Demokracie zdaleka nejsou jen volby

Čím se měří míra demokracie v určité zemi? Nejsou to volby jako takové nebo existence opozice, ale hlavně kvalita politické soutěže, upozorňuje politolog Jaroslav Bílek.

Reforma polské soudní soustavy v českém veřejném prostoru opět otevřela diskusi o tom, co je demokracie a co již nikoliv. Průběh této diskuse velmi dobře ukazuje, že obecné povědomí o klíčových pojmech a konceptech soudobé politologie je velmi nízké. Pokud by šlo o neznalost termínů nutných k úspěchu v náhodné vědomostní soutěži, bylo by to asi jedno. Nízká informovanost v této oblasti však předně velmi znesnadňuje orientaci ve dnes velmi spletitém politickém vývoji řady zemí.

Není pochyb o tom, že dobrá orientace v politických reáliích soudobého světa je výrazně těžší, než tomu bylo na začátku 80. let. Tehdejší politické režimy se alespoň v Evropě daly snadno rozlišit na demokratické, ve kterých se periodicky konaly volby, a na explicitně autoritářské, ve kterých volby buď vůbec nebyly anebo si nezasloužily toto pojmenování, protože šlo v lepším případě o pouhou parodii na  skutečnou možnost demokratické volby.

Dnes jsme však svědky existence stále většího počtu politických režimů, ve kterých se sice konají volby, ale zároveň jsou stále méně demokratické. Jejich nedostatkem tak není absence voleb nebo zákaz působení celé opozice, ale spíše kvalita politické soutěže jako takové. V situaci, kdy se opozice nebo její převážná část voleb může účastnit, ale je silně znevýhodněna v přístupu do médií či neexistencí právního státu, přece nemůže být o svobodné politické soutěži ani řeč.

Volební klání totiž v takových případech slovy Jorgeho Castañedy „připomíná fotbalový zápas, kde má každý tým jiné rozměry branky a k tomu jeden tým tvoří jedenáct hráčů a rozhodčí a druhý si musí vystačit v pěti nebo šesti“ (Castañeda 1996: 131). Stále jde sice o klání, ve kterém se opozici může podařit zvítězit, ale sami uznáte, že to je obtížné jako hledání ztraceného článku Ferdinanda Peroutky.

Důležitějším znakem než existence voleb, kterých se účastní opoziční kandidáti, je tak právě kvalita politické soutěže neboli herního pole. Nejznámější konceptualizace herního pole v soudobé politologii je ta z pera Stevena Levitského a Lucana Waye. Ti ve své práci upozorňují, že pro demokracii je nezbytně nutné, aby opozice nebyla systematicky znevýhodněna v přístupu k finančním zdrojům, mediálnímu pokrytí a právnímu státu.

HqdefaultBabky demokratky Vladimíra Mečiara ukázaly, že při mediální
manipulaci nejde o to ovládnout všechny skupiny obyvatelstva, ale
působit na ty, které půjdou k volbám. Foto youtube.com


Systematické znevýhodnění v jediné z těchto oblastí automaticky vylučuje, aby se o daném státu mohlo mluvit jako o demokracii (Levitsky a Way 2010: 59-61). Slovy autorů a soudobé politologie tak jde automaticky o režim hybridní, který si sice půjčuje něco z demokracie i něco z explicitního autoritářství, ale sám o sobě není ani jedním.

Hybridní režimy
Užití termínu hybridní režim namísto v novinářské obci dodnes populárního termínu neliberální demokracie má navíc dvě výrazné výhody. Tou první je, že výraz neliberální demokracie je sám o sobě logickým kočkopsem. Demokracie buď je, nebo není. Demokracie bez liberálních prvků je demokracií asi tolik jako auto bez kol a motoru použitelným dopravním prostředkem.

Uživatel termínu se navíc sám dostává do poměrně paradoxní situace vůči svému publiku. Na jedné straně chce jeho užitím upozornit na autoritářské praktiky v dané zemi, ale zároveň při označení tohoto jevu stále používá slovo demokratický, což jen prohlubuje zmatení čtenáře.

Označovat poté problematické politické režimy za příklady autoritářských režimů je sice o něco lepší, ale stále poměrně nešťastné. Současné Polsko a Maďarsko totiž i přes všechny existující nedostatky vykazují výrazně vyšší míru svobody a ochrany lidských práv než Polsko a Maďarsko z komunistické éry. Takovéto řešení je špatné i ve vztahu k diskusi o naší novodobé historii, ve které dobře vidíme, že se řada jedinců, a dokonce i některé instituce dosud nevyrovnaly s neexistující totalitní minulostí po roce 1948.

Ve vztahu k naší historii je pak třeba zmínit ještě jednu věc. Při snaze o vysvětlení příčin vzniku hybridních režimů si nevystačíme s tradičními schématy. Zhroucení demokracie v současném světě může přijít s levicovou vládou stejně jako s pravicovou. V Polsku a Maďarsku se tak děje za pravicové vlády, ve Venezuele nebo Ekvádoru k tomu došlo během vlády levice. Vznik hybridních režimů dokonce nelze dávat ani do souvislosti s náboženstvím. V množině těchto režimů totiž máme jak režimy s povětšinou muslimskou populací (Turecko), tak režimy, kde převažuje nemuslimské obyvatelstvo (Rusko).

Podstatné jsou totiž vždy jen touhy a ambice zvolených politických představitelů po větší moci a ochota ohýbat a měnit zákony ve svůj prospěch. Právě z těchto důvodů je pokus o reformu soudní moci v Polsku tak zásadní. Politický vývoj v Latinské Americe jasně ukazuje, že boj o nezávislost soudní moci představuje jedno z nejdůležitějších kolbišť, kde se rozhoduje o budoucí podobě politického režimu.

Ve Venezuele byl Hugo Chavez úspěšný a nejvyšší soud svou nezávislost neuhájil. Oproti tomu v Kolumbii dokázal nejvyšší soud svou nezávislost ubránit a zamezit dalšímu působení Álvara Uribeho ve funkci prezidenta, což napomohlo zastavit strmý pokles politických svobod v této zemi.

Kontrola soudní moci jedinou politickou stranou totiž ve svém důsledku znamená, že opozice je vydaná zcela na milost a nemilost vládnoucích představitelů a samotná účast ve volbách ztrácí hodně ze svého smyslu. V takovém stavu totiž opozice nemá nikde zastání v situaci, kdy se vláda dopustí volebního nebo administrativního podvodu, který může výrazně ovlivnit výsledek voleb.

Typickým příkladem je Rusko za vlády Vladimíra Putina, kde je opozičním politikům často bráněno v účasti ve volbách s odkazem na vymyšlené nesplnění podmínek nutných k registraci, nebo jsou výsledky voleb silně ovlivněny podvody, které není státní moc ochotná transparentně vyšetřit.

Nebezpečí nesvobody médií
Podobně nebezpečná je pak nesvoboda médií. V České republice toto téma často a rádi zmiňují někteří politici v souvislosti s kumulací mediální moci do rukou Andreje Babiše. Jakkoliv je tento stav nezdravý a dlouhodobě představuje výrazné nebezpečí pro stav demokracie v naší zemi, je třeba věnovat pozornost také dlouhodobému snažení některých politiků o omezení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu.

Existence nezávislých veřejnoprávních médií je totiž rozhodně zbraní, která může výrazně napomoci v boji s hegemonickými ambicemi některých politiků. Své o tom jistě vědí občané Slovenské republiky, kteří si život v hybridním režimu vyzkoušeli za vlády Vladimíra Mečiara v letech 1994-1998.

Nebezpečí mediální nesvobody je především v tom, že není příliš vidět. Úspěšná mediální manipulace je totiž z logiky věcí tou, kterou veřejnost nemůže snadno odhalit. Odříznout veřejnost od informací se ještě před nedávnem mohlo zdát v digitální éře obtížné, ale současný vzestup populistů a řada úspěšných dezinformačních kampaní dokládá, že je skutečnost opačná.

Babky demokratky Vladimíra Mečiara nám jasně ukázaly, že při mediální manipulaci nejde o to ovládnout všechny skupiny obyvatelstva, ale působit na ty, které půjdou k volbám. A to jsou, podle údajů o volební účasti v problematických státech často z velké části voliči bez přístupu k vyváženým zdrojům informací nebo schopností je kriticky vyhodnotit.

Nepříliš dlouhá epizoda hybridního Mečiarova režimu na Slovensku, kdy stoupla spotřeba Danubitu, veřejnoprávní televize šířila falešné zprávy a vládní moc se nezdráhala omezit politickou opozici všemi prostředky, však zároveň dokládá, že s politiky, kteří nechtějí dodržovat pravidla hry, lze bojovat. V některých případech je možné je i zastavit dříve, než dojde k totální katastrofě. Jen je k tomu třeba vysokého nasazení velké části veřejnosti, novinářů a odborníků doma i v zahraničí.

Věnujme tedy větší pozornost úrovni politické soutěže jako celku a sledujme i další aspekty, než je jen konání voleb, a chtějme to samé po našich novinářích a mediálních expertech. Omezovat se v roce 2017 pouze na sledování voleb je z hlediska soudobé vědy stejně neadekvátní jako transplantace lidských organů bez znalosti krevních skupin.

