Na to v podstatě nelze odpovědět, resp. odpověď je tak zevrubná, jaké spektrum čtenářů ta příslušná tiskovina má, na koho a ke komu se obrací, čili kým chce být čtena a za jakým účelem vůbec vznikla, proč existuje. Takže které tiskoviny se to konkrétně týká... o to tu, mimo jiné, taky jde.

Když se ovšem ptáte mě, tak tu je těžká odpověď, protože já v podstatě časopisy žádné nečtu, protože většinou mnoho slibují a málo řeknou, často i mívám dojem, že se takový nějaký rozbor něčeho zastaví právě ve chvíli, kdy čekám na nějaký závěr, na to podstatné, na vyústění. Takže čtu, čtu a má zvědavost se třeba i stupňuje, ale nakonec není ukojena. Jak prý říkával výborný herec Rudolf Hrušínský po natočeném záběru: „Jsem hotov, ale žádnou slast jsem nepocítil...“. A tak je to i se mnou ve výše zmíněném případě. Ale, jak z toho všeho vyplývá, občas si přece jen nějaký ten časopis přečtu, ovšem většinou jen když se mi někde příležitostně dostane do ruky.

Ale čtu a kupuju si noviny. Střídám je, abych mohl porovnat jejich obsah, styl, jazyk a témata.

Původně jsem, ještě za starého režimu, čítal hodně samizdatové Lidovky. Ty dnešní jsou tomu ovšem, co se kvality, jasnozřivosti, témat týče, na hony vzdáleny. Jsou takové pseudopravicové, prvoplánově stranické, jednostranné. Doufal jsem, že to budou noviny s podrobnými zprávami, erudovanými politickými a společenskými analýzami, obsáhlou kulturní rubrikou se širokým záběrem, a ovšem i sportem a tak, takové FAZ, Die Presse — pokud to ovšem o nich ještě platí — nebo něco podobného. Ale jsem teda hluboce zklamán jejich tendenčností, která přehlušuje schopnost objektivních rozborů a aspoň nějaký nadhled.

Právo je zase tak trochu na druhou stranu, s tendencí koketovat občas s nějakou tou bulvární zprávičkou, ovšem na nepatřičné stránce. Ale docela mě zajímají články některých komentátorů, které znám ještě z těch starých Lidovek, například Hanáka, toho čítám s potěšením! Také třeba úvahy pánů Kellera, Uhla nebo Mitrofanova a s mimořádných zájmem čtu — i víckrát — Václava Bělohradského. Slabší je stránka kulturní a pohoršil se Salon, bývá povrchnější, méně zajímavý, ale čtu ho pořád rád.

Hospodářské noviny, ty by mě občas i docela zajímaly, něco z ekonomických rozborů už já ovšem tolik nepotřebuju, nemůžu se ale nějak sbratřit s grafickou úpravou a s tím, že nevychází v sobotu.

A MF Dnes je někde mezi tím, něco je tam někdy zajímavé, jindy méně, někdy je to tendenční a jednostranné, jindy vnějškově razantní a na čtení na cestách jsou moc tlusté, je tam moc reklam, moc vaty.

Taky všechny ty noviny, ale často i časopisy, píší jazykem, který mě rozčiluje, takovou současnou novinářskou hantýrkou. Bývá tam často, že se něco děje díky něčemu — i když je to třeba katastrofa — a ne „kvůli“..., pletou si tvrdé a měkké y, i, takže muži často utekly a ženy přišli, přechodníky vůbec bývají špatně, nemluvě o některých škaredých přepisech anglických výrazů a psaní německých termínů nebo slov jiných jazyků.

Ale to je vlastně jiná odpověď na jinou otázku. Takže zpět k tomu vašemu tématu. Totiž, co to je okurková sezóna? Není to vymyšlený termín, kromě toho ovšem, že se zavařují okurky?

Že se nic neděje? Já myslím, že to je spíše absence pikantních senzací, po kterých média jdou, jako slepice po flusu takříkajíc.

Takže bych myslel, že možná novinář, redaktor se stal tím novinářem nebo novinářkou, abych byl korektní, a šel nebo šla do novin nebo časopisů někdy — možná — i s nějakými ideály, že chtěli ti lidé být zajímaví, důslední, vzdělaní, analytičtí a jít pravděpodobně i ke kořenům věcí, k jejich podstatě. A třeba právě teď, v té takzvané okurkové sezóně, je zrovna k tomuto docela dobrá příležitost dělat konečně jednou věci pořádně. Pořádně psát, zajímavě, do hloubky, a taky nahlížet věci z různých úhlů, dovádět je neúnavně do konce, hledat opravdová a trvalejší témata, na která v „normální“ sezóně, pro veškeré pikantnosti a senzace, není čas.