Romano Guardini ve své knize O posvátných znameních tvrdí, že brána kostela mluví. Ostatně, že kdyby tomu tak nebylo, nemusela by tam být brána, ale stačila by prý díra ve zdi. Ráda mu to věřím, protože já zase vím, že mluví karlínský viadukt. Alespoň po setmění.

Chodívám někdy z Florence do Karlína pěšky, protože tam sídlí jedna spřátelená ekologická organizace, nebo lépe řečeno sídlí tam jedna organizace, ve které pracují mí přátelé. A takhle jednou, poprvé, když na mě viadukt promluvil, řekl mi zcela srozumitelně: Nespouštěj oči z trati, nebo se mezi pražci ztratí nit příběhu. Což bylo tehdy zcela srozumitelné, nejen proto, že je to napsáno na ceduli vedle kolejí vedoucích do kolínského depa. Ale to by bylo jiné povídání. Teď je důležité, že takhle před rokem v lednu jsme s viaduktem přišli na jinou věc. Řeč byla o tom, kde se asi stala chyba, že po dvaceti letech v zásadě úspěšné práce ekologických občanských iniciativ většina veřejnosti nejen neví, co ochránci životního prostředí dělají, ale hlavně, že určitě neví vůbec proč. Že tomu vůbec nerozumí. Když se někdo přiváže ke komínu a bude to v novinách, možná si ten den pár lidí vzpomene, že se ti blázni zase někde přivázali, ale když od nich budu chtít slyšet, proč to udělali, myslím, že mi to nikdo nebude umět říct. Velryby, dobrá, těch je asi škoda, ty je potřeba chránit...