Pozornost volbám už za nás ostatně věnují politici zneužívající svou moc. V současném světě totiž můžeme státy, kde se nekonají volby, hledat pomalu lupou. Zároveň však v posledních letech přibývá států, kde pokud nedojde k zásadní změně politického kurzu, budeme brzy jen tou samou lupou hledat politické svobody.

zdroje:
Castaneda, J. (1996) Th e Mexican Shock: Its Meaning for the United States. New York: New Press.
Levitsky, S., Way, L. (2010). Why Democracy Needs a Level Playing Field. Journal of Democracy, 21 (1), 57–68.

A co si myslíte vy? Diskuse (42 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Schopnost kriticky vyhodnotit... Středa, 26.Července 2017, 11:29:5

Bezpochyby kvalitní analýza daného stavu věcí; v dané rovině je sotva možno k tomu něco dalšího připojit.

Zastavme se ale blíže u jedné věty, která je v textu zmíněna spíše jen tak mimochodem. Jedná se o tuto pasáž: "voliči bez přístupu k vyváženým zdrojům informací nebo schopností je kriticky vyhodnotit".

Zdá se, že tyto dvě podmínky jsou skutečně konstitutivní pro přítomnost liberální demokracie ve skutečném, nikoli pouze formálním smyslu.

Ovšem nezodpovězena - a vůbec nezmíněna - zůstala ta základní otázka: kde takové voliče vlastně vzít.

A problémem není ani tak ten přístup k "vyváženým informacím" (to je přece jenom dosti viditelné, když jsou informace ze strany státu omezovány či manipulovány). Zásadní problém je v tom, kde - a jakým způsobem - vzít ty voliče se schopností "kriticky vyhodnotit" informace.

Protože všechny ty autoritativní či "hybridní režimy", které v současné době mají zjevnou konjunkturu, stojí právě na masách voličů naprosto neschopných jakéhokoli skutečně kritického myšlení.

A co více (a hůře): klasická liberální demokracie v sousloví "kritické myšlení" klade víceméně veškerý důraz na ten predikát "kritický". A víceméně zcela opomíjí samotný předmět, či substanci.

Jinak řečeno: klasická liberální demokracie se od těchto hybridních režimů liší tím, že není vybudována na zaslepeném, bezkritickém identifikování se velkých částí populace s tím či oním "spasitelským" vůdcem či jeho stranou; liberální demokracie skutečně staví na kritickém odstupu jednotlivce-občana od takovýchto charismatických hnutí.

Ale zároveň je nutno si klást otázku, do jaké míry tato klasická liberální demokracie skutečně vyžaduje, respektive je vůbec kompatibilní s m y š l e n í m samotným. Tedy ne s takovým, které se uspokojí s tím pouhým kriticismem, nýbrž s takovým, které jde dále a hlouběji, a které zvažuje a zkoumá politické a společenské dění v celé jeho komplexitě.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Neliberální demokracie Středa, 26.Července 2017, 22:54:1

Jestliže demokracie nemůže být jiná než liberální, jak se říká systému, jehož karikaturou je místnost, v níž tři kuřáci a jeden astmatik hlasují rovně a tajně pod dohledem nezávislé volební komise o tom, zda se v té místnosti bude kouřit?

Myslel jsem, že demokracie je režim, ve kterém rozhoduje lid, zpravidla buď přímým hlasováním o jednotlivých otázkách anebo nepřímým hlasováním o tom, kterým zástupcům, zpravidla dočasným, rozhodování svěří. Liší se tak například od monarchie, kde rozhoduje jediný panovník, nebo oligarchie, kde rozhoduje malá skupina. Liberální pak je takový režim, který uznává některé svobody a práva všech lidí jako základní a zříká se pravomoci rozhodnout o jejich omezení, zatímco neliberální režim si osobuje právo rozhodovat o čemkoliv, co uzná za vhodné, a jakékoliv právo nebo svobodu komukoliv odejmout, uzná-li to za vhodné.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Fair play Středa, 26.Července 2017, 23:08:33

Myslím, že dnešní záliba fanoušků ve fotbalových zápasech, kde hosté mají poloviční počet hráčů a dvakrát širší branku a rozhodčího dělá kapitán domácích, má původ v jejich únavě zápasy, kde obě družstva hrála ve stejném počtu na stejně velké branky pod dohledem nestranného rozhodčího, jenže oba kluby patřily stejnému majiteli.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Středa, 26.Července 2017, 23:55:8

"...pro demokracii je nezbytně nutné, aby opozice nebyla systematicky znevýhodněna v přístupu k finančním zdrojům, mediálnímu pokrytí a právnímu státu..."

Obávám se, že podle těchto kritérií Levitského a Waye, jak cituje autor článku, tu demokracie nebyla ani před Babišem, tak jí těžko čekat dnes.

Ivo Horák - Praha 3

Čtvrtek, 27.Července 2017, 00:06:36

Myslím, pane Macháčku, že jste to vystihl dobře. Jen bych snad pochyboval o dnešní rozmanitosti majitelů klubů a podotkl, že důvod rozšíření oné zvláštní záliby fotbalových fanoušků třeba hledat také v tom, že dříve se ti, kteří přišli s takovými nápady, potkali s nikoliv nemístným výsměchem, a ne s nezaslouženou publicitou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Tři kuřáci a jeden astmatik Čtvrtek, 27.Července 2017, 13:44:59

Tak takovýto systém - kde by tedy ti tři kuřáci zcela "svobodně" prosadili svou svobodu kouřit, bez ohledu na toho astmatika - tak to by zřejmě bylo nutno nazvat "neliberální demokracií".

Právě s tím souvisí ta idea, že demokracie nejsou jenom volby; ale že je tu něco víc.

Ovšem - hned vzápětí nastává zmatek, a i zmatení pojmů.

Totiž toto "něco víc" - co to má vlastně být? Klasická liberální demokracie současnosti tento problém řeší tak, že stanoví určitá "základní nezadatelná práva", která ani žádným hlasováním, žádnou většinou nelze zrušit.

Síla většiny nesmí tedy vést k útlaku menšiny. Jenže, jak určit tu hranici, co je ještě přípustná moc většiny, a co už je útlakem menšiny? Zdálo by se, že to právo astmatika na jeho vlastní zdraví je tou jasnou a jednoznačnou hranicí.

Co ale třeba právo - či naopak zákaz - kouření v restauračních zařízeních? Má mít většina (kuřáků) neomezené právo ničit své vlastní zdraví (a tedy utlačovat samu sebe)?

A co je to vlastně utlačování? Jenom přímý útok na život, majetek a tělesnou integritu? Mnoho lidí asi považuje za pro sebe zcela nesnesitelný stav, kdy do nejreprezentativnější státní funkce většina zvolila někoho takového jako je M. Zeman. A tím tedy tu poraženou menšinu nutí, někoho takového snášet jako svého nejvyššího představitele.

Tady se ukazuje skrytý problém liberální demokracie: celá věc se klasicky staví tak, že ta ochrana lidských práv je jakýmsi d o p l n ě n í m principu demokracie, tedy principu většiny.

Jenže, jak se ukazuje - ve skutečnosti to není doplnění, nýbrž p r o t i k l a d. Demokracie stojí v protikladu k právu. Demokracie je ze své nejvlastnější podstaty v ž d y násilí většiny nad menšinou. Právo toto násilí - jako každé právo - jenom do určité míry omezuje.

Liberální demokracie je tedy živoucí protimluv, který je jenom silou nutnosti udržován pohromadě.

Navíc jak řečeno dochází i ke zmatení pojmů: "liberální" je obvykle užíváno právě v tom smyslu nezadatelnosti základních lidských práv, tedy svobody jednotlivce.

Zároveň ale "liberalistický" či "libertinistický" znamená snahu jednotlivce v y v á z a t se ze všech svých povinností vůči státu, vůči druhým vůbec.

Čili "liberální" na straně jedné znamená obranu práv individua - ale na straně druhé vzpěčování se toho samého individua plnit své povinnosti vůči celku (reprezentovanému státem) v čemkoli co by přesahovalo právě jenom tato čistě osobnostní práva.

Zkrátka, jak je vidět, tato "liberální demokracie" trpí zcela zásadními vnitřními protimluvy, kam se jenom člověk podívá.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Protiklad státní moci a práva Pátek, 28.Července 2017, 10:32:54

Protiklad státní moci a práva se právě snaží překonat PiS v Polsku.

Tento protiklad je v základech západní evropské tradice právního státu - jak Římané, tak Germáni uznávali, že zákony jsou nadřazené i panovníkům. Tato tradice neexistuje nebo je mnohem slabší například v Číně a v Rusku, kde byl panovník zdrojem veškerého práva a sám nebyl právu podřazen,

Pan Poláček tedy chce zrušit jak demokracii, tak právní stát. Protimluvy chce odstranit vytvořením despocie, ve které je vše podřízeno jediné vůli. Jak lze vidět na příkladu Polska a Maďarska, tento vývoj je možný i u v našem sousedství. ALe v Polsku právní stát ještě neprohrál definitivně.

V první polovině minulého století byla demokracie - se shodnými argumenty, jaké dnes uvádí pan Poláček -napadána daleko častěji než dnes.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Pátek, 28.Července 2017, 11:46:10

On má pan Poláček pravdu. Samotná demokracie je opravdu vždy vláda většiny nad menšinou a vždy je potřebné vytvářet provizorní zprostředkování s nezcizitelnými individuálními právy (a z nich plynoucí záruky menšinových práv).

