Internet umožňuje snadné a rychlé sdílení informací včetně hudby a videa. Již není nutné chodit pro média do kamenných obchodů, ani není potřeba nechat si je posílat poštou a čekat na ně mnoho dní. Moderní technologie vám je umí poslat na počkání dvacet čtyři hodin denně, ať jste připojeni v jakékoliv části světa. Autoři mohou svá díla snadno prodávat nebo šířit.

Distributoři hudby a filmů si ale zvykli na tučné zisky a prodej ve fyzických obchodech. Místo aby reagovali na novou situaci, snaží se silou peněz bránit vývoji. Drží práva k dílům, ale na Internetu je nenabízejí, nebo jen některá a s takovými omezeními, že jsou téměř nepoužitelná. Výhradní právo distribuce tak nevyužívají k šíření děl ku prospěchu svému a druhých, ale zneužívají k tomu, že díla nejsou na Internetu legálně dostupná. Lidé ochotní za stahování z Internetu platit mají často jedinou možnost — „pirátské" servery typu Rapidshare. Nebo je mohou nelegálně sdílet a stahovat pomocí P2P sítí. Jinak se k nim často nelze vůbec dostat, protože některé věci jsou oficiálně dostupné jen v obchodech, které do naší země vůbec nezasílají, a na médiích, která si kvůli regionálním a jiným omezením budete mít problém přehrát.

Distributoři také vedou kampaň, ve které dělají z obyčejných uživatelů piráty, zloděje a zločince. I když si lidé celá desetiletí bez problémů kopírují kazety, videokazety, CD a DVD, aniž by tím způsobili moc škod. Nejvíce za hudbu stejně utrácejí ti, kteří ji neoficiálně stahují.

Mnoho lidí si vyměňuje autorsky chráněná díla pomocí P2P sítí, jako je zmíněný Bittorrent s trackery The Pirate Bay nebo Demonoid. Je to nepohodlné, nelegální (díla zároveň sdílíte, což se nesmí), ale často je to jediná možnost, jak se k nim dostat. Proti nim útočí distributorská lobby, většinou soudně. Zavírá centrální body, jako se to stalo Napsteru nebo The Pirate Bay, která se nakonec odstěhovala mimo EU. Snaží se odpojovat nelegálně sdílející uživatele od Internetu, například prosazením francouzského zákona HADOPI, hraničícím s omezováním základních lidských práv a svobod. V USA žaluje sdílející uživatele o nesmyslně velké odškodné. Část lidí tím zmátli, část si znepřátelili, „pirátské" servery přiměli k odchodu do bezpečnějších míst a také podpořili vývoj nových nástrojů na sdílení, kde je těžší sledovat uživatelské aktivity.

Protože je dost lidí ochotných za díla na Internetu platit, a oficiálně dostupná prakticky nejsou, vznikly placené „pirátské" servery. Opět jen pokrývají poptávku na internetovém trhu, kterou oficiální držitelé práv nejsou ochotni vyplnit. Oproti P2P sítím nabízejí větší komfort a bezpečí. Stahovat z nich je legální, nelegální sdílení se řeší dvěma způsoby. Buď je server dostupný jen pro uzavřenou skupinu uživatelů, takže se o něm prakticky neví, nebo funguje jako veřejné úložiště, a po upozornění závadné materiály odstraní. Později je tam někdo jiný nahraje zpět pod jiným názvem.

Takto vypadá současné internetové „pirátství". Kampaň proti němu je financována velkými distribučními firmami se sídlem většinou v Americe, ostatní státy nemají moc důvodů se k ní aktivněji připojit a omezovat své vlastní občany. Švédsko, domovský přístav The Pirate Bay, podlehlo až po několikaletém diplomatickém nátlaku USA. Zmíněná Čína je na tom podobně - tvrdě omezuje přístup k politicky citlivým informacím, ale problémy cizích distribučních firem ji moc netrápí.

Internetové „pirátství" nepůjde zastavit — lidé prostě chtějí hudbu, filmy a další data z pohodlí svého internetového připojení, a když jim je nikdo nenabídne oficiálně, najdou si svou cestu v mezích zákona. Více nátlaku snad způsobí vývoj dokonalejších metod na utajení těchto aktivit, ale těžko přiměje lidi, aby se vrátili z Internetu ke svým starým CD nebo DVD přehrávačům. Cestu si najdou, v tom má autor zprávy Deníku Referendum, která se tématu týkala, pravdu. Budeme rádi, když jim k tomu distributoři pomohou, místo vymýšlení dalších zbytečných represí.