Do první desítky nejhledanějších slov na českém internetu se tento týden probojovala klíčová slova Bosák a WikiLeaks, alespoň pokud můžeme věřit statistikám společnosti Google. Bosák se umístil, zcela pochopitelně, na prvním místě. WikiLeaks zaujaly místo třetí. Uznejte sami, že video, které přináší údajně uniklý záznam soukromého hovoru dvou fotbalových komentátorů, je pro většinu lidí zábavnější než desítky tisíc dokumentů uniklých z diplomatické pošty USA. Pomyslné stříbro mezi Bosákem a WikiLeaks naleží čerstvě mrtvému mistru filmových parodií Leslie Nielsenovi. Myslím, že tahle vítězná trojka vystihuje současnou dobu poměrně spolehlivě.

Bosákův výlev o pauze fotbalového zápasu těží především z neuvěřitelné oscilace mezi pravdou a lží. Lidé milují fotky paparazziů, záznamy odposlechů a momentky ze stále stejného důvodu. Vědí totiž, že to, co je vidět veřejně, je ve skutečnosti jen určitá role, kterou hrajeme, a doufají, že kdesi za ní zahlédnou skutečnost. Zároveň ale vědí, že možná celé to vtipné blábolení Bosáka s Táborským může také být nahraný skeč, virální video, které propaguje například onu internetovou adresu vpravo nahoře. Zábavné je právě to tušení, ta intelektuální hra, kterou tu před sebou máme. Fakt to řekli? Že se posra... Ne, to není možné. Nebo jo? Nebo né?

Podobně je na tom láska diváků k parodii a obzvlášť k parodiím, v nichž účinkoval Leslie Nielsen. Možná teď někoho pohorším, ale parodie je jeden z nejsložitějších žánrů. V první řadě musíte parodii poznat. To znamená, že musíte znát parodované originály či parodovaný originál, a to velmi, velmi dobře. Za druhé se ale parodie sama musí tvářit naprosto vážně, protože jinak nebude k smíchu. Humor parodie může fungovat jen díky tomu, že vím, jaká byla skutečnost, a že to vědí i autoři parodie. Parodie je hra na pravdu. Důsledně nedůsledná hra, abych si vypůjčil slova českého sémiotika Iva Osolsobě.

Také nejnovější aféra kolem WikiLeaks patří do podobného soudku. Obrovský únik z diplomatické pošty světové supervelmoci totiž ukazuje, co se skrývá pod kašírovaným světem politiky. Teflonová Merklová, alfasamec Putin, císař bez kalhot Sarkozy. Skoro jakoby se pod pokličkou světové diplomacie schovával Jaromír Bosák. Jenže bohužel je podstata mnohem prozaičtější, za nánosem luxusního vydaní bulvárního deníku se totiž ukazují obrysy skutečnosti a ta se zdá být vlastně docela banální a to je možná to, co nás může mást. Ukazuje se totiž, že v zahraniční politice USA nejsou žádná spiknutí, žádní superpadouši, žádní superhrdinové, ale stovky a tisíce úplně obyčejných lidí s úplně obyčejnými zálibami a obyčejným slovníkem, kteří sledují obyčejné osobní zájmy jako je zisk či obrana a útok. Skandál, který WikiLeaks rozpoutávají, spočívá v tom, co tušíme, že oni jsou lidé jako my. Skutečnost není redukovatelná na jednu tezi a k jejím plnému obsažení nestačí často ani tisíce stran. Tak jako naše vlastní životy nejsou redukovatelné na jednu tezi a jednu stránku A4.

Co toho všeho ale plyne? Za prvé lidé vědí o tom, že existuje rozdíl mezi skutečností a hrou a někdy je baví se pohybovat mezi nimi a někdy zase ne. Za druhé lidé vědí, že k rozpoznání takového rozdílu je třeba určitého intelektuálního výkonu, za nějž někdy dostanou odměnu v podobě smíchu. Za třetí se zdá, že ještě stále existují lidé, kteří jsou ochotni riskovat proto, aby proměnili tušení v skutečnost. A tak to má být.