinárodního práva, k válečným zločinům a dokonce etnickým čistkám či genocidě. Izraelská vojenská operace tak, jak je vedena, podle nich nakonec zájmům Izraele škodí, a naopak posiluje Hamás, Hizballáh a další extrémní a nebezpečné skupiny.
Hlas stovek odborníků s desítkami let praxe a zkušeností je o to varovnější, že tentokrát jsou ještě důraznější než v roce 2003, kdy podobné varování zaznělo v souvislosti s americkou invazí do Iráku. Obávají se na základě svých zkušeností, že západní vlády opakují stejnou chybu, tentokrát s potenciálně ještě ničivějšími důsledky.
Vrátíme-li se k české zahraniční politice, je možné konstatovat, že pokud se nechceme spolu s většinou západních států distancovat od osadnického extremismu, vyjadřujeme tím nepřímo souhlas s ním. Odsouzení teroristického útoku Hamásu je nejen v České republice něčím samozřejmým, a je to zcela správné. Nastal čas, aby byly stejně odsuzovány teroristické a extremistické projevy na izraelské straně.
"podepsaní, kteří raději zůstávají v anonymitě"
To je ovšem contradictio in adjecto, že.
"Odsouzení teroristického útoku Hamásu je nejen v České republice něčím samozřejmým, a je to zcela správné."
To byste ovšem vy "podepsaní, kteří raději zůstáváte v anonymitě" nesměli to odsouzení od samého začátku relativizovat.
Tak krátkou paměť zase nemáme, že ne.
je to elementární věc a je mi až trapné to připomínat, ale asi jste nepochopil, že ti podepsaní, kteří zůstávají v anonymitě, jsou důležití pracovníci v administrativách svých zemí a to je také důvod, proč svou kritiku vyjadřují takto.
Tak, jak to píšete, to ovšem vypadá, že tím míníte mne jako autora článku a "nás" coby signatáře různých dopisů. Já jsem ovšem zatím vždy všechno podepsal a hodlám v tom tak i pokračovat.
V jednostranném příklonu současné české politiky (a velké části české veřejnosti) se stále ještě projevuje zastydlý antikomunismus.
Pro minulý režim byl Izrael nepřítelem - z ryze ideologických důvodů, protože ho za nepřítele deklaroval "Velký bratr" Sovětský svaz. A z téhož důvodu Palestinci platili jako spojenci.
Po svržení tohoto režimu u nás přišla vlna antikomunismu, a spolu s tím i v mezinárodní politice nastal obrat o 180 stupňů. (Vlastně ne příliš jinak nežli jak to popsal Orwell ve svém románu "1984" - kdo byl ještě včera nepřítelem je dnes přítelem, a naopak.) Takže "nejdražším přítelem" je nyní Izrael, aniž by se vůbec nějak hlouběji přemýšlelo o tom, proč vlastně. A Palestinci? - Ty se sice přece jenom nikdo neodváží veřejně deklarovat jako vyslovené nepřátele, ale fakticky se na ně hledí s přezíráním (v mnohých případech tu zřejmě dřívější antisemitismus byl pouze vytlačen antiarabským rasismem), a jakýkoliv projev jejich boje za jejich práva je víceméně automaticky dehonestován jako "extrémismus", případně rovnou "terorismus".
Je to skutečně elementární, pane Outrato: když zůstávají v anonymitě, tak nejsou podepsaní.
Čemu nerozumíte?
asi jsem já nepochopil, co jste chtěl vyjádřit. Jen mi opravdu není jasné, jak můžete vědět, že oni podepsaní, kteří zůstávají v anonymitě (signatáři dopisu odborníků na Blízký východ v administrativách Spojených států, Velké Británie a dalších zemí) něco relativizovali, když ani nevíte, kdo to vlastně je...
Děkuji, pane Outrato, a souhlasím s Vámi.
Pokud chceme být konzistentní a srozumitelní, musíme být drazí přátelé lidskoprávních hodnot. To je, s čím jsme do OSN šli, to je odkaz Masaryka a Havla. To je, co nám otevře dveře, získá respekt ve světě i důvěru v OSN.
