Před čtrnácti dny česká média krátce odprezentovala videonahrávku z roku 2007, která se nedávno objevila na serveru WikiLeaks. Záznam zachycoval posádku amerického vojenského vrtulníku Apache při bojové misi v Iráku, jak střílí na civilisty. Postřelili také dvě děti, minimálně dvanáct lidí zemřelo. Pálili i do posádky auta, které přijelo, aby zraněné odvezlo do nemocnice.

Záběry byly šokující, stejně jako zaznamenané komentáře vojáků. Vypadalo to, jako kdyby hráli nějakou počítačovou hru. Ještě víc překvapivé ale byly následné informace českých médií: dozvěděli jsme se, že se tiskový mluvčí ústředního velitelství ozbrojených sil USA Shawn Turner k incidentu vyjádřil v tom smyslu, že se posádka vrtulníku domnívala, že jde o ozbrojené povstalce. Doslova řekl: „Litujeme smrti nevinných lidí, ale tento incident byl řádně prošetřen a v průběhu vyšetřování se nikdo nikdy nepokusil cokoliv zastřít."

A tím informování o celém incidentu skončilo. Česká média se mu nevěnovala ani do té míry, co média světová. Ale ani ta se nijak nevyznamenala, otázky, které musely napadnout každého, kdo ten záznam zhlédl, zůstaly nezodpovězeny. Vyšetřovatelé této události museli mít pravděpodobně k dispozici nějaké jiné další informace, protože jinak by nemohli dospět k tak absurdnímu závěru.

V České republice kauza nevydržela ani den.

A jedeme dál: uběhl týden a v Praze se odehrála velká událost, návštěva dvou státníků a podpis významné smlouvy. Z televize a z tisku se dozvídáme mnoho podrobností o bezpečnostních opatřeních a jen velmi málo o významu celé události.

Pak o víkendu spadlo letadlo s významnými lidmi na palubě, to vzbudilo ohromný zájem médií, i když se zprvu soustředila zejména na popisy projevů smutku Poláků a na hlubší analýzy nezbyl příliš čas.

Koncem minulého týdne pak Českou republiku zachvátila kauza Mikeš, která získala mnohem více prostoru, než by zasluhovala. Dozvěděli jsme se i takové podrobnosti, které bychom snad ani vědět nemuseli, zajímavé ovšem bylo, že pozornost médií upadla ve chvíli, kdy se člen sdružení omluvil a odstoupil z veřejného života.

Jako čtenářka novin a konzumentka zpráv si pokládám otázku, jak vlastně ty mechanismy výběru a udržování kauz ve středu zájmu probíhají. Média jistě alespoň částečně reagují na poptávku svých čtenářů, diváků a posluchačů, což ale funguje pouze částečně: v každodenním mediálním provozu je takový mechanismus nefunkční. Opačný pohled, který média vnímá jako vytvářející veřejné mínění a určující dění ve společnosti, ovšem při bližším zkoumání také neobstojí.

Pokud by totiž média měla onu moc, musel by například po Toskánské aféře odstoupit Mirek Topolánek, celá záležitost však nakonec vyšuměla. Nebo Jiří Čunek, když prohlásil v souvislosti s vystěhovanými Romy v pořadu TV Nova Na vlastní oči: „Já čistím jenom od vředů. To dělají lékaři taky.“

Topolánkovi nakonec zlomil vaz jeho výrok při neformálním rozhovoru, který byl zveřejněn nejprve upravený a až poté v přesném přepisu. To byla rovněž velká kauza. Spekulace, že důvody, proč musel odejít, jsou jiné, zůstaly na úrovni spekulací.

Stále více tak sílí můj dojem, že to, co se stane pozoru médií hodnou kauzou, je otázka náhody, než že by to nějak vyjadřovalo politický názor, či snahu ovlivňovat veřejné mínění. A problém médií je pak zejména v tom, že jsou nedůsledná a nedotahují své kauzy do konce. Informace se s velkou slávou převalí a posléze vyšumí. V podstatě se zdá, že se médiím „dějí" a ta jsou příliš slabá na to, aby situaci vzala do svých rukou. Ona nahodilost ve výběru a zpracování zpráv mě děsí snad víc než představa, že to celé někdo řídí.

A tak se budeme dál koukat na to, jak se změny v české politice dějí nahodile, bez nějaké zjevné logiky, kterou by nám média rozkryla. Pozorovat, jak byl sražen skandály opředený Jančík (snad proto, že je před volbami?) a ještě většími skandály proslavený Bém zůstává...

A v hlavě mi bude znít věta z onoho videozáznamu: „Je to jejich chyba, když s sebou berou děti.“ A nikdo mi to nevysvětlí.