Volební týden v Turecku se sešel s mým posledním seminářem letošního roku o genderu a turecké politice. Studentům jsem chtěla ukázat online memoriál věnovaný obětem domácího násilí Anıt Sayaç neboli „The Monument Counter“. Strohé stránce vévodí velké černé počítadlo, které udává číslo zavražděných od 1.1.2023, následuje jejich jmenný seznam, který sahá zpět do roku 2008 a je denně aktualizován. Pod každým jménem je k nalezení informace o případu. Dva dny před seminářem bylo číslo na počítadle 92. Devadesát dva zabitých žen v Turecku od začátku roku.

Během semináře jsme bilancovali volební kampaň před tureckými prezidentskými a parlamentními volbami a řeč přišla i na Emine Ercandoğduovou, viceprezidentku istanbulské ženské odnože strany Budoucnosti (Gelecek Partisi), pravicově konzervativní formace, která do voleb šla v koalici s opozičními stranami. Ercandoğduovou zabil její partner necelých čtyřiadvacet hodin před seminářem. Anıt Sayaç vraždu zaznamenal: číslo na počítadle bylo 93 a jméno Emine Ercandoğduové se připojilo ke stovkách dalších.

Po skoro probdělé nedělní noci, kdy v Turecku probíhalo přepočítávání volebních lístků, jsem si sedla k napsání tohoto komentáře. Když jsem si všimla, že mi zůstal otevřený Anıt Sayaç, nechtělo se mi na něj podívat. Ale podívala jsem se… číslo na počitadle ukazovalo 94.

Feminicidy, neboli vraždy žen proto, že se jedná o ženy, jsou v Turecku každodenní realitou. Nejčastěji se jedná o vraždy někým blízkým, současným či bývalým partnerem. Deniz Kandiyoti, jedna z nejvlivnějších postkoloniálních odbornic na gender a islám, popsala tento trend jako zabíjení žen, které převzaly kontrolu nad svými životy. Svobodné rozhodování a jednání se skutečně objevuje v mnoha příbězích žen, které se rozhodly pracovat, odstěhovat, rozvést…

Další skupinu případů pak tvoří vraždy z nenávisti (hate crimes), kterým čelí členové LGBTi komunity, zde je jedná nejenom o vraždy osobami z nejbližšího okolí, ale také příslušníky ozbrojeného aparátu státu.

Prevence a boj s násilím na ženách ve všech svých podobách je prioritou ženského hnutí v Turecku, které se neomezuje na statistiky. Nezávislí novináři se na případy detailně zaměřují, ženské odnože právních komor se aktivně účastní soudních přelíčení s pachateli a díky jejich zapojení dochází s menší frekvencí k takzvaným úlevám z trestu. Není totiž výjimkou, že pokud se pachatel dostaví v obleku a kravatě, chová se způsobně a mluví o činu z žárlivosti, odejde s mnohem nižším než navrhovaným trestem.

V Turecku existuje několik nezávislých azylových domů, které od devadesátých let fungují pod správou ženských asociací. Existuje také paralelní státní síť azylových domů pro oběti domácího násilí, které ale fungují na jiných principech, a jejichž adresa není vždy v nejvyšším utajení, což porušuje základní podmínku pro ochranu těch, které se v nich nacházejí.

Pod vládou islamo-konzervativní Strany spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi) došlo k rozšíření sítě azylových domů a symbolicky 8. března 2012 byl schválen zákon číslo 6284, který je vzhledem k tureckému právnímu rámci pokrokový především v tom, že mluví o prevenci všech forem násilí. Podobně jako Istanbulská úmluva, kterou Turecko ratifikovalo rovněž v roce 2012 a od které odstoupilo s konečnou účinností 1. 7. 2021, zákon č. 6284 mluví o zodpovědnosti státu v boji s násilím.

Pokud je tedy možné zmínit jeden aspekt ženských práv, ve kterém bilance AKP není čistě negativní, jsou to právě kroky v boji s násilím na ženách. I přesto problematické postoje v oblasti genderové rovnosti provází vládu od samých počátků.

Erdoğanova vláda kriminalizuje ženské hnutí

Notorická prohlášení premiéra a později prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, že nevěří na genderovou rovnost, kriminalizace potratů, ztěžování rozvodů, tlaky na zvýšení porodnosti, které si v ničem nezadají se sociálním inženýrstvím, segregace studentských kolejí, a mnoho dalších kroků vedly k tomu, že je vláda AKP v sociologických a politologických výzkumech spojována s přízvisky jako „paternalistická“, „konzervativní“, „neliberální“, „patriarchální“, „sexistická“.

Během let své vlády AKP ukázala, že ne všechny ženy si zaslouží ochranu, ochrana se nevztahuje na ženy organizované, kritické, sekulární, liberální, zkrátka na profily, které se vymykají konzervativní stranické ideologii.

Komplikovanou spolupráci z prvních let vlády AKP vystřídala vzájemná nevraživost mezi vládou a ženskými asociacemi, po roce 2016 se ale situace ještě více vyhrotila. Kritické konzervativní asociace žen v podstatě zmizely, vztahy se sekulárními asociacemi vstoupily do nové éry: éry kriminalizace ženského hnutí. Kriminalizaci do velké míry umožnil výjimečný stav, který byl v zemi vyhlášený po pokusu o převrat z července 2016.

Zároveň kroky proti politické opozici v témže období způsobily, že ženské hnutí zůstalo v podstatě jediným organizovaným opozičním hlasem, což ho ještě více exponovalo. Od té doby hrozí Platformě Zastavíme vraždění žen (Kadın Cinayetleri Durduracağız Platformu) zrušení a sankce, každá demonstrace ženských asociací je doprovázena policejní přítomností, která si často nezadá s počtem demonstrujících, zatýkání s pouty za zády je běžnou praxí. Stigmatizace ženského hnutí ve stylu rozděl a panuj ztěžuje solidaritu v rámci občanské společnosti, ale i v rámci politických stran.

Boj proti Istanbulské úmluvě

S proběhlými volbami a nadcházejícím druhým kolem prezidentských voleb jsou témata násilí na ženách a genderové rovnosti úzce spjata. Prezidentský systém se dnes již neobejde bez stranických koalic a s AKP šla do voleb i nacionalistická strana (MHP), islamistická strana (Yeniden Refah Partisi) a také strana Hüda-Par, která je politickým pokračovatelem kurdského Hizbollahu z 90. let, jež má v součinnosti s kontrarozvědkou na svědomí stovky neobjasněných vražd kurdských intelektuálů, politiků a podnikatelů.

Odstoupení Turecka od Istanbulské úmluvy bylo interpretováno jako dárek nejen konzervativním voličům ale také nacionalistickému koaličnímu partnerovi, který interpretoval text jako snahu západních mocností změnit sexuální orientaci většiny turecké mládeže.

K mobilizaci za udržení Turecka v rámci úmluvy se k ženskému hnutí nepřipojily ženy z AKP, strany, jejíž ženské odnože čítají 4,5 milionu členek. Jedním z argumentů stranických žen byl právě zákon č. 6284. Tvrdily, že díky tomuto zákonu ženy v Turecku odstoupením od úmluvy o nic nepřichází. Yenideh Refah Partisi a Hüda-Par ale výměnou za volební podporu žádají právě zrušení zákona č. 6284.