„Samozřejmě respektuji, že si o věci jiní myslí něco jiného než já, ale nedá mi spát, že si takové lidi volíme.“

Milá paní Zemančíková, ta doba, kdy bude možné volit jen lidi, co si myslí to samé co vy, snad už není daleko. Nevím, jestli se tomu pořád ještě bude říkat demokracie, ale možná se tomu bude třeba říkat vylepšená demokracie.

Dokud si tedy, paní Zemančíková, můžete zatím volit lidi, co si o věci myslí to samé co vy, zatímco já si zase mohu volit lidi, co si o věci myslí něco jiného než vy, tak máme pořád tu demokracii, ve které „volby jsou díra v plotě, kudy vniká škodná“. Až bude ale brzy možné volit jen ty lidi, co si o věci myslí to samé co vy, tak budeme samozřejmě mít již tu vylepšenou demokracii.

Pane Nusharte, právě jsem pod článkem Jiřího Pehe napsal komentář, ve kterém jsem dovozoval, že základní vadou současného pojetí demokracie je to, že naprosto rezignovala na jakékoli hodnotové ukazatele, a místo toho jakožto ústřední princip postavila pouhé mechanické sčítání hlasů.

A proto pak skutečně nezbývá nic jiného nežli pouze bezmocně potřásat hlavou nad tím, jak někteří lidé volí, a jaké vyznávají - a prosazují - názory. Ať jsou tyto názory jakkoli antihumánní.

Možná by tedy, pane Poláčku, voliči měli být před vstupem do volební místnosti důkladně přezkoušeni z hodnotových ukazatelů a kdo by u zkoušky neprošel, ten by pak do volební místnosti taky neprošel. Toto opatření by mělo být ještě doplněno tzv. manifestační volbou, a to nikoli z povinnosti, nýbrž samozřejmě z pouhého správného přesvědčení každého voliče, který by po důkladné prověrce byl k volbám připuštěn.

Je to zajímavé. Jsme svědky dalšího zajímavého obratu: dávat otevřeně najevo pohrdáním k voličům kohokoliv zde bylo považováno za nemístné elitářství a příležitost k moralizování "do vlastních řad", že voliči "kohokoliv" mají pro svou volbu dobré důvody, které jsme "my moudřejší" povinní chápat - přičemž jim ale nesmíme nijak dávat najevo, že bychom byli moudřejší, protože oni jsou vlastně taky moudřejší, i když jinak.

No, jako mnoho jiných postojů i tento se ukázal čirou pózou a pokrytectvím.

Takže jsem rád, že již mohu otevřeně říci, že voliči Zemana, Babiše, Okamury, Trumpa, atd. pohrdám - aniž by mě někdo hned začal přihlouple moralizovat.

Taky máme zase jednou dobrou příležitost "hejtovat" katolickou církev.

To už tady dlouho nebylo. Tak jen do toho. Zdá se, že někteří mají už absťák.

Jinak doufám, že ten muž v tom výborném divadelním představení byl otylý, s buclatými tvářemi a masivním nosem, měl vestu s hodinkami na řetízku, cvikr a doutník.

Dost by mě zklamalo, kdyby ne.

V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR se praví, že „stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“

Souhlasíte s tím, pane Poláčku, nebo jste spíše proti tomu, aby ČR byla sekulárním státem?

Možná paní Zemančíkové špatně rozumím, ale myslím, že ji nejde o to, zda si zvolenci myslí nebo nemyslí totéž, co ona. Ale o jejich aroganci, omezenost a blbost.

Doufám, že bych se nestoudnosti Blažkova proslovu zděsil i tehdy, kdybych s ním byl věcně na stejné straně.

Já mám opačný problém. Proti Istambulské úmluvě v podstatě nic nemám, ale děsím se některých proslovů - tady i jinde.

Ale jistě. Arogantní blbci a populističtí rozdmýchávači kulturních válek se vyskytují na obou stranách a jsou stejně nesnesitelní.

Pane Nusharte, abych mohl odpovědně zodpovědět Vaši otázku, napřed byste musel jasně definovat, co jsou to ty "demokratické hodnoty", na které se odvolává (česká) ústava.

