Za devatenáct let, kdy stojí v čele Turecka Recep Tayyip Erdoğan, se tato země na pomezí Evropy a Asie hodně změnila. Když v roce 2002 vyhrála Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se ziskem více než 34 procent parlamentní volby a sám Erdoğan se stal poprvé premiérem, provedl několik reforem, zlepšil životní úroveň a jako prioritu deklaroval vstup Turecka do Evropské unie.

Avšak s postupujícím časem, kdy se Erdoğanova éra přehoupla do druhé dekády a politik sám se nachal zvolit prezidentem, se do popředí stále více dostávaly autoritářské prvky. Režimní politikou čím dál víc prostupovala také nacionálně-populistická a islamistická agenda.

Úzkostlivě sekulární charakter po vzoru francouzského konceptu laïcité, jež modernímu Turecku po pádu Osmanské říše vtiskl Mustafa Kemal Atatürk, postupně ustupoval. Pronásledování politických oponentů, novinářů a aktivistů se ještě rozšířilo pod záminkou neúspěšného pokusu o převrat z roku 2016.

Po dobu téměř dvou dekád vlády Recepa Tayyipa Erdoğana v Turecku stihla vyrůst celá jedna nová generace. Lidé mladší třiceti let tvoří dnes vzhledem k demografickým trendům zhruba polovinu populace Turecka. To, co si myslí, má přesah a důsledky také v celostátní politice.

Uvědomuje si to zjevně i sám Erdoğan. Už v roce 2012 se pustil do projektu formování nové mladé generace tak, aby přijala ideologii jeho režimu. Učinil tak mimojiné skrze reformu vzdělávacího systému, jež vedle dalšího rozšířila i výuku náboženství. Jak se však ukazuje, tento velký a důležitý úkol se mu zatím ani zdaleka nedaří.

„Miluji svou zemi, ale nevidím tu budoucnost.“

Dvaadvacetiletá Sinem Kanmaz žije od narození v Izmiru, jednom z tureckých velkoměst na západě země, kde na místní univerzitě Haccetepe studuje učitelství angličtiny. Na vlastní budoucnost v Turecku pohlíží dosti skepticky.

„Posledních minimálně šest nebo sedm let přemýšlím o přestěhování se do jiné země. Současná vláda drží moc od roku 2002 a zemi změnila spíše negativně — jsou tu opravdu špatné podmínky i celková situace,“ říká Sinem v rozhovoru pro Deník Referendum. „Nerozumím tomu, proč lidé stále volí Erdoğana,“ dodává s povzdechem.

Zatím se Sinem snaží zůstat ve spojení s Evropou například prostřednictvím projektů Erasmus+ či se uchází o stipendia na různých zahraničních školách. „Není to proto, že bych chtěla pokračovat ve studiu, ale je to nejjednodušší způsob, jak se dostat z Turecka do Evropy,“ vysvětluje s tím, že získání dokonce i turistického víza dnes může být obtížné.

„Od září nebo října pojedu do Budapešti. Takže toto je můj plán emigrace z Turecka. Chci to udělat, protože ve své zemi nevidím budoucnost. Miluji ji, ráda bych tu zůstala, ale protože nyní vláda mění zákony k obrazu svému, nechrání práva žen, cítím se tu stále méně bezpečně,“ vysvětluje Sinem s narážkou na loňský krok Erdoğanovy vlády, jímž Turecko odstoupilo od Istanbulské úmluvy, která státy zavazuje k uzákonění opatření proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Že Sinemino rozpoložení není mezi mladými Turky ojedinělé, ale naopak typické, odhalují tvrdá data. Podle rozsáhlého průzkumu zadaného německou Nadací Konrada Adenauera o turecké mládeži, jehož výsledky byly zveřejněny letos v únoru, má výrazně pesimistický pohled na budoucnost své země v erdoganovské generaci většina.

Téměř 63 procent Turků ve věku 18 až 25 let v průzkumu uvedlo, že nevidí budoucnost své země dobře. Více než třetina pohlíží na další vývoj přímo s beznadějí. Obzvlášť pesimistický pohled mají mladí Turci v souvislosti s ekonomickou situací a sociálními nejistotami ohledně vlastního života. Mají strach z možného ekonomického kolapsu země.

Turecký statistický úřad ve čtvrtek oznámil, že aktuální míra inflace dosáhla 70 procent, což je maximum za posledních dvacet let: pojí se s ní také razantní zdražování základních životních potřeb a propad kurzu turecké liry.

V průzkumu Nadace Konrada Adenauera téměř 73 procent respondentů z řad mladých Turků uvedlo, že pokud by měli tu možnost, ze země by emigrovali — podobně jako izmirská studentka Sinem.

