O světě rozhodují vlastně podřadní lidé. Všelijací lajdáci a nevychovanci způsobují nad námi všelijaké hlídače; zloději a vrazi nám zřídili sbor četníků a detektivů; vládychtivci, kteří by se neudrželi v úřadě z naší důvěry, uvalují na nás tajné policajty, udavače a ředitele. A tak my, co nikdy ani neodhodíme na louce igelit, nesmíme si na místě, kam večer v krajině dojdeme, postavit stan.

Neukradli jsme ani svíčku, a přesto všecky kostely nacházíme zamčeny. Ani představou neútočíme na území či majetek jiného národa, a přece podstupujeme léta ponižující trápení v armádách; ale samozřejmě se ani nechceme nechat ovládnout a oloupit zlými sousedy, a přece si nesmíme vzít zbraň domů.

A všude proti nám zvedají ploty; železné, dřevené, písemné. Volná chůze i volné jednání mají pořád méně místa. Je prý to následek přibývání lidí. Ale! Byl ochromen smysl pro odpovědnost bez dozoru, zkažena výchova vychovatelů, omřáčeno obecné svědomí. Proto neúčinkují takové nástroje samosprávy, jako bylo veřejné mínění, dobrý zvyk, stud nebo váhání před hříchem. To kazí i povahu plotů: majíce chránit objekt před škůdci, často skrývají, jak se v objektu organizuje škoda.

Dověděl jsem se o starém lomu s jezírkem a jel se tam podívat. Na polní cestě stála tabule VSTUP ZAKÁZÁN. Podpis - žádný. Kdo a jakým právem? Tak to akorát ne! Kdyby tam bylo podepsaný ředitelství lomu, věděl bych, že ještě cosi lámou. Kdyby OÚNZ, poznal bych, že se o mne bojí. Lom spadal několika lahodnými plošinami do hloubky s půvabným jezírkem. Na protější straně jsem viděl několik stanů a stožár s jakousi vlajkou. Na nejnižším stupni několik lidí sledovalo dva žabí muže kroužící ve vodě kolem barevné bójky. Pochopil sjem, že tu zrovna cvičí potápěči. Nevadí, přijdu jindy. Mé smíření zničil zas výsměch té tabule: Už to víš? Na výjimku a s organizací smí se všecko!

Jednou jsem šel na oběd k Černému koni ve Vodičkově ulici. Měli tam volno, ale ve dveřích nápis: Počkejte, prosím, vrchní vás uvede! Když se objevil, poukázal ke třem lidem, kteří zrovna scházeli za mnou po schodech, a pravil: "Usadím vás s těma pány." Ve mně se zvedl takový odpor, odpor až k RVHP. "Budu sedět sám u tamtoho stolu pro dva," řekl jsem a vešel. Já nechci - vysvětloval jsem pak v duchu, a provinile, tomu číšníkovi - já nechci poslouchat, o čem mluví ti tři páni, chci myslet na svou věc, na svou! Ta však už byla vytlačena věcí RVHP.

Konečně prý uzavřeli horské stezky v Tatrách. Smí se tam jen dva měsíce v roce a snad prý jen s průvodcem. Ochránci přírody si to počítají za vítězství, a zatím je to dovršení roztržky mezi člověkem a horami. Začala tím, že se v horách postavily pro podřadné lidi hotely, asfaltky a lanovky, a končí tím, že konečně smíme v horách sedět v hotelu. Hory mají být - to je přirozený horský řád! - otevřeny po celý rok, zvláště za mrazů a plískanic, a to pěšky od úpatí; s možností udělat si v závětří na označených místech ohníček a postavit stan.

V Rožnově, jak známo, dělají televizory. Teď mají zavést výrobu barevných obrazovek, tím se otráví Bečva, proto hygienici, ochránci přírody, dokonce okresní národní výbor vznesli odpor až k české vládě. Ta rozhodla, a nikoho to nepřekvapí, takto: výnosná výroba se zavede hned, nevýnosná opatření na ochranu vody se dají do plánu. Kdo neví, co je prvnější, zda řeka či televizor, kdo se o tom potřebuje rozmýšlet, ten je podřadný! Ono sice, hm, barevný televizor má i Jan Trefulka z Brna a Mes-haba z Čertoryj; ale ti neznají technický problém, ten morální jim není svěřen, jsou jako my ostatní se svázanýma rukama vedeni do zkázy tohoto pěkného barevného světa.

Je to neštěstí mít organizaci a úřady na ochranu zdraví, přírody a stavebních památek, místo toho aby všude byli lidé, v jejichž každém rozhodování by úvaha o celku světa byla už zahrnuta. V roztržené odpovědnosti vždycky vyhrají lidé, jejichž myšlení je zkřiveno obchodem a ziskem, opičením a módou, prestižním pudem a strachem o místo... Takoví třeba i přijmou pěkný zákon, ale budou z něho pak ukrajovat, kde to půjde. Rozhrňte dneska zeleň některé tzv. chráněné krajinné oblasti či národního parku: co v ní najdete jak slimáky v trávě? Papaláše a lampasáky, kteří tu okolní zkázu organizují. Slyším-li slovo - já tu asociaci risknu - slyším-li slovo ochrana přírody, vrhám se do křoví a lámu si klacek!

Vedl jsem své přátele na brumovský hrad. Vyjda ze zatáčky nad pivovarem, ostal jsem jak praštěný: podél rybníků železných parkový plot. Nemohl jsem to hned ani přijmout do zraku. Hráze rybníků vždy tu byly přicloněny lesem, ale i jistou tabulkou: každý věděl, že z té vody pivovar vaří, přečetl si, že vstup na hráze je zakázán, vstoupil na hráz..., ale smysl zákazu skoro každý cítil: nemočil do vody, nekoupal se v ní, nepustil do ní krávy. Bylo to jedno z nejlepších míst Brumova, cíl svátečních špacírů, kousek dávnější panské romantiky, jejímuž kouzlu byl vystaven rolník vedoucí tudy kravský potah i jeho žena pádící za ním s hráběmi a uzlem jídla sušit seno na Hlaváči. Dověděl jsem se, že tu byl nařízen dokonce třímetrový plot, se špicemi ven zahnutými a ostnatým drátem navrchu, ale národní výbor to usmlouval takto. A důvody plotu? Aby tam někdo například nehodil zdechlinu, aby si tu traktoriské například nemyli stroje... Teda lidé nejnižšího druhu, jací jsou tu snad tři - nebo třicet? -, právě zřídili pro tři tisíce ostatních další plot.

Být tak pánem na Brumově! Dal bych to zařídit spravedlivěji i laciněji! Dal bych takové lidi přivléct na hrad a vysázet jim pětadvacet ran holí. Je to zastaralé? Tak bych si tu, ano já bych si tu zřídil takový výzkumák: přiváděli by mi sem takové lidi z celého bývalého brumovského dominia a já bych zkoumal, kolik ran holí pomáhá.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 6, červen 1984.)