Hodnoty jsou důležitější, než lpět na podporování jedné strany konfliktu. Izrael má nyní ve vládě dost extremistické živly, a nejspíš dělá chybu, když nedbal ochránit víc než 10.000 životů civilistů (žen a dětí) v Palestině, a nezabránil humanitární kříží s milionem lidí v dešti ve stanech, kde se šíří cholera, protože se nedostává základním potřebám jako voda, hygiena, jidlo. Vždyť tam umírají i novináři, nikdo není v bezpečí. Kroky Netanyahua bohužel sází semínka ublížení a hněvu do duší Palestinců. Jaký je rozdíl, mezi tím co dělá, a kolektivním trestem? Kdo a jak bude sklízet tuto bolestnou úrodu?
Česko je možná drahým přítelem Izraele, jelikož Netanyahu přátele začíná ztrácet - skoro nikdo na západě se nechce koukat na takhle krutou pomstu.
Česko ale není dobrým přítelem Izraele. Dobrý přítel, slovy knížete Schwarzenberga, umí říct nahlas příteli, když dělá něco špatně.
Dobrý přítel má dokázat říct příteli, co dělá (podle jeho názoru) špatně. Ale veřejně (nahlas) se to nedělá.
Proč stojí Česká republika za Izraelem? Nuže, Židé žijí na našem území tisíc let. Prakticky v každém městečku zanechali své stopy. Když teď při psaní pootočím hlavu, abych se podíval z okna, vidím žižkovský Starý židovský hřbitov.
Mnoho Židů, ať už mluvících německy, nebo česky, obohatilo kulturu naší země a spolu s mnoha dalšími, působícími jinde, tvoří pro spoustu Čechů jednu z nejpočetnějších z jmény jim známých reprezentací národů. Mnoho Židů se ovšem asimilovalo natolik, že jsou plně a neoddělitelně součástí našeho národa. Lidé o jejich původu leckdy nevědí. Je dobře, že poměrně liberální Češi na staré šeptandy tohoto i jiných typů slyší už jen málo.
Československý stát se před 85 lety nedokázal uchránit před agresí, jež vedla v případě židovského obyvatelstva ke genocidě. Je doloženo, že Židé se někdy ve vyhlazovacích táborech loučili se životem zpěvem československé hymny.
Židé odcházeli z Československa do Palestiny již před válkou. Po válce následovala většina z těch, co přežili. Byli to tedy i naši lidé, kdo obětavě budoval nový stát. Československo přispělo napadenému Izraeli rozhodující vojenskou pomocí. Pokračovalo v tom, dokud to jen bylo možné. Podobně jako v SSSR již před válkou, zasáhla ovšem zanedlouho i naši zemi vlna procesů, nesených na vlně antisemitismu. Ota Pavel reflektoval ztrátu iluzí mezi Židy komunisty ve své (až za nových poměrů vycházející) povídce o svém otci (Běh Prahou).
Také starší historie byla ve znamení založení našeho dobově vyspělého demokratického státu na hodnotách pravdy a tolerance. Známé je angažmá později nejvlivnější osobnosti v zemi, TGM, v případě obvinění Leopolda Hilsnera z rituální vraždy. Masaryk, který v Hovorech připouští, že se pocitově určitého pozůstatku antisemitismu nikdy nezbavil docela, odjel v prezidentské funkci z republiky na nejdelší čas, když se vydal na cestu především do Palestiny. Dnes v Izraeli nese jedna osada název Kfar Masaryk (proběhla diskuse, zda po prezidentovi, či jeho synovi).
Samozřejmě, jak píše pan Poláček, Izrael u nás podporují především lidé pravicoví, v tom i prostincí antikomunisté. V Izraeli je sice již dlouho pravicová vláda (mj. v důsledku přistěhovalectví z SSSR i v návaznosti na převažující politické směřování Západu), nicméně levice již předtím zemi až na výjimky příznačně politicky přepustila opačnému táboru, když sama vsadila na větší arabský "svět", vystupující často a snadno proti USA.