Další mladí Turci sice svou zemi jako perspektivní nevidí, doma je však drží chybějící finanční prostředky nutné pro start nového života v zahraničí či osobní závazky. To je i případ šestadvacetiletého Ömera (nepřál si uvést své pravé jméno, říkejme mu proto třeba takto), s nímž je redakce Deníku Referendum v kontaktu.

Ömer pochází z dvousettisícového města Kütahya na západě Turecka, studoval v hlavním městě Ankaře, dnes však již pracuje pro mezinárodní cestovní kancelář. „Emigrovat z Turecka teď neplánuji — kvůli mé rodině. Kdyby došlo k něčemu vážnému, byl bych ale připraven zemi opustit,“ říká.

Více náboženské výuky a bez evoluční teorie

Jedním z pilířů Erdoğanova tažení vůči sekulárnímu charakteru Turecka a jeho příslušnosti k západnímu kulturnímu okruhu bylo v minulé dekádě několik reforem vzdělávacího systému a obrovské finanční prostředky směřované do náboženské výuky. V posledních letech po celém zemi výrazně narostl počet tzv. imam hatip, specifického typu středních škol, jež původně sloužily jako státem zřizované odborné instituce k přípravě mladých mužů na roli imámů či náboženských kazatelů. Dnes jsou zaměřené všeobecněji a otevřené i mladším věkovým skupinám.

Počet hodin náboženské výuky se rozšířil i na běžných veřejných školách a náboženské ideologické narativy ovlivňují také podobu vyučování ostatních předmětů: z učebních osnov například zmizela vědecká teorie evoluce. Rostoucí prostor, jenž náboženství v tureckých školách dostává, také omezuje prostor pro ostatní předměty, což má za následek i celkové snižování kvality vzdělávání.

Sociologické výzkumy přitom dlouhodobě ukazují, že islám je pro mladou generaci Turků málo přitažlivý a život vedený náboženskou morálkou jim není blízký. Potvrdilo to i již citované šetření Nadace Konrada Adenauera. Téměř třicet procent Turků do pětadvaceti let se označuje za nábožensky založené; šedesát procent naopak pro výzkum uvedlo, že sice věří v boha, svou víru však v běžném životě příliš nepraktikují.

Dvaadvacetiletá Sinem Kanmaz islám nevyznává a nepředstavuje důležitou součást jejího života. „Myslím si, že náboženství by mělo být odděleno od státní moci nebo vlády. Erdoğan používá náboženství k manipulaci a to se mi nelíbí. Myslí si, že je v monarchii a může si dělat, co chce,“ rozvádí studentka z Izmiru.

Právě to, jak vláda zneužívá náboženství k upevňování své moci, je pro Sinem hlavním motivem, proč islám nevyznává. „Vím, že skutečné náboženství — skutečný islám — je o něčem jiném, než prezentuje vláda. Nyní ale žiji své vlastní náboženství, věřím, že ve vesmíru něco je, ale necítím se být muslimkou,“ dodává.

Nejde však pouze o čím dál širší prostor, jež se dostává v tureckých veřejných školách náboženskému učení. Po zavedení prezidentského systému v roce 2018 má Erdoğan výhradní pravomoc jmenovat rektory všech veřejných i soukromých vysokých škol v zemi. Loni paralyzovaly istanbulskou prestižní univerzitu Boğaziçi protesty studentů i zaměstnanců proti Erdoğanem nově jmenovanému rektorovi, bývalému politikovi vládní strany AKP, který se dříve vyslovil pro spolupráci univerzity se soukromými společnostmi nebo omezení výuky humanitních oborů na úkor technických.

Boğaziçi je přitom vnímaná jako bašta liberálních a prozápadních elit v zemi, na univerzitě jsou aktivní LGBT i feministické spolky a vedení univerzity je dlouhodobě tolerantní k náboženskému vyznání studentů. Právě otevřený charakter akademické instituce měl být podle protestujících, jimž vyjádřil podporu také opoziční starosta Istanbulu Ekrem İmamoğlu, jmenováním nového rektora blízkého prezidentu Erdoğanovi v ohrožení.

Uprchlíky zpět do Sýrie

Ačkoliv snaha vychovat generaci mladých Turků, jíž bude definovat jejich nová nacionální a islámská identita, selhává, někde se režim autoritářského vůdce s názory mladých lidí potkává.

