Hvězdičky, rohlíčky, kytičky, kolečka, kuličky, banánky. Peču vánoční cukroví. Na kšeft. Můžeme tomu třeba říkat, že diverzifikuji své zdroje příjmů. Anebo že dělám, co se dá. Kolem trouby je příjemně teplo, i když chvílemi i docela horko. Víte, jak vypadá třicet kilogramů vánočního cukroví? A blízko, blizoučko Štědrý den.

Píše mi jeden ze zákazníků na své objednávce: „Já bych možná s Vámi i měnil — přece jen děláte tu adventní práci a při pečení se člověku dobře přemýšlí i o sobě.“ Na tom něco je. Necháme teď stranou otázku, jestli někdy toho přemýšlení o sobě není už dost, jestli by ten čas věnovaný hledění na vlastní pupek neměl být nějak limitovaný, protože když není, tak se možná jeden může propřemýšlet někam, kde mu také nemusí být úplně dobře. To by ale bylo na jinou úvahu. Kytičky, rohlíčky, hvězdičky. Když jsem je přistihla i v andělském pozdravení: „...požehnaná jsi mezi hvězdami...“, nastal čas zpozornět.

Teď při hnětení těsta přemýšlím o občanské výchově. Ten předmět jsme ve starých poměrech měli na základní i střední škole (někteří z něj dokonce i maturovali — například já), ale učili nás tam všechno jiné, jenom ne, jak být občany. Co to vůbec znamená. Tehdy to bylo srozumitelné. Režim žádné občany nepotřeboval. A přemýšlím také o tom, že ani v nových poměrech to s výchovou k občanství nějak není lepší. Asi ani teď režim občany vlastně nepotřebuje. A potom: nabízí se tu nějaké doučování pro starší a pokročilé? Kdo by třeba chtěl, aby si své vzdělání mohl doplnit...

Totiž, to bylo tak. Jedno občanské sdružení, spolek občanů, kteří se sdružili za určitým bohulibým cílem, bylo okolnostmi postaveno před otázku, jakým způsobem v dalších letech provádět svou práci. Většina členů toho spolku se léta ráda scházela při společenských příležitostech nebo k drobné manuální výpomoci, ale jen málokdo věnoval svůj čas na ty věci organizační, finanční, strategické. Ty „politické“. To papírování. Tak tedy jenom ta malá skupina teď připravila plán na příští roky a zřejmě předpokládala, že ti ostatní pro něj na valné hromadě jenom formálně zvednou ruce a bude. Ale ukázalo se, že ten nový plán je opravdu hodně nový, podle některých starých zakladatelů spolku vlastně pravý opak toho, pro co byl spolek založen, takže nečekaně vznikla opozice. Ve veliké rychlosti se rodil druhý (a nakonec ještě třetí) plán. Vzduch jiskřil emocemi a aktivitou a na jednání valné hromady bylo třeba pronajmout zvláštní sál, protože do běžných prostor, kde se doposud valné hromady scházely, by se všichni zájemci o účast na jednání nevešli. Sál se v tom adventním čase zaplnil do posledního místa. Není v tuto chvíli podstatné, o čem názorové protistrany diskutovaly, pro mne byl zdrojem velikého překvapení jiný rozměr té události. To prosté setkání s možná dvěma sty členy nějakého spolku, kteří nevědí, jakým způsobem stanovy jejich sdružení definují podmínky členství, jak poznat kdo je a kdo není členem. Jak upravují možnost zastupování, zda stanovují způsob hlasování a tak podobně. To setkání s plným sálem lidí, z nichž nikdo nevznese námitku proti tomu, že písemné podklady k otázkám, které mají být dnes večer rozhodnuty, většina z nich dostala teprve před pár hodinami a s největší pravděpodobností neměla dost času na jejich prostudování. Plný sál, ve kterém nikdo neprotestuje proti tomu, že zhruba dvacet poměrně komplikovaných návrhů předložených v pozdních večerních hodinách k hlasování není k dispozici v písemné podobě. Plný sál, kde nikdo nehájí své právo člena spolku na srozumitelný proces jednání.

Od lineckých koláčků jsem si odběhla na koncert. O přestávce jsme se na chodbě u záchodů srazily s jednou paní. Podívala se na mě: „Promiňte, prosím, ale nebyla vy jste tehdy na té valné hromadě?“ Ale ano, to je pravda. „A mohla byste mi, prosím vás, říct, jak to tam tehdy dopadlo? Co se to vlastně odhlasovalo?“ Ta paní tam ale byla celou dobu, od začátku až do konce. A nebyla sama.

Vykrajuji andělíčky, rybičky, srdíčka a přemýšlím o občanské výchově. Po neděli mě čeká ještě pečení vánoček. Tím se to všechno zaplete, hej, hej koleda.