Spíš než se divit, že je ČR proizraelská, měli bychom se možná zabývat otázkou, proč taková není většina zemí Západu. Hlavním důvodem ovšem bude tamější velké množství imigrantů muslimského vyznání.
Relevantní české politické síly podporují nad míru obvyklou také druhou (dříve) napadenou zemi, Ukrajinu. Uskupení, které tak nečiní, jsou většinou reálně konzervativně pravicová (v jednom případě nominálně levicové). Nahrává jim delší doba trvání války a těžší vojenská pozice Ukrajiny, především však bývalá ruská moc zde a v jejich očích perspektiva (ne poprvé) změny politického paradigmatu. Pro svou rétoriku a snahu podchytit antisystémově orientované vrstvy se fakticky proruské strany dříve profilovaly výrazně islamofobně, takže přechod na protiizraelské pozice je pro ně problematický.
Závěrem konstatuji, že proizraelský postoj ČR (vlády i lidí) reflektuje celkem náležitě zkušenosti z minulosti, což je namístě zvláště tváří v tvář palestinské sázce na současné rozpoutání aktuální (souběžné) války.
Pana Horáka doplním jenom tím, že stejně jako ČR za Izraelem a proti antisemitismu stojí druhá země, jejíž jsem občanem: Německo.
Však se tady taky už objevily dva velmi nevraživé články na toto téma.
Nemohu tedy vědět, že něco relativizovali, když nevím, kdo to vlastně je.
Také samozřejmě beru s rezervou tvrzení, že se jedná o odborníky, ať už na cokoliv, a že pracují v nějakých administrativách.
Prostě o nich nic nevím, jsou to anonymové.
Osobně si tipnu, že jsou silně napojení na UNRWA.
Pod jde o tu relativizaci, tak budu tedy konkrétnější, s tím, že se jedná o tento portál, Deník referendum.
Okamžitě po 7. říjnu se tady objevila relativizace, a brzy na to i popírání. Jeden relativizační a popíračský článek za druhým. Skoro každý den.
O mimochodem - poté, co se dělo na amerických univerzitách, které se ukázaly být semeništěm antisemitismu, těžko můžete slovem "odborník" udělat nějaký dojem.
výše řečeného: Německo na rozdíl od České republiky zaujímá v rámci EU k sankcím proti izraelským židovským extremistům velice aktivní postoj, a to už delší dobu:
Zjevně se to nijak nevylučuje s celkovou podporou Izraele a potíráním antisemitismu.
Takže:
Když budu říkat, že část izraelské vládní politiky opírající se o osadnické hnutí má ultranacionální smýšlení a nezanedbatelnou podporu mezi lidmi, že to jsou de facto - podle toho co říkají, dělají a chystají -- židovští náckové, je to antisemitismus?
Když budu říkat, že odpovědí na to bestiální genocidní násilí, které rozpoutal Hamás, nemůže být kobercové bombardování Gazy, je to antisemitismus?
Ještě na jednu věc musím zareagovat, pane Outrato:
Na ten "globální jih".
Máte zřejmě na mysli ty, kteří (jak jste nám o tom sám referoval), se škodolibě radovali nad bombardováním Ukrajiny a umíráním ukrajinských civilistů.
A kteří taky na mezinárodní úrovni odmítali hlasovat pro jakékoliv odsouzení Ruska - což samozřejmě ruští propagandisté ihned neváhali použít - podívejte se, kdepak, není pravda, že by bylo Rusko izolované a celý svět ho odsuzoval.
Např. Jihoafrická republika - říká vám to něco?
Zlobte se nebo ne, ale jejich názor mě vůbec nezajímá.
Že vás to nezajímá, pane Kolaříku, ovšem ještě neznamená, že to není důležité z hlediska diplomacie a geopolitiky.
