↗

Titanik byl ve své době považován za jeden z výtvorů, s jehož pomocí lidský rozum zvítězil nad přírodou. Byl údajně nepotopitelný. Zbytek příběhu, v němž sehrály roli všechny lidské vlastnosti, které přispívají k současným krizím, jako je domýšlivost a krátkozrakost, známe. Dochovaná záchranná vesta z Titaniku. Foto Leon Neal, AFP

Lidstvo v současnosti čelí čtyřem krizím, z nichž každá má potenciál způsobit globální katastrofu. První představují válečné konflikty na Ukrajině a na středním východě — nyní zejména konflikt mezi Izraelem a Hamásem. Druhým je masová migrace. Třetím jsou globální změny klimatu. Čtvrtou pak nástup nových technologií, zejména rapidní rozvoj umělé inteligence.

Všechny tyto krize mají v globalizovaném světě planetární rozměr, což je odlišuje od velkých krizí v minulosti. Lidstvo ve své minulosti samozřejmě už velkým krizím čelilo, ale i ty největší byly vlastně spíš lokální.

Planetární rozměry — i když ne tak velké jako ty současné — měly v minulosti jen tři velké krize: dvě světové války, které byly fakticky navzájem propojené v jednu, epidemie španělské chřipky na konci první světové války a studená válka mezi Západem a Východem po skončení druhé světové války.

Před začátkem 20. století se i ty největší krize odehrávaly v regionálním měřítku. Zbytek světa obvykle nejen nezasáhly, ale ten o nich v jiném informační prostředí, než je to současné, často ani nevěděl.

Globální rozměr krizím současnosti tedy dává nejenom propojení světa v důsledku ekonomické a technologické globalizace, ale také rozvoj nových informačních technologií, které v reálném čase umožňují sledovat nejrůznější krizové jevy. A bohužel nejen sledovat, ale také prostřednictvím sociálních sítí vytvářet emoce, které se vymykají politické kontrole.

Třetí světová válka

Jeden z oblíbených argumentů kritiků západní pomoci Ukrajině zní, že kdyby Západ Ukrajinu nepodporoval, Rusko by její území — popřípadě již obsazené části Ukrajiny — připojilo ke svému území, a tím by konflikt skončil. Zavládl by mír.

Ve skutečnosti je konflikt na Ukrajině pokračováním střetu mezi Západem a Ruskem, který začal už po 2. světové válce, kdy Rusko ještě nazývalo svoje impérium Sovětský svaz.

Z ruské rétoriky je jasné, že válku na Ukrajině nechápe jen jako krok k získání ukrajinského území, které prý vždy Rusku patřilo, ale v lepším případě jako pokus o obnovení impéria v hranicích známých před rozpadem Sovětského svazu, v horším případě jako pokus získat zpět i bývalé sovětské satelity ve střední Evropě. Či dokonce jako pokus dokončit projekt započatý už Stalinem v podobě ovládnutí celé Evropy.

Tak jak ruská agrese na Ukrajině pokračuje, je stále jasnější, že jde o střet dvou civilizací, které se zásadně liší svým pojetím svobody, politické organizace a představami o svém smyslu. Rusko se pustilo do války, jejímž cílem je oslabit nebo zničit Západ, přinejmenším ten evropský.

Západ měl možnost konflikt rychle rozhodnout ve prospěch Ukrajiny, kdyby se k ruské agresi od začátku postavil jednotně a razantně. Ukrajinu nyní na Západě leckdo kritizuje za údajné selhání její protiofenzivy, přičemž se zamlčuje, že ta mohla být úspěšná, jen kdyby Západ Ukrajinu — ochotnou obětovat v zastoupení Západu za západní hodnoty lidské životy — řádně vyzbrojil a všemožně podporoval i jinak.

Nestalo se tak nejen kvůli strachu západních politiků z možného vyvolání jaderného konfliktu, ale také z oportunistických důvodů. Řada západních zemí navzdory sankcím dál kupovala ruské suroviny, řada západních firem dál s Ruskem obchodovala.

