Stále si kladu otázku, proč nás handicapované tento stát stále sráží na kolena. Je skutečně zajímavé, že jakmile dojde ve vládních či stranických kruzích řeč na šetření ve státním rozpočtu, tak na prvním místě jsou vždy handicapovaní. Tato skupina lidí je jakýmsi politickým fackovacím panákem.

Dobře se do ní strefuje, málokdy se ozve tak hlasitě, že by se politici museli něčeho bát. My přece nejsme maminky na mateřské dovolené, my nemáme silné odbory, my nemáme silné společenské zastání. A že se tu a tam někdo z těch postižených ozve? To politickou garnituru vůbec nerozladí.

Zkrátka je tu jakási snaha odsunout 200 000 lidí na druhou kolej. Kde pak máme tu krásnou demokracii? Kde je ochrana občana tohoto státu? Kde je základní touha pomáhat? Představte si, že jste handicapovaný. Nemůžete chodit, používáte jen vozík, jsou jisté úkony, které kvůli zdravotnímu stavu nezvládáte. Nemůžete pracovat, a tak jste závislí pouze na invalidním důchodu. Invalidní důchod činí třeba 7 000 korun, po zaplacení nájemného vám na měsíc zbude zhruba tisíc korun.