Ministerstvo dopravy odhaduje, že náklady na konzervaci zastavených staveb silnic, v rámci škrtání nákladů státního rozpočtu, vyjdou ve finále na další miliardu korun. A oživování staveb bude stát další miliony. Navíc po tu dobu bude stát muset rozestavěné silnice hlídat. Tento způsob šetření nepůsobí příliš úsporně. Jaký je Váš názor na to, jak by mělo vypadat efektivní řešení státního rozpočtu?

To je opravdu hodně těžká otázka. Je nutné zdůraznit, že vývoj českých veřejných financí je dlouhodobý problém a sice primárně na straně příjmů, nikoliv výdajů. Co se musí změnit, je daňová báze. Český daňový systém je příliš regresivní. Problém je, že i ČSSD dlouho podléhala iluzi, že snížení přímých daní silně urychlí růst, ale místo toho to vedlo k propadu příjmů. Daně se musí začít vybírat tam, kde jsou zdroje. Tedy např. zdanit luxusní statky, obnovit progresivitu, spekulativní daně, bankovní daně ve spolupráci s EU atd. To se ovšem od současné vlády dá jen těžko očekávat. Zdůrazňuji znovu nutnost koordinace politik v rámci EU.

Ale Česká republika na tom přeci zatím není tak špatně se státním dluhem v porovnání s ostatními státy?

Ano, naše vládní zadlužení se pohybuje pod čtyřiceti procenty v poměru k HDP, což je poměrně nízká úroveň ve srovnání s jinými zeměmi v EU. Např. Japonsko má dluh vlády asi dvě stě procent HDP. Nicméně psychóza vyvolaná pravicí před volbami reálnou situaci značně zkreslila.

Co by se tedy mělo dělat místo škrtání výdajů ve státní sféře?

Celý systém západních ekonomik se nachází ve slepé uličce. Radikálně škrtat v situaci chabého a nestálého ekonomického oživení je prostě sebevražda. Je potřeba přijít s hlubokými, přímo systémovými změnami, ovšem zcela jinak, než jak si je představuje Kalousek s Nečasem.

Sebevražda v tom smyslu, že škrty se zároveň snižuje kupní síla obyvatelstva?

Ano, škrty ekonomiku nalomí, o to více za situace, kdy v západních zemích marně hledáme nějaký růstový impuls. Bohužel, Německo prosadilo ten svůj škrtací přístup nejen v rámci EU, ale dokonce i v rámci G20, poté, co uzákonilo dokonce ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu, což ho může srazit do spirály: snižování dluhu — nízký růst — nízký výběr daní — dluh — nízký růst atd. Německo očekává, že celý jeho růst potáhne export, ale je nesmyslné chtít takovouto strategii aplikovat na všechny země: všechny země nemohou mít přebytky obchodní bilance.

Jak byste tedy ohodnotila způsob „šetření", který bude ve finále stát daňové poplatníky víc? Rozestavěné silnice se přeci budou muset dostavit a jen jejich zakonzervování bude stát miliardu.

Obecně, ten princip Kalouska, to je princip účetního, který prostě škrtá, co se nehodí. Ale tato situace vyžaduje ekonomický přístup a hlavně vizi, která v českém prostředí, nejen v ekonomice zoufale absentuje. Výdajový problém se spíše týká udělování státních zakázek a organizaci státní správy, nikoliv primárně sociálních výdajů. Vždyť tolik diskutovaná podpora v nezaměstnanosti činí jedno procento všech výdajů a podmínky a délka a výše jejího udělování patří mezi nejméně výhodné v celé EU. Problémem zůstává silný klientelismus a nepotismus. Často ani nejde o peníze, ale různé protislužby „já na brachu, brácha na mě“. Je důležité uvědomit si postavení ČR v globální ekonomice a pokusit se formulovat vizi, která ovšem bude mít politickou legitimitu obyvatel. Takového úkolu ale současná vláda není schopna.