Argument odpůrců stávky, že odbory se chovají nedemokraticky, protože nerespektují připravované reformy demokraticky zvolené vlády a místo vyjednávání jdou svévolně do ulic — je scestný.

Masarykovo heslo „Demokracie je diskuse“ platí pouze potud, pokud platí demokracie. Moderní demokratický systém je nemyslitelný bez všeobecného volebního práva. A všeobecné volební právo je pouhou iluzí ve společnosti, v níž sice na papíře platí rovnost před zákonem, ale příjmové rozdíly mezi vrstvami obyvatelstva jsou natolik dramatické, že faktickou možnost uplatnění svých práv má pouze zlomek populace.

Rozdíl mezi naším politickým systémem a starověkou aténskou demokracií není pouze v tom, že právo volit a být volen už nemá pouze hrstka šťastně narozených, ale též v tom, že náš politický systém ústavně přesně vymezil své nepřekročitelné limity, které ho mají ochránit před likvidací. Už proto není možné, aby — jak se to ostatně historicky dělo ještě docela nedávno — ve volbách kandidovaly strany, jejichž otevřeným programem je nastolení diktatury (viz §4 zák. 424/1991 Sb.). Není ani možné, aby strana, která měla před volbami vlády lidu plná ústa, po volbách zahodila svůj volební program a demokracii zničila — jako to udělala KSČ po volbách 1946. A konečně je nepřípustný i současný stav, v němž jsou plíživými reformami občané okrádáni o sociální práva, která jsou zásadní zárukou existence práv ostatních.

Pro poslední dva zmiňované případy stanoví Listina základních práv a svobod ve svém článku 23: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Ekonomické reformy současné vlády tak, jak jsou předkládány, jsou principiálně nepřijatelné a demokracii odstraňující, a diskuse o nich je proto vyloučena — i kdyby tuto vládu volilo 90 % občanů z upřímného přesvědčení, či neschopnosti kritické úvahy.