Chceme-li patřit do jádra Evropské unie, musíme opustit Visegrád

Jakub Patočka

Česká politika po Brexitu kolísá mezi dvěma bezperspektivními pozicemi: voláním zdejších Faragů a Johnsonů po Czexitu a nemotorným manévrováním sociálních demokratů v zanikajícím středu mezi Visegrádem a Bruselem.

Brexit zákonitě vyvolal debatu o tom, zda a jak by se měla Evropská unie reformovat. Deník Politico shrnul výsledky prvního jednání otřesených zástupců zbylé sedmadvacítky lapidárně: trvá rozdělení podél starých linií. Ač se prakticky všichni shodnou s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, že „ze všeho nejhorší by bylo pokračování statu quo“, rozcházejí se v názoru, zda správným přístupem k Evropské unii má být prohloubení integrace, anebo naopak její rozvolnění.

Ve výjevu tak typickém pro současnou českou zahraniční politiku představitelé státu od premiéra Sobotky, přes ministra zahraničních věcí Zaorálka, až po státního tajemníka pro evropské záležitosti Prouzu, všichni tři sociální demokraté, deklarují cíl české politiky v současné evropské krizi slovy „chceme patřit do jádra Evropské unie“; současně ale praktickými kroky jejich vláda přímo proti tomuto cíli působí. Toho si samozřejmě v Evropě všímají, takže pokud se o České republice ještě vůbec někde mluví, pak jako o člence visegrádské skupiny, jež se obecně pokládá za zarytou odpůrkyni prohlubování integrace EU.

Deník Guardian svůj referát o začátku slovenského předsednictví Evropské unie ladí přesně v takovémto duchu. Text nazvaný Země východního bloku požadují méně centralizovanou Evropu je prošpikovaný citacemi různých analytiků a politiků z Polska, Slovenska a Maďarska. Cituje se například polský politolog Dariusz Kałan, podle nějž máme my ve střední Evropě především strach, že „Německo a Juncker využijí Brexit k urychlení evropské integrace, které Slovensko, Polsko, Maďarsko a Česká republika kladou hluboký odpor v obavě, že se ocitnou na okraji.“ Je štěstí, že Guardian necituje žádného Čecha, protože by to zřejmě musel být Jan Zahradil.

Ujasněme si, co chceme: zda Evropu, anebo postsovětský Orient

Čeští političtí představitelé nesli s nelibostí, že v reakci na Brexit německá kancléřka Angela Merkelová svolala do Berlína poradu zakládajících členů Evropské unie. Nelíbí se nám, že jsme zůstali stranou. Ale z hlediska zájmu Evropu integrovat to byl zákonitý krok. Už dříve jsme se totiž na okraj evropské integrace postavili se všemi ostatními visegrádskými zeměmi my sami svou politikou.

Evropská unie vznikala na ekonomických základech, ale primárně s politickou motivací. V nejhlubší rovině její základ tvoří soubor principů odvozených z evropského humanistického univerzalismu. Evropská unie se tomu sama jistě mnohokrát konkrétními kroky zpronevěřila, naposledy zvlášť okázale rozdrcením Řecka. Nelze vést vážný spor o tom, že v ní má stále převahu neoliberální ekonomická ortodoxie nad demokratickou politikou.

Nicméně tak tomu bylo a je i ve všech jednotlivých členských státech. Na rozdíl od nich je ale Evropská unie dostatečně rozlehlým prostorem a má dostatečnou váhu, aby mohla systémovou změnu typu nahrazení kapitalismu demokracií uvést v život a nezůstala přitom v ochromující izolaci.

Ač se tedy do procesu evropské integrace samozřejmě promítly zájmy finančního kapitálu, a posud mají převahu, její základní motiv je jiný — je krokem na cestě k transformaci lidstva v „přátelský všecelek“, řečeno kouzelným Masarykovým pojmem. Právě proto je tak příkladným příznivcem Evropské unie, již chce ovšem od základu reformovat, nejvýznamnější současný evropský disident Janis Varoufakis.

Po skončení studené války bylo deklarovaným cílem všech postkomunistických zemí vrátit se do Evropské unie. Slogan „Návrat do Evropy“ byl jedním z hesel polistopadové transformace a čistě geograficky pochopitelně postrádal smyslu. Ovšem byl míněn politicky: nositeli ideálu Evropy pro nás byla tehdejší dvanáctka — po rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko, patnáctka — zavedených evropských demokracií.

Postkomunistické země se dočkaly po patnácti letech v roce 2004. K první osmičce posléze přibylo ještě Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Postsovětských zemí je nás tedy jedenáct: kromě uvedené trojice visegrádská čtverka, tři Pobaltské republiky a Slovinsko.

V Evropské unii se ovšem ne všechny postkomunistické země chovají tak, jako by se chtěly vrátit k ideálům, jejichž nositeli byly a jsou zavedené evropské demokracie, k nimž jsme se připojili. Patrně nikdo v Bruselu, Berlíně, Dublinu, Madridu či Paříži si nebude stěžovat na Estonsko či Slovinsko, jejichž příležitostná drobná zaváhání lze ještě zdůvodňovat jako transformační obtíže.

Naopak zcela oprávněně nejhorší pověst v Evropské unii od zkorumpovanou politickou elitou po desetiletí decimovaného Řecka převzala skupina dnes poměrně bizarních států, jež se označuje jako visegrádská. Její genezi tu velmi dobře před časem popsal Petr Pospíchal, který byl osobně přítomen i jejímu zakládání. Původním účelem samozřejmě bylo pomáhat si — tehdy ještě v trojici, neboť trvalo Československo — k úspěšné integraci do EU a NATO.

Tak jako spousta jiných dobrých úmyslů i to se tu ale časem zvrtlo. Jak to s lapidárností sobě vlastní ve svém textu Pospíchal shrnul: visegrádská skupina vznikala proto, aby zabránila vývoji, jehož jsme dnes svědky; tedy převaze nacionalistických populistů, kteří se v Evropské unii prezentují každému protivnou mentalitou černého pasažéra. Nezapomene se například, jak Polsko krátce poté, co si v EU vyjednalo olbřímí dotace a úlevy vyzbrojilo svou armádu nikoli evropskými, ale americkými letouny. Nejedná se ale pouze o takovéto jednotlivosti.

Je pozoruhodným paradoxem Brexitu, že právě z visegrádských zemí zaznívá nejhalasnější lkaní nad odchodem Britů, jež ovšem není motivováno zármutkem nad porážkou britských Evropanů, nýbrž nad ztrátou spojence v oslabování evropské integrace. Když předseda britských liberálních demokratů Nick Clegg ve své hvězdné hodince před volbami v roce 2010 vytkl Davidu Cameronovi, že spojencem konzervativců v Evropě je pouze „banda cvoků, popíračů klimatických změn a homofóbů“, popsal tím vcelku výstižně Klausovu ODS a současnou polskou vládní squadru.

Pokud jsme tu před britským referendem podotkli, že Brexit si sice nepřejeme (zejména právě z ohleduplnosti k britským přátelům), ale Evropské unii by mohl i prospět, měli jsme na mysli právě takovýto efekt. Současné trvání evropské politické reprezentace na tom, že Brexit se musí uskutečnit co nejrychleji, je motivováno z velké části zkušeností s Brity jako notorickými potížisty, jejichž politická reprezentace neváhala obstarávat si podporu ani u Klause, Orbána či Kaczynského. Británie teď už nebude integraci brzdit.

Politická dynamika se tedy změnila, naši „cvoci“ v čele s Janem Zahradilem jsou bez svých britských patronů. Jejich pozice se stává okrajovou, a dnes už nemají v evropské debatě relevanci mimo ultranacionalistický diskurs sponzorovaný Putinovým Ruskem. Právě ruský zájem na rozkladu EU staví do mimořádně paradoxní situace nacionalistickou polskou vládu: pokud chce nadále usilovat o redukci EU na průnik národních ekonomických zájmů, ocitá se na jedné lodi se svým úhlavním protivníkem.

Ale takových paradoxů je víc: v Británii byl korunním argumentem pro Brexit příliv ekonomických migrantů. Vzhledem k tomu, že Británie si reguluje imigraci ze zemí mimo EU sama, mobilizovalo se prakticky výhradně proti imigrantům z visegrádských zemí, kterých na ostrov přišlo přes jeden milion. Můžeme to brát jako ukázku komolivosti myšlení tak zvaných euroskeptiků, kteří svým počínáním nic neprodukují v takovém množství jako zmatky a nezamýšlené důsledky: společně se navzájem posilují proti sobě, takže by se jistě nakonec dokázali znova propracovat i k nějaké té válce.

Před zásadní dilema situace po Brexitu staví i českou politiku. Představa, podle níž jsme měli být v rámci visegrádské skupiny jakýmsi mostem mezi polským, slovenským a maďarským nacionalistickým třeštěním a Bruselem, by měla svou racionalitu, kdyby skýtala reálné naděje na příznivou proměnu celého visegrádského prostoru.

Po Brexitu je třeba se znovu ptát, zda to není pošetilá iluze. Je třeba poctivě zkoumat, zda to ve skutečnosti není přesně naopak: zda nepomáháme dodávat relevanci nepřijatelným a proti podstatě evropské integrace směřujícím pozicím Orbána, Kaczynského a Fica. A zda tím sami, zcela v rozporu s deklarovanými úmysly, nenastolujeme potřebu dvourychlostní Evropy, či jinak řečeno integrace jádra Evropy bez nás. Každopádně nejen Guardian naši odlišnou pozici nezaznamenal.

Základní fakta jsou přitom jasná. My z postsovětských zemí jsme chtěli patřit k politické Evropě, tedy svobodným a demokratickým evropským zemím. Nebylo touhou Portugalců, Dánů či Belgičanů vstupovat do RVHP. A v našem snažení být jedněmi z nich nás s neobvyklou velkorysostí hmotně podporovali.

My se dnes ale jevíme jako ti, kteří by přespříliš často chtěli jen brát, a ne dávat. Ba co hůř, převelice často se chováme, jako bychom mohli Evropany ze své zapšklé maloměšťácké perspektivy o něčem poučovat, anebo jako bychom měli mít nějaký automatický nárok na to, že se naší malosti dostane pochopení. Není tomu tak.

Naším zájmem musí být hledat spojence, kteří chtějí Evropu integrovat, aniž by přitom trvali na tom, že k základům Evropské unie patří úzkoprsý nacionalismus, nenávist k islámu či xenofobie, protože to Evropané samozřejmě z nejlepších důvodů nikdy nebudou akceptovat. Je jasné, že už z historických důvodů nemůžeme utlumit vazbu k Slovensku.

