Podle zpráv OECD v  krizi na přelomu 2008/2009 ztratily penzijní fondy globálně přes pět a půl tisíce miliard. Miliony lidí tak přišlo o své peníze a na důchod si budou muset ještě přivydělat, nebo se spokojit s mnohem menšími příjmy. Lidé v bohatých zemích, v nichž jsou na privátních fondech závislí, tedy především v USA a Velké Británii, houfně redukují své penzijní programy. Rozvíjející se země zestátňují privátní fondy, aby předešly totálnímu zbídačení důchodců, a rozvojové země začínají zavádět státní podporu ve stáří. Jen ve východní Evropě nás politici balamutí kouzlem soukromého spoření na důchod.

Je jasné, že banky, investoři a spekulanti hledají nové trhy, kde by mohli získat peníze pro své machinace. Důchodové fondy jsou velmi dobrým nástrojem, jak může privátní finanční sektor, s náležitým tlakem státního aparátu a s podporou médií, získat peníze.

V roce 1933 přijala Argentina model paralelních penzijních systémů — státního a privátních penzijních fondů. Na konci roku 2008 se rozhodla privátní fondy zestátnit, protože hrozil jejich totální kolaps, když v důsledku krize přišly až o třetinu aktiv. Podobná situace je v Chile, Mexiku i Kolumbii, kde se zavádí větší regulace a státní penze, aby se předešlo zhroucení zabezpečení ve stáří. Zatímco bankéři si dál užívají, jejich chyby platí daňoví poplatníci.

Chile se často uvádí jako úspěšná ukázka. Za Pinochetovy diktatury tu byl zaveden privátní model spoření na důchod. USAID, pod jejíž kuratelou probíhal proces demontáže chilského sociálního systému, k tomu sama uvedla, že provádět tak úspěšnou reformu by v demokraticky spravovaném státě nebylo možné. Třicet procent chilské populace dnes žije pod úrovní chudoby. Stát jim ovšem garantuje minimální příjem ve stáří, takže se nakonec mají lépe, když zestárnou, pokud se toho ovšem dožijí. Sociální podpora je však placena z daní — takže jsme zase tam, kde jsme byli. Zaplatí to běžní daňoví poplatníci, jen banky mají více peněz na rozhazování. Všichni se dnes shodují, že chilská reforma potřebuje reformu.