Samozřejmě, rozdělení moci exekutivní a zákonodárné se zatím v dějinách osvědčilo jako jedna z podmínek, bez které to provizorium nefunguje. Ale...i v dlouhodobě existující demokracii takové rozdělení nemusí zaručovat, že nebudou existovat a nebudou uplatňovány zákony porušující základní práva jednotlivců -- něco přes půl stovku amerických vojáků se po osvobození Evropy nemohlo vrátit domu, protože si vzali za ženy Evropanky a zákony v jejich státech zakazovaly sňatek negra s bílou ženou; ve Francii byl přijat šátečkový zákon atd.

A aby to bylo ještě složitější, současné demokracie jsou soustavně zneklidňovány rozporem mezi principiální rovností občanů v demokratickém státě a ekonomickými nerovnosti, bez kterých se provoz kapitalismu neobejde -- stačí si všimnout zneklidnění, které vyvolává Babišův soud o lustraci, jeho vlastnění medií atd..

Poláčkovi argumenty jsou vesměs dobré a každý rozumný demokrat je musí brát smrtelně vážně a být ostražitý vůči imanentnímu sklonu demokracie k despocii většiny. Potíž je až v nezdůvodnitelné myšlence, že bychom dosáhli něčeho lepšího, kdybychom ty rozpory demokracie zrušily spolu s ní.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Profantovi Pátek, 28.Července 2017, 13:16:54

Každá vláda je nadvláda nad někým, někdy menšinou, někdy většinou, to neplatí jen pro demokracii. Například řecká demokracie byla nadvládou menšiny nad většinou, protože občané tvořili menšinu obyvatelstva. Žádná nebo slabá vláda zase vede k prostému uplatnění práva silnějšího.

Ten příklad afroamerických vojáků je ale přece příklad nespravedlnosti, která již byla odstraněna, jiné ovšem ne.

Kapitalismus se neobejde bez nerovnosti, ty nerovnosti lze ovšem zmírňovat což se někde děje více, někde méně. Otázka je, jaký společenský systém se bez nerovností obejde. To, co předcházelo kapitalismu, nemělo rovnost ani jako ideál a většinou zde byla základní nerovnost mezi sytými a hladovými. Ten rozdíl dnes většinou užíváme jako metaforu, skutečný tělesný hlad je ale něco jiného, co většina lidí v naší společnosti ani z vlastní zkušenosti nezná.

Socialismus zase vytvářel obrovskou mocenskou nerovnost, u nás za normalizace měl podobu hierarchizace společnosti na lidi s různými právy - straníky, nestraníky, vyškrtnuté straníky, vyloučené straníky.

Kapitalismus bez demokracie vytváří větší ekonomickou nerovnost než demokracie s kapitalismem, státem s největší nerovností je v současné době Rusko.

Pan Poláček ale chce přesně to, o čem píšete - zrušit rozpory demokracie spolu s ní. Nemyslím si, že může existovat společnost bez rozporů, lidé jsou rozporní ze své podstaty, mají například skoro vždy navzájem neslučitelná přání

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Pátek, 28.Července 2017, 20:15:59

Myslím, že v tom podstatném jsme ve shodě.

jen dvě poznámky:

a) Ta athénská demokracie byla vláda většiny nad menšinou, protože to musíme počítat z občanů či poddaných (prostě těch, kteří poslouchají zákony a pravidla vrchnosti a ne svých páníčků), to je další malér demokracie -- ti, kterým ani nepřiznáváme status poddaných: otroci, lidé v koloniích, ženy, domorodí obyvatelé a ti, kteří nevydělávají dost, aby platili daně atd.

Pokud bychom tyto skupiny započítali, nebyla vlastně před dvacátým stoletím demokracie jak vláda lidu nikde.

b) Rusko je formálně reprezentativní demokracie s rozdělením mocí a současné ekonomické nerovnosti v něm nejsou větší než byly ty v Británii v době zlaté éry tamější liberální demokracie.

Prostě jen kladu větší důraz na to, že udržet přijatelnou kvalitu politického života v demokracii je po čertech těžké a že i v těch nejlepších případech jsme vystaveni nutnosti přijmout, že v demokracii existují hrubosti a krutosti, které jsou v příkrém rozporu s tím, co bychom od slušné demokracie očekávali. Přijmout a nesmířit se s tím.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 29.Července 2017, 11:30:3

Pane Kubičko, je to samozřejmě záležitostí Vašeho osobního výběru, jakým způsobem hodláte argumentovat; nicméně můj názor je ten, že z mé kritiky imanentních rozporů formalizované demokracie občansko-buržoazního typu vyvozovat apodiktické tvrzení, že Poláček chce vytvořit despocii - že takováto míra demagogie je Vás prostě nedůstojná.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Recykluju, co jsem napsala jinde: Sobota, 29.Července 2017, 13:56:20

Demokracie je pojem, kde je adjektivum víceméně nadbytečné. Jde skutečně pouze o ústavní soubor pravidel, vyvážený mechanismus, sloužící občanům, aby do něj mohli vložit různý obsah. Co je ale ještě důležitější, tato pravidla jsou postavena tak, aby lidé mohli ten obsah měnit, když uznají za vhodné. A příště zase. Jestli na to občas rezignují, protože jsou pohodlní a nemoudří a nechávají všechno na pochybné reprezentaci, je to sice smutné, ale pravidla, která byla zavedena v jejich prospěch, přes tuto situaci přetrvávají a jsou připravena k použití.
Dodám:
Pokud přesto máme nutkání mluvit o liberální demokracii, pak se jedná o případy, kdy se liberálům podařilo vložit do ústavy ustanovení o základních lidských právech. V optimální verzi je pak tento liberální fundament ošetřen tak, aby byl prakticky nezrušitelný.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Demokracie a despocie - panu Poláčkovi Neděle, 30.Července 2017, 09:39:16

Rozpory demokracie a despocie – panu Poláčkovi

Ty rozpory demokracie, o kterých mluvíte, vyplývají z toho, že demokracie nevytváří neomezenou moc. Neomezené moci se říká despocie, proto Vás považuji za jejího zastánce. Vy ovšem přímo despocii nehájíte, ale zdá se mi, že z toho, co o demokracii píšete, podpora despocie plyne.

Demokracie je především koncepce legitimity moci. Koncepcí legitimity moci není mnoho. V Evropě máme kromě demokracie zkušenosti s monarchií založenou na božském právu králů a režimy, které svou legitimitu čerpají z z doktríny diktatury proletariátu uskutečňované revoluční stranou.

Absolutní monarchie dosud panuje v Saúdské Arábii, o doktrínu diktatury proletariátu se opírá vláda Komunistické strany Číny. V Číně se ovšem rozvíjí kapitalismus, ale podle oficiální ideologie se Čína nachází v raném stadiu socialismu.

V Evropě obě tyto alternativy k demokratické legitimity padly a zbyla jen demokratická koncepce legitimity moci demokracie s rozpory, které omezenost moci, kterou vytváří, přináší. Vládnoucí strany v Polsku a Maďarsku se snaží omezenost demokratické moci překonat a jejich režim má prvky despocie.

Demokracie jako koncepce legitimity moci stejně jako monarchie či diktatura proletariátu říká, kdo má vládnout a jakým právem, ne jak má vládnout.

Ve Vaší argumentaci není otázka legitimity moci zodpovězena. To je zcela zásadní mezera ve Vašem myšlení. O demokracii a jejích zastáncích mluvíte opovržlivě a poukazujete na rozpory demokracie, ale když poukáži na mezeru ve VAŠEM myšlení, tak nereagujete protiargumentem, ale tím, že se urážíte.

Zkuste mi tedy odpovědět na otázku: O co se bude opírat legitimita moci ve společenském uspořádání, které demokracii nahradí?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie bez adjektiv? Neděle, 30.Července 2017, 11:23:4

Paní Zemanová, když svého času ještě spolu o hegemonii soupeřily politické systému Západu a Východu, pak zastánci toho západního politického systému argumentovali tím, že to na Východě používané spojení "socialistická demokracie" je nesmyslné; že jedinou pravou demokracií je "čistá" demokracie bez přívlastků. Oproti tomu teoretici socialismu uváděli, že ta údajně "čistá" demokracie ve skutečnosti slouží jenom jako zástěrka k cementování reálné sociální nerovnosti, a tedy nespravedlnosti. A že je to ve skutečnosti demokracie "buržoazní". A právě proto zdůrazňovali tu nutnost onen údajně "čistý" pojem demokracie doplnit o ten predikát "socialistická" respektive "lidová".

Ale můžeme jít ještě dále: těmi problémy kolem demokracie se velice dopodrobna zabýval už Aristoteles.

A už on viděl ten zcela zásadní problém: ta naprosto "čistá" (v jeho terminologii "extrémní") demokracie - tedy interpretovaná či praktikovaná v doslovném smyslu jako "vláda lidu" - že tedy takováto čistá demokracie znamená, že lid si může dělat naprosto co se mu zachce.

Jinak řečeno: tento lid není ve svých okamžikových davových náladách vázán naprosto ničím: ani nějakou institucionalizovanou protiváhou (panovník, dělba moci), ale ani zákony.