Ale ve vztahu k Evropské unii musíme usilovat o politický formát, v němž nebudeme svou politiku koordinovat s Polskem a Maďarskem, nýbrž s Rakouskem a Německem. Je to volba mezi Evropou, o níž jsme za Husákových času snili, do níž jsme se pak chtěli vracet, a mezi postsovětským Orientem.

Na okraj EU nás dovedla iracionální politika k uprchlíkům

To pochopitelně nebude snadné, protože česká politika se pohybuje v postkomunistických rámcích, které prostor vymezují velmi podobně jako v Polsku, v Maďarsku či na Slovensku. Jisté rozdíly tu přesto jsou.

Zastavíme se u dvou v naší situaci podstatných. Tím prvním je důležitý prvek, že projekt evropské integrace byl královskou myšlenkou dominantní linie českého vlastenectví. Zatímco polské i maďarské státní myšlení kontaminovaly imperiální představy o Velkém Maďarsku či o Polsku od Baltu až k Černému moři a na Slovensku se aspoň snilo o vlastním státě, což se nakonec napoprvé pravda dvakrát nepodařilo, české státní myšlení nakonec vyústilo ve ztotožnění s ideou humanitní demokracie a ve snahu o založení Společnosti národů. Je chyba, že v debatě s českými nacionalisty se takový argument málo používá.

Za druhé české vlastenectví vždy mělo mimořádně silný sociální náboj, interpretovali jsme si tak husitství, zřetelné je to u Komenského, obrozenců, podstatně se to promítlo do charakteru Československa a samozřejmě, byť rozporuplně, i do poválečného vývoje. Ještě dnes to má svůj odraz v podstatné okolnosti, že dominantní silou reprezentující levici je ČSSD, strana, která přežila sovětskou éru v exilu, a nikoli — tak jako všude kolem — subjekt založený na troskách původní komunistické státostrany.

Jsme ale na nejlepší cestě, abychom své výtečné kulturní předpoklady, jež se tu ještě tak příznivě promítly do charakteru roku 1968, Charty 77 i roku 1989, promrhali. Polistopadový vývoj byl nesporně érou ochabování české kulturní výbavy i schopnosti stanovovat si v souladu s ní priority, a pak je následovat.

Míru devastace zdejšího veřejného prostoru čerstvě naplno obnažila loňská uprchlická krize. Můžeme mít pochopení pro to, že vláda a v ní právě ČSSD jako dominantní síla manévruje v mimořádně nesnadném terénu: o sousedních postkomunistických zemích jsme už mluvili, doma to ale není o moc příznivější: nebezpečný populista Babiš, který pro uchvácení moci a proměnu českých zemí v polský či maďarský autoritářský model udělá cokoli, reprezentant tekutého hněvu na Hradě, z většiny xenofóbní opozice, slabá a zmatená občanská společnost a zdevastovaná mediální krajina.

Přirozený instinkt předsedy sociálních demokratů vymanévrovat situaci nějak středem, který mu přinesl v kariéře spoustu často obdivuhodných vítězství, tady selhává, protože celá veřejná debata a s ní i její politický střed se sesunul do nacionálně-populistických a xenofóbních vod tak rychle, že už není kudy manévrovat, kudy proplout.

Důvěra v Evropskou unii během Sobotkovy vlády spadla na rekordní minimum, na devětadvacet procent. Je to samozřejmě proto, že Evropská unie je ztotožňována se snahou přijímat uprchlíky a redistribuovat je podle povinných kvót, což je ovšem jediný reálně funkční model řešení humanitární krize v souladu s východisky EU, který zatím kdo navrhl. Žádný jiný totiž patrně ani nepřipadá v úvahu: za alternativy se vydávají jen iluze a sebeklamy, jak jsme v DR opakovaně doložili.

Náš text ze září 2015, v němž jsme napsali, že postoj české vlády k uprchlické krizi ignoruje fakta a ohrožuje evropskou integraci, je třeba zpřesnit v jediném bodě: ohrožuje naše místo v evropské integraci. Fanatická iracionalita české společnosti, která se bohužel zřejmě bude manifestovat i v nadcházející předvolební kampani xenofobní mobilizací proti nejubožejším lidem, zasluhujícím naši solidaritu, je tím, co ohrožuje naše místo v Evropě i naši demokracii, nikoli případných pár tisíc uprchlíků, které bychom ostatně měli přijímat o své vůli a bez ohledu na kvóty.

Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Deník Referendum označil za základní problém zastánců uprchlíků, že neberou dosti v potaz oprávněné důvody ke strachu z nich. Na tom něco může být a veďme o tom debatu. Lze ji vést technicky a s jasnými závěry.

Všichni chceme minimalizovat bezpečnostní rizika a v každém případě tu zabránit vzniku ghett. Současně ale, jsme-li ještě evropskou společností, nemůžeme chtít nést díl odpovědnosti za to, že necháme živořit rodiny s dětmi někde v blátě na Blízkém východě či na Balkáně. Co svět světem stojí, migrace má i ekonomické důvody a zde by měl stát postupovat zcela prakticky: stanovit pravidla a limity dle potřeb.

Výsledkem by byl určitý počet — konzervativně několik tisíc, realisticky několik desítek tisíc — uprchlíků, které bychom mohli každoročně přijmout a určitý počet, ale třeba také takřka nula, lidí přicházejících za prací, integrační a sociální programy, pracovní příležitosti, sociální i ekonomický rozvoj. Prostě normální provoz demokratické politiky.

Jenomže to se nestalo. Jako nesouměřitelně větší problém se tak dnes jeví neochota příslušníků české politické třídy čelně se střetnout s nepoměrně početnějšími důvody strachu z uprchlíků, které oprávněné nejsou, protože jsou produktem vypočítavého šíření nenávisti vylhanými argumenty v politickém zájmu nepřátel demokracie a lidskosti. Přitom schopnost takové propagandě čelit je jedním z definičních rysů demokracie.

Česká politická elita navíc, zcela podobně jako dříve britská, selhává v tom, že tento iracionální strach a ostří nenávistné propagandy dovoluje obrátit proti Evropské unii. Jenomže pak česká vláda nemá sebemenší právo se divit, pokud se s námi v projektech politické integrace Evropy nepočítá jinak než jako s jejími budoucími objekty, nikoli jako se subjekty participujícími na její tvorbě. Co bychom tak asi přinesli? Náš „oprávněný“ strach?

Můžeme se samozřejmě bavit o okolnostech a příčinách současného selhání sociálních demokratů vedoucích stát ve vztahu k Evropské unii. Vše, o čem jsme psali, tedy nutnost čelit politické konkurenci krajně nebezpečného žlutého barona či nevyzpytatelného žoku žluči na Hradě, katastrofický stav médií či občanské společnosti je jistě možno brát jako polehčující okolnosti, ale jedině tehdy, pokud by byla patrná nějaká promyšlená strategie, jak tyto omezující okolnosti — a jistě i za pomoci Evropské unie — principiálně změnit. To je přece podstata politiky.

Nepozorujeme ale projevy takovéto promyšlené strategie. Žádná snaha o promyšlený rozvoj občanské společnosti, žádná snaha o smysluplnou mediální reformu, a jen velmi nesmělé pokusy přerámovat českou veřejnou debatu jako zápas o spravedlivější uspořádání pro sociálně slabší a střední vrstvy, jež by ČSSD měla a mohla chtít zastupovat jak proti Babišovi, tak proti Zemanovi a jeho ruským a čínským kamarádům.

Místo toho pozorujeme snahu proplout zanikajícím středem mezi aspirací patřit do jádra Evropské unie vyslovovanou hlavně v Bruselu a příslušností ke xenofobnímu klubu visegrádských zemí, která je míněna snad také jako konejšivá šaráda pro xenofobní vlčí mlhou postižený segment vlastního voličstva. Trochu to připomíná nemotorné manévrování Dubčeka v roce 1968.

Naštěstí z Bruselu, i když jej k Moskvě zdejší zlomyslní euroskeptičtí popletové často přirovnávají, nepřijedou tanky. Ne, ne, tentokrát jsme na nejlepší cestě postarat se o svůj báječný osud, příznačně marketingově označovaný slovem Czexit, sami: tak jako v roce 1948 všelidovým hlasováním. A ze zemí Visegrádu k tomu určitě zase dorazí bratrská pomoc.

    Diskuse
    July 5, 2016 v 17.10
    Demokratizace a europeizace Visegrádu
    Docela dobrá analýza a úvaha, i když bych řekl, že naším úkolem spíše je, abychom demokratizovali a europeizovali sebe i Visegrád, než ho opouštěli - to by také mohl být náš příspěvek evropské integraci.

    Poznámka: "Velkým" Visegrádským politikem je Milan Chovanec.
    July 6, 2016 v 10.53
    Tak to se nepovedlo.
    Po celkem dobrých analýzách autora přichází nepodarek. Jako by se zalekl bruselských pánů a tak rychle přispěchal v hlubokém předklonu.
    Visegrad se neobnovil sám od sebe, jen z nějakého furiantismu jeho zakladatelů. Byla to jasná REAKCE na politiku Bruselu /tedy i Merkelové a spol./
    Staré línie vymezila Stará Evropa. Nebýt jich, po Visegradu by nikdo ani nevzdechl. Ale země východu Evropy jsou citlivější na politiku o nás, bez nás, takže když už jí bylo moc, tak prostě reagovali. Nemluvě o trotlovské migrační politice, která se pro Evropu stává vyloženě likvidační. Kdyby nebyl konal onen "Orient", byla by krize v tuto chvíli mnohem větší. A jen značný naiva, či kšeftař s migrací, je schopen přehlédnout to, jak rychle velkohubí západní politici přejali obranné kroky "Orientu" a jak je dokonce vylepšili. Že mají někteří stále tu klapačku plnou vítání a že obhajují své předešlé tragické kroky, může zmást leda nemluvně. Ovoce nesou opačné.
    Co se týče migrantů, nemá se ČR za co stydět. Ročně jich přijímá několik desítek tisíc. Bez toho, aby si na nich namazaly neziskovky.
    Boj s propagandou občas naše veřejnost neprohrává. Třeba s tou propagandou, kterou nám obchodníci s migrací chtějí pustit řádně žilou a přivodit nám tím také do budoucna velké bezpečnostní a sociální problémy.
    Na článku mě nejvíce mrzí autorovo hrubé znevážení čtenářů. Psát o xenofobním Visegrádu v době, kdy se kvůli migraci trhá Velká Británie, kdy v Rakousku vítězí Svobodní, ve Francii LePenovci, předpokládá, že čtenáři se narodili včera, nebo nejsou schopni s informacemi pracovat. Troufám si tvrdit, že míra xenofobie Visegrádu je menší, než Staré Evropy. A kdyby její politici nezalepili ústa svým občanům "politickou korektností", mohli by to vědět. Nemuseli by pak být výsledky voleb stále více "překvapeni".
    Je fakt, že některé "figury" článku Jakuba Patočky jsou dosti romantického charakteru.