Západní společenství se sice v reakci na ruskou agresi semklo způsobem, který jsme dlouho neviděli, ale i tak zůstávalo rozdrobené. Moskva si přitom byla po celou dobu vědoma, že čas hraje pro ni. Věděla, že v různorodém západním společenství bude dlouhodobě těžké udržet jednotu, přičemž rozpory lze přiživovat různými metodami hybridní války.

Demokratické společnosti se musejí ohlížet na voliče, které je těžké dlouhodobě motivovat k podpoře projektů, které sice mají dlouhodobou strategickou logiku, ale krátkodobě ohrožují životní úroveň. Navíc západní demokracie od začátku zvolily chybný slovník: místo toho, aby jejich představitelé mluvili o tom, že jsme fakticky ve válce s Ruskem, mluvilo se o naší podpoře pro Ukrajinu. To ona je prý ve válce s Ruskem.

Západní podpora pro Ukrajinu kvůli domácím politickým ohledům nyní slábne. Strategické ohledy a předvídavost padají za oběť tomu, co nazýváme politikařením.

Nejlépe to v současnosti vidíme na třech příkladech. Americká pomoc Ukrajině, která je zcela zásadní, nemá-li Ukrajina prohrát, se stala rukojmím politikaření v Republikánské straně, která podmiňuje další pomoc Ukrajině požadavky, které patří do americké domácí politiky.

Druhým příkladem je neschopnost Evropské unie poradit si s politickým vydíráním Maďarska. Třetím pak krátkozraké blokády hranic Ukrajiny ze strany polských a slovenských dopravců, a před tím také polských zemědělců.

Krátkozrakost se v konfliktech globální povahy nevyplácí. Pokud Rusko dosáhne na Ukrajině svého, bude možnosti vojenského střetu s Ruskem čelit přímo Západ. Moskva už přitom nejrůznějšími způsoby testuje jednotu a připravenost Severoatlantické aliance. Ta se ostatně může rozložit sama, pokud v příštím roce zvítězí v prezidentských volbách v USA Donald Trump.

Potenciál přerůst v globální konflikt má nyní střet i mezi Izraelem a Hamásem. Celý region je bez nadsázky sudem se střelným prachem, v němž mezi sebou nejen soupeří různé náboženské zájmy, ale je zde i zase jednou přítomen „střet civilizací“. Konflikt mezi Izraelem a Hamásem se může rychle rozrůst v regionální konflikt a ten v konflikt globálních rozměrů.

Izraelská politika přitom dostává Západ, který za Izraelem coby demokracií a státem vytvořeném lidmi, kteří přežili holokaust, obecně stojí, do téměř neřešitelných dilemat. Pro západní politiky je stále těžší schvalovat některé postupy a válečné metody současné izraelské vlády — navzdory tomu, že na začátku stál brutální teroristický útok Hamásu.

Konflikt také vyplavuje na povrch dřívější izraelské obcházení mezinárodního práva při zacházení s Palestinci a různá bezpečnostní selhání i antidemokratické excesy Netanjahuovy vlády, čemuž západní demokracie povětšinou jen přihlížely.

Masová migrace

Migrace existovala v lidských dějinách vždy, ale teprve v posledních desetiletích se z ní stává globální hrozba. A to nikoliv proto, že špatná by byla samotná migrace. Západní ekonomiky koneckonců potřebují příliv pracovních sil. Je tomu tak zejména proto, že v současném světě nabývá nekontrolovatelných podob, které mají dalekosáhlé politické důsledky pro demokratický Západ.

K masové migraci přitom přispívají již zmíněné globální výzvy: válečné konflikty a změny klimatu. A paradoxně také globálně fungující média a sociální sítě, která lidem žijícím v nuzných nebo nebezpečných poměrech nabízejí nejen obrazy zemí s vysokou životní úrovní, ale také návody, jak se do takových zemí dostat.

