Turecko je členem NATO od roku 1952. Přitom za II. světové války udržovalo neutralitu, bálo se Stalina, ale koketovalo s Německem, jemuž dodávalo suroviny, především wolfram. Teprve když bylo jasné, že Německo bude poraženo, nahonem mu vyhlásilo válku, a mohlo se tak stát jedním ze zakládajících členů OSN.

Po válce si svět podělily dvě supervelmoci, přičemž Turecko se proti svému odvěkému nepříteli Rusku, tehdy SSSR, uchýlilo pod ochranná křídla USA. Pod vlivem Spojených států odstoupilo od systému jediné vládnoucí strany, povolilo vznik opoziční strany, a ta pak v druhých pluralitních volbách v roce 1950 nad dosavadní státostranou zvítězila. V roce 1952 bylo Turecko spolu s Řeckem přijato do NATO.

Tato obojakost je klíčem k současnému mezinárodnímu postoji tureckého neosultána Erdoğana. Přidat se tam, kde je to výnosné, a hledat skulinky, jak uplatnit své mezinárodní ambice.

Koketování s putinským Ruskem zapadá přesně do této politiky. Rusko má stejné neoimperiální choutky a s jeho výsadkem v Sýrii si Erdoğan přihřál polívčičku ve své agresi proti Kurdům do severosyrského pohraničí. Putin mu to dovolil a za to si z něj udělal hlídacího psa syrské islamistické opozice.

Strašák kurdského terorismu je Erdoğanovým prostředkem, jak odvracet pozornost od zhoršující se ekonomické situace v zemi a na to navazujícími politickými problémy Erdoğana i jeho vládnoucí islamistické partaje. Příští rok, v roce 100. výročí Turecké republiky, totiž budou volby a opozice má šanci přenést svoji vládu z komunální úrovně, kdy vyhrála ve všech nejrozvinutějších pobřežních obastech — především v Istanbulu a také v Ankaře —, na vládní úroveň.

Erdoğan sice vládne zemi tvrdou rukou, relativně svobodné volby však zatím kupodivu nezrušil. Asi proto, že je dosud zprvu svojí popularitou a později absolutní mediální převahou vyhrával, a mohl se tak ohánět demokratickou legitimitou. I když ta už dávno, naposledy od chvíle, kdy si dal odhlasovat prezidentský systém, vzala za své.

Obviňování z terorismu je bičem na jakoukoliv opozici, jako strašák však především cílí na jeho koaliční krajní nacionalisty a také řidnoucí řady voličů jeho partaje. Od tzv. puče v roce 2016, kdy Erdoğan začal za teroristy označovat i příznivce mocného hnutí ztělesňovaného exilovým klerikem Fethullahem Gülenem, však tento strašák už obecně tolik nepůsobí. Ovšem vpádům do severní Sýrie a masakrům tamějších Kurdů se hodil.

Teď mediálně posloužil i k Erdoğanovým námitkám proti přijetí Švédska a Finska do NATO. Za teatrálním rozhořčením nad nevydáním kurdských a gülenovských “teroristů” se opět skrývá obyčejné vydírání.

Erdoğan ví, že nakonec bude muset s rozšířením NATO o obě skandinávské země souhlasit, chce však svojí kůži prodat draho. Především za zrušení či alespoň omezení západního zbrojního embarga a dodávku nejnovějších amerických stíhaček F-35, která byla zrušena, když Erdoğan nakoupil ruské protiletecké rakety S-400. Ty dosud obezřetně neuvedl do provozu, aby mohl licitovat.

Pak ovšem jeho jemný nos nasává vítr, jak se bude vyvíjet situace na rusko-ukrajinském bojišti. Dosavadní převaha Ruska se možná začíná vyrovnávat, ruské zbraně a armáda přicházejí o své kouzlo. To může Erdoğana definitivně přesvědčít, aby se přestal stavět na zadní. Ostatně i kdyby to tak úplně nebylo, katastrofální ekonomická situace jeho sultanátu, a nakonec i obava o jeho vlastní politický osud, mu nic jiného nenabízí.