    Například:
    --- S tou "velkorysou hmotnou podporou" Západu to je sice pravda a nezávislý levicový server jistě s nějakou má zkušenost, nicméně v širším rámci měla tato velkorysá finanční podpora spíš podobu investic. České banky a většina českého průmyslu je v zahraničních rukou a jestli si dobře vzpomínám na čísla, které uváděla Švihlíková, roční výnos z těchto investic, který z ČR odchází do zahraničí, je plus minus 300 mld Kč.
    ((( nepopírám, že z EU dostáváme jako čistí příjemci peníze, ani že z venku přišel potřebný know-how )))
    Takže o tom, kdo je tu ten doopravdy hmotně velkorysý, můžou být jisté spory.

    --- o tom, že jsou povinné kvóty "jediný reálně funkční model řešení humanitární krize v souladu s východisky EU, který zatím kdo navrhl", lze taktéž pochybovat. Hlavně tedy ohledně jeho "reálné funkčnosti". Už víc než půl roku jsou schváleny pro část uprchlíků kvóty pro jednotlivé země, ale reálně se je vůbec nedaří naplňovat.
    Svádět to pouze na náckovský fanatismus a ubohost jednotlivých zemí, neobstojí. Uprchlípi prostě v drtivé většině o nějaké Česko, Lotyšsko nebo Rumunsko nestojí a nechtějí tam.
    (a tady zase odmítám jednostranné vidění, že jsou uprchlíci pouhé vyžírky - sposta z nich se přirozeně chce prostě dostat tam, kde už jsou jejich známí a kde je dobře přijímají)
    Ta historka, jak představitel jedné z pobaltských republik v rámci snahy vyhovět nařízením EU za 3 měsíce nenašel jediného uprchlíka, který by tam chtěl jít, není vycucaná z prstu.

    --- na námitku premiéra Sobotky, že "základní problém zastánců uprchlíků je, že neberou dosti v potaz oprávněné důvody ke strachu z nich" Patočka přiznává, že "na tom něco může být a veďme o tom debatu. Lze ji vést technicky a s jasnými závěry."
    To zní jistě rozumně.
    Nicméně o upřímnosti zase lze dost pochybovat. Jednak žádnou takovou debatu nevede a ani vést nemíní, jednak tento strach už o čtyři odstavce dále označuje za "iracionální" a pak už s ním pracuje čistě v tomto smyslu.

    --- nejromantičtější ale je důvod, proč má EU vlastně existovat -- aby byl kapitalismus překonán demokracií.
    Těžko říct, co si pod tím představit, ale zní to fantasticky.
    - - - - - - - - - - - - - - - - - -

    Jinak podle mě skutečně stojíme mimo to pravé evropské jádro a vždy jsme tak trochu stáli.
    Takže je vcelku jedno, jak se na to díváme my.
    Rozhodovat se bude ve Francii, Německu, Švédsku, Itálii......
    Cítím potřebu k tomu ještě dodat::

    Napsal jsem, že si těžko něco představit u "překonávání kapitalismu demokracií". Jakub Patočka ale určitě něco konkrétního při psaní těchto slov na mysli měl.

    S největší pravděpodobností manifest hnutí DiEM25.

    https://diem25.org/wp-content/uploads/2016/02/diem25_czech_long.pdf

    V jeho čele stojí významní evropští intelektuálové, vzdělaní, profesně etablovaní, ovládající jazyky.
    Tento manifest právě volá po nahrazení kapitalismu demokracií, kterou nazývá "autentická demokracie".
    Jsou tam zajímavé nápady, třeba že by z jednání důležitých evropských institucí měly být povinně zveřejňovány zápisy na internetu. Já bych ještě dodal ve všech unijních jazycích, Brusel má 17 000 úředníků, někde by se lidi našli.
    je v podstatě skandální, že tohle už dávno není -- pokud tedy je zde EU pro své občany.

    Nicméně celuk je dost zmatený.
    Aspirací je::
    • Demokratická Evropa, v níž má veškerá politická autorita původ ve svrchovaných národech Evropy.
    • Transparentní Evropa, v níž veškeré rozhodování probíhá pod dohledem jejích občanů.
    • Sjednocená Evropa, jejíž občané mají se svými evropskými spoluobčany stejná pouta jako se
    spoluobčany svých zemí.
    • Realistická Evropa, která si klade za úkol radikální, avšak dosažitelné demokratické reformy.
    • Decentralizovaná Evropa, která využívá centrální moc k maximalizaci demokracie na pracovištích, ve
    městech, regionech a státech.
    • Pluralistická Evropa regionů, etnik, náboženských vyznání, jazyků a kultur.
    • Egalitářská Evropa, která oslavuje rozdílnost a ničí všechny formy diskriminace založené na gendrové
    identitě, barvě pleti, společenské třídě a sexuální orientaci.

    Decentralizovaná Evropa, která využívá centralizaci k maximalizaci demokratičnosti částí?
    Inu zní to trochu divně, ale řekněme, že jde o nalezení vhodného poměru mezi centrálními a národními institucemi a přesnější vymezení okruhů témat, které spadají pod centrální nebo regionální parlamenty..
    (jinde se píše o ústavodárném shromáždění z nadnárodních kandidátek a zároveň o předávání moci zpět do rukou národních parlamentů)

    A co když se třeba Maďaři jako "svrchovaný národ, v němž má původ veškerá politická autorita" rozhodnou, že v rámci "pluralitní Evropy regionů, etnik, náboženských vyznání, jazyků a kultur" nebudou přijímat žádné muslimské uprchlíky, právě aby zachovali tu pluralitu a originální charakter své země???
    - - - - - - - - - - - - - - - - -

    Mimochodem Janis Varufakis, kterého Jakub Patočka v článku zmiňuje, tvrdí, že jediný člověk, který má v současné situaci nějaký plán, je německý ministr financí Wolfgang Schauble.

    http://a2larm.cz/2016/07/brexit-neochrani-britanii-pred-hruznymi-dusledky-rozpadu-eu/

    ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, tak snad proto ta největší romantika -- žádné předělávání kapitalismu na demokracii se tak nějak nechystá...
    PM
    July 8, 2016 v 10.50
    Demokratizace Visegradu se mi jeví nadlidským úkolem,
    když i v kolébce evropské demokracie se odehrává fraška s názvem Dalskabáty GB, hříšná ves aneb Zapomenutý čert.
    V době, kdy v samotném Londýně hněte demokratický režim hrstka umanutých nacionálně konzervativních narcisů, je pokus zbavit tři skorovýchodní národy nevýhod nacionalistického blouznění nadlidským úkolem.
    Za reálné považuji možnost podpořit dojem výhod plynoucí ze spoluúčasti na západním řešení krize.
    Posílit pocit sounáležitosti se západoevropskou společností, by dokonce mohl homeopaticky působit jako protijed xenofobie a jiných neduhů našich bratrských národů.
    Konvičkové a Machové nemají za sebou Orbány a jiné byzantské státníky, a proevropské náladě spíše přispívají .......bych doufal.
    Zajímavý rozhovor s Janem Kavanem:

    http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Otcove-evropske-myslenky-se-ted-musi-obracet-v-hrobe-Jan-Kavan-navrhuje-tuto-velkou-reformu-EU-ktere-se-pry-mocni-budou-branit-443886

    Navrhuje v něm, aby byla odstavena Evropská komise a naopak výrazně posíleny Evropská rada a Evropský parlament.
    Evropská rada by byla vlastně jakási evropská vláda
    Čistě technicky by se asi premiéři jednotlivých zemí setkávali jen jednou za čas a agendu pro jejich jednání by připravovala řekněme Rada evropských ministrů, kterou by tvořili ministři pro evropské záležitosti jednotlivých členských států (tj. každý stát by měl v Bruselu své evropské ministerstvo).
    No a parlament by byl prostě parlament.
    (systém pjistek a vyvážení moci by nebylo složité najít)