Ať už jsou důvody pro masovou migraci jakékoliv, jisté je, že malá schopnost západních zemí si s ní poradit, regulovat ji, má domácí politické dopady, které jsou dnes v podstatě hlavní příčinou nástupu nacionálně-populistických sil v západních společnostech. Ty samozřejmě posilují i kvůli jiným těžko zvladatelným výzvám souvisejícím s globalizací, ale pro jejich domácí politickou taktiku se nejlépe hodí vyvolávání strachu z nekontrolovatelné migrace.

Migrace jako problém ohrožující samotné demokratické základy západních společností má v současnosti tři viditelné podoby.

Tou první je nelegální migrace, kterou spustil už masový útěk Syřanů během válečného konfliktu tam v roce 2015 a k níž se přidaly další migrační proudy z dalších muslimských zemí a Afriky. Tato migrační vlna v různé intenzitě pokračuje, aniž by evropské demokracie byly schopné si s ní poradit.

Dalším dějištěm je jižní hranice Spojených států, kde masová migrace z jižní a střední Ameriky destabilizuje americkou domácí politiku. I migrace značně posílila nacionální populismus a stala se hlavní kartou pro nástup Trumpa a dnes už celého politického směru „trumpismu“, který je skutečným nebezpečím pro samu americkou demokracii.

Třetí tvář migrace, která vytváří nová nebezpečí, se odhaluje nyní v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem. Ten na jedné straně nejen roztrhl západní společnosti vedví, pokud jde o to, kdo koho považuje za hlavního viníka konfliktu, ale také vedl k masovým demonstracím muslimů v západním světě i nárůstu antisemitismu.

I když některé požadavky na těchto demonstracích, stejně jako upozorňování na porušování některých mezinárodních dohod Izraelem, mohou být legitimní, celkově toto politické vzedmutí muslimů a jejich podporovatelů v západních společnostech posiluje atmosféru strachu a nedůvěry vůči migrantům z muslimských zemí.

Vytváří obraz početné militantní menšiny, která se do západních společností dostala s pomocí migrace, ale která není ochotná se integrovat a hrát podle pravidel srozumitelných v západních společnostech.

Ponechme stranou, zda je tento obraz oprávněný, jisté je, že existuje a v západních společnostech posiluje nacionálně-populistické síly a krajní pravici, které volají po radikálních krocích k omezení migrace. První vlaštovky se už objevují — kupříkladu v podobě výsledků voleb v tradičně liberálním Nizozemsku.

Klimatické změny

Navzdory výzvám tisíců vědců a dnes už intenzivní veřejné debatě v západních demokraciích není mezinárodní společenství schopné přijmout opatření, která by dostatečně rychle omezila emise skleníkových plynů. Obraz toho, jak těžké je prosadit v mezinárodním společenství potřebné změny, byl i summit COP28 ve Spojených arabských emirátech.

Odlišují se zájmy a postupy jak zemí demokratických a autoritářských, tak zemí s různou ekonomickou úrovní. Celosvětové emise oxidu uhličitého letos dále stoupnou o více než procento, přičemž hlavními „tahouny“ jsou dvě nejlidnatější země světa, Indie a Čína, které v zájmu ekonomického růstu odmítají radikálnější řešení. Třetím hlavním viníkem je podle různých studií globální letecká doprava, k níž přispívají velkou měrou i západní demokracie.

Cíle, které si stanovila Evropský unie ve své „zelené dohodě“, jsou opakovaně kritizovány a rozmělňovány. Kritici mluví o nepřípustném diktátu nebo o cílech, které jsou příliš ambiciózní. V americké politice se nyní pro změnu bojuje o to, zda příští administrativa obnoví těžbu ropy i v chráněných oblastech.

