Letos jsem poprvé pochopila, proč se v létě mluví o okurkové sezóně. Na můj dotaz, kdy se příští týden uvidíme na chatě, mi moje maminka oznámila: ve čtvrtek a v pátek ne, přivezou mi okurky z Velkých Pavlovic, tak musím zavařovat. Nevím proč jsem se domnívala, že okurka (nějak jsem si vždycky představovala tu salátovou) je považována za tak nedůležitou, téměř plevelnou a chuťově nevydařenou zeleninu, pročež jsou k ní přirovnávána letní, v době parlamentních prázdnin převážně bulvární témata, která se objevují v médiích. Hluboce jsem se mýlila: ne v oněch mediálních tématech, ale v okurce.

V době, kdy média špehují prominenty na jejich vlastních, zapůjčených či pronajatých letních sídlech, totiž moje maminka vyrábí z okurek nakládaček neboli zavařovaček za pomoci kopru, cibule, mrkve, křenu a dalších přísad, které bedlivě střeží v tajném rodinném receptu, pokrm chuti nevídané. Její zavařované okurky, které — jak mi nyní došlo — vznikají právě v létě, jsou již roky hitem všech návštěv u nás v Berlíně, které se za nimi můžou utlouct.

Berlín se už totiž tváří jako „západ“, kde domácí okurky nikdo nezná, protože nikdo nezavařuje. Rozhodně nikdo z lidí, které znám. V zavařovacím umění je tam vrcholem smíchání krabičky pesticidových jahod s přípravkem jistého doktora Oetkera, což dává vzniknout výrobku podobnému supermarketové nabídce, jenom v jiném balení. A to je stejný podvod, jako když se tváříme, že k pikantně naložené okurce patří i pikantnosti z odposlechu milionářských kosmetiček nebo žoviální tlachání jistého knížete.

Proto apeluji na novináře: využijte potenciálu okurkové sezóny a prostor uvolněný parlamentními prázdninami vyplňte konečně podstatnými úvahami a vizemi, např. o hledání sociálně spravedlivé společnosti, která se nám nyní rozpadá pod rukama. Kdo si přitom zakousne nějakou tu okurku domácí výroby, pochopí, že ho k tomu okurková sezóna přímo zavazuje.