    Tohle nevypadá zle a dokonce by to zřejmě - při rozumném funkčním uspořádání - mohlo splnit i představy hnutí DiEM25.
    (???)
    OG
    July 11, 2016 v 6.06
    To není dobrý výtvor, pane Patočko!
    Takže: Východoevropské země se nemohly vracet do Evropské unie, protože v ní nikdy nebyly. Pokud vstup do EU byl opravdu jen kšeftem, pak si Poláci opravdu neměli kupovat americké zbraně. Otázka je, co z takového kšeftu mají východoevropské země a naše republika kromě ztráty kontroly nad nerostnými zdroji a omezení naší ekonomiky a politiky nařízeními Bruselu. Charakter naší ekonomiky a politické vystupování naší země totiž vykazuje některé znaky neokoloniálních držav západních velmocí. Viz.: Neokolonialismus je prostředek politické a ekonomické kontroly, kdy mocné vyspělé země kontrolují prostřednictvím své politické moci a kapitálu některé rozvojové země. Formálně jsou tyto chudé státy nezávislé (na rozdíl od kolonialismu), ovšem reálně zůstává jejich ekonomický a politický systém úzce kontrolován. Tato kontrola má různé podoby. Příkladem může být jen přítomnost zahraničního kapitálu či západního investora v rozvojové zemi, kde využívá její levnou pracovní sílu a daná rozvojová země je velmi závislá na rozhodnutí investora v zemi setrvat či odejít (odchod znamená nárůst nezaměstnanosti). Zdroj:cs.wikipedia.org/wiki/Neokolonialismus
    Pamětníci si pamatují, že ani RVHP nepodvazovala a direktivně neurčovala vývoj ekonomik jednotlivých východoevropských států takovým zásadním způsobem, jako nyní direktivy EU. Základní motiv EU není rozhodně "přátelský všecelek". Proces sjednocování Evropy začal z ryze ekonomických důvodů v roce 1951 podepsáním vzniku Evropského společenství uhlí a oceli. Pak následovalo Evropské hospodářské společenství - EHS a pak dále, a dále, až se ekonomické sbližování proměnilo i v centralizaci politickou. V praktické rovině jde stále jen o prosazování zájmů nejsilnějších zemí - Německa s Francií, jimž tu více (Itálie), či méně (V. Británie) přisluhují další státy. Význam menších zemí EU (zvláště východoevropských) je zejména v rozšíření odbytišť pro produkci nejvyspělejších západních ekonomik a v získání levné pracovní síly z těchto méně rozvinutých zemích. Kapitolu odklánění zisků cizího, či nadnárodního kapitálu do mateřských zemí a daňové úniky ("optimalizace") nechme zatím stranou. V politické rovině je pak "přínosem" vydávání politických dohod nejsilnějších hráčů za "postoj všech účastnických zemí". Praxe hlasování v EU je totiž diametrálně odlišná od deklarované dobrovolnosti a jednomyslnosti.“Máte jiný názor? Přece nebudete trhat europartu! Nesouhlasíte s něčím? To je ale drzost! Z evropských fondů peníze čerpáte? Tak držte hubu a krok! “atd.
    Mýtus o našem pouhém braní z EU je populární demagogií. Jenom zisky, odkloněné západoevropskými společnostmi do jejich mateřských zemí, každoročně mnohonásobně převyšují takzvané "dotace" z EU, Jiná věc je, že všichni eurounijní daňoví poplatníci stejně vlastně platí pouze přesun těchto dotací na účty soukromých společností, které je spotřebovávají například při výstavbách zařízení, mnohdy zcela nepotřebných, přiživováním se na "poradenství" jak čerpat unijní peníze atd. Nemluvě o tom, že mnoho těchto dotací bylo použito na věci, které nám byly nařízeny právě Evropskou unií. Což neznamená, že mnoho těchto věcí nebylo užitečných, to jistě ne! Ale spousta jich taky byla přinejmenším "nepřínosných", pokud ne dokonce komplikujících život obyvatelům naší vlasti.
    Z historie je zřejmé, že zahraniční, vnitřní a ekonomické politiky zemí RVHP a Varšavské smlouvy byly mnohdy mnohem nezávislejší, než je tomu dnes v EU a NATO. A to i přesto, že Sovětský svaz zasahoval do vývoje některých východoevropských zemí dokonce přímo ozbrojenými silami (Maďarsko 1956, ČSSR 1968). Proto je třeba šetřit vznešenými frázemi o demokracii a lidských právech a vyšším poslání a odpovědnosti vůči Evropě a světu. Bez střízlivého objektivního hodnocení historických skutečností a bez nepředpojatého reflektování skutečného dění v dnešním světě, není možno seriózně psát o postavení naší země nejen v Evropě, ale ani v rámci globalizované planety. Bez kritického přístupu ve všech směrech zbývá z novinařiny zase už jenom propaganda. Ale to už jsme tu jednou měli. A my, starší, to opravdu nechceme opakovat.
    A pojmy jako nepřátelé demokracie a lidskosti? To se pan Patočka vrátil do padesátých let? Takhle se útočilo naposledy snad na Dr.Horákovou a spol. Fráze bez obsahu a myšlenky, bez pochopení skutečných potřeb lidí, servilita západu až na dno. Ještě chybí volání po humanitárním bombardování Polska, protože si Poláci špatně zvolili svoji vládu. Jak si to mohli dovolit, volit podle svého svědomí a ne podle bruselských představ o demokracii? Hrrrr, majdan na ně, když už nemáme tolik bombardérů a navíc bychom mohli rozbít našim investorům jejich polské državy! No, nějak jsem se závěrem trochu rozvášnil, což? Ale věřím, že panu Patočkovi už mnohem dřív došlo, jakou hloupost vyplodil. V předválečných Lidovkách by si za tohle honorář nevysloužil! A to ani jako nezávislý esejista. A už vůbec ne jako šéfredaktor deníku. Protože postoj šéfredaktora chtě, nechtě předznamenává postoj a charakter celého deníku. A to by byla škoda.
    MP
    July 11, 2016 v 9.58
    P. Gürtlere,
    kritizovat umí každý - a to ještě takovým způsobem, že bez ladu a skladu nahážete na sebe všechno, co vás tíží a štve (někdy právem) a co připisujete EU.
    Ale když tak nostalgicky vzpomínáte na RVHP, tak bych se vás zeptal dikcí minulého režimu: A ty jako soudruhu teda navrhuješ co? Konstruktivní kritiky je zapotřebí...:)

    Vystoupit z EU? V čem by nám to pomohlo? Tím bychom snad zrušili globální kapitalismus a jeho negativa? Vy totiž nerozlišujete mezi cizími, resp. nadnárodními firmami a EU. Ty zisky neplynou EU (Evropské komisi atd.), nýbrž soukromým společnostem a jejim majitelům. To by se nějakým czexitem stěží změnilo - a navíc by ČR stála tváří v tvář globálnímu kapitálu sama. Už vidím, jak by se "nás" ty velké firmy bály... Přece jakoukoli regulaci nemravností globálního kapitalismu můžete provést jenom v rámci EU, i ta je spíš příliš malá než příliš velká. V jedné "zemičce" nemůžete udělat vůbec nic.
    A pokud mi budete argumentovat národním kapitalismem, tak se podívejte, jak dopadla Klausova česká cesta privatizace, a kdyby vám to nestačilo, pohlédněte na české podnikatele jako Bakala, Tykač, Křetínský - můžeme sem přiřadit i toho Babiše. To opravdu nejsou Baťové (i když i kolem něj je do značné míry mýtus...).

    A poslední věc: EU rozhodně nechce humanitárně bombardovat Polsko ani tam vyvolávat Majdan. Nebylo by dobré, kdyby jako protiváha jedněch mýtů vznikaly nové. Aby bylo jasno, domnívám se, že NATO se ve válce proti Jugoslávii dopustilo válečných zločinů, a mám rozhodně výhrady i vůči Majdanu. Ale na druhé straně Miloševič byl politický lump, který zneužitím nacionalismu vyvolal strašlivou pohromu, a zkorumpovaný Janukovyčův režim si taky nezaslouží žádnou sympatii.
    Ale co chci říct především: Vám se líbí vláda, která nacionalisticky blouzní (a zcela jistě nechce usmíření s Ruskem), a to až do konspiračních teorií (smolenská havárie)? Vám se líbí vláda, která prosazuje už v tak klerikalizované zemi další zvyšování úlohy náboženství (ovšem samozřejmě jen jednoho jediného, že.)? Vám se líbí vláda, která kašle na liberální hodnoty jako rovnost žen a dokonce se vysmívá i ekologii a už si brousí zuby na gaye a další menšiny, např. opět i Židy (pokolikáté už, že)? Vám se líbí vláda, která omezuje ústavní soud a svobodu médií? Pokud ano, pak se divím, co se vám vlastně nelíbí na sociálních důsledcích globalizace?
    PM
    July 11, 2016 v 12.23
    Velmi dobrý pedagog a velmi přísný pedagog
    je označení, které si protiřečí.
    Pan Guertler četl v textu jak píše.....Fráze bez obsahu a myšlenky, bez pochopení skutečných potřeb lidí, servilitu vůči západu až na dno.....
    Jako nepedagog bych bezelstně prohlásil, že hlavní důvod rozporu mezi postojem autora a panem Guetlerem - kterým je zcela rozdílný pohled na vliv globalizace a financkapitalismu, na uspořádání sociálně liberálního trhu - si nezasluhuje tak přísného kárání.

    OG
    July 12, 2016 v 7.20
    Ano, pane Plevo
    Máte pravdu, s hnutou žlučí jsem naházel myšlenky na papír. Prostě se mi zdálo neuvěřitelné, co pan Patočka napsal. Ale má na to právo, že? Základní problém v našich postojích, pane Plevo je, že mně se polská vláda, americká, ruská ani vanuatská nemusí líbit, ale je to vláda, kterou si občané zvolili a je to jejich věc. To je ten základní problém. Tady se stále ve jménu jakýchsi "ušlechtilých pohnutek a ideálů" mluví každému státu do toho, co má dělat a jak se má chovat. Vyhlašují se oblasti "národního zájmu" chrání se lidská práva a podobně. A pod záštitou těchto ušlechtilých cílů se páchají ty nejhorší mezinárodní zločiny. Hitler podle západu taky sledoval v podstatě ušlechtilé cíle - porazit bolševiky. Taky proto mu západní mocnosti šly tak dlouho na ruku a začaly se ošívat teprve až po obsazení Polska. Pinochet taky sledoval podle Američanů ušlechtilý cíl - odstranit levicovou vládu (která ale byla i podle západních standardů demokraticky zvolena). Takže to byl v Chile prostě puč, stejně jako na Ukrajině, stejně jako v Panamě, na Grenadě atd. Miloševič mohl být zlý pán, ale to nikomu nedává právo bombardovat suverénní zemi, která nikomu válku nevyhlásila a žádný stát neohrožovala. Mezinárodní právo se prostě nedodržuje a ohýbá podle přání těch nejsilnějších. To je to, s čím mám potíže. To se mi nelíbí. A ani vy, pane Plevo, ani já netušíme, co EU v Polsku chce, nebo nechce, ani to, co se skutečně v této věci dělá. Pokud se střízlivě zamyslíte nad fungováním EU, tak uvidíte, že pár státníků a úředníků ovládá tuto evropskou mašinérii. Vy máte opravdu pocit, že vlády jednotlivých členských států hájí zájmy svých vlastních občanů? Třeba i toho nejsilnějšího Německa? Zdaleka ne všichni Němci si to myslí. A to je základní problém. Demokracie musí fungovat zdola nahoru. Jinak zůstane jen demokratický centralismus a pak už jen ten centralismus. Nebo totalita, vyberte si. V EU totiž nemůžete čelit globálnímu kapitalismu, protože ten globalizující se kapitál od začátku onu EU vytvářel. Jak tedy může čelit sám sobě? Malý stát nemůže čelit mezinárodnímu kapitálu. Může mu ale čelit třeba dvacet suverénních států, pokud se dohodnou na společném postupu. Ale v EU se stále víc rozhoduje shora dolů. To je ten problém. A stejné je to i v jednotlivých státech. Prostě demokracie nefunguje. To mi vadí. Ale za vším jsou evidentně zájmy jiné. Někomu v Evropě neroste konkurence, ale pouhá kolonie. TTIP je dalším krůčkem.
    Víte, národním kapitalismem bych já neargumentoval ani v nejtěžším deliriu. Dokonce ani začátkem devadesátých let.
    Nostalgií netrpím. Pokud si soudně vzpomenete na RVHP (byl jste již, doufám, na světě?) byla to východní podoba EHS. Ekonomická dohoda o tom, aby ekonomiky členských států v rámci možností fungovaly co nejlíp, vzájemně se doplňovaly a obchodovaly spolu podle dohodnutých pravidel. Srovnejte si ekonomiky tehdejších východních států a zjistíte, že každá byla v podstatě jiná a spoustu věcí si dělaly po svém. Nikdo je ale direktivně necpal do jednoho "RVHP mustru", stejně jako kdysi EHS nenařizovala členským státům to, či ono. Tehdy se ještě normálně domlouvalo a uzavíraly se smlouvy.
    A nostalgicky si srovnejte EU a Rakousko-Uhersko, a postavení českých zemí v něm. Taky jsme měli tehdy Zemské sněmy, mohli jsme přijímat zákony, jen nám je ve Vídni "starej Procházka" musel schválit. Taky tehdy naši poslanci mohli svobodně v Říšské radě hlasovat a prosazovat národní zájmy - zjistěte si, jak to dopadalo v praxi. Rozhodně netvrdím, že dnes je to úplně stejné! Ale když to přeženu, obávám se, že Masaryk se namáhal se samostatným státem úplně zbytečně a v roce 2018 se stoleté oslavy samostatné republiky snad ani nebudou muset konat.
    Jako částečný soudruh (dva roky jsem byl kandidátem strany a poté jsem odmítl podat si přihlášku za člena) konstruktivně navrhuji vrátit se ke skutečné demokracii, dodržování mezinárodního práva, k jednání států mezi sebou jako rovný s rovným, ne jako "lepší s horším, či vyspělejší se zaostalejším". Myslím, že pro začátek by to k vylepšení světa docela stačilo.
    P.S.(neadresný postesk) Za socialismu skoro každý občan rozlišoval mezi proklamovanou politikou a její skutečnou podobou, mezi oficiálním obrazem světa a tvrdou denní realitou. Je škoda, že tuto schopnost mnoho lidí po převratu poztrácelo.
    July 13, 2016 v 6.12
    Ideové slabiny části levice
    Obvykle čtu politické eseje pana šéfredaktora s potěšením a souzněním, tentokrát však nikoliv. Nerad známkuji jedním slovem, spíše bych se zamyslel proč esej ulétl do pozic, do kterých ho diskuse a ani já nehodlá sledovat. Myslím si totiž, že Jan Patočka ve svém výtvoru demonstroval obecnější ideové slabiny části české (a západní) levice. Bez jasného filosofického východiska ztěží může vyprávět silný příběh, po němž volá Per Bitner (http://denikreferendum.cz/clanek/23338-evropa-potrebuje-novy-pribeh).