My jsme si dnes už natolik zvykli na to, že novodobá demokracie je nerozlučně svázána s tou dělbou moci a se zákonnými omezeními, že už to považujeme za naprostou samozřejmost. A je asi opravdu zapotřebí vrátit se až do samotných počátků vzniku institucionalizovaných politických forem, abychom si uvědomili, že to nijaká samozřejmost není. A že ta "čistá" demokracie může velice snadno vést ke stavu krajně nežádoucímu; k takovému, který je v příslušné politologické literatuře označován jako "ocholokracie", přímá vláda chátry.

Takže, bez těch či oněch "adjektiv" se ani u té demokracie opravdu neobejdeme. Tedy od určení a vymezení, jaký konkrétní charakter tato demokracie má vlastně mít, jaké mají být její limity a preference, a vůbec celý charakter jejího fungování.

Takže, i kdybychom vyšli z toho, že v současné době je ta demokracie s tou zákonností už nerozlučně spjata, stejně tak se nevyhneme otázkám: jestliže zákony mají omezovat výstřelky oné "extrémní demokracie" - pak j a k é zákony to mají být? Kde je legitimní hranice jejich působnosti?

Jak už jsem uvedl výše: zákony principiálně o m e z u j í demokracii; to jest, jsou v ní ve vzájemném protikladu. To znamená: kdekoli poskytnete více prostoru jedné straně, tím více omezujete stranu druhou. Čím více tedy zavedete zákonných omezení proti těm excesům "čisté" demokracie, tím více tuto demokracii omezujete. A naopak: čím více demokracie, tím méně zákonnosti.

Tohle je principiální aporie principu demokracie vůbec. A naprosto nejhorší na tom je ale to, že současná demokracie toto dilema vůbec nepřiznává. Že tato demokracie stále ještě p ř e d s t í r á, jako by byla čirou a nezkalenou "vládou lidu"; a že ta zákonná omezení jsou nikoli omezením, nýbrž jenom jakýmsi "vylepšením" či dokonce "rozšířením"(!) demokracie.

Shodou okolností zrovna v minulých dnech se na mém internetovém fóru objevil výrok jednoho českého blogera, který ve skutečně geniální zkratce vystihuje celou věc: "Nejdříve se tam objeví jakýsi lid, který je takový naivní dobrák, protože na začátku má všechnu moc a pravomoci ale postupně o ně přichází a nakonec mu nezbyde nic." (Celý ten blog je možno shlédnout tady: http://janmatuska.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=615543)

Takže, paní Zemanová, kdybychom opravdu chtěli zůstat jenom u toho že demokracie je čistě formalizovaný systém fungování státní moci, a že záleží jenom na lidech jakým obsahem ji naplní - pak bychom tím sice svým způsobem vyslovili pravdu, ale zároveň bychom tím doznali, že demokracie sama o sobě neznamená vůbec nic. Tedy - že demokracie sama vůbec žádným způsobem nezaručuje, zda daný stát bude dobrý nebo špatný. Což je opět naprosto správné konstatování; ale to pak by nás nevyhnutelně muselo přivést k tomu, ty cesty k opravdu dobrému státu hledat někde zcela jinde, nežli právě jenom v tomto ryze formalizovaném politickém systému.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co chceme? Neděle, 30.Července 2017, 11:31:20

Pro jistotu ten ústřední bod ještě jednou. My si prostě musíme jednou definitivně ujasnit, čeho vlastně chceme dosáhnout, co má být základním cílem našeho usilování.

Jednou větou: jedná se nám o demokracii, a n e b o ale o dobrý stát?

Z předchozích vývodů doufejme dostatečně zřetelně vyšlo najevo, že tyto pojmy naprosto nejsou bez dalšího identické.

Jestliže se rozhodneme, že nejdůležitější ze všeho je mít demokracii: budiž; ale pak se musíme smířit s tím že tu nebude žádné hledání toho skutečně dobrého státu. Všechno skončí právě jenom u těch formalizovaných struktur politické demokracie.

Anebo za nejvyšší hodnotu prohlásíme ten "dobrý stát": ten je sice samozřejmě reálné nemyslitelný bez přítomnosti určitých e l e m e n t ů demokracie; ale naprosto se touto pouze politickou demokracií nevyčerpává, a jeho vlastní těžiště je principiálně někde zcela jinde.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Legitimita moci postdemokratického státního uspořádání Neděle, 30.Července 2017, 11:53:40

Pane Kubičko, když mě někdo jenom na základě toho, že konstatuji určité imanentní rozpory v systému struktur formální politické demokracie obviní z toho že jsem zastáncem despocie, pak se prostě bez dalšího jedná o invektivu, a to nemálo zákeřnou.

Je to přesně ten samý způsob "argumentace", jako když za minulého režimu jeho zastánci každého, kdo se opovážil poukázat na jeho faleš, okamžitě osočili: "Cože, soudruhu - ty se opovažuješ kritizovat socialismus? Ty snad chceš zpátky zavést kapitalismus?!..."

Je to naprosto to samé myšlenkové schéma, kdy každý kdo není ochoten bezmyšlenkovitě papouškovat hesla a dogmata právě panujícího režimu, je okamžitě obdařen nálepkou "nepřítele lidu" (respektive "nepřítele svobody"). Prostě - kdo není s námi, je proti nám!

Co se Vaší výzvy týče, abych vysvětlil o co by se měla opírat legitimita moci, která by měla nahradit demokracii:

Pane Kubičko, jak snad už z mého minulého vstupu dostatečně jasně vyplynulo, otázka demokracie (a její případné náhrady) je záležitostí krajně komplikovanou. Kterou skutečně nelze ani v nejmenším základě smysluplně pojednat několika málo větami v průběhu diskuse; a nestačil by na to ani jeden jediný tomuto tématu věnovaný text.

Při svém vstupu na DR jsem měl úmysl právě ten problém demokracie rozebrat v uceleném komplexu jednotlivých, navzájem propojených analýz.

Jenže stav věcí je takový, že se znovu a znovu střídají (dosti iracionálně) období, kdy v DR jsem jako autor přijímán (a někdy snad dokonce i vítán) - a období, kdy jsem zcela evidentně nežádoucí.

Za takovýchto okolností je opravdu prakticky nemožné realizovat takto komplexně koncipovaný projekt. Takže se nedá nic dělat, ale z daného důvodu Vám odpověď na položenou otázku musím zůstat dlužen. Což ovšem nemění nic na tom, že i nadále si vyhrazuji právo v rámci diskusí konstatovat a odhalovat vnitřní rozpory v současné době dominantního systému parlamentní demokracie, kdykoli na dané téma přijde řeč.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Poláčku, Neděle, 30.Července 2017, 22:10:36

říkáte, že kdybychom opravdu chtěli zůstat jenom u toho, že demokracie je čistě formalizovaný systém fungování státní moci a že záleží jenom na lidech, jakým obsahem ji naplní - pak bychom tím sice svým způsobem vyslovili pravdu, ale zároveň bychom tím doznali, že demokracie sama o sobě neznamená vůbec nic. Tedy - že demokracie sama vůbec žádným způsobem nezaručuje, zda daný stát bude dobrý nebo špatný.
S tím v podstatě souhlasím, až na to, že si nemyslím, že demokracie nic neznamená, když nic nezaručuje.Tento nástroj, který pracovně nazýváme demokracie /třebaže název není zcela výstižný, není podmínkou dostačující, leč podle mne nutnou, pokud opravdu chceme dobrý stát. Možná taky stojí za úvahu, chceme-li dobrý stát, což já chápu jako instituci, které ukládáme jisté úkoly a k tomu ji vybavujeme kompetencemi, jestli k tomu není nutné mít dobrou společnost. Jestli to taky není podmínka sine qua non.
Ovšem podmínka zlověstná, protože je splnitelná daleko obtížněji.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Stát a společnost Pondělí, 31.Července 2017, 12:18:4

Zlatá slova, paní Zemanová. Kdyby jenom ten malý odstaveček který jste tu napsala dokázali pochopit relevantní státníci a teoretici státu, pak by tento svět a (náš) stát okamžitě vypadaly zcela jinak.

Ano, přesně o toto se jedná: rozhodující je sama společnost, nikoli stát.

To je přesně ten zcela zásadní omyl, či přesněji řečeno naprosté převrácení hierarchie věcí: zcela běžně se stát chápe jako něco samostatného, izolovaného, co existuje jenom svou vlastní substancí, svými vlastními strukturami a institucemi.

A naprosto se přehlíží že pravý stav věcí je přesně opačný, celý ten stát nakonec není nic jiného nežli jenom specifickým způsobem sebeorganizace společnosti.

Jednou větou řečeno: primárním subjektem je společnost, stát a jeho instituce jsou pouze sekundární odvozeninou.

To jest: jaká bude kvalita společnosti, taková bude kvalita státu.

Ale jak řečeno v současné době se to pojímá naprosto převráceně: veškerá pozornost se soustřeďuje jenom na státní struktury a instituce, a společnost - tedy tam samotný jediný skutečně životný orgán či aktér - je pojímána jenom jako něco vedlejšího, jako jakýsi přívažek. Pro který je zapotřebí jenom vyprodukovat určité zákony, a on už se bude chovat odpovídajícím způsobem. A když nebude, tak se prostě vytvoří ještě zákony další, kterými se bude trestat za to, že nezachovává ty zákony první.