Jádro Erdoğanovy volební strategie od minulé dekády tvoří nacionalistické narativy, v praxi zahrnující čím dál vypjatější rétoriku vůči kurdské menšině, radikálnější postup vůči představitelům kurdské opozice i výraznější angažmá v regionu v oslavě osmanské imperiální minulosti země: ať už jde o konflikt v Libyi, Sýrii, Náhorním Karabachu, či stále napjatější vztahy s Řeckem a dalšími okolními státy. Patří sem i spory o námořní hranice či ložiska přírodních zdrojů ve Středozemním moři.

Data vycházejí z průzkumu Nadace Konrada Adenauera vykreslují i obraz dnešního nacionalismu mladých Turků. Více než 70 procent respondentů uvedlo, že je pro ně nesmírně důležité být Turkem, ještě více z nich si potom považuje tureckých národních symbolů a institucí. Pouze 42 procent mladých Turků do 25 let si dnes přeje, aby se Turecko stalo členským státem Evropské unie.

Krom toho na 80 procent zúčastněných v průzkumu uvedlo, že uprchlická politika vlády je špatná a měla by se změnit. Téměř 57 procenta specificky podporuje, aby byli syrští uprchlíci, pro něž se sousední Turecko stalo hlavním útočištěm, případně koridorem pro cestu do Evropy, vysláni zpět, až bude v Sýrii mír.

Většina mladých Turků se podle průzkumu obává, že se syrské uprchlíky nepodaří z dlouhodobého hlediska integrovat a že poskytování azylu migrantům je na úkor pomoci tureckým občanům.

Generace Z jako nejsilnější zbraň

To, co z pohledu dnešního tureckého vládce mělo být zárukou pro podporu jeho vize nového Turecka, postaveného na osmansko-islámských kořenech a svébytném civilizačním okruhu, se může nakonec obrátit v nejsilnější zbraň vůči němu.

„Turecká mládež nezná nic jiného než Erdoğanovu vládu. Pozorovali, jak se z dynamického vůdce, který buduje demokratičtější, prosperující a západně orientované Turecko, mění ve vyčerpaného autokrata, který se snaží zemi ovládnout. Erdoğan nejenže nedokázal vychovat generaci svých příznivců, ale možná vychoval generaci, která ho nakonec porazí,“ napsal již v roce 2020 prestižní americký magazín Foreign Policy.

Výzkum Nadace Konrada Adenauera se ptal krom otázek na životní styl a postoje mladých Turků také na volební preference a specifické názory na politiku. Téměř čtyřicet procent z nich viní z hlavních problémů země, jako je ekonomická situace a související nezaměstnanost, kvalita vzdělávacího systému či korupce, politickou reprezentaci jako celek. Pětatřicet procent z nich pak specificky prezidenta Erdoğana. Pětina mladých uvedla, že neobdivuje nikoho ze současných politických lídrů.

Dle průzkumu volebních preferencí by nyní s 24 procenty u mladých zvítězila nejsilnější opoziční strana, kemalistická sekulární CHP. Erdoğanova konzervativní AKP by získala hlas pouze deseti procent mladých — podíl těch, kteří uvedli, že AKP volili v minulých volbách, je přitom dvojnásobný.

Pro dvaadvacetiletou Sinem Kanmaz budou příští volby (zřejmě v červnu 2023) první, ve kterých může hlasovat. „Samozřejmě rozhodně nebudu volit Erdoğanovu stranu. Upřímně si nejsem jistá, ale napadla mě jako volba druhá hlavní strana — CHP. Myslím, že to je jediný způsob, jak svrhnout Erdoğana z jeho trůnu. Ale není to tak, že bych z toho byla nadšená, byla by to strategická volba,“ vysvětluje.

V šetření Adenauerovy nadace uvedla vůbec největší skupina — 45 procent Turků do pětadvaceti let —, že neví, koho volit, popřípadě neplánují k volbám vůbec přijít. To je i případ šestadvacetiletého Ömera. „Myslím, že Erdoğan je silný lídr, ale ve špatném slova smyslu. Má dobré vůdcovské schopnosti, ale nelíbí se mi styl, jakým zemi řídí,“ říká.

Turecko by měly čekat příští parlamentní i prezidentské volby za rok ve stejném termínu. K ostatním voličům se v nich připojí zhruba pět milionů nových voličů z „generace Z“, což v zemi představuje zhruba deset procent oprávněných hlasovat.

Podle průzkumů voličských preferencí stále sice vede Erdoğanova AKP se ziskem zhruba třiceti procent, výrazně však oslabuje oproti zisku z předchozích voleb a na paty jí šlape opoziční CHP. V březnu byla snížena hranice pro vstup do parlamentu z dosavadních mimořádně vysokých deseti procent na sedm procent. Podle kritiků jde ze strany AKP o tah, jak udržet v parlamentu svého partnera, ultranacionalistickou MHP. Ta má zhruba osmiprocentní podporu.