Adam Borzič

Bradleymu Manningovi

Zkouším si představit tu celu,

ale představ se mi nedostává.

Zkouším prožít jeho samotu,

ale ta moje je tak zabydlená,

že se musím přesunout jinam.

Na pláži si snáz představím

blonďáka s pihatým obličejem,

jak se pere se surfařským prknem,

směje se a maže krémem,

na souši balí Asiatky,

pak skočí do kabinky

vysprchovat se a tak dál…

Náhle mě přepadne pochybnost!

Třeba nikdy nesurfoval, a to nikdy,

teď zní tak příšerně absolutně,

že mám chuť zmlknout a už nepromluvit.

Nemůžu. Někdo ho musí oslovit,

i kdyby to bylo jen ve snu,

v trhaném spánku na holé pryčně,

po nekonečných hodinách samomluvy,

po nekončících hodinách výslechu.

Ta usměvavá tvář

připlouvá na internetových vlnách

a žaluje proti mému pohodlí.

Nezbývá mi než věřit, že mé spolčení

s Mistry Zelného ostrova plujícího

v bělostných vlnách světa álam al-mithál,

       umožní doručit mu vzkaz:

Pihatý hrdino…,

                nevím — jak pokračovat.