Naprosto přesně jste vystihla i to, proč k tomuto převrácení všech věcí dochází: dokázat ovlivnit, to jest k dobrému obrátit tu samotnou společnost - to je nesrovnatelně těžší, než uspořádat stát.

Uspořádat stát, k tomu postačí vytvořit příslušné instituce a do ústavy si napsat, jak by se tyto instituce měly chovat. Není to sice zcela snadné, napsat opravdu dobrou ústavu; ale je to pořád ještě stokrát, tisíckrát snadnější nežli nalézt cestu k tomu, jak z houfu přinejmenším latentně egoistických individuí vytvořit opravdu humánní, kultivovanou, solidární a své odpovědnosti si vědomou pospolitost.

Právě proto liberální demokracie nikdy nemůže být skutečným řešením; protože ona svou veškerou činnost zaměřuje jenom na ten stát a jeho instituce. Liberální demokracie sice neustále hovoří o lidu a zaštiťuje se lidem a jeho údajnou vůlí; ale ve skutečnosti v této demokracii tento lid nakonec vystupuje jenom jako dodavatel volebních hlasů pro politické partaje. "Stimmvieh", říká se tomu v Německu, "volební stádo", či dokonce doslovně "volební dobytek".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie jako podmínka Pondělí, 31.Července 2017, 12:36:37

Ale jistě, paní Zemanová, že základní demokratické principy jsou podmínkou pro jakýkoli spravedlivý a humánní stát moderní doby; to o co se ale jedná je skoncovat s tím v současné době vládnoucím převráceným náhledem, že postačí vytvořit právě jenom tuto jednu jedinou p o d m í n k u, a že už jenom tím je vlastně celé dílo dokončeno.

Současný člověk se totiž velice rád za tuto pouhou podmínku schovává, zneužívá ji jako své alibi, právě proto aby se nemusel pouštět do té práce, do té námahy opravdové, s tím vytvořením opravdu dobré a lidské společnosti.

Proto jsem sám napsal, že v tom dobrém státě budoucnosti budou se vší samozřejmostí existovat určité základní e l e m e n t y demokracie; ale pokud to bude stát opravdu dobrý, bude v něm být muset ještě mnohem více, nežli jenom ta demokracie.

Demokracie v daném smyslu není nic jiného, nežli ta nejzákladnější pravidla slušného chování.

Řekl bych to asi takhle: Aristoteles jako základní znak a podmínku skutečně dobrého státu označil přítomnost elementu p ř á t e l s t v í; jenom a pouze toto přátelství je tím, co z pouhého náhodně v jednom teritoriu přítomného kvanta jedinců činí opravdovou lidskou pospolitost.

Demokracie, demokratické normy, jakožto to zmíněné "slušné chování" - to je základní podmínkou ke vzniku takového přátelství; ale od pouhé této vzájemné slušnosti k pravému přátelství, tak to je ještě opravdu velmi dlouhá cesta.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Vládnoucí náhled, že postačí vytvořit právě jenom tuto jednu jedinou podmínku? Úterý, 1.Srpna 2017, 10:53:58

Tento náhled vůbec není vládnoucí, dokonce si ani nevybavuji nikoho, kdo by to tvrdil. Vy někoho takového znáte, pane Poláčku?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Občanská demokracie a vláda lidu Úterý, 1.Srpna 2017, 12:25:21

To je opravdu velice svérázný úsudek, pane Kubičko. Zdá se, že oba známe naprosto odlišné osobnostní typy. Teď bychom se ovšem mohli donekonečna přebíjet, čí okruh známých je ten větší. Já například bych mohl prohlásit, že v celé komunitě kolem DR znám asi jenom tak tři až čtyři účastníky, kteří mají skutečně hlubší povědomí o tom, že (formální) občanská demokracie sama o sobě nepřináší žádné řešení skutečně relevantních problémů života člověka a společnosti.

Takže jak řečeno, v tomto smyslu bychom se mohli přetahovat donekonečna. Asi bude smysluplnější si hlouběji objasnit, o co se vlastně jedná.

Samozřejmě, že apologeti tohoto typu - občanské, buržoazní - demokracie by si p ř á l i mít demokracii pravou, živoucí. Je to úplně ten samý případ jako svého času s poctivými komunisty: ti také byli naprosto upřímně přesvědčeni že ten komunismus je přece to nejlepší pro člověka a pro svět, co vůbec jenom může existovat. Oni si byli vědomi že ten reálný komunismus má nějaké - a nemalé - chyby; ale to jediné k čemu byli ochotni bylo ten jejich komunismus různě v y l e p š o v a t; ale nikdy nebyli ochotni přiznat, že tento druh komunismu nemůže nikdy splnit své původní ideály, neboť tomu brání jeho základní systémová nastavení.

Vždycky když přišla řeč na samotné jádro věci, pak vytáhli svůj nejsilnější argument: "Ale vždyť my tu přece máme společenské vlastnictví - a p r o t o tu tedy bezpochyby máme ten pravý socialismus!"

Zkrátka: oni nakonec zůstali stát jenom u té čistě f o r m á l n í stránky celé věci (společenské vlastnictví), a domnívali se že když je splněna tato základní podmínka tak je tím dáno vše podstatné. A že tedy to jediné o co se jedná je tento socialismus jak řečeno poněkud "vylepšit".

A přesně to samé je i v případě vyznavačů liberalistické občanské demokracie: vždycky když přijde řeč na formální charakter této údajné "vlády lidu", na odcizení mezi lidem a vládou, na autokratické mechanismy moci už dávno vzdálené jakékoli skutečně "vládě lidu nad věcmi jeho" - pak se tito demokraté vždy vytasí se svým finálním argumentem: "Ale vždyť my tady přece m á m e svobodné volby! My tady máme parlament! My máme svobodu projevu!" A tak - naprosto stejně jako ti komunisté - zůstanou stát jenom u těch ryze f o r m á l n í c h (institučních) znaků demokracie, a jenom a pouze z jejich přítomnosti dovozují, že se jedná o skutečnou a pravou vládu lidu nad věcmi jeho.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie a kapitalismus Úterý, 1.Srpna 2017, 12:30:15

Shodou okolností jsem zrovna dnes odpovídal na dotaz jednoho čtenáře ohledně souvislosti kapitalismu a demokracie. V mé odpovědi není sice zahrnuto celé spektrum základních rozdílů mezi formální demokracií a mezi skutečnou vládou člověka nad jeho světem, ale to základní schéma má univerzální platnost:

"Kapitalismus a demokracie: samozřejmě že kapitalismus může existovat bez demokracie; ovšem za standardních okolností kapitalismus k demokracii přece jenom inklinuje. - Ovšem, vždy je nutno okamžitě precizovat, o j a k ý d r u h demokracie se jedná. Právě na tohle se zcela zásadně zapomíná. Vždy se - demagogicky - předstírá, že demokracie je prý přece jenom jedna jediná.

Kapitalismus je kompatibilní právě jenom s tím liberalistickým, respektive "buržoazním" typem demokracie. Připomeňme si opět jednou Marxe: kapitalismus se svou moderní produkcí nemůže potřebovat feudálního poddaného připoutaného k jednomu kusu země. Kapitalismus potřebuje pracovníka osobně volného, flexibilního, který může být nasazen "dneska tady a zítra úplně jinde", podle momentálních potřeb kapitálu.

Kapitalismus tedy ke svému fungování prostě potřebuje toho osobně volného pracovníka; a pro to je ochoten smířit se i těmi stránkami demokracie, které mu samy o sobě už tolik po chuti nejsou. (Například zákonodárství na ochranu pracovníků atd.)

K tomu Marxovu určení, že kapitalismus potřebuje pracovníka osobně volného, připojme ještě to, že kapitalismus potřebuje pracovníka (či vůbec člověka) konzumujícího (to v Marxově době nebylo ještě natolik zřetelné).

Takže všeho všudy kapitalismus vyžaduje (a tedy i produkuje) lidskou bytost podivně rozpolcenou: na straně jedné člověka osobně svobodného, ale na straně druhé zároveň plně ovládaného jak svým zaměstnavatelem, tak ale i slepými mechanismy konzumu. Kapitalismus potřebuje pracovníka vzdělaného a aktivního, aby mohl efektivně zvládat moderní produkci - ale stejně tak kapitalismus potřebuje člověka nemyslícího, který se pasivně oddá a podřídí všem těm bezduchým mechanismům produkce, konzumu a plytké zábavy.

Člověk za kapitalismu je tedy bytost niterně rozpolcená, jsou to vlastně dvě zcela protichůdné osoby v jedné. Je otázka, jak dlouho může tento stav ještě přetrvat."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 1.Srpna 2017, 12:35:13

Ještě malý dodatek: to základní převrácení celé věci ze strany obhájců občanské demokracie spočívá v tom, že se demokracie postaví n a d kapitalismus. Tedy nad základní existenční realitu společnosti.

Že se tedy předstírá, že demokracie je jakýsi naprosto autonomní "duch vznášející se nad vodami", a že tato demokracie čistě jenom svými formálními institucemi dokáže všechno ostatní (včetně reálného kapitalismu) svým tvůrčím aktem přetvořit a zhumanizovat ve smyslu jejích výchozích ideálů.