Rusko i Čína vyvíjejí značné úsilí směrem k zemím "jihu" v širším smyslu, není to jen Afrika, ale např. i země Latinské Ameriky (kde, mimochodem, jsou opravdu velké palestinské diaspory), ale také asijské země jako Pákistán a další.
Diplomati a pracovníci exekutiv, určitě nejen ti, kteří napsali ten kritický dopis, se obávají, jaký to bude mít vliv, a jak ta nekritická podpora Izraele Rusku, případně Číně nahrává a Západ naopak oslabuje.
Moje odpověď je jasná - není to antisemitismus. Co si ovšem v této věci myslí pánové Horák a Kolařík, to nevím.
Pěkně jste nazval ruský a čínský kolonialismus jako "značné úsilí směrem k zemím "jihu"".
Ale jak říkám. Ten váš "globální jih" měl příležitost se před dvěma lety postavit na stranu civilizovaného světa. Zvolili si jinak. Je to jejich volba.
A i když necháme stranou morálku a budeme mluvit jenom o síle, jako Západ jsme stále silnější.
Poté, co se teď JAR tak předvedla v Haagu, už zaznamenala masivní odliv investic.
Víte, ten kapitalismus je často spravedlivý.
Téměř před čtvrt stoletím jsem kupoval knihu Religion der Vernunft aus den Quellen des Judentums od Hermanna Cohena. Z jakéhosi antikvariátu v Tel Avivu. Přišel mi balíček, voněl aromatickým kořením (proti škůdcům) a byl v něm dopis psaný hezkou češtinou. Pan antikvář pocházel původně z Vinohrad a psal, že je rád, když tu knihu posílá do Prahy, protože se začíná obávat, že v Tel Avivu by ji mohli za pár let spálit. Cohenova díla, byl to jeden z nepronikavějších myslitelů moderního evropského židovství a tvrdý polemik s antisemistismem, hořela ovšem na všech nacistických hranicích a Adolf Hitler Cohenovi dokonce věnoval osobně několik mimořádně nenávistných zmínek ve svých projevech. Jenomže to byl zároveň člověk, který hájil své integrační pojetí židovství proti nově vznikajícímu sionismu -- intelektuálně i stylisticky neobyčejně břitce. A pan antikvář mi ten dopis psal právě v době, kdy doznívaly kravály kvůli druhému izraelskému vydání Arendtové knihy o Eichmannově procesu.
Pro pana antikváře musela být ta paralela s pálením knih mnohem tvrdší než pro mě, odcházel nejspíš z Vinohrad do Tel Avivu přes Terezín nebo Osvětim.
Jednoduché resumé z dlouhého povídání: Nezlobte se, když nejsem ochoten považovat Didiho vražednou politiku ( teď nemám na mysli jen tu od podzimu minulého roku) za privilegovaný odkaz středoevropského tisíciletého židovství (mimochodem ono je to delší, první písemná zmínka o Židech na Moravě je k roku 885)
Nejdřív odpověď panu Morbicerovi na jeho sice, doufám, řečnickou otázku (i na popíchnutí panem Outratou). Samozřejmě, že Vás za antisemitu nepovažuji. Upřímně řečeno si nevzpomínám, kdy jsem o někom v Čechách jako takovém naposledy smýšlel. Nejsme na tom tedy (snad) v ohledu, na nějž přišla řeč, špatně.
Z komentářů pana Morbicera jsem vždy cítil, že právě on z nás zde diskutujících nejlépe ví (rozumí tomu), co je válka. Nyní jsem však četl vyjádření, které s její hrůzou i osudovostí v konkrétním případě z idealismu nějak nepočítá. Nechci se opakovat, ale mám dojem, že jsme se tu opět setkali se zvláštním očekáváním právě od Izraele a Židů. Požadavky toho druhu by se měly asi vznášet spíše na křesťanské státy, ale málo koho to (nedivím se, při troše ponětí o historii) napadne.