Taktéž by bylo zapotřebí naprosto přesně vyjasnit co vlastně obnáší onen "sekulární stát". Současný stav věcí se totiž jeví takový, že on je ve skutečnosti sekulární jenom tak nějak "napůl"; a to často ve špatném smyslu. Oficiálně sice existuje odluka státu od církve; ale zároveň znovu a znovu dochází k případům, kdy tento sekulární stát sám cítí že svým hodnotovým neutralismem není schopen pokrýt ideové potřeby svých občanů, a tak se znovu a znovu uchyluje o "výpomoc" k církvi. A přitom často nechává přijít ke slovu její reakcionářské složky, jejichž vliv na život společnosti by právě touto - formální - odlukou měl být neutralizován, nebo přinejmenším minimalizován.

Česká republika je sekulární stát. To jest, všechny instituce státu jsou světské a nejsou podmíněny náboženskými přikázáními -- můžete si např. vzít ženu bez ohledu na její a vaší víru. A můžete se s ní rozvést, bez ohledu na to,že to některá v zem obvyklá náboženství odmítají.

A právě proto, že žádné vyznání nereferuje, dochází k demokratickým střetům o to, zda a jak definovat manželství, světit neděli nebo zákonně upravovat možnost interrupce. Bylo by nešťastné, pokud by neměl být slyšet hlas věřících menšin a tradicionalistů prosazujících své přesvědčení. A rozhodně to není vina církve, pokud lidé jako Blažek a lidovecké reakcionářské křídlo prosazují populistické represivní odpovědi.

Mimochodem, ten volný přístup k politické diskusi, ve které se má vytvářet společná vůle určující politické jednání -- to je conditio sine qua non každé demokracie.

Ano, jde mi o ty nevěcné, nelogické, sebepředvádivé a mnohdy prostě hloupé řeči. Hlasovat má samozřejmě každý právo podle svého přesvědčení nebo názoru. Mrzí mě to mlácení prázdné slámy i proto, že že si je platíme. Jsem z té přehlídky narcismu opravdu otrávená.

V tom případě je asi nejlepší, když takový senátor prostě řekne: "Hlasoval jsem proti ratifikaci Istambulské smlouvy, protože s ní nesouhlasím". Konec, tečka.

No, rád bych viděl novináře, který by to tak nechal, a který by nedotíral a nepáčil z politika silou mocí další a další vyjádření - aby ho pak pak promptně mohl dát to titulku.

Pane Profante, v daném ohledu hovořím do jisté míry na základě zkušeností z Německa, jmenovitě z Bavorska. Ano, i zde je stát oficiálně sekulární; ale ve skutečnosti si klerikální Bavorsko vydupalo právo, že v každé soudní síni bude na stěně naprosto viditelně viset křesťanský kříž. Jen si to představme: především právě při soudním jednání by jeho účastník musel mít nárok na to spolehnout se na to že jeho věc bude rozsouzena naprosto objektivně a nezávisle - a přitom pak už na první pohled musí mít pocit, že nevstupuje do soudní síně, nýbrž do kostela. Kde je tedy preferován jeden zcela specifický světonázor, jedna zcela konkrétní religiózní doktrína.

A docela nedávno bavorský ministerský předseda nařídil (a i nejvyšší soudní instance mu to posvětily), že nyní v každé bavorské úřední místnosti hned nad vchodem visí taktéž křesťanský kříž. Takže opět ten samý případ: dejme tomu že si na daný úřad něco přijde vyřídit německý občan muslimského vyznání - a hned při vstupu do něj je mu dáno na vědomí, že on je se svým vyznáním nějakým způsobem méněcenný, neboť křesťanství zde i na úřadech zůstává náboženstvím privilegovaným.

A toto faktické privilegování křesťanství se netýká pouze klerikálního Bavorska; před léty se velmi podobná kauza vynořila i v Itálii. A toto privilegování křesťanství posvětil dokonce i Evropský soud pro lidská práva! Který tak právní princip neutrality zcela zjevně vzdal před nátlakem náboženské lobby.

