V době, kdy by se opoziční tábor měl soustředěně připravovat na převzetí vládních otěží, hrozí drolení sil. A to všechno jen kvůli uražené ješitnosti.

„Vidím výzvu, která se rýsuje, tedy dostat do Sněmovny historickou stranu spjatou s Edvardem Benešem,“ prozradil 20. května Lidovým novinám Jiří Paroubek, ještě do loňského roku předseda ČSSD. „Jiří Paroubek by byl pro naši stranu přínosem. Stále jednáme. Existují určité podmínky z obou stran, které ještě nejsou vyjasněné,“ uvedl Karel Janko, předseda České strany národně socialistické (ČSNS 2005).

Takovýto politický konec si snad ani Jiří Paroubek nezaslouží. Národní socialisté jsou na dlouhodobém sestupu. Nepomohlo ani sloučení se Svobodnými demokraty (OH) před patnácti lety, ani sázka na předsedy-manažery, jakými poté byli Miroslav Tampír nebo Jiří Šula. Zmizely nápady, zmizeli lidé, zmizel historický majetek.

Zůstalo dědictví po prezidentu Benešovi. Je ale právě benešovská tradice tím, co dnes dokáže přivést voliče, zejména ty mladé, k urnám?

Nebývá zvykem zde s uznáním zmiňovat Lidové noviny, proto si tuto příležitost vychutnám a zacituji ze sloupku, v němž Petr Zídek 25.5. připomněl, že národně socialistická strana svého času na Edvarda Beneše tak nějak zbyla: „Ne všichni z toho byli nadšeni: jeden národně socialistický poslanec se prý ptal vůdce strany Klofáče, jenž Benešův vstup prosazoval: ,Nepije, nekouří, netančí, nemá metresy, nevyhledává společnost, nehraje karty! Proboha, co tedy dělá?' - ,Žije pro ideu!' (Z těchto hledisek je Paroubek pro vstup do národně socialistické strany zřejmě disponován lépe.)“