Komunální volby jsou mnohem komornější, intimnější než volby krajské, evropské, senátní či sněmovní. Svádí mne to proto k osobnímu vzpomínání.

Již jako obyvatel severomoravského Havířova jsem si oblíbil vyzobávání konkrétních kandidátů z jednotlivých kandidátních listin, tzv. panašování. Na své si přišla demokratická levice, Hnutí pro Havířov (se zajímavými místními osobnostmi) i hnutí Soužití (protože soudím, že v zastupitelstvu města v česko-polském pohraničí by měla též zasedat příslušná národnostní menšina).

V Havířově tradičně vítězí levice — buď KSČM, nebo ČSSD. Zajímavým fenoménem se stala Milada Halíková, nestranička na kandidátce komunistů, která se v roce 2002 usadila do primátorského křesla. Na jejím příkladě jsem si potvrdil pestrost barev za zdánlivě jednolitou rudou fasádou KSČM. A pražským přátelům jsem musel dlouze vysvětlovat kořeny mé důvěry v tuto dámu. Havířov již dávno není „městem mladých“, spíše naopak. Primátorka sice byla kritizována, že tlumí rozvoj podnikání ve městě, nicméně hlavně senioři oceňovali, že také její zásluhou zůstávají na svém místě provozovny potravin a služeb (kadeřnictví, opravny…) a nestřídají je masivně herny, sexshopy a bary. Havířov kromě toho získával na čistotě a upravenosti. Pozornost byla věnována též školství: primátorka dříve působila coby učitelka a ředitelka na základní škole. Mezitím Milada Halíková přesídlila do Sněmovny a otěží se v nastaveném stylu ujal sociální demokrat František Chobot. Tentokrát se o primátorství neuchází ani on, ale přiznám se, že mne to už tak nepálí: stal jsem se Pražanem.

V hlavním městě jsem dosud absolvoval jediné komunální volby. Opět jsem se pokusil svoje preference diverzifikovat, abych podpořil sociální demokraty, zelené i liberály. Poté jsem se seznámil se sociologickými a politologickými studiemi, podle nichž je rozdělování hlasů mezi jednotlivé kandidáty ve větších městech neefektivní a do konečných výsledků se prakticky nepromítá. Padl na mne smutek. Aspoň dnes chápu výzvy křížkovat strany, jež nám jsou nejbližší — tak prý nejlépe pomůžeme nám sympatickým jednotlivcům. Bohužel ale nejen jim.

Lidé, které partaje označují za kandidáty na pražského primátora, jsou vesměs sympatičtí. Hovoří rozumně, vlídně, neuštědřují si rány pod pás. Takto si představuji zodpovědné radní. A byl bych ochoten akceptovat jakoukoli koalici, která vymete z magistrátu špínu, pochybné smlouvy, veřejné zakázky a klientelistické pavučiny. Některá by k tomu měla blíž, jiná dál.

Jenže zatím si primátory a starosty přímo nevolíme. O nich na základě stranických nominací rozhodnou zvolení zastupitelé. Jakou máme jistotu, že hybateli dění budou v nadcházejících čtyřech letech Jiří Dienstbier ml. (rád bych ho volil, leč v mém obvodě je lídrem ČSSD štědrý partajní sponzor Miroslav Poche), Zdeněk Tůma, Bohuslav Svoboda nebo Markéta Reedová? Neujmou se této role spíše modří dědici po Pavlu Bémovi, bývalí členové ODS na kandidátce TOP 09, agentura ABL za Věci veřejné a sociální demokraté, kteří kdysi ochotně hupli do velké koalice s demokraty občanskými?

Ona nejistota nabývá obludných rozměrů. Kritický volič musí umět mnohé překousnout. Ale alternativa nevolit je ještě nebezpečnější. A tak jen zaskřípu zuby nad účelovým rozdělením pražských volebních obvodů (které snižuje vyhlídky menších stran, včetně lidovců a koalice zelených s Evropskými demokraty-SNK) i nad neprůhledností úvah pražských grémií stěžejních stran. Je to klišé, ale lepší je volba menšího zla než žádná. Zvlášť když česká metropole si žádá důkladný úklid. Aspoň programy většiny kandidujících subjektů jsou v tomto směru nadějné.

Závidět však nepřestanu občanům z menších měst a vesnic, kde si mohou své kandidáty bezmála vlastnoručně ohmatat a vyzpovídat tváří v tvář. A kde se je ani strany nesnaží podfouknout. Jistě, nedávné kauzy ukazují, že ani venkov není prost korupce. Mám však dojem, že ta se tam odhaluje přeci jen rychleji a snadněji než ve větších sídlech.

Stojí-li volič o poctivou správu své obce, měl by k urnám napochodovat stůj co stůj, ať už se zaškrtnutou partají, konkrétními osobnostmi nebo kombinací obou alternativ.

Další kroky bychom však měli vyžadovat od těch, co jsme si zvolili do Sněmovny a Senátu. Napadají mne minimálně tři: posílení kontrolních mechanismů na komunální úrovni (včetně posílení pravomocí NKÚ), zabránění účelovému manipulování s volebními obvody ve velkých městech (speciálně v Praze by se mělo volit do velkého zastupitelstva stejně jako do zastupitelstev krajů) a zavedení přímé volby starostů a primátorů.