„Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“ Je to sice fráze, ale platí. Uvědomil jsem si její význam před Vánocemi, když jsem sháněl Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala. Obešel jsem několik obchodů, zprvu se jen díval do výloh a regálů, ale když jsem asi v pěti nebyl úspěšný, tak jsem se raději zeptal. Mladá prodavačka mne požádala, ať ji následuji k počítači. „Jak se to píše, Schtrougal?“ Otázka mne nejdříve potěšila, že již neví, kdo to byl. A přitom my si jej pamatujeme jako předsedu vlády. Pak jsem si pomyslel, že je divné, když nezná právě vydanou knihu, jíž se nejspíš prodávají tisíce. Ale možná je jí jedno, jestli prodává v knihkupectví, drogerii či někde jinde. Pak jsem ale znejistěl. Jestliže člověk neví, kdo to byl Lubomír Štrougal, pak je mu nejspíš i historie lhostejná. Neví, co se tu dělo a ani to vědět nepotřebuje.

Nedávno jsem opravoval testy z české politiky. Objevují se v nich také věci v podstatě úsměvné, jako když třetí nejsilnější strana voleb roku 1990, promoravské HSD-SMS, znamená „Hlinkova strana demokratická — Slovenská m. strana“. Možná to nerozluštěné m. mělo být „maďarská“, to by odpovídalo autorovým představám, pomyslel jsem si. Nebo když jsem chtěl vědět, jestli studenti znají nějaké tituly, které se u nás věnují Sametové revoluci. „Moc nemocných“ zněla jedna odpověď. Ale pak už jsme se dostali dále, v období tzv. opoziční smlouvy „byla u vlády ODS, tolerovala ji ČSSD a Miloš Zeman se stal předsedou PS“. Bylo to sice naopak, ale rozdíl mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem možná nebyl tak zásadní, oba po těch letech studentům splývají a jsou zaměnitelní. Ale co se stalo vloni, bychom už možná vědět měli, protože prý „v roce 2006 vyhrála volby ČSSD, vláda slabá, ODS iniciuje hlasování o nedůvěře, tzn. že pak vládne menšinová vláda ČSSD s podporou ODS, vyřeší se krize v rozpočtu“.

Když se vrátím do doby tzv. opoziční smlouvy, odpovědí o 90. letech minulého století bylo nesprávných více, zaráží však, že u studentů, kteří si politickou vědu vybrali jako obor, na němž chtějí stavět svou budoucnost. A i tady asi platí, že někdo studuje a je jedno jestli sociologii, právo, chemii nebo učitelství 1. stupně. Jen když studuje.

Ale pak jsem propadl chmurným myšlenkám. Udělali jsme v 90. letech spoustu chyb, na jejich konci se zdálo, že sílí občanská společnost, která zásadním způsobem promluvila třeba v době tzv. televizní krize. Potom nastalo určité uspokojení a dnes, zdá se mi, jsou úspěšnější ti, kteří obstavují města super a hypermarkety, továrnami a sklady a petice a všelijaké protesty už příliš moc nezmůžou. Jako by se někde stala chyba. Když se v roce 1997 odhalila obrovská korupce doprovázející privatizaci a nekalé financování politických stran, zejména ODS, vedlo to k pádu vlády, klid nastal jen načas. Dnes už víme, že podzim roku 1997, kdy Václav Klaus musel podat demisi, byl jen přestávkou, nadechnutím se k ještě horším praktikám a vazbám mezi určitým typem politiků a určitým typem podnikatelů. Produktem kritické politiky vůči ODS byla Unie svobody, jejím ztělesněním už však je, bohužel, někdejší ministr Pavel Němec.

Ty chmurné myšlenky musely skončit jediným závěrem. Vzpomněl jsem si znovu na první větu tohoto sloupku. V podstatě jediným, kdo se 90. letům minulého století velmi intenzivně věnuje, kdo je přirozeně sobě prospěšným způsobem interpretuje a sobě prospěšným způsobem hodnotí, je Václav Klaus. Trochu nebezpečné a trochu zbytečné pro nás pro všechny.