V literární teorii existuje koncept modelového čtenáře. V kostce řečeno: Každý text předpokládá modelového čtenáře, který bude mít nejvíce pochopení pro jeho hru. Jednou je to intelektuál, který docení všechny hříčky a intertextuální odkazy, jindy zase služka, která vezme zavděk stokrát omletým klišé, protože se potřebuje utvrdit ve svých ryzích, leč nenaplněných citech. Pokud se modelový čtenář nekryje s čtenářem skutečným, skutečný čtenář nesnesitelně trpí.

Poslední dobou mne napadá, že i město má svého modelového čtenáře či přesněji modelového občana. A pokud se s ním reálný občan nekryje, je vystaven podobnému utrpení. Jak vypadá například takový modelový Pražan?

Modelový občan Prahy je především extrémně inteligentní, bystrozraký, atletický typ. V tom ho cvičí zejména Pražská integrovaná doprava, ale také České dráhy. Dopravní podnik bystří jeho inteligenci systémem značení výluk a o jeho kondici se starají vlídní řidiči, kteří ho nechají dobíhat tramvaj, než mu zavřou dveře těsně před nosem.

O tom, že brýle na oči nepatří, jsou přesvědčeny zase naše dráhy, když instalují do svých hal elektronické informační tabule s písmem tak malým, že špatně vidící nemají šanci. Zkrátka modelový občan nesmí být starý. Modelový občan také rozhodně není invalida ani žena s kočárkem. S existencí takových příživníků pro změnu nepočítá systém pražských chodníků a ulic. I s dospělým chodcem je to na pováženou, a proto je neustále komandován semafory, které se přepnou zpátky na červenou po uplynutí tří sekund.

Modelový občan je prostě mladý, pružný, gramotný, rodilý Čech, samo sebou s vlastním vozidlem. Tak si ho představuje naše hlavní město. Zapomíná přitom ovšem na to, že modelového občana musí matka nejprve vozit několik let v kočárku a že se z něj nakonec stejně stane špatně vidící důchodce. Dokud si město Praha toto neuvědomí, bude život v něm podobným utrpením jako četba knihy, která byla napsána pro někoho jiného.