Britský umělecký kritik, malíř, historik umění a spisovatel John Berger dnes patří k nejvýraznějším osobnostem vizuálních studií. Berger se narodil v Londýně v roce 1926, své mládí strávil na škole v Oxfordu. Ovlivněn marxismem a dělnickou kulturou psal kritiky pro londýnský časopis New Statesman. Berger vystudoval výtvarnou akademii Chelsea School of Art u figurálního malíře a sochaře Henryho Moora. K vysokému (i tomu zdánlivě nízkému) umění tak přistupoval od základu. Sám maloval, vystavoval. Berger napsal téměř třicítku titulů a za své romány získal dokonce Bookerovu cenu.

Zásadní je Ways of Seeing, soubor z roku 1972, podle kterého byla natočena úspěšná dokumentární série BBC. Ways of Seeing lze shlédnout na YouTube, stále se vydávají a je jasné proč. Berger už v raných sedmdesátých letech přistupoval nejen k výtvarnému umění tak, jak to poučeni evropskými kulturálními studii děláme dnes. Hledal ideologie skryté ve vizuální kultuře, přemýšlel o způsobech, jakými nazíráme na svět a obrazy kolem nás. Všímal si sociální prezentace mužů a žen na olejomalbách, vnímal dvojpólové zobrazení ženy jako aktivní průzkumnice a pasivní prozkoumávané — popisoval zkrátka něco, co je v současném světě gender studies běžnou součástí každé druhé analýzy.

Kniha Ways of Seeing odkazovala zřetelně k jinému uměleckému kritikovi, Walteru Benjaminovi, a jeho nejznámější studii Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. Benjaminovy úvahy lze vytušit i na pozadí sebraného souboru Bergerových novinových esejů O pohledu (About Looking) z roku 1980, které nedávno vyšly jako vůbec první autorovo dílo v překladu Martina Pokorného i česky.

Berger shromáždil v knize O pohledu své eseje, které v sedmdesátých letech vycházely převážně v časopise New Society. Publikaci tak nakonec tvoří tři relativně autonomní celky — první část Proč se dívat na zvířata? z roku 1977, věnující se zobrazování zvířat v dějinách výtvarného umění i jejich současnosti, druhá nazvaná Použití fotografie, ve které Berger po vzoru Susan Sontagové přináší svůj nový pohled na fotografii a konečně třetí část pojmenovaná Žité okamžiky, v níž spojuje kontext umělcovy tvorby jednou provždy s dílem samotným.

Proč se dívat na zvířata? vypadá hned po pár prvních stránkách jako ideální vstupní esej. Berger sleduje měnící se vztahy mezi lidmi a zvířaty, vývoj zobrazování zvířat ve společnosti a vůbec to, jakým způsobem a v jaké době zvířata pronikala do lidských životů. Glosuje komodifikaci zvířat — seriózně rozebírá podstatu plyšových zvířátek, která zaplavují přeplněné dětské pokojíky, rozebírá, jaké pocity má člověk při návštěvě zoologické zahrady a co to vlastně znamená dívat se na zvíře.

Proč se dívat na zvířata? je zřejmě nejzábavnější esej celé knihy. Berger nepřivírá své bystré pozorovatelské oko ani na chvilku. Popis dětských seriálů se zvířecími hrdiny a fenomén domácích mazlíčků, které si kupujeme jako nové boty, ale čtenáře jednadvacátého století zaujme více než dobové publikum — jednoduše proto, že morče pod vánočním stromečkem je symptomem, který dneska nechybí téměř v žádné správné domácnosti.

Berger už v první eseji jednoznačně vymezuje mantinely svého chápání obrazu a pohledu jako takového. „Po technické stránce je podstatné to, že přístroje využívané k získání stále poutavějších obrázků — skryté kamery, teleobjektivy, blesky, dálková ovládání atd. — společným uplatněním vedou k tvorbě snímků opatřených četnými znaky toho, jaké jsou za normálních okolností neviditelné,“ píše a říká tím jediné — fotografie není nic přirozeného. Postavy, zvířata, předměty na fotografii jsou naaranžované, fotografie je uměle vytvořenou upomínkou, není samotnou náhodnou situací. „Viditelnost, prostor, vzduch byly zredukovány na pouhé reprezentanty,“ dodává. A fotoaparát může být nástrojem manipulace.