    Souhrně řečeno, chybí jí jasné filosofické zakotvení, nemá vyjasněno jak chápat člověka: má svou geneticky zakotvenou přirozennost, nebo je tvárný podle společensko ekonomického systému? Lze ho vidět jako egoistického individualistu (jak hlásá neolibealismus), nebo je od přirozennosti společenským tvorem a musí se podřizovat potřebám rodu a společnosti (jak se shodují antropologové)?
    Je rodem a identitou muž nebo žena, nebo si svou genderovou identitu utváří nezávisle na přirozeném rodu? Individualismus a genderovou ideologii patrně vyznává ministrině Marxová se svými poradci (viz http://echo24.cz/a/idGKT/socialni-inzenyrstvi-zeny-budou-moci-mit-deti-bez-muzu). V sázce je postavení přirozené rodiny a východisko z demografické krize západní i naší společnosti.
    Levice do značné míry podléhá postmodernímu hodnotovému a morálnímu relativismu a dostává do rozporů. Hlásá multikulturalismus a neuznává, že kultury jsou různě hodnotné z hlediska rozvoje člověka a společnosti (řekněme postavení ženy - a co rovnost? - nebo tvořivost). Podceňuje nepříznivý vliv kulturních ghett na soudržnost společnosti a na kvalitu demokracie - Britanii, Francii, Německu, Belgii se nepodařilo vzniku ghett zabránit.
    V obou ohledech levice není schopna se vyrovnat s dlouhodobou ideovou a kulturní krizí Západu.

    Souhlasím s kritikou, že JP předkládá idealizovaný obraz EC. Vinu za pokles důvěry veřejnosti v EU klade na Sobotkovu vládu. Má důvěra poklesla také. Vidím, že EC selhalo v ochraně schengenských hranic, pozvánka paní Merkelové podpořila pašeráky lidí, a výsledkem byl nekontrovaný proud uprchlíků/migrantů u rostoucí počty utonulých. Podle mého názoru naše vláda v tom zmatku bruslí celkem slušně.
    Podobně EC selhala ve vztazích s Řeckem, od vědomé tolerance falšovaní statistik až po řešení finanční krize. I v případě Brexitu, nese část viny pro umanutý centralismus (kde je vyhlašovaná subsidiarita?), a pro neochotu ustavit 'záchranou brzdu' pro migraci. Před lety premiér Cameron varoval, že bez ní nemůže zaručit výsledek referenda. Marně.
    Neargumentuji pro CZexit, ale vidím v koordinované politice Visegrádu cestu, jak prosazovat subsidiaritu - tlačit na EC, aby se věnovala důležitým věcem pro celou EU a značně redukovala své 'výchovné' iniciativy. Více diplomaticky, avšak v podobném duchu na téma EU několikrát mluvil ministr Zaorálek a souhrnně to formuloval ve svém članku ve Financial Times 30.6.2016 s titulem a podtitulkem "Instituce EU musí nést část viny za Brexit. Představitelé Evropské komise ztělesňují obraz technokratické elity".

    JP zřejmě nevnímá krizi Západu. Má to ten nepříjemný důsledek, že JP spolu s částí levice se dostává do elitistické pozice pohrdání lidem obecným, který nesdílí jeho ideologické představy, jak slovy "hrubé znevážení čtenářů" zaznamenává pan Luděk Ševčík.
    O krizi Západu a naší píše zasvědceně s filosofickou hloubkou a hledáním východiska z ní Petr Drulák v knize "Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi", SLON 2012. Doporučuji alespoň si poslechnout diskusi Druláka s Petrem Pithartem o knize <https://m.youtube.com/watch?v=vPymBpTXDOs>. Hodinový koncert myšlenek. Bylo by škoda, kdyby se potvrdila zpráva o Drulákově odchodu od ministra Zaorálka.
    PM
    July 13, 2016 v 18.50
    JP zřejmě nevnímá krizi Západu
    .........................škoda.
    MP
    July 14, 2016 v 11.34
    P. Gürtlere,
    EU nevytvořil globalizující se kapitál. Její počátky jsou nejpozději v roce 1958 a to ještě o globálním kapitalismu a jeho ideologii - neoliberalismu nemůžeme mluvit. Naopak, byla to doba keynesiánství a (následného) rozvoje sociálního státu. Ale vždyť vám to J. Patočka jasně a velmi pěkně píše: globální kapitál si EU podmanil, kolonizoval si ji a ochočil - avšak naším cílem pak tedy musí být vrátit Evropu obyčejným lidem a jejich zájmům, nikoli EU rozpouštět, bourat nebo rozvolňovat. Přesně to si ten nadnárodní kapitál přeje - volný obchod, pohyb kapitálu a lidí, ale proboha žádné jednotné regulace, naopak požaduje soutěž mezi státy o daně, o sociální ochranu zaměstnanců atd. Kdo chce tedy rozvolňovat Evropu, ten dělá politiku ve prospěch nadnárodního kapitálu...

    Dvacet suverénních států se nedomluví na ničem, resp. pokud se na něčem opravdu domluví a budou to opravdu dodržovat, pak už vlastně nejsou suverénní. Národní stát patří do 19. a většiny 20. stol., ale dnes nestačí na řešení úkolů spojených s GLOBALIZACÍ. Je to stejné, jako když by někdo lkal nad tím, že v 19. století zanikala feudální pantsví, drobné teritoriální státečky a posléze i země. Problém je, že jsme si na evropskou úroveň rozhodování nezvykli jako na přirozené další patro. Co říkáte vy, je, jako kdyby někdo v 19. stol. navrhoval jakýsi návrat k feudální rozdrobenosti. Nebo jako kdyby dnes Pardubický kraj řekl: co rozhodla pražská vláda a pražský parlament, nebudeme respektovat, protože se nám to nelíbí. Nelíbit se jim to může, měli právo argumetovat, navrhovat, protestovat atd., ale jakmile je nějaký zákon přijat, pak samozřejmě platí a musí platit na celém území ČR a musí být dodržován i těmi, kdo s ním nesouhlasili/nesouhlasí. No a na té evropské úrovni jsme si na podobný přístup ještě nezvykli.
    Zkrátka, pokud chcete cokoli regulovat, reformovat apod., ale dokonce i pokud chcete nějaký systém jen technokraticky udržovat, potřebujete KÁZEŇ. To se nedá nic dělat, jinak neprosadíte nic. Čili to nejhorší, co by mohlo EU potkat, je "cochcárna", že by si každý dělal, co se mu líbí, a vybíral si, co bude dodržovat a co ne apod. Pak bychom skutečně takovou EU k ničemu nepotřebovali.

    Něco jiného je, že EU se musí demokratizovat, tedy abychom my jako evropští občané cítili, že ta nařízení vydává "náš" parlament a abychom měli "naši" evropskou vládu. To ale znamená paradoxně váhu národních vlád, zejm, Evropské rady, kde zasedají národní premiéři a ministři, OSLABIT. Tak jako centrální pražská vláda nevzniká tak, že se na ní dohodnou jakožto na nějakém upoceném kompromisu jednotlivé kraje, musí místo komise nastoupit celoveropská vláda vzešlá z jednotných demokratických celoevropských voleb. Předpokládá to celoveropské strany a zejména společné celoevropské programy. Pak je možné, aby v EU vládla levice, nebo pravice (jako na národní úrovni) a aby mohl být uskutečňován např. levicový program reformy kapitalismu. Současné evropské nemastné neslané levopravé široké koalice všech - právě ty vedou k úřednickému technokratismu, ke ztrátě politizace, ideovosti a hodnotové orientace.

    Čili já navrhuji EU ponechat, ale "dobýt ji" pro levicový program reforem. Problém ovšem je, že zatím není v Evropě jednotná politická síla, která by nositelem takového programu byla... Pokud se ovšem EU rozpadne, je jakákoli naděje na humanizaci podmínek, v nichž žijeme, zcela mrtvá.
    MP
    July 14, 2016 v 12.09
    P. Rychetníku,
    v otázkách daní, daňových rájů, regulace finančních spekulací a do značné míry i ochrany zaměstnanců nemůže být žádná subsidiarita - souhlasíte? Jinak budou vždycky vítězit ty asociální státy - viz nyní Irsko, které (zcela uměle) tyje z toho, že nabízí minimální daně. To je pěkný nůž do zad francouzským, švédským nebo rakouským občanům, že?