A přitom se zcela přehlíží a opomíjí, že skutečný stav věcí je zcela opačný: tento způsob demokracie je p r o d u k t e m kapitalismu, kapitalismus si tuto demokracii stvořil k obrazu svému, a ta se tohoto svého reálného původu a kořene nikdy nemůže účinně zbavit.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku Úterý, 1.Srpna 2017, 16:20:38

Příklad někoho konkrétního, kdo tvrdí, že postačí vytvořit jednu jedinou podmínku demokracie, aby byl zajištěn humánní a spravedlivý stát či dokonce společnost, neuvádíte. Mluvíte o třech a čtyřech lidech, kteří zastávají názor, že (formální) občanská demokracie nepřináší žádná řešení skutečně relevantních problému společnosti To je ovšem příklad opačného extrému, jakoby jediné dvě možnosti byly, že demokracie buď řeší všechno nebo nic.

Zdá se, že Váš způsob myšlení neumožňuje odpovídat na jakékoliv konkrétní otázky. Na otázku jaký konkrétní program (například znárodňování) by plynul z důsledné antikapitalistické orientace ČSSD také odpověď nemáte stejně jako na otázku, o jakou legitimitu moci se bude opírat společenské uspořádání, které demokracii nahradí. To jsou tři konkrétní otázky, na které nemáte odpověď.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Úterý, 1.Srpna 2017, 16:39:0

Nikoliv, nikdo nic takového nepředstírá. Samozřejmě, mnozí z nás nebudou souhlasit s Vaším ekonomickým redukcionismem a s Vaší nadměrnou ochotou nechat jednat pojmy a systémy ("kapitalismus si...stvořil k obrazu svému") místo živých lidí. Jen víme, že reálně nemáme k dispozici k ukrocování ekonomických nerovností, bezohlednosti a krutosti systému produkce nic jiného než politické prostředky. Jistě jsou nedostatečné, tůze snadno korumpovatelné a vždy přinášejí jen provizorní řešení.

Není lehké toto vědomí přijmout a k rizikům moderní masové demokracie patřilo od jejího vzniku, že někdo začne odstraňovat její očividné nedokonalosti pomocí efektivnějších forem rozhodování o věcech veřejných. V tichém spiklenectví s těmi, kteří nepochopili, že politika je záležitost mínění, nikoli pravdy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 2.Srpna 2017, 11:06:22

Pane Kubičko, máte naprostou pravdu v tom, že můj způsob pojímání (sociální, politické...) skutečnosti v žádném případě neumožňuje žádnlé laciná lineární (pseudo)odpovědi.

Konkrétně ta Vaše otázka: "znárodnění ano či ne" je už ze své nejvlastnější podstaty naprosto nesmyslná. Odpovědi takovéhoto druhu mohou dávat jedině političtí eskamotéři, kteří předstírají (či snad dokonce sami věří), že to nesmírně složité síťoví sociálně-ekonomické reality dokáží jednou provždy ovládnout jedním jediným trikem: buďto zestátněním, anebo soukromým vlastnictvím.

Ujasněme si jednou provždy: na natolik triviální úrovni skutečně není možno dospět k žádnému skutečně komplexnímu řešení. A Vy se i nadále budete marně snažit donutit mě k tomu, abych se fixoval na kteroukoli z těchto naprosto mechanických a myšlenkově nereflektovaných alternativ. (Mimochodem, že samotné znárodnění naprosto není žádným skutečným řešením, věděl už i samotný Marx. To až jeho epigoni propadli tomu bludu, se známými důsledky.)

Pro názornost, něco z Vašeho oboru: je to asi to samé, jako kdybych já Vám položil otázku - a vyžadoval od Vás naprosto jednoznačnou odpověď - jestli je vhodné psychicky nemocné léčit pomocí psychofarmak, anebo ne. Aniž by se předtím jakkoli do hloubky prozkoumal vlastní psychický stav daného pacienta, veškeré jeho osobní, rodinné i společenské zázemí.

Jakékoli skutečně adekvátní a progresivní řešení problémů současného světa a současné společnosti je podmíněno právě tím, aby se od takovýchto triviálně-lineárních modelů pokročilo k modelům a řešením skutečně komplexním.

Jenže současný svět je právě toho neschopen, a tak se stále ještě potácí a zmítá jenom v neustálém střídání opatření dílčích, nesystémových, která samozřejmě nikdy nemohou vést ke skutečnému řešení základních systémových závad.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Politika jako záležitost mínění Středa, 2.Srpna 2017, 11:47:22

Takže politika má být výhradně záležitostí mínění, a nikoli pravdy, pane Profante.

No dobrá; zkusme si ale tuto větu poněkud přeformulovat. "Pravda" - nemá to být vlastně souhlasnost, soulad našeho vědomí s objektivní realitou?

Takže potom by tato Vaše věta zněla takto: "Politika je záležitostí mínění, nikoli reality."

To naprosto není jenom nějaké laciné pohrávání se slovíčky; za tímto - zdánlivě nepatrným - rozdílem se ve skutečnosti skrývají naprosto zásadně rozdílná pojetí našeho světa; a tedy i toho, co a jakými prostředky s tímto světem udělat.

Je to naprosto základním příznakem (a dalo by se říci, současně diagnózou) současného světa liberální demokracie, že končí právě jenom u toho mínění, jakožto u - údajně - p o s l e d n í reality. Tento náhled není schopen pokročit ani o kousek dál za tu pouhou evidenci toho, že lidé - jednající aktéři - mají taková či onaká m í n ě n í. Ale už se tu vůbec neklade otázka, z č e h o vlastně tato mínění vycházejí.

Přitom v obecné rovině asi nebude sporu o tom, že celé naše vědomí je už čistě evolučně přizpůsobeno a naprogramováno na to, aby pokud možno adekvátně reflektovalo realitu. Tedy své okolí, své životní prostředí. Kdyby - nejen člověk, ale každý živý tvor vůbec - neměl tuto schopnost, kdyby jeho vědomí nebylo naprogramováno tímto způsobem, pak by vůbec neměl schopnost přežít.

Takže, zaznamenejme si: tato takzvaná "mínění" naprosto a v žádném případě nejsou nějakou primární realitou. Naopak, jsou pouze - ve svém souhrnu - odrazem a reflexí reálných poměrů, reálných životních podmínek. Tato reflexe je samozřejmě v individuálních případech odlišná - za prvé v důsledku odlišného osobního nastavení individuálních myslí, a za druhé - a to především - v důsledku složité a rozporuplné skutečnosti samotné. Zjednodušeně řečeno: každé vědomí reflektuje, zachycuje jinou část reality. Právě proto máme takové rozčlenění populace do různých ideových směrů a politických názorů - protože každý z nich odráží jednu (ale právě že jenom jednu jedinou) součást reality.

Opět jedna analogie s psychologií: asi by značně nedobře dopadl psycholog respektive psychoterapeut, který by se spolehl jenom na to, jaké m í n ě n í o sobě má jeho pacient sám. Nýbrž veškerá práce toho psychologa sestává právě v tom, odhalit, jaká je skutečná ž i v o t n í r e a l i t a daného jedince.

Karel Marx někde ve svých raných spisech - tedy v časech, kdy byl ještě daleko spíše filozofem, nežli ekonomicky fundovaným sociologem - tak tehdy Marx napsal jednu větu, která je dnes už zcela zapadlá a zapomenutá, ačkoli právě ona je naprosto klíčová pro pochopení celého jeho modelu vztahu člověka, společnosti a té proslulé "materiální základny":

"Člověk nemůže jinak myslet, než jak žije."

Tato zdánlivě naprosto prostinká věta v sobě ve skutečnosti nese myšlenkový potenciál o nic menší, o nic méně převratný, nežli byla svého času třeba Koperníkova věta o tom, že Země obíhá kolem Slunce a nikoli naopak.

Touto jedinou Marxovou větičkou se jednou provždy vyvrací právě ta iluze, že člověk je ve svém myšlení, cítění, ve svých názorech naprosto autonomním suverénem. Touto větou Marx v podstatě po dvou tisíciletích obnovuje prastaré antické pojetí a chápání člověka jakožto bytosti plně vsazené a vklíněné do chodu světa, nakonec celého univerza.

Ten "ekonomický redukcionismus": ano, je skutečně pravdou že Marx od tohoto svého původně filozoficko-univerzalistického uchopení vztahu člověka k jeho životnímu prostředí později pokročil k přeformulování tohoto vztahu v užším, ekonomicko-sociologickém pojetí.

Dá se říci, že tohle byl skutečně první stupeň ekonomistického redukcionismu; další stupeň tohoto redukcionismu pak byla ta víra, že postačí proměnit vlastnické poměry, a už jenom tím nám vznikne jakýsi "nový člověk".

Takže, k tomuto procesu ekonomistického redukcionismu bezpochyby došlo; a skutečně i určitý podíl na tomto vývoji má už samotný Marx.

To všechno ale nemění naprosto nic na tom, že jádro této myšlenky je i na dále plně platné; a že my nikdy nemůžeme získat reálný obraz našeho světa ani politiky, když tuto skutečnost budeme ignorovat.

A proto - kromě jiného - setrvávám i nadále na platnosti a správnosti té téze, že "kapitalismus si demokracii přizpůsobil k obrazu svému".