Nehodlám vznášet žádné požadavky na křesťanské státy -- kromě toho, aby přestaly být křesťanské. Pokud si moderní stát zahrává se svým údajným náboženským ukotvením, stává se z něj odpudivé monstrum. Nejaktuálnější příklad vidíme v ruském zahrávání si s bojem za pravoslavné hodnoty, zatím sice nikoliv v centru oficiální státní ideologie, ale bohužel trend je stále silnější. Totéž se týká i Íránu a Saúdské Arábie, pokud lze v tom druhém případě mluvit o moderním státu.
Pouze věcná poznámka k názoru pana Horáka, že státy (respektive jejich veřejnost) Západu nejsou proizrealské; pan Horák vidí příčinu ve velkém podílu muslimského obyvatelstva. To jsou ale dvě zásadně různé záležitosti.
Ano, tyto muslimské části populace v západních zemích se nyní - jak se asi sotva dalo čekat jinak - projevují hlasitě a radikálně propalestinsky. A tedy samozřejmě protiizraelsky. Ale ostatní, to jest většinové obyvatelstvo respektive veřejnost západních zemí - tady bude situace o dost složitější. S výjimkou Německa, které stále ještě pociťuje (a při každé příležitosti veřejně deklaruje svou "zvláštní odpovědnost" vůči státu Izrael) je západní veřejnost ve svých pocitech asi dost rozpolcená.
Západní demokratická veřejnost - a to jí slouží bezpochyby ku cti - se v naprosté většině případů v konfliktních situacích reflexivně staví na stranu slabšího. Jenže (už jsem to tu jednou napsal) právě v konfliktu palestinsko-izraelském je krajně obtížné jednoznačně určit, kdo je zde vlastně ten slabší, komu je ubližováno, a kdo je ten násilník jehož je právem možno morálně zavrhnout.
Kdo je zde ten slabší, na jehož obranu a ochranu je zapotřebí se postavit: stát Izrael, který od samého počátku svého vzniku musel bojovat o holou existenci, jsa obklopen prakticky ze všech stran nepřátelským arabským prostředím, kdy byl opakovaně výslovně deklarován cíl "zahnat Židy do moře"? Anebo ale je ve skutečnosti tímto slabším a bezmocným domácí palestinské obyvatelstvo, kterému uměle vytvořený stát Izrael uzmul část jeho tradičního území, který v daném regionu vykonává faktickou nadvládu, a který je masivně vyzbrojován především ze strany mocných Spojených států?...
Tady je opravdu krajně obtížné jednoznačně rozhodnout, kdo je tu vlastně násilnický Goliáš, a kdo je - subtilní a nahý - David. Proto i západní veřejné mínění je v tomto ohledu asi dosti rozpolcené, respektive přechyluje se podle situace sem a tam. A tak i teď mnozí, kteří byli napřed zhrozeni barbarskou brutalitou útoku komand Hamásu, jsou nyní stejně tak otřeseni cynickou brutalitou izraelské odvety, v jejímž rámci bylo zabito už mnohonásobně více civilistů, nežli kolik si jich vyžádal prvotní útok Hamásu.
Proč by za těchto okolností zrovna česká veřejnost měla mít nějaký zvláštní důvod nadržovat jednostranně jenom a pouze Izraeli, nelze dost dobře nahlédnout. Jenom proto že v českých zemích Židé zanechali svou stopu? - Tak tomu ale přece bylo i v mnohých jiných zemích; to samo o sobě není dostatečný argument. Tím spíše, že v minulosti tento fakt naprosto nebyl překážkou hromadně rozšířenému českému lidovému antisemitismu.
Pokud jde o mně, já opravdu nehodlám vést teoretické filozofické rozpravy na téma judaismus versus křesťanství na pozadí bagatelizování zrůdností Palestinců a zveličování údajné "vražedné politiky Didiho".
Takže pokud se ptáte mně, tak ano, to je antisemitismus.
tak gramatická oprava:
pokud se ptáte mě ...