Ačkoliv se globálně podařilo dosáhnout jistého pokroku, přičemž ten největší lze pozorovat v Evropě a USA, bude podle iniciativy Global Carbon Project v roce 2023 do ovzduší vypuštěno 36,8 miliardy tun oxidu uhličitého, což je dvakrát více než před 40 lety, a Země se oteplí více než o 1,5 stupně Celsia, což byl cíl stanovený závaznou pařížskou klimatickou dohodou.

Dopady globálních klimatických změn jsou viditelné i pro laiky. Letošní rok bude nejteplejší v dějinách měření, extrémní jevy spojené s počasím po celé planetě už patří do téměř každodenního menu mediálního zpravodajství.

Klimatické změny přitom mají stejně jako výše zmíněné krize politické a ekonomické dopady. Politici nejsou schopní či ochotní podstatu hrozby, jíž čelíme, jasně vysvětlovat a bojovat razantněji za potřebné změny, protože jejich voliči v západních demokraciích by museli za různá opatření platit v podobě omezení životní úrovně nebo změny návyků.

Globální klimatická krize se tak dál prohlubuje a mezinárodní společenství ji nemá pod kontrolou. Její dopady nemusejí přitom mít zdaleka jen podobu změn počasí a nárůstu extrémních jevů, ale ovlivní i globální zemědělskou produkci, migraci a mnoho dalších oblastí.

Umělá inteligence

Lidstvo však bohužel nemá pod kontrolou ani další technologie. V tisících laboratořích po celém světě probíhají nejen práce na dalším rozvoji umělé inteligence, ale také práce v oblasti bioinženýrství nebo genetického inženýrství.

Mnohé výsledky tohoto úsilí mohou být pozitivní a zlepšit lidský život, ale nad mnoha se vznášejí otazníky. Část vědecké obce odmítá, že by umělá inteligence mohla dosáhnout bodu, kdy si uvědomí vlastní subjektivitu a zájmy a lidstvo nebude už v podstatě potřebovat, jiní vědci mluví o rychle se blížícím nebezpečí. To, co se děje, dost připomíná legendy o Golemovi.

Vědecký výzkum pokračuje, aniž bychom přesně věděli, zda technologie, které takto vylepšujeme, budeme schopní dál kontrolovat, anebo ony získají kontrolu nad námi.

Jeden z dříve předních výzkumníků na poli umělé inteligence Eliezer Yudkowski, který nyní opakovaně před prudkým rozvojem umělé inteligence varuje, přitom upozorňuje, že střet mezi lidstvem a umělou inteligencí nemusí nutně nastat teprve až AI získá nějakou vlastní subjektivitu. Proti lidstvu se může obrátit, když ji kupříkladu někdo zadá úkol, aby vyřešila problém globálního oteplování. Nejracionálnějším řešením totiž může být eliminace lidstva...

Titanik

K tomu, abychom viděli, jak kritická je kvůli souběhu několika globálních krizí současná situace, ovšem není nutné koketovat se scénáři z oblasti science fiction. Problémem je, že i bez toho, aby jednotlivé výše popsané krize dosáhly skutečně rizikového bodu, obrovským rizikem je, že se navzájem posilují.

Válka na Ukrajině nemusí přerůst v globální ozbrojený konflikt s použitím jaderných zbraní, ale i ve své současné podobě má globální dopady. Nejen proto, že kupříkladu ochromila dodávky obilí do rozvojových zemí, kde hlad může vyprovokovat další vlny migrace, ale také proto, že podemílá demokratické pořádky v západních zemích.

Podobné dopady má klimatická krize. I nekontrolovaný rozvoj umělé inteligence má už své negativní dopady v tom, že umožňuje autoritářským režimům kontrolovat velké počty lidí.

V titulku tohoto textu je použit příměr k Titaniku. Je zcela příhodný proto, že Titanik byl ve své době považován za jeden z výtvorů, s jehož pomocí lidský rozum zvítězil nad přírodou. Byl údajně nepotopitelný. Zbytek příběhu, v němž sehrály roli všechny lidské vlastnosti, které přispívají k současným krizím, jako je domýšlivost a krátkozrakost, známe.