Ze zlaceného kočáru rozhazuje plné hrsti měďáků i stříbrňáků. Poddaní poníženě smekají, klaní se a žasnou nad tou nádherou. Vděčně vybírají mince z bláta a koňského trusu a blahořečí štědrému pánovi. Jaksi pozapomínávají, že všechna ta nádhera až po ty hrsti drobných mincí pocházejí z dávek, desátků a z roboty tažmo i pěší, které vybírá panský dráb.

Byla to kdysi na českých vesnicích běžná scéna. Občasné selské rebelie naučily vrchnost, že bič je třeba přisladit trochou cukru. Velmi viditelně rozhozené měďáky nepředstavovaly víc než zlomek výnosu panství. Jenže udřeným sedláčkům v jejich bídě na takové přemýšlení nezbýval čas ani síla. Vděčný byl poddaný lid a modlil se za dobrého pána.

To už tady dávno nebylo. Dnes už se o tom lidé nedovědí ani z nových učebnic dějepisu, natož z prožitku. Tedy až donedávna. Leč časy se mění a pokrok, zdá se, otočil směr.

U nás na Jižním městě se dočítáme na všech sloupích, lavičkách a velkoplošných panelech, že průběžné městské úpravy od posledních voleb vůbec nejsou běžným dílem veřejné správy. Prý to jsou dary, jimiž své poddané obšťastňuje úřadující pan starosta.

Nové lavičky, pohledná hřiště z evropských peněz, i ta dvojice městských strážníků, která se před volbami nečekaně objevila v naší poklidné části města, to všechno máme vnímat jako štědře rozhozené měďáky a s vděčností přistupovat k volebním urnám.

Asi nás nemá napadnout, že strana, která tak štědře rozdává z obecních peněz, je tatáž strana, která škrtá platy veřejných zaměstnanců, zavádí poplatky za zdravotní péči a krátí důchody, jen aby nemusela navýšit daně vyšším příjmovým skupinám a právnickým osobám.

Ty u našich evropských sousedů běžně představují něco mezi třiceti a třiatřiceti procenty. U nás jsme je snížili na patnáct procent. Vždyť zámecký pán kdysi také daně neplatil, jen je vybíral. Není divu, že mohl být štědrý.

V jižních Čechách, kde se už dobré dvě století žádná selská rebelie nekonala, je tomu nejinak než na Jižním městě pražském. Inu, ten jih! Kandidát do senátu tu den co den bombarduje voliče placenou inzercí a velkoplošnými výlepy, ve kterých vyhlašuje své zásluhy. Pilně informuje, kolik těch měďáků a občasných stříbrňáků rozhodil za poslední volební období.

Dělný lid prý má velké oči a nepříliš bystré hlavy. Oslní ho hrst měďáků, zvlášť když ji zámecký pán rozhodí z kočáru s hodně okázalým gestem. Vděčně odvolí. Nepomyslí, jakou politiku slibují zámecký pán a jeho strana, až se dostanou do Senátu a čí opasky hodlají utahovat. Vždyť dělný lid vždy oplácel rozhozené měďáky vděčnými modlitbami. Proč by je dnes neměl oplácet vděčnými hlasy?

Nevím proč. Leda snad proto, že se nám ta demokracie přece jen dostala trochu pod kůži. Možná proto, že dnešní voliči jsou přece jen lidé svobodně myslící, ne udření poddaní, které oslní hrst měďáků či vzletná rétorika. Ano, mohou chvilkově zpanikařit, jak jsme to zažili v posledních volbách. Jenže od té doby měli čas na rozmyšlenou, a hloupí nejsou.

Budou to tentokrát zajímavé volby. Na jedné straně velkolepá gesta a vzletná rétorika, k těm sprška lesklých měďáků a stříbrňáků. O dávkách, desátcích a robotě ani muk. Na druhé straně výzva k zamyšlení, ke kritickému rozumu a k soudržnému cítění.

Může to zajímat sociology jako zkoumání, do jaké míry jsme vyspěli k demokracii. A také filosofy a historiky — do jaké míry se dějiny opakují.