    A jinak ta vaše posedlost genderem a trassexualitou je skutečně neuvěřitelná. Pokud se někdo narodí ve špatném těle, tak mu umožněme, aby dostal to tělo, ve kterém bude spokojenější a šťastnější. Co vám na tom vadí? Jde evidentně o problém, na kterém nestojí a nehroutí se ani Evropská unie, ani kapitalismus.
    Ale já myslím, že jsem přišel na to, proč vám a mnohým jiným křesťanům ty otázky sexuální identity tak moc leží v žaludku. Ony jsou zcela zřejmým (filozofickým pochopitelně) důkazem, že Bůh neexistuje. Je totiž zcela nepředstavitelné, že by Pánbůh sekal takovéto chyby a jako nějaký sklerotický popleta strkal omylem duši do nepasujícího těla... Je to nemilé poznání, nicméně co naplat. Ale mohu vás ujistit, že i když je Bůh (již dávno) mrtev, humanistický aspekt křesťanství žije a může žít dál.
    July 14, 2016 v 23.21
    Pane Plevo,
    těší mne, že se naše počítačové klávesnice opět shledávají.
    Je zřejmě třeba vyjasnit, co 'subsidiarita' znamená. Vikipedie dává stručnou definici: "rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech (se) má odehrávat na tom nejnižším stupni veřejné správy, který je nejblíže občanům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje."

    Vaše příklady od úniků do daňových rájů až po ochranu zaměstnanců bych považoval za věci, jejichž povaha - v souladu s principem subsidiarity - vyžaduje rozhodování na centrální úrovni. S centrálním rozhodováním o daních je to ošemetnější, tradičně se mezi státy liší jejich struktura. My máme jedno z nejvyšších zdanění práce (ve formě příspěvku na sociální zabezpečení dělá 14.7% GDP - ve Francii je to 7%, v Irsku 5.1%), zato nepatrné zdanění majetku (0.4% - proti francouzským téměř 4% a Irským 2.3%). Podnikový zisk daníme 3.6% (proti francouzským 2% a irským 2.5%). Osobní příjmy daníme celkem málo 3.3% (Irové 8.2%). (Všechno jsou procenta v domácím hrubém důchodu v roce 2014 podle OECD). Nezdá se, že by se Irové nějak zvlášt podbízeli. Asi by bylo záhodné sazby nějak sjednotit, ale naráží to na další citlivé národní zvyklosti, jako financování různých subvencí, sociální podpory a dalších veřejných výdajů. Snad by bylo možné šetrně regulovat celkový podíl zdanění na GDP (ČR 32.6%, Irsko 26.6%, Francie 45.2%). Všechno to jsou citlivé položky, narážíme na to, že v EU jsou různé osobité národy, jejich způsob života se sbližuje pouze postupně a pomalu, centrální zásahy pobuřují a zpochybňují legitimitu celku.

    Lubomír Zaorálek ve svém článku ve Financial Times 30. června napsal, že Česká Republika podporuje užší spolupráci v oblastech, kde integrace je nezbytná ('essential') vzhledem ke kolektivním zájmům členských státu, a dává smysl našim občanům. Uvedl obranu, bezpečnost a vynucování práva, energii, jednotný digitální trh a imigraci. Ale především vyjmenoval dvě výzvy před EU, první 'vysoce důležitou', nastavit takové vztahy s Britanií, které umožní úzké reciproční vztahy, druhou, 'životně důležitou' ('existential'), "přestavět ('recalibrate') evropský projekt aby znovu získal důvěru občanů a posílila se soudržnost". Předpokládám, že taková je linije vlády do plánovaných jednáních o 'rekalibraci' EU.

    Taková rekalibrace vyžaduje návrat k 'subsidiaritě a proporcionalitě', stanoveným v mnoha základních unijních dokumentech. Stáhl jsem si 'Protokol o aplikaci principů subsidiarity a proporcionality' z roku 1997. Najdete ho na ve francouzštině, němčině, angličtině a dalších jazycích tehdejších členů. Zní ideálně, např. "Komunita nepůjde nad to, co je nezbytné k dosažení cílů smlouvy .. Forma její činnosti bude co nejjednodušší .. bude brát v úvahu finanční a administrační zátěž". Potíž asi je v tom, že co úředník považuje za "nezbytné k dosažení cílů", považují ti, na něž jeho 180 000 stran 'Acquis Communautaire' dopadá, za šílentví.

    Vaše vize celoevropské vlády vzešlé z jednotných demokratických celoevropských voleb je jistě žádoucí, ale opět, aby byla legitimní, muselo by se evropských voleb účastnit daleko více lidí než v minulosti. Evropský démos vzniká, ale pomalu. Je to historický a generační proces a probíhá spontánně spolu s informační a ekonomickou globalizací, cestováním, studiem v zahraničí. Jak jsme však viděli, tlak z centra na urychlení ohrožuje celý projekt.

    Ohledně Vaší starosti o mou posedlost: co mi skutečně leží na mysli, je vymírání evropské populace. Němci se je snaží řešit imigrací, zkušenost ukazuje, že si tím zadělávají na další problémy. Jako správnou cestu vidím podporu a posilování vážnosti přirozené rodiny, ta umožnila rozkvět evropské civilizace v minulém tisíciletí. Sympatizuji s každým, kdo je nešťasten ve svém těle, aby našel vyhovující východisko. Vadí mi ale jakákoliv snaha změnit znění paragrafu 655 Občanského zákoníku, který stanoví: "Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc". V těchto souvislostech se střetávám s vyhraněným individualismem naší doby, kdy se 'právo ženy nebo muže na dítě' nepodřídí právu dítěte na přirozenou socializaci a výchovu v rodině, a potřebě komunity na dlouhodobé přežití.

    Váš "filosofický důkaz neexistence Boha" bych považoval za docela vtipnou parodii na negativní teologii. Chtělo by si to ujasnit, jaký je filosofický pojem Boha. Tomáš Akvinský však není lehká četba.
    OG
    July 15, 2016 v 6.22
    Snad naposledy, pane Plevo
    Je mi líto, pane Plevo, ale fráze o potřebě vrátit EU lidem, dnes snad nemyslí vážně ani ti představitelé EU, kteří je vyslovují. Schumana snad vedla v roce 1950 skutečně snaha eliminovat možné budoucí konflikty s Německem, ale bez zájmu kapitálu by svoji myšlenku nikdy neprosadil. Qui bono? ESUO, EHS, ES, ESVO, EU - opravdu myslíte, že je to nadnárodnímu kapitálu nějaká překážka? Právě naopak. Jediné centrum určuje postup celé Evropy. Stačí přesvědčit (zkorumpovat) jen centrum. Až se protlačí TTIP, budou mít USA vystaráno jediným podpisem v celé Evropě, nebudou muset přesvědčovat každou zemi zvlášť.
    Ano, Praha nemá co rozhodovat o Pardubickém kraji. To je rozdíl mezi Vaším pojetím centralizované demokracie a demokracií bez přívlastků. Obce musí určovat svoje společné zájmy v rámci regionu, okresu, okresy musí společně definovat své zájmy v rámci kraje, kraje zase v rámci zemí a země společně jako stát. Stát pak brání své zájmy na mezinárodním poli. To je přirozený postup. Jinak to není demokracie. Není si na co na evropské úrovni rozhodování zvykat. Podle Vaší logiky si stačilo zvyknout na způsob rozhodování v Rak.-Uhersku, nebo za protektorátu, nebo za totality… Kdo pravil, že rozhodování v EU je správné? Bůh? Politické oddělení ÚV světového neoliberalismu? Světová banka? MMF? OSN? Je to nesmysl, že? Ale je asi zbytečné říkat Vám něco o neexistenci věčných pravd a přirozeném společenském vývoji, evoluci atd. Zjevně věříte současné ideologii. Jen ta víra v celoevropské politické strany! Proč politické strany? To, že je to zvyk, ještě neznamená, že je to jediné možné (a správné) řešení. Proč se Švýcaři obejdou několik století bez systému klasické stranické politiky? (Byť i u nich jsou strany, ale v jiné úloze.)Zdá se Vám, že tím trpí, nebo jsou méněcenní? "Nikdo nic nemá mít nikdy za definitivní…" - víte odkud to je? Pokud ustrneme v jedné "věčné" pravdě, pak jsme zemřeli. Život je totiž vývoj.
    Úřednický technokratismus bych ocenil právě na úřadech, u policie, u soudu, prostě všude ve státní správě. Nechci, aby o mých věcech rozhodoval někdo podle stranické , či sociální příslušnosti, etnického původu, pohlaví, nebo výše úplatku. Chci, aby se rovně a spravedlivě měřilo v úředních záležitostech všem stejně, ne jako dnes.

    Promiňte, ale ještě osobní poznámka. Je mi líto, že naše vnuky vychovávají lidé tak ideologicky zpracovaní současnou propagandou. Škola by měla učit děti myslet a kriticky uvažovat, jinak nejsou ani znalosti, ani dovednosti. I proto úroveň vzdělanosti a schopnost kritického myšlení v naší společnosti za uplynulé čtvrtstoletí tolik poklesly. Bohužel. I pedagog by měl být, podle mého názoru, nestranický a nestranný, oddaný jen kvalitnímu vzdělání bez ideologie. (Čímž mu neupírán právo na jeho názor!) Pokud se učitelovo ideové přesvědčení do výuky nepromítá - pak Hosana! Jestli je to i Váš případ, pak se omlouvám, neberte moji osobní poznámku osobně!
    MP
    July 15, 2016 v 10.57
    P. Gürtlere,
    teď se neurazte vy, ale poslední příspěvek (na rozdíl od toho předešlého) je agumentačně velmi slabý.
    Měli bychom určitě rozlišovat mezi zájmy kapitálu a globálního kapitálu - což je hned první chyba, které se dopouštíte.
    Pak následuje nějaký výklad subsidiarity, s nímž nemám problém, jenom se poněkud podivně a nepochopitelně zastavujete na té úrovni národního státu. Nijak se nevyrovnáváte s mou argumentací, že státy, jak je dnes vnímáme, nejsou nic přirozeného a odvěkého, ale vznikly určitým vývojem a v určitých podmínkách. Evropská unie není v tomto kontextu žádné zahraničí, tak jako není Pardubicko žádné zahraničí pro Zlínsko. Ekonomicky to tak platí už dlouho zcela jednoznačně. Evropa je jeden hospodářský prostor, jeden trh - ale není jeden prostor politicky a sociálně, což nemůže fungovat. Čili buď budeme muset rozbourat ten jeden ekonomický prostor, což by právě pro ČR mělo katastrofální důsledky, anebo budeme muset pokročit k vybudování EU s kompetencemi státu - čili např. sociální ochranu, kterou vám nyní - a stále méně! - poskytuje národní stát, vám poskytne EU.
    Proč tedy nechcete pochopit, že tak jako krajská úroveň nad sebou potřebuje ještě jedno patro, potřebuje totéž i národní stát?