Antisemitismus je, když se tady okázale řeší Istambulská úmluva a práva žen, a nepadlo zde jediné slovo o ženách nejbrutálnějším způsobem znásilněných, zavražděných, a ještě po smrti zneuctívaných nacistickou palestinskou lůzou.
Antisemitismus je popírání těchto činů - ze kterých si pachatelé sami dělali videa a zveřejňovali je.
Antisemitismus je naznačování, že cokoliv podobného nebo podobně strašného kdy udělal Palestincům Izrael - takže nyní, když jsme povinně dostatečně "odsoudili" (ve skutečnosti však zbagatelizovali) palestinské zrůdnosti, je třeba STEJNĚ odsoudit "izraelský terorismus".
Hezká vzpomínka i připomínka. Jak známo, Židé jsou vnitřně velmi rozpolceni. Někteří se za Židy (raději) ani nepovažují, dávají přednost asimilaci. Nejen po válce. Možná nejvíce to platilo v Německu... Jiní se nadchli pro sionismus. (A propos, právě mě napadlo, že v příspěvku o česko-izraelských vazbách výše jsem pominul mj. zde konané sionistické kongresy). Další Židé jsou ortodoxní. (Na hřbitov, o němž jsem psal, že naň hledím z okna, jich občas přicházejí hloučky, přivolávající mé vzpomínky na Jeruzalém).
Od doby, co jsem navštívil rumunskou Transylvánii krátce po tom, co z ní do Německa po řadě staletí odešli tamější Sasové, si více uvědomuji naši ztrátu v důsledku odchodu (většinou, žel, eufemismus) Židů. Též Němců. Izrael samozřejmě vysává diasporu. Zakládal si na tom, že Židy lépe ochrání. (Než ovšem dostal nedávný, i z hlediska přistěhovalectví jistě kalkulovaný úder).
Jak jsem psal o kousek výše, Izrael je (chce-li někdo, tedy už) normální země a Židé a "gojim", a jejich společnosti, v ledasčem jedna druhou připomínají. Nevidím celkem důvod se podivovat, že v Izraeli na knihu Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě svého času reagovali trochu na způsob Poláků v případě Styronovy Sophiiny volby. Tak mě napadá, že bych se docela podíval na nějaký starý zjednodušující izraelský film...
Já ty kravály stran vydání Arendtové zmiňoval jako zřejmou motivaci dopisu toho pána antikváře. Ani jak něco udivujícího, ani pobuřujícího. Jede Nation hat ihre 10% Idioten a k ceně demokracie patří, že je člověk musí nechat křičet. Nerad bych, aby někdo soudil ČR podle antirouškařských blábolů.
V dnešním německém deníku Süddeutsche Zeitung vyšel článek, který na působení (nazvěme to v tuto chvíli takto neutrálně) izraelských vojáků v pásmu Gazy vrhá ještě zcela nové světlo. Že Izrael zde plošně bombarduje i obytné čtvrti bez sebemenšího ohledu na oběti u civilního obyvatelstva, je už obecně známo. Ale nyní se na internetu objevila i videa která dokumentují zcela názorně, jak si izraelští vojáci počínají v dobytém území. Jsou zde vidět záběry jak naprosto bezostyšně rabují v palestinských obchodech i civilních obydlích - zcela stejně jako činila ruská soldateska na územích dobytých na Ukrajině. Jsou zde vidět záběry o ponižování, o týrání zajatých Palestinců. Je zde i video o tom, jak izraelští vojáci raketou srovnali se zemí palestinskou univerzitu - aby pak toto video opatřili posměšným komentářem, že "teď už je jasné proč je úroveň vzdělanosti u palestinských Arabů natolik nízká".
A přitom: to všechno nejsou nějaké záběry natočené tajně či nějakým omylem proniklé na veřejnost - naopak, to jsou videa která si izraelští vojáci sami natočili na své mobily, a veřejně se jimi chlubí na internetu!
Za těchto okolností je pak skutečně krajně obtížné zachovat si ještě alespoň poslední zbytky porozumění pro morální legitimitu izraelské akce v pásmu Gazy.