To neznamená, že pojem "demokracie" by byl bez dalšího totožný s pojmem "kapitalismus". Ale jde o to, že - politická - demokracie je konec konců jenom f o r m a, kterou reálným obsahem za současných podmínek naplňuje právě ten kapitalismus.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku Středa, 2.Srpna 2017, 13:02:6

Na otázku, co si myslím o užívání psychofarmak bych Vám klidně odpověděl, kdyby to sem patřilo, třeba i dost konkrétně, byť i nejsem psychiatr a léky nepředepisuji. Samozřejmě by to nebyla odpověď ano-ne, ale já jsem se Vás také ptal otevřenou otázkou, znárodňování byl pouhý příklad. Mohl jste odpovědět, znárodňování ne, ale.....


Na konkrétní otázky neodpovídáte, protože odpověď neznáte, Vaše myšlenka je zcela vágní a do konkrétní podoby ji převést nelze.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pan Poláček píše: Středa, 2.Srpna 2017, 14:20:48

"Jakékoli skutečně adekvátní a progresivní řešení problémů současného světa a současné společnosti je podmíněno právě tím, aby se od takovýchto triviálně-lineárních modelů pokročilo k modelům a řešením skutečně komplexním.
Jenže současný svět je právě toho neschopen, a tak se stále ještě potácí a zmítá jenom v neustálém střídání opatření dílčích, nesystémových, která samozřejmě nikdy nemohou vést ke skutečnému řešení základních systémových závad."
Obávám se, že svět není entita, která by v kterémkoli okamžiku své existence byla schopna něco řešit. Komplexně ani nekomplexně. "Skutečná řešení základních systémových vad" se mohou zjevovat v hlavách vizionářů a vizionářských politiků a ti je tradičně zprostředkovávají svým stoupencům. Reálné děje jsou pak součtem všech vektorů nejrůznějšího chtění, včetně onoho vizionářského. Ale taky velmi často /možná dokonce převážně/ součtem náhodných a samovolných procesů.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Středa, 2.Srpna 2017, 16:32:38

Nemluvil jsem o Marxově ekonomickém redukcionismu -- pokud jsem ho četl, nenarazil jsem na nic podobného --, ale o Vašem.

A k tomu Vašemu přeformulování -- vidíte, mě blbce nenapadlo, že slov "pravda" lze nahradit slovem "realita". To mám z těch filosofických knih. Pak je ovšem všechno v pořádku -- realita prostě je a není proč a jak ji měnit, realita útlaku, bídy a hladu je pravdou a kdo by se směl pravdě protivit. Ostatně ani to nehrozí -- žijeme v této realitě a ani nemůžeme myslet jinak (o jiné realitě, která by byla nutně jen zdáním). Sakra, jak já toho Marxe až doteď nechápal.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 2.Srpna 2017, 17:01:36

Kdyby pravda byla totéž co realita, to bychom pak na prezidentské vlajce mohli mít nápis "Realita vítězí".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vědomí, sféra materiální a sféra imateriální Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 11:40:36

Vážení, svým tancováním kolem pojmů "pravda" a "realita" se jenom vyhýbáte nutnosti postavit se čelem té ústřední tézi, totiž že naše (politické) představy a formy nejsou v žádném případě autonomní, nýbrž jsou jenom odrazem hlubších procesů a determinant ze sféry materiální.

Jeden náš čtenář to pochopil; a tak si opět dovolím přenést sem mou odpověď jemu:

"Ten poměr mezi realitou (objektivní) a naším vědomím je samozřejmě mnohem komplikovanější, to je právě to co ho dělá tak neuchopitelným, my na jedné straně ve svém (ne)vědomí odrážíme tu objektivní realitu, ale na straně druhé... A tady se to vlastně ještě znovu štěpí, na straně druhé a/ my tu realitu nikdy nevnímáme "čistě", takovou jaká je, nýbrž prostřednictvím naší vlastní interpretace; ale b/ my tu realitu znovu a znovu sami přetváříme, vlastním kreativním počinem.

Je to tedy ve svém celku neustálý koloběh, neustálé vzájemné působení, kde je extrémně obtížné nalézt nějaký archimédovský pevný bod.

Nicméně právě tu Marxovu tézi o principiální determinaci našeho vědomí naším (materiálním) bytím za takovýto "pevný bod" pokládám; nikoli za jediný, ale za jeden ze zcela základních.

Marxova chyba ovšem spočívá v tom, že on nedokázal (či spíše nechtěl, odmítal) jít ještě dále z a to pouhé materiálno, zeptat se jestli tu není něco co stojí ještě za ním.

Marx ovšem tento druhý krok učinit nemohl, on by tím totiž musel přiznat že Hegel se svým idealismem přece jenom neprovozoval jenom takovou zcela chimérickou duchařinu, že tedy na jeho idealistickém (tj. ve své podstatě metafyzickém) modelu přece jenom něco bylo. A Marx sám nebyl (a objektivně ani být nemohl) ještě tak daleko, aby oba tyto světy dokázal propojit v jeden jediný.

Marxova dějinná zásluha spočívá právě v tom že radikálně poukázal na tuto přítomnost materiality v našem - zdánlivě autonomním - vědomí; ale ten další krok syntézy mezi tím materiálním a mezi tím "ideálnem" (vlastně obojí velice zavádějící pojmy) bude muset provést už někdo další.

Ale ještě k té "výchově realitou": ano, tato - materiální, přírodní, evoluční - realita si nás bezpochyby vychovává. Ovšem jak řečeno je nutno jít ještě dále, je nutno jít za tuto materialitu, za tuto přírodu a za tu evoluci - a je nutno se ptát na to, co stojí ještě za tím. Nějaké ještě hlubší, skryté danosti, určení, struktury, které lze bezprostředně definovat jenom jako imateriální.

A - a právě toto je zcela klíčový moment - jestliže se člověk sám dokáže vztáhnout k těmto imateriálním, ontologickým určením vyššího řádu - pak má možnost se vymanit z té své bezprostřední materiální determinace. Pak se může zase stát svým vlastním pánem - neboť bude mít přístup k těm silám, které ovládají i tu evoluci, přírodu i to celé "materiálno"."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 11:42:16

Paní Zemanová, kdyby tento svět skutečně nebyl "entita která v kterémkoli okamžiku své existence byla schopna něco řešit" - pak bychom ho na místě mohli odhodit a spláchnout.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 11:45:15

Pane Profante, jestliže chcete hovořit pouze o mém vlastním materialistickém redukcionismu, pak to bude asi dosti obtížné, neboť ten jsem v daném případě skutečně čerpal výhradně z Marxe.

Takže pokud se domníváte, že jsem v daném ohledu Marxe nějak neadekvátně interpretoval, pak bych prosil o konkrétní poukazy v daném smyslu.

Já jsem uvedl ten originální citát od Marxe, o zásadní souvislosti mezi vědomím a objektivním bytím; toto je ovšem jenom univerzálnější formule jeho známé téze o odvislosti "společenské nadstavby" od "materiální základny".

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 13:05:56

Problém s *Německou ideologií* spočívá ve skutečnosti, že některá její hodně vyostřená tvrzení jsou podle interpretace buďto téměř banální -- společenské bytí pochopitelně určuje společenské vědomí, nedokážete myslet jinak než jako příslušník civilizace počátku 21. století a jako obyvatel bohatého severu -- anebo krajně přestřelují (pokud se interpretují tak, že lze ze společenského bytí přímo odvodit společenské myšlení, jinými slovy kapitalista Engels musí myslet jako kapitalista a udržovat stávající poměry, které v jeho zájmu umožňují vykořisťovaní). Ta druhá interpretace ovšem naráží na téměř neřešitelné logické rozpory a také na nesmiřitelné rozpory s ostatními Marxovými texty té doby.

Když už chcete pracovat s marxistickou totalitou epochy, pak bych v diskusi o demokracii doporučoval vyjít spíše od *K židovské otázce* s oceněním praktické politické emancipace, tedy ústavní vlády v občanské demokracii, jako "obrovského pokroku" a toho nejzazšího, čeho lze "uvnitř stávajícího světového řádu dosáhnout". A můžete k tomu přibrat Marxovy texty o komuně a 18. brumaire -- všude tam, v dílech rozprostřených v třicetiletém období -- najdete relativní vysoké ocenění demokracie a hlavně starost vzdělaného a bystrého právníka o kvalitu demokracie skloubené s vědomím jejího omezujícího horizontu, nepřekonatelného bez revoluční změny, která by zrušila rozpor mezi prací a kapitálem.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Realita Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 19:46:20

Demokracie je tady mimo jiné proto, aby každý(!) mohl tu realitu ovlivňovat. Nejde samozřejmě jen o volby, ale především o svobodu projevu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Marxova Židovská otázka a občanská demokracie Pátek, 4.Srpna 2017, 12:49:27

Pane Profante, v té své "Židovské otázce" má Marx jednu nádhernou - a dnes už také zcela zapomenutou - větu, která samojediná vyjadřuje vlastně vše: "Kapitalista s klidem přenechá zástupcům dělnické třídy vládu v parlamentech - když si sám nadále uchová reálnou vládu nad životy dělníků."