    Vy jste totiž buď přehlédl nebo nepochopil, že v žádném případě nehájím současnou podobu EU, nebo dokonce nynější evropské elity. Naopak, mluvím přece o zásadní reformě Unie. Čili konkrétněji, EU v mém pojetí by třeba klidně o TTIP vyhlásila celoevropské referendum. Co by na tom bylo špatného? Jinak, ta smlouva nepochybně přijta bude, ale nikoli proto, že máme EU, nýbrž proto, že ani v EU, ani ve většině národních států neexistuje dostatečně silná důsledná levice. Národní parlamenty "své"občany prodají úplně stejně jako EP. Však uvidíte...

    A poslední poznámka - moderní demokracii bez politických stran zatím opravdu nikdo nevymyslel a nikde nefunguje. S tím Švýcarskem jste se sekl, tam politické strany normálně existují a vládnou, švýcarským specifikem je ovšem (paradoxně jako v EU) tradice širokých koalic všech tradičních partají, což nahrává populistům.
    Jak byste si demokracii bez politických stran představoval? Myslím, že spíš potřebujeme lepší strany, to jest takové, které neztratí, resp. opět najdou vazbu k lidem.
    PM
    July 15, 2016 v 10.59
    Civilizační třesk mezi pobožnými a bezbožným
    nabízí mnohé k zamyšlení nad možnostmi - nejen zdejšího - demokratického diskurzu mezi emotivně neslučitelnými světonázory.
    Na základě mých zkušenosti se pane Plevo domnívám, že Svatá stolice je mnohdy velmi důležitou morální oporou jedinců velmi citlivých a biofilně založených něžných povah.
    Že v křesťanské civilizaci Bůh stále žije, je známo nejen vyznavači budhismu....bych dodal.
    July 15, 2016 v 11.22
    Pane Petrasku,
    myslím, že se shodujeme ve spokojenosti s DR, že dává možnost demokratického diskursu mezi jakkoliv neslučitelnými světonázory. Nechť vesele civilizačně třaská. Zde se vede diskurs, jinak lidé spíše vykřikují do prostoru.
    MP
    July 15, 2016 v 11.24
    P. Rychetníku,
    oceňuji velice váš poslední příspěvek,
    Na mnohém se shodneme. Ale např. ten závod ke dnu ono Irsko provozuje, to se nedá oddiskutovat: 26,6 % podíl zdanění na HDP, to je velmi málo - a jak říkám, je to nesolidární nůž do zad všem sociálně zodpovědnějším, což je v tomto případě dokonce i ČR!

    Pokud jde o rozvod s Británií, musí být podle mého názoru EU co nejpřísnější. Žádné britské (nebo anglické spíš?) extravuřty, tohle už opravdu musí skončit! Je třeba tvrdě hájit princip: buď společný trh a pak plně volný pohyb osob, anebo si Westminster zavede "vlastní imigrační politku", a pak adieu společnému trhu. Pokud kontinent povolí a ustoupí svým hospodářským lobby, pak se EU definitivně a nezadržitelně změní v "cochcárnu" a její rozpad bude neodvratný.

    A poslední věc: Evropa vymírá ze sociálně-ekonomických důvodů. V neoliberálním hospodářském modelu není příliš radno mít děti nebo jich mít víc. Se sexuálními menšinami to nijak nesouvisí. Nikdo není homosexuálem nebo si nemění pohlaví jen tak z plezíru. To je fakt, který byste měl vzít konečně v potaz...
    OG
    July 15, 2016 v 13.54
    Nojo, pane Plevo
    Prostě se asi v této debatě ničeho nedobereme. Vy musíte mít nad vším ještě něco, co bude nadřízeného. Nad EU asi OSN, nad OSN asi Nezávislou meziplanetární federaci a nad ní Unii mléčné dráhy atd. Opravdu nevím odkud vzniklo to svaté přesvědčení, že nad státy musí být ještě něco navíc. Nová Svatá říše římská národa Německého? Ale co s Francií a dalšími? Aha! Tak proto ta Evropská unie! Abychom mohli podchytit opravdu všechny! Státy nejsou nic věčného a neměnného - zatím existují v různé podobě jen asi deset tisíc let. A kupodivu vždycky hájily zájmy určité skupiny lidí. ještě nic, co bylo nad státy nehájilo zájmy jednotlivých států, ale zájem toho, kdo to "nadnárodní" ovládal. Od starověkých říší až po Rakousko-Uhersko a EU. Najděte si definici státu podle Jelineka. Vlastně nic z toho není EU schopna ani náznakově zajistit. Ani Evropě, ani jednotlivým (nechcete státům, tak tedy národnostem, kulturním oblastem, regionům - nazvěte si to jak chcete). Vaše pojetí státu je blízké chápání Karla Marxe, pro kterého také je národní stát nesmysl. V tomhle se s Marxem prostě neshodnu. Vy jste eurooptimista, je to vaše právo. Bohužel, celé toto snažení zatím spěje naprosto bezpečně pouze k další totalitě, tentokrát celoevropské, právě proto, že už sám tento koncept je stále méně demokratický a stále méně přijatelný pro běžné občany, protože opomíjí onu, poslední dobou v diskusích tak oblíbenou, subsidiaritu Já opravdu nejsem Evropan, jsem Moravan a doufám, že jako Moravan taky umřu. Naštěstí mám svoje léta a tak už se, doufám, nedočkám výsledků "vylepšování" EU. Nevěřím na demokratizaci diktátorů a nedovedu si představit, že někdo jen tak pustí z rukou moc. Tím spíš, když je to moc nad téměř celou Evropou. Toť vše.
    A to Švýcarsko si nastudujte. Má k našemu modelu stranické politiky dost daleko a o tom jsem mluvil!
    Jestli se někdy dožijete reformované a demokratické Evropské unie, tak to bude důkaz existence Boží a toho, že zázraky jsou skutečností.
    Omlouvám můj ironický styl, ale holt to jinak moc neumím. Přeji hezkou diskusi, já se vzdávám všem "odborným" argumentům a odstupuji bez dalšího boje. Protože věřící a nevěřící se diskusí o existenci Boha stejně nemohou nikdy dobrat stejného výsledku. A tohle je to samé.
    MP
    July 15, 2016 v 15.51
    P. Gürtlere,
    nevěříte, protože věřit nechcete. Je škoda, že nechcete lepší budoucnost pro svá vnoučata.
    EU není žádná diktatura. Není mi jasné, proč považujete např. Evropský parlament za diktátorský orgán a český parlament nikoli.
    Je samozřejmě vaše plné právo nepřemýšlet a dovolit nezpracovaným emocím, aby vámi lomcovaly. Ale to vede jen k velmi špatným koncům.
    July 17, 2016 v 18.15
    Pane Plevo,
    Omlouvám se za pozdější odpověď, objevily se jiné naléhavosti. Navíc, nerad střílím od boku a chtělo to vyhledat pár údajů.
    Irsko je zajímavý případ. Snad jste si již všiml, že ČR celkově získalo z daní o 12.6 procentních bodů méně, než Francie a Irové pak již jen o dalších 6 bodů méně. To jsou údaje o tom, kolik země získá ze zdanění vztaženo k jejímu GDP. Když se však korporace rozhoduje kam umístit pobočku nebo se stěhovat, dívá se spíše na procento, které bude muset platit ze svých zisků. V ČR je to 19%, v Dánsku 22%, Francii dokonce 34.43%, Belgii 33%, v UK 20%, a v Irsku pouze 12.5%. Tady máte pravdu, Irové jsou nejméně přísní.

    Ale korporace se zajímají také o další podmínky pro byznys, zejména úroveň vlády práva a kvalitu soudního systému, nabídku vhodných pracovních sil, jejich kvalifikaci, pracovní jazyk, byrokratickou zátěž atd. Economist Intelligence Unit sestavuje a pravidelně publikuje žebříčky vhodnosti pro podnikání, tzv. "business environment ranking", celkem na základě deseti kategorií faktorů, zdanění zisku je jedním z nich. Podbízení není moc platné, pokud máte zkorumpované soudnictví. U nás jsou to cizí a naše firmy, které tlačí na omezování korupce a klientelismu. Faktory mají stálejší charakter a žebříček je publikován vždy pro období několika let, poslední je pro 2014-2018. Na prvním místě jsou tradičně Singapur a Švýcarsko, Kanada, USA a Skandinávci. My jsme na 28. místě, Irsko na 15. a Francie - i přes své vysoké zdanění zisků - na 24. místě. (Poněkud odlišně zaměřený žebříček konkurenceschopnosti zemí pravidelně publikuje Světové ekonomické forum v Davosu. Je podrobnější. Závěr by byl stejný.) Čímž chci říci, že Váš "nesolidární nůž do zad všem sociálně zodpovědnějším" je více emoce než ekonomie.

    Vaše přísnost na Británii mne překvapuje. Tyto řádky píšu v Britanii, byl jsem tu již při refefendu a hlasoval pro ZŮSTAT, jako téměř všichni mí sousedé - jsme v bohaté kosmopolitní oblasti, ale mám pochopení pro opačné hlasy (nikoliv pro Nigela Farage a Borise Johnsona). Pro ODCHOD nejvíce volila východní polovina Anglie na sver od Londýna a Midland (Střed). Jsou to chudé oblasti, které v minulých třiceti letech ztratily většinu průmyslu - zanikl, nebo se přesunul do Asie nebo východní Evropy. Charakteristický je Boston, menší město o 65 tisících obyvatel na východním pobřeží. Přišlo tam mnoho východoevropských přistěhovalců, podle cenzu 2011 se 13% obyvatel narodilo v zahraničí. Nájemné tam roste, ve státním zdravotnictví jsou dlouhé fronty, přeplněné jsou i školky a školy pro nejmenší. Přistěhovalci jsou ochotni pracovat za nižší mzdu a zaměstnavatelé toho využívají. Vztahy mezi místními a přistěhovalci nejsou dobré. Tři čtvrtiny voličů v Bostonu hlasovalo pro ODCHOD. Nejde jim jen o peníze, ale o důstojnost - možnost žít 'jako dříve před EU'. Na odchod z EU nejspíše opět doplatí, ale využili příležitosti projevit svou hořkost a hněv v nenásilné vzpouře.