--------------------------

Co se pak poměrů v České republice týče, tady sice stav věcí není až natolik křiklavý; ale stejně znovu a znovu dochází k tomu, že při státních aktech jsou přítomni i delegáti křesťanské církve - a to nikoli jako zástupci jakéhosi soukromého zájmového spolku, nýbrž jako reprezentanti fakticky víceméně polooficiální instituce.

Nepsal jsem o Bavorsku, ale o České republice. Nicméně pokud si vzpomínám, i v Bavorsku platí stále odmítání kříže na stěně školních tříd a co se veřejných budov týče, tak tehdy vyhrožoval mnichovský arcibiskup premiérovi exkomunikací, pokud na tom bude trvat.

Jinými slovy, chápal tehdy kardinál Marx ty populistické hrátky pana premiéra jako hrubé znevažování náboženství.

Obecně ovšem platí, že sekulární stát neznamená sekulární společnost.

K paní Zemančíkové: ano, právě to je klíčový problém současného pojetí (liberalistické) demokracie: my nad chováním mnohých lidí, a především mnohých politiků můžeme pouze prožívat pocit hnusu; ale není zde k dispozici nic, naprosto žádná objektivně platná hodnota či institut, na jejichž základě bychom takovéto způsoby jednání či myšlení mohli demaskovat a veřejně deklarovat jako nepřijatelné a scestné.

V této současné demokracii nejsou k dispozici, nejsou živě přítomné dokonce ani natolik základní principy řeckého pojetí etiky jako byly postulát rozmyslnosti (sófrosyné) nebo moudrosti (fronesis, sofia).

(Onen pojem "sófrosyné" se velmi obtížně adekvátně překládá do češtiny, většinou se tak děje prostřednictvím slova "zdrženlivost" - což není nijak chybné, nicméně postihuje jenom jeden aspekt tohoto mravního postoje. Podle mého osobního názoru by zde můj použitý termín "rozmyslnost" byl případnější; už proto že jak Sokrates tak i Platón tento postoj spojují ne pouze s nepodléháním vzbouřeným emocím, nýbrž i se schopností rozumného, tedy rozmyslného chování v dané - emočně vypjaté - situaci.) Podle Sokrata je právě tato "sófrosyné" nejdůležitější charakteristickou (osobně a mravně vyzrálého) občana a člověka.

Uměl bych si představit i docela dlouhou řeč, ve které by onen senátor nebo senátorka vysvětlil důvody, proč nesouhlasí s Istanbulskou úmluvou. Počínaje možná nikoli vždy odůvodněným zaváděním nové terminologie přes možná rizika z hlediska ochrany advokátního tajemství -- ani jedno nemá podle mého názoru takovou váhu, aby to odůvodnilo odmítnutí, ale jsou to odůvodněné námitky.

Nejspíše by o tom novináři příliš nepsali, protože jde o nudně věcné záležitosti, ale ono jde občas

v politice udělat něco správně i bez bonusu prvních stran v Blesku. Jen to dá víc práce než vymýšlet konspirační teorie jako ten sv..k, pardon ministr Blažek

„My nad chováním zastupitelů, kteří s ratifikací nesouhlasí, můžeme prožívat pouze pocit hnusu.“

„Sokrates i Platón ovšem ten mravní postoj spojují ne pouze s nepodléháním vzbouřeným emocím, nýbrž i se schopností rozumného chování.“

„V liberalistické demokracii bohužel není k dispozici žádná objektivně platná hodnota, na jejímž základě bychom způsoby myšlení odpůrců ratifikace mohli demaskovat a veřejně deklarovat jako nepřijatelné a scestné.“

Nejsou tedy k dispozici základní principy řeckého pojetí etiky.