To znamená: ať si ta čistě p o l i t i c k á demokracie dělá co chce, ať si přijímá zákony jaké chce, ať jsou třeba její parlamenty plné dělníků - dokud to bude ten kapitalista, který bude ve svých vlastních rukou držet výrobní prostředky, a dokud tedy ta dělnická třída nebude mít žádnou jinou možnost nežli pronajímat sebe a svou pracovní sílu právě tomuto kapitalistovi - do té doby to bude právě tento kapitalista, který bude faktickým pánem. (Jen tak pro nikoli zcela nezajímavou domácí aktualizaci: to že třeba takový Babiš nakonec šel i do toho parlamentu, to je opravdu už jenom taková "třešnička na dortu"; pro jeho reálné postavení a reálnou moc ekonomického oligarchy to naprosto neměl zapotřebí.)

Ale v té Marxově Židovské otázce je ještě daleko více, nežli jenom tato přímá třídní nadvláda. Je tu něco, co má ještě mnohem univerzálnější charakter; a právě proto je pro mě právě tato Židovská otázka nakonec mnohem významnější Marxovo dílo než celý Kapitál.

Připomeňme si: Marx odpovídá na otázku svých soukmenovců, zdali se mají asimilovat s nově vzniklou občanskou (tedy demokratickou) společností, která jim slibuje občanské svobody - ale za tu cenu, že se přitom vzdají své židovské exkluzivity, a tedy své židovské identity.

Kterýkoli tuctový zastánce občanské demokracie by jim se vší samozřejmostí dal odpověď: "Ale bez jakýchkoli zábran se s tou občanskou, demokratickou společností identifikujte - to své židovství se přece i nadále naprosto můžete pěstovat soukromě!"

A je to opravdu znakem jedinečnosti, až vyslovené geniality Marxe, že ten dokázal celou věc naprosto otočit.

Marx oněm ortodoxním Židům říká: ať se rozhodnete tak anebo tak - v žádném z obou případů nedojdete skutečné emancipace, nezískáte skutečnou svobodu.

Neboť to, co vás ve skutečnosti svazuje, to není ten - konec konců jenom vnějškový - stát, nýbrž to je v a š e vlastní podstata, to je jádro vašeho vlastního židovství.

To se napohled může jevit jako neurvalý antisemitský útok; ale Marx vysvětluje: skutečná podstata židovství není nějaký bůh Jahve; skutečná, pravá, nefalšovaná podstata židovství je - čachr!!

A Marx Židům sděluje: dokud se budete držet toho svého čachru, tedy dokud celé své životy upíšete bohu peněz a bohu mamonu, do té doby nikdy nedosáhnete skutečné emancipace, skutečné lidské svobody. A celá ta občanská demokracie vám může poskytnout pouze emancipaci ryze občanskou, politickou - ale nikdy tu emancipaci pravou, reálnou, lidskou.

A co Marx sděluje svým soukmenovců, to má naprosto univerzální dosah a smysl: principiálně ž á d n á pouze politická emancipace žádnému člověku nepřináší skutečnou emancipaci, skutečnou svobodu. Tuto skutečnou svobodu lidské bytosti je nutno vybojovat na zcela jiném poli - na poli nikoli fiktivně-občanské, nýbrž reálné činnosti člověka.

Takže, pane Profante, ta ústřední myšlenka Marxovy "Židovské otázky" je skutečně zcela a naprosto opačná nežli to, že by snad formální občanská svoboda a demokracie mohla mít pro člověka nějaký skutečně podstatný emancipační význam.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 4.Srpna 2017, 12:52:1

Paní Hájková, kolik toho tak asi můžeme r e á l n ě ovlivnit v tom soukolí kapitalismu, když si tady - relativně svobodně - navzájem líčíme své frustrace z něj?

Řeči se vedou, pivo se pije... A svět se točí dál, a naše řeči mu jsou naprosto lhostejné.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 4.Srpna 2017, 13:36:48

Já si nedělám iluze, že tím, co píšu (nebo i dělám) nějak změním systém. Ale na druhé straně, považuji za důležité, aby hlas každého byl slyšet. Úplně každého. Jenom tak je možné, aby se s každým člověkem počítalo. O tom, kdo mlčí, může snadno vzniknout dojem, že snad vůbec neexistuje, čímž je zkreslována realita, protože on přece existuje.
A pak, já věřím, že každý je schopen někoho aspoň trošičku ovlivnit, přičemž ten druhý zas může ovlivnit další lidi atd. Mnoho malých změn tak může přivodit velkou změnu.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 4.Srpna 2017, 18:57:51

JO, to už mi kdysi vykládal lektor marxismus-leninismu. Dnes jsem mu za to vděčný. Dohnal mě svoji tupostí k tomu, abych si toho Marxe přečetl pořádně. Zkuste to někdy, než začnete tak apodikticky tvrdit polopravdy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 5.Srpna 2017, 12:30:40

A Vy, pane Profante, mi zkuste nějakými konkrétními argumenty doložit, že by se mělo jednat o polopravdy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Židovská otázka a dvojí pojetí emancipace Sobota, 5.Srpna 2017, 13:13:42

Nicméně je v každém případě velice dobré, že zde ta Marxova "Židovská otázka" byla zmíněna. Opakuji ještě jednou: jedná se o naprosto klíčové Marxovo dílo ohledně možností skutečné emancipace lidské bytosti. Je to právě Marxova "Židovská otázka", která finálním způsobem řeší to téma na které ve zdejších diskusích znovu a znovu narážíme: tedy jestli pouhá občanská (liberální) demokracie poskytuje dostatečný prostor pro emancipaci (svobodu) člověka, anebo zda je k tomu zapotřebí něco více. A prostě není možno na toto dilema nalézt správnou odpověď, když se nečetla a n e p o c h o p i l a právě tato Marxova "Židovská otázka" a její základní myšlenka.

Zdůrazňuji tu podmínku "pochopit": to totiž není nikterak samozřejmé; přesně naopak, je to velice obtížné. Protože Marx tady celou věc pojímá způsobem, který je přímo protikladný tomu způsobu myšlení a uvažování, kterému je uvyklá a na jaké je naprogramovaná "přirozená" lidská mysl.

A musím přiznat, že i já, když jsem Marxovu "Židovskou otázku" pročítal poprvé, jsem napřed upadl do té samé pasti přirozeného způsobu uvažování.

I já jsem naprosto nechápavě potřásal hlavou nad tím, který to ďábel vlastně posedl Marxe, že nechce těm - do té doby společensky i občansky diskriminovaným - Židům dopřát dokonce ani té zcela z á k l a d n í občanské, osobní a politické emancipace. Vždyť - když už by ti Židé (respektive všichni lidé vůbec) dosáhli té občanské a politické emancipace, pak si přece Marx spánembohem klidně může pokročit třeba dále, k tomu svému třídnímu boji, k emancipaci ekonomické a sociální.

Jenže - právě v tom spočívá jedinečnost génia, že dokáže věci nahlédnout zcela jiným způsobem, než jak je tak uvyklá činit konvenční, "přirozená" mysl.

Marx naprosto dokonale rozeznal, že tady neexistuje žádná linearita progresu. Neexistuje tu žádné "potom".

Tady je křižovatka, na které je nutno se rozhodnout pro jednu z obou cest; a z žádné z těchto cest není návratu zpět.

B u ď t o se rozhodneme pro emancipaci občansko-politickou - a n e b o pro emancipaci sociálně-materiální.

Kdo se rozhodl pro emancipaci občansko-politickou - ten se s ní spokojí už jednou provždy, a nikdy nedokáže pokročit skutečně dál, k radikální emancipaci sociálně-humánní.

A naopak, kdo už jednou prohlédl ten klam, tu fiktivnost té emancipace pouze občansko-politické - ten už je jednou provždy někde jinde, a už se nikdy nebude moci spokojit jenom s ní a s její pouze formální rovností.

Ještě jednou: v daném tématu je Marxova "Židovská otázka" natolik klíčové dílo, že by se vlastně musela vyučovat v hodinách občanské nauky, namísto těch obvyklých pohádek o údajné "vládě lidu" za demokracie.

Jenže: právě proto si žádný stát současné liberální demokracie prostě vůbec nemůže dovolit toto Marxovo dílo zařadit do svých učebních osnov. Prostě proto, že by tím popíral sám sebe; sám sebe by demaskoval jako zdroj emancipace pouze fiktivní, nikoli reálné.

Současné státy liberální demokracie si mohou dovolit ve svých osnovách zmínit Marxův "Kapitál": neboť ten Marxův třídní boj a vykořisťování dnes působí již natolik archaicky, natolik nepřesvědčivě, že se jich současné liberálně-demokratické režimy nemusí nijak závažně obávat. Naopak, ještě si tím navýší svou autoritu, když mohou s hrdým gestem ukázat: "Podívejte se jak my jsme svobodomyslní, my vyučujeme naši mládež dokonce i o našich odpůrcích!"

Jenže je to právě Marxova "Židovská otázka", kterou by současné státy liberální demokracie vlastně musely uzavřít do skříňky s jedy. Neboť tady a právě tady je demaskována jejich principiální fiktivnost a faleš.

Jenže, ony ani toho uzavření do té skříňky s jedy nemají zapotřebí. Toto Marxovo klíčové dílo je dnes už natolik hluboce zapomenuto respektive nepochopeno, že ani tak už nepředstavuje naprosto žádné nebezpečí pro vládnoucí režim.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.