Jedním z posledních programových „hitů“ rodící se vládní koalice je dohoda jejích expertů, že vládní strany budou společně prosazovat schválení české výjimky z Lisabonské smlouvy. Výjimku si před podpisem dokumentu vymohl prezident Václav Klaus, který se údajně obával možného uplatňování nároku sudetských Němců na jejich předválečný majetek na českém území.

Česká výjimka z Lisabonu by měla být včleněna do textu přístupové smlouvy Chorvatska k EU a při této příležitosti ratifikována ve všech státech Unie. Jelikož se jedná o mezinárodní smlouvu, musely by ji v České republice přijmout obě komory Parlamentu.

Jenže se vynořuje několik otázek. Například, zda budou u nás stačit ke schválení výjimky jen prosté většiny v obou komorách Parlamentu, anebo zda bude třeba většin ústavních. Parlament totiž schválil Lisabonskou smlouvu, bez jakýchkoliv výjimek, ústavními většinami. Tzv. česká výjimka je jakousi smlouvou ČR s EU o smlouvě budoucí, jíž by se měnilo to, co odhlasovaly obě komory Parlamentu ústavními většinami a co prezident následně ratifikoval.

Jinými slovy, procedura, které bylo k vyjednání výjimky použito, obešla český Parlament. Skutečnost, že na žádost prezidenta vláda vyjednala bez posvěcení Parlamentem výjimku z dokumentu, který obě komory Parlamentu schválily ústavními většinami, je více než problematická.

Až se o výjimce začne v Parlamentu jednat, budou mít levicové strany nepochybně s obsahem výjimky problémy, protože v případě jejího přijetí by byla suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie v České republice. Tedy i řada sociální práv, a především pak možnost českých občanů obracet se kvůli porušování práv zakotvených v listině přímo na Evropský soudní dvůr.

O co se při ratifikaci „výjimky“ (ať už bude připojena ke kterékoliv přístupové smlouvě) povede souboj, hezky řekl vyjednavač ODS Alexandr Vondra: „Jsem za tu výjimku rád, může se hodit. Jsou tam nárokována sociální práva a nejasná je i otázka kolem jurisdikce Evropského soudního dvora."

Jelikož se okolo výjimky nejspíš rozpoutá politická bitva, která může skončit — podobně jako Lisabonská smlouva — až u Ústavního soudu, bylo by dobré, kdyby si české politické strany vyladily noty ještě před hlasováním o přístupové smlouvě, v níž má být výjimka zahrnuta. Jakkoliv sice existuje reálná možnost, že českou výjimku odmítnou některé země (například Maďarsko), bylo by nešťastné, kdyby se kvůli českému domácímu handrkování zadřel přístup například Chorvatska k EU.

Problém je o to složitější, že pokud by vládní většina prosadila, že ke změně Lisabonské smlouvy (neboť česká výjimka ji pro Česko v některých aspektech de facto mění) stačí prosté většiny v obou komorách Parlamentu, bude takové rozhodnutí, jak už bylo naznačeno, nejspíš napadeno u Ústavního soudu. I kdyby ale levice tento výklad přijala, nemuselo vše probíhat podle vládního scénáře, protože přijetí mezinárodních smluv musí schválit obě komory Parlamentu.

Budoucí vládní koalice má sice 118 hlasů v Poslanecké sněmovně, a zatím má většinu i v Senátu (35 senátorů ODS, 8 senátorů TOP 09), ale na podzim bude jen samotná ODS obhajovat 18 senátorských křesel, zatímco ČSSD žádné. Poměr sil v Senátu se tedy nejspíše výrazně změní ve prospěch opozice.

Další potíž s českou výjimkou se týká každého individuálního občana. Když totiž Lisabonská smlouva vstoupila na konci minulého roku v platnost, stalo se tak bez jakýchkoliv výjimek. Čeští občané tak nabyli všech práv podle Listiny základních práv EU, tedy i ochrany ze strany evropských soudů. A právě z hlediska ochrany jejich práv je jen těžko představitelné, že by je v určitém okamžiku měli opět ztratit kvůli „Klausově“ výjimce.

V tomto ohledu se česká výjimka zásadně liší od polské a britské, protože pro zmíněné dvě země nezačne Listina základních práv Evropské unie vůbec platit. Svoje výjimky si totiž vyjednaly v podobě protokolu připojeného k Lisabonské smlouvě, kterou i s tímto protokolem ratifikovaly všechny členské země EU, jakož i parlamenty Velké Británie a Polska.

Je tudíž téměř jisté, že se na český Ústavní soud obrátí jednotlivci i instituce (například odbory), aby nařídil vládě Klausovu výjimku zrušit, protože kdyby vstoupila v platnost, ztratili by občané již nabytá práva. Ta lze podle ústavy suspendovat pouze v mimořádných případech. Údajná ochrana před majetkovými nároky sudetských Němců, které navíc podle expertíz kvůli Lisabonu nehrozí, k nim rozhodně nepatří.

Rodící se vládní koalice tedy vcelku překvapivě vypustila ještě před svým vznikem z láhve džina, který jí může natropit mnoho problémů. Zatímco totiž levici může pohodlně přehlasovat v případě obyčejných zákonů, v případě mezinárodních smluv a jejich změn to není tak jednoduché. Levici se navíc v podobě obrany již nabytých sociálních práv (a zejména možnosti bránit se proti jejich porušování u evropských soudů) nabízí téma, na němž se může dobře profilovat.