Čtenář si možná představí, že budu psát o zoologické zahradě na Vysočině. Nebo o jistém zvířecím druhu, který se k nám zatoulal z Balkánského poloostrova. Nic z toho. Psát budu o finále fotbalového poháru, o nějž usilovali jak olomoučtí, tak boleslavští hráči. Ve středu to měl být svátek fotbalu. Bohužel nebyl.

Českomoravský fotbalový svaz rozhodl, že se bude hrát někde v půli cesty mezi oběma městy, vybrána byla Jihlava. Kapacita stadionu byla naplněna na 135 procent, dva bufety pro tři tisíce lidí, tolik nás přijelo jen z Olomouce, jedno sociální zařízení. Podobných akcí se však účastní i ti, kterým o fotbal nejde. Touží se pobít, většinou se tak děje mimo stadiony na předem smluveném místě. Tentokrát se tak bohužel stalo na stadionu, kde nefungovaly bezpečnostní standardy a nedostatečná byla i bezpečnostní služba. Policie zareagovala zhruba s desetiminutovým zpožděním, a to ještě tak, že začala vytlačovat aspoň ty slušné fanoušky. Nějak zasáhnout musela.

Ředitel oddělení profesionálního fotbalu ČMFS Ivo Lubas alibisticky volá po „nové legislativě“ a říká, že si připadal jako na Balkáně a že na stadionu řádila zvěř. Pan Lubas by chtěl zejména zpřísnit zákony, které by pro fotbalové chuligány uvalily tvrdší tresty. V pořádku. Možná bychom ale nemuseli přijímat nové zákony, stačilo by dodržovat ty stávající. Příslušný paragraf nám o výtržnictví sděluje toto: „Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ To však činovník fotbalového svazu zřejmě neví.

Potyčky mezi příznivci fotbalových mužstev nebyly ničím ojedinělým ani v minulosti. Své by o tom mohl vyprávět například pan Načeradec, který byl za drobnou šarvátku dokonce potrestán pořádkovou pokutou. To však dnes nikoho neomlouvá. Fotbalové násilí je vážným společenským problémem a jednotlivé země se s ním potýkají s různou intenzitou. Zásadním způsobem se situace zlepšila ve Velké Británii, v Srbsku třeba vůbec a Polsko po několika vážných incidentech a před blížícím se mistrovstvím Evropy zakázalo hostujícím fanouškům doprovázet své týmy. Takové plošné zákazy jsou sice relativně účinné, ale krajně nespravedlivé vůči těm, kteří se fotbalem jen baví.

Většinou se přijímají nejrychlejší a jakoby nejúčinnější řešení. Když před časem nastoupil do čela českého fotbalu Ivan Hašek, slíbil zlepšení ve všech možných oblastech. Nestalo se takřka nic, kupříkladu o fotbalové korupci jsem psal nedávno. Situace se zklidnila a na změny se zapomenulo. Česká fotbalová reprezentace se propadá čím dál tím hlouběji, na stadionech jsou návštěvy stále nižší. Konkurence jiných zábav se sice zvýšila, ale to není jediný vysvětlující vliv úpadku zdejšího fotbalu. Špatné výkony rozhodčích, stále podprůměrnější hráči působící v naší lize (ti nejlepší jsou samozřejmě v zahraničí), obavy z násilí tzv. fanoušků či přímé televizní přenosy totiž působí své.

Tož sportu zdar a fotbalu zvlášť.