    David Cameron se v roce 2014 bezúspěšně snažil získat souhlas EU pro 'záchrannou brzdu' na imigraci. Varoval. že bez ní nebude možné udržet Británii uvnitř. Měl pravdu. Při troše pružnosti a pochopení pro sociální dopady se EU mohla dohodnout, nikoliv Vašich "extravuřtech", ale obecně použitelnou "záchrannou brzdu" na imigraci za rozumných podmínek. Očekávám, že o něco takového budou usilovat britští představitelé při jednání o volném obchodu. A na Evropskou komisi budou tlačit vlivní evropští výrobci aut, pro než je Britanie důležitým trhem.

    Otázku vymírání Evropy jste jednoduše 'materialisticky postavil' a rozsekl. Jistě, tlak neoliberálního ekonomického systému je významný paušální faktor. Společnost je však bohudík pružnější; pokud se v zemi věnuje situaci rodin s dětmi pozornost, je možné tlak výrazně odclonit. Projeví se to v počtu dětí, které (v průměru) žena porodí během svého života (statistika to měří ukazatelem celkové plodnosti). Klesne-li pod 2.1, populace začne vymírat. U nás klesl z 1.96 v roce 1985 na 1.14 v roce 2000. Vliv sociálního otřesu a neoliberálně vedené transformace se nesporně projevil. V dalších letech ukazatel opět poněkud vzrostl, na 1.53 v roce 2014, ale i ten by vyústil ve výrazný pokles domácího obyvatelstva během jedné až dvou generací.

    Země, které nebyly odstíněny železnou oponou, začaly vymírat již dříve, ještě než se prosadila doktrina neoliberalismu - Thatcherová a Reagan byly jejími průkopníky od osmdesátých let. Údaje pro roky 1970 a 1985: Francie 2.48 a 1.81, Německo 2.03 a 1.37. Irsko 3.87 a 2.50, a pokles dále pokračoval na 1.90 v roce 2000, pak se zastavil, v roce 2014 byla plodnost na 1.95. Nesvědčí to o irské "sociální nezodpovědnosti". Francie je pozoruhodná; demografická krize ji postihla již před první světovou válkou.

    Nechci svůj traktát déle protahovat. Mohu doporučit k četbě sborník z pravidelné česko-německo-rakouské konference, kterou organizuje Národní centrum pro rodinu s Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu a spolupracujícími organizacemi v Německu a Rakousku. Ten z loňského roku najdete na . Projev moderátorky Marie Oujezdské na letošní konferenci najdete také na stránce . obojí je poučné. V příspěvku sociologa Jana Hartla se dočtete, že, aby náš penzijní systém průběžného financování fungoval i o generaci později, musí se dnes narodit tolik dětí, aby v budoucnu mohl být financován z jimi placených daní. A dále to, že rodiče investují do každého dítěte zhruba dva miliony korun. Až dospěje a pokud bude řádně pracovat, odvede do systému sociálních odvodů zhruba čtyři miliony korun. Takže schematicky řečeno, jedno dítě zaplatí penze rodičů důchodců. Ti, kteří mají dvě a více dětí, již platí za bezdětné. Podíváme-li se na průměrnou životní úroveň, zjistíme, že v rodinách bez dětí je příjem na hlavu 19 tisíc korun, v rodinách s jedním a dvěma dětmi je ta částka je zhruba poloviční – kolem 10 tisíc. Shrnuto, ti chudší jsou solidární s těmi bohatšími, ti zodpovědnější, kteří měli děti, jsou solidární s bezdětnými. Příspěvek sociologa Libora Prudkého, "Hodnotové zakotvení rodinné politiky v současné společnosti", je podobně podnětný.

    Úkolem rodinné politiky je pečovat, aby veřejnost uvedené skutečnosti vážně vnímala a dlouhodobě působila na vlády, aby je zohledňovaly v sociální, daňové a školské politice. Teprve současná vláda je vzala v úvahu při zdanění příjmů.
    Konečně bych si dovolil požádat abyste 'vzal konečně v potaz', že se nenacházíme se ve třídě plné zlobivých žáčků; prosil bych méně nevrlého kárání a snad, je-li možné, více pochopení pro složitost reálného světa a vice pozornosti tomu, co Váš partner skutečně napsal.
    July 17, 2016 v 22.39
    Pravě jsem si přečetl blog Václava Podrackeho o Nice na
    <http://podracky.bigbloger.lidovky.cz/c/452121/NICE-selhani-nejen-multikulturalismu.html>
    Je chmurný, strašidelný a těžko přijatelný. Nedoporučoval bych ale reakci v duchu "už zase ten Podracký", spíše přemýšlet a hledat protiargumenty. Pokud se čtenáři podaří dát dohromady jiné věrohodné vidění situace, rád bych si ho přečetl v DR.
    PM
    July 18, 2016 v 13.33
    Václav Podracký ohřívá zatuchlou polívčičku neonacionalismem
    píše .....integrovaný člověk by měl dát vždy přednost své nové vlasti, civilizaci, kterou přijal. U muslimů to téměř není možné................ předpokládá to se rozejít s neomarxismem a jeho nehodnotami, čímž se samozřejmě rozejdeme nutně také s kosmopolitismem, jehož část je ovšem nutno zachovat jako vztah k druhým národům a světovým problémům, případně v rámci EU jako jen omezeně nadřízené složce hájící svoje národy proti civilizacím cizím a zajišťující vnitřní spolupráci a bezpečnost..................
    Pan Podradský sugeruje původ krize současné periody globálního tržního hospodářství - financkapitalismu, jako projev kosmopolitismu a marxistického světonázoru.
    Pan Podradský se svou filipikou mazaně podbízí generaci občanů socializovaných/sužovaných jak socialistickým tak neoliberálním režimem. Tedy režimy které občana mátli/sužovali natolik rozdílně, že neví kde mu hlava stojí.
    Jak se ale uspokojivě vypořádat s následky téhle konfuze, dnes pramenící z takříkajíc bipolární destrukce liberálně demokratického smýšlení, je pane Vyleťale úkol nadDRský.
    Obzvláště v dobách vzepětí fundamentalismu .....bych defétisticky dodal.
    MP
    July 20, 2016 v 18.47
    P. Rychetníku,
    nechtěl jsem vás kárat, ale pořád všude slyším (zejména od konzervativců a křesťanů), jak vstřícnost vůči sexuálním menšinám nabourává rodinu, morálku a jak v důsledku toho všeho vymíráme... Tak jsem vyslovil onen "materialistický" názor, resp. spíše výklad - a co je pozoruhodné, vy jste mi v celých těch dlouhých čtyřech odstavcích dal za pravdu. Neuvedl jste ani jediný argument jiný než sociálně-ekonomický.

    Jinak mi není úplně jasná koncíznost vaší argumentace vůbec. Říkáte, že Anglie je dezindustrializovaná. No, to snad každý ví od časů M. Thatcherové. Ale jak to, že ani ta 20% sazba daní, ani těch ten kvalitní právní řád nedokázal zabránit tomu, aby se firmy odstěhovaly? Třicet let slyšíme - tentokrát pro změnu od neoliberálů, jak je přechod k postindustriální společnosti služeb skvělý a blahodárný - a teď vidíme, že tomu tak není ani zdaleka. Vidíte tedy nakonec sám, že ani nízké daně nakonec nikam nevedou a nemohou zabránit hospodářskému úpadku, který je v případě Británie (s výjimkou Londýna a několika bohatých oblastí) evidentní.
    July 20, 2016 v 21.36
    Pane Petraku,
    souhlasím, že blog Václava Podrackého se nemusí číst se sympatiemi. Obávám se však, že jeho neonacionalistická polívčička se zamlouvá mnoha lidem.
    Mne však jde o jeho argumentaci před Vámi citovanými větami a další argumentaci o naší ztrátě sounáležitosti: "původní evropské, jednotlivce přesahující hodnoty, obsahovaly sounáležitost se společností a její kulturou. Pokud existuje společnost, která cítí sounáležitost svých členů, stará se i o budoucnost".
    Jaká může být protiargumentace!

    Destrukce liberálně demokratického smýšlení naznačuje, že trpí genetickou vadou. Snad správně ji identifikuje Petr Drulák v knize, na níž jsem upozornil výše. Jak píšete, my to asi nevyřešíme, ale rád si vyjasňuji v jaké situaci žiju.
    July 20, 2016 v 21.43
    Pane Plevo,
    Je těžké se domluvit?
    Sexuální menšiny? Každý, včetně sexuálních menšin, má plné právo na důstojnost a nikde jsem se jí nedotkl. Spor je o něco jiného, a to o postavení rodiny. Odkazuji na předposlední odstavec mého příspěvku z Čtvrtka, 14.Července 2016, 23:21:32. Těžko to mohu napsat jasněji, snad jen dodat, že konzervativci a křesťané (hlásím se pouze k tomu druhému) mají větší cit pro postavení rodiny a rodu v přirozeném řádu. Přehnaný individualismus naší doby, který přirozený řád nevnímá, považuji za jeden z prvků naší ideové krize a ideovou příčinu vymírání. Tady ke třeba myslet za socialně-ekonomické faktory.

    Potíží Vaší "materialistické" argumentace je její jednostrannost a paušálnost. Proto jsem požadoval 'více pochopení pro složitost reálného světa'. Ideové a hmotné faktory působí společně a smyslem mých dlouhých odstavců bylo na to upozornit. Tou obtížnou stránkou společenské analýzy je se v jejich spolupůsobení vyznat a dát politice co (realitě) nejvěrnější vodítko.

    Totéž platí pro zkoumání deindustrializace Anglie. Proto se žebříček zemí sestavuje z MNOHA faktorů. (Zadáte-li do hledáčku , žebříček Vám vyskočí. Je tam jen málo anglického textu, především tabulka zemí.) Je to odhad pro země jako celek. Každá firma se ale rozhoduje individuálně podle své situace. Nezkoumal jsem věc podrobně, můj odhad je, že po zániku dolů se nepovedlo dělníkům získat nové náročné kvalifikace, aby mohly vzniknout technologicky náročné firmy, které ocení kvalitní imstitucionální prostředí. Nebo se neobjevili podnikatelé pro takovou výrobu. Pro jednodušší výroby je asi důležitější nižší úroveň mezd v Asii. Může v tom být sociální rozvrstvení a nedostatečná tradice a motivace ke vzdělaní u dělnických vrstev. To jsou všechno ty mnohé a rozličné faktory, které by bylo nutné zkoumat.

    Souhlasím s Vámi, že neoliberální podpora globalizaci, s tím, že na západě nastolí postindustriální společnost, neodpovídá skutečnosti. Úspěšné Německo je moderně industriální. Taktéž Česko. Teď se ale píše spíš o věku inteligentních strojů a řada autorů si uvědomuje jak obtížnou sociální problematiku nástup robotů otevírá. Neoliberalismus jako ideologie ztratil glanz v důsledku krize.
    + Další komentáře