↗

Přijetí Úmluvy znamená jistotu, že problematika násilí ve společnosti a jeho řešení je pro politickou reprezentaci dlouhodobým závazkem bez ohledu na právě vládnoucí stranu či koalici. Foto nonmisvegliate, Pixabay

V říjnu začala v Evropské unii platit Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, také známá jako Istanbulská úmluva. Stalo se tak šest let poté, co ji za Evropskou unii podepsala česká eurokomisařka Věra Jourová. Bohužel Česká republika na rozdíl od Evropské unie stále otálí s její ratifikaci. Přijetí úmluvy Evropskou unií nezbavilo země, které ji doposud nepřijaly, odpovědnosti tak učinit.

Můžeme alespoň slavit, že se EU stala osmatřicátou stranou této lidskoprávní úmluvy. S přistoupením je Unie jako celek vázána mezinárodními normami v rámci unijních pravomocí a potvrzuje tím svůj závazek v ochraně lidských práv a genderové rovnosti.

Strašení genderem zakrývá lhostejnost a předsudky

Úmluva o prevenci a potírání násilí poskytuje rámec pro komplexní přístup k problematice násilí vůči ženám a domácímu násilí, který zahrnuje prevenci, podporu obětem a trestání pachatelů. Za Českou republiku podpořilo ratifikaci úmluvy osm poslanců a poslankyň Evropského parlamentu, zatímco zbývajících třináct se buď nevyjádřilo, nebo bylo proti. Ilustruje to postoje českých politiků a političek.

Zatímco v řadě evropských zemí platí úmluva víc než deset let a lidé v těchto zemích těží z jejího přijetí, Česká republika sedm let přešlapuje na místě. Řadíme se po bok dalších šesti zemí Evropské unie, mezi něž patří třeba Bulharsko, Maďarsko nebo Slovensko, které s jejím přijetím otálí.

Poté, co Evropská unie Istanbulskou úmluvu v květnu ratifikovala, rozhodla se v červnu česká vláda, že konečně bude o jejím přijetí hlasovat parlament. Není však vůbec jisté, že to bude znamenat ratifikaci potřební lidskoprávní úmluvy. V Senátu se pouze jeden ze čtyř výborů vyjádřil pro přijetí. Proti přijetí byl například i ústavně právní výbor, kde zaznívala obava ze zavedení slova „gender“ do českého právního řádu.

Podobný argument uvedl také ministr spravedlnosti Pavel Blažek v rozhovoru na Aktuálně.cz s tím, že pojem gender je ideologický termín. Přitom pojmy gender a genderově podmíněné násilí byly použity už v roce 1993 v deklaraci OSN o odstranění násilí páchaného na ženách a pracuje s nimi i Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, k níž se Česká republika zavázala.

Odpůrci Istanbulské úmluvy neudělali pro oběti násilí nic

Přesto jde o často používaný argument, který vychází z dezinformací o údajné skryté hrozbě genderové ideologie. Do veřejné debaty toto strašidlo vnesly ultrakonzervativní aktéři a organizace. Mohli navázat na kázání Petra Piťhy v roce 2018 v katedrále sv. Víta, ve kterém strašil Istanbulskou úmluvu. Díky předpokladu, že jde o hrozbu skrytou, je nesnadné proti těmto dezinformacím věcně argumentovat.

Od mainstreamových politiků a političek většinou slyšíme odpor proti přijetí úmluvy — obvykle přímo nestraší, ale vyjadřují lhostejnost či neznalost problematiky. Často také zaznívá, že už máme vlastní zákony na ochranu před násilím.

Advokát a odborný asistent na Evangelické teologické fakultě UK Daniel Bartoň u kulatého stolu v Poslanecké sněmovně přitom upozornil, že odpůrci úmluvy nejsou aktivní ve zlepšení nynější situace obětí násilí. „V poslední době se veřejná diskuze soustředí na ideologické otázky, kritici ji odmítají jako nepotřebnou. Uvádějí, že změny dokážeme přijmout i bez úmluvy. Není tomu tak, za posledních pět let těchto diskusí jsem nezaznamenal posun v prevenci a řešení následků násilí, o který by se zasadili odpůrci ratifikace Istanbulské úmluvy,“ řekl ve svém vystoupení Bartoň.

Schválení Úmluvy by podle něj bylo projevem politické vůle posunout se vpřed a pomohlo by urychlit proces přijímání potřebných opatření v oblasti prevence násilí a ochrany obětí.

Pozitivní výsledky v zahraničí jsou jasným argumentem k přijetí

Dezinformace šířené kolem Úmluvy proti násilí jsou určitě jedním z důvodů, proč stále čekáme na její ratifikaci. A možná způsobí, že se jí ani nedočkáme. Přitom vidíme, že země, které ji přijaly, vykazují pozitivní výsledky, jako je přijetí opatření k prevenci násilí (Albánie, Srbsko), posílení kapacit azylových domů (Španělsko, Francie) či lepší finanční podpora v oblasti domácího násilí (Španělsko, Rakousko). Pozitivní dopad těchto kroků lze ilustrovat například zvýšením počtu nahlášených případů v Srbsku, kde roste důvěra obětí v institucionální systém.

Dezinformace by neobstály samy o sobě, předpokladem jejich úspěchu jsou v naší společnosti stále přítomné stereotypy a mýty o sexualizovaném a domácím násilí. Kromě policejního prezidenta, který prohlásil, že mnoho případů znásilnění je smyšlených, předseda Nejvyššího soudu sdílel na semináři Základy profesní etiky soudců vtipy zlehčující sexualizované násilí a reprodukující mýty o něm. Tyto dva příklady ilustrují stav naší společnosti, která nevnímá násilí na ženách a domácí násilí jako intenzivní problém.

Stejně tak přijetí Úmluvy proti násilí není prioritou politiků a političek. Poukazování na vinu dezinformátorů a organizací, které brání před údajnou genderovou ideologií, stejně tak odpor některých církví — nebo přesněji církevních představitelů — může nakonec sloužit jako efektivní výmluva, proč úmluva nebyla přijata a proč za to politická reprezentace nenese odpovědnost. Věřím, že většina zástupců a zástupkyň v obou komorách parlamentu těmto dezinformacím nevěří, přitom však nevnímají téma násilí na ženách a domácího násilí jako prioritu.

Přijetí Úmluvy by znamenalo jistotu, že téma násilí ve společnosti a jeho řešení bude dlouhodobým závazkem pro českou politickou reprezentaci bez ohledu na právě vládnoucí koalici. Je tu ale i symbolická rovina, kdy společnost dá najevo, že chce násilí řešit a situace obětí jí není lhostejná.