Část Použití fotografie plynule navazuje na Bergerova zmíněná stanoviska. Autor si postupně půjčuje představitele z dějin fotografie — jednou sáhne po Augustu Sanderovi a jeho fotografiích dokumentujících ducha doby, jednou po válečných fotografiích, které ždímají soucit a pohoršení z řadového čtenáře novin a jednou po Paulu Strandovi, který si vybíral obyčejná témata, aby zachytil neobyčejnost lidských existencí.

Strand mu slouží jako důkazní materiál. Berger fotografii nevnímá jako momentku, ale jako výsledek minulosti potkávající se s přítomným okamžikem. Jako nastraženou scénu, za kterou ale stojí příběh: „Pro Stranda je časem fotografie životní anebo historická chvíle, jejíž trvání se v ideálním případě neměří v sekundách, nýbrž vztahem této chvíle k době celého života. Strand se nesnaží polapit okamžik, naopak čas pobízí k vyvstání — stejně jako můžeme vybízet k dovyprávění nějakého příběhu.“

Stěžejním esejem je pak text K funkcím fotografie — parafráze a krotká polemika se slavným titulem O fotografii Susan Sontagové. Berger kráčí krok po kroku vedle Sontagové — vzpomíná na milníky fotografie, rozlišuje mezi soukromou a veřejnou fotografií, všímá si neužitelnosti fotografie jakožto nástroje manipulace. Funkci fotografie shrnuje srozumitelně: „Co plnilo funkci fotografie před vynálezem fotoaparátu? Standardní odpověď zní: rytina, kresba, malba. Ovšem poučenější je odpověď paměť. Úkol, který dnes fotografie plní ve vnějším světě, byl dříve vykonáván myšlenkově.“

Snad jen třetí a nejrozsáhlejší část souboru O pohledu může na první pohled působit poněkud rozpačitě. Berger v ní střádá své úvahy o výtvarných umělcích, hledá bizarní paralely v současnosti (provokativního malíře Francise Bacona popisuje po boku Walta Disneyho) a komentuje umělecká díla, která slouží jako oslí můstek k obecnému chápání obrazů. Žité okamžiky nepromlouvají ke čtenáři stručně a dynamicky jako předcházející eseje. Spíše postupně vrství autorovo pojetí vizuální kultury, ke kterému se každý z nás musí postupně prokousat sám.

Můžeme říci, že Berger vypráví příběhy konkrétních umělců s obecnou platností. Na Romaine Lorquetové demonstruje vztah mezi přírodou a uměním, mezi přítomností a minulostí, která uměleckému dílu předchází, na Giacomettim zase sleduje změnu chápání tvorby, jakou může vyvolat umělcova smrt. Samotní umělci jsou jen vstupní branou do světa všeobecných pohledů a dívání se.

Geoffrey Batchen později mluvil o Johnu Bergerovi v souvislosti s Rolandem Barthesem a Susan Sontagovou jako o představiteli kulturní antropologie fotografie. Nehodnotící pojetí kultury, interdisciplinární nadhled a rezignace na konvenční estetická kritéria tvořily pilíře sociologie fotografie v sedmdesátých letech, stejně jako dnes představují stavební kámen vizuálních studií.

Třicet let starou knihu proto můžeme číst jako stále aktuální. Berger se uměl dívat kolem sebe a svůj pohled dokázal zprostředkovat ostatním. Bergerovo psaní má totiž jednu základní výhodu — není složité, třebaže popisuje složité problémy. Není únavné a nedá se srovnat s nepřátelským terminologickým kulometem fotografických úvah Rolanda Barthese.

Berger psal s nadhledem a místy přímo zábavně, velmi bystře a pronikavě. Kniha čtenáři otevírá oči po prvních pár stránkách a nezáleží na tom, jestli je studentem uměnovědného oboru, uměleckým kritikem nebo jen příznivcem fotografie.

John Berger. O pohledu. Přeložil Martin Pokorný. Agite/Fra. Praha, 2009. 226 stran.

Ways of Seeing na YouTube: první díl,  druhý díl, třetí díl, čtvrtý díl

Internetové stránky: http://www.johnberger.org