„Uměl bych si představit i docela dlouhou řeč, ve které by byly vysvětleny důvody nesouhlasu s Istanbulskou úmluvou.“

O Istanbulské úmluvě jsme zde, pane Profante, vedli i docela dlouhé řeči a ty důvody nesouhlasu (včetně třeba zavádění nové terminologie, nebo rizika porušení advokátního či zpovědního tajemství) zde také byly vysvětleny mnohokrát. Pokaždé ovšem takovéto (nyní opět požadované) vysvětlení bylo ze strany zastánců ratifikace IÚ odbyto prostě cejchováním a nálepkováním odpůrců ratifikace. Informace, že podle paní Zemančíkové mám nakonec opravdu právo volit si i „blbce se sklony k násilí na ženách“ (jinak řečeno zastupitele, kteří s ratifikací IÚ nesouhlasí), je tedy pro mě docela překvapením (paní Zemančíkové by už tedy snad stačilo, kdyby tito zastupitelé s nesprávnými názory alespoň nebyli vůbec placeni).

Když tedy naši zastupitelé budou placeni nebo neplaceni podle toho, jestli mají správné nebo nesprávné názory, bude to demokracie vylepšená opravdu jen velmi mírně, protože ve skutečné lidové demokracii má zastupitel s nesprávnými názory po ranním nástupu na apelplacu jít třeba rubat uran, aby i jako blbec byl společnosti nějak prospěšný.

Oni blbci podporující násilí na ženách vesměs nejsou tak sofistikovani, aby četli Istanbulskou úmluvu. A není jich zase tolik.

Jde o darebáky, kteří vytloukají politický kapitál z toho, že idiotům (tedy lidem někdy mdlé, často však vysoké inteligence, kteří se buď přetíženi starostí o svoji obživu nebo pro přehršlí často úctyhodných soukromých zájmů nemají chuť a čas starat o věci veřejné) vykládají o nebezpečnosti Instanbulské úmluvy, bagatelizují utrpení obětí (jako ten ... ministr Blažek) . Ale ty není třeba nálepkovat, ti se hrdě cejchují sami.

Argumenty pro přijetí Instanbulské úmluvy je docela jednoduché.

a) Úmluva umožní globálně o něco lépe chránit práva obětí domácího násilí -- a umožní tím efektivněji, čím méně bude zemí s poměrně vysokou úrovní právní i kulturní ochrany takových potenciálních obětí, které tuto mezinárodní Úmluvu nepřijmou.

b) V situaci volného pohybu osob v rámci EU -- a prakticky úplné otevřenosti ČR pro příchozí z ostatních rozvinutých států -- je potřebná účinná vzájemná spolupráce vzhledem k potlačování a stíhání podobných činů.

V zásadě největší chyba obhájců Úmluvy spočívá v tom, že od ní očekávají vzhledem k situaci v ČR příliš (nebo to očekávání alespoň veřejně předvádějí). A největší problém při diskusi s odpůrci Úmluvy spočívá v tom, že tito nenabídli zatím žádné věcné argumenty, které by bylo brát v diskusi vážně a vyvracet je. Jen lži, obavy a nechuť k nezvyklé, i když přesné terminologii.

„Demokrat“ Profant argumentuje

asi tak, jako kdyby Gottwald vyčítal svým politickým odpůrcům, že nejsou tak sofistikovaní, aby četli Komunistický manifest, neboť jde o darebáky, kteří vytloukají politický kapitál z toho, že idiotům (tedy lidem někdy mdlé, často však vysoké inteligence, kteří se buď přetíženi starostí o svoji obživu nebo pro přehršlí často úctyhodných soukromých zájmů nemají chuť a čas starat o věci veřejné) vykládají o nebezpečnosti politických procesů a bagatelizují utrpení dělníků.

Takže pak ty odpůrce třídního boje (komunistických myšlenek), jako byl třeba Karel Čapek, není třeba nálepkovat, oni se ti blbci hrdě cejchují sami.

Argumenty pro přijetí Komunistického manifestu jsou přitom docela jednoduché.

a) Komunistický manifest umožní globálně o něco lépe chránit práva dělníků -- a umožní tím efektivněji, čím méně bude zemí s poměrně vysokou úrovní právní i kulturní ochrany takových potenciálních obětí, které tento Komunistický manifest nepřijmou.

b) V situaci volného pohybu osob -- a prakticky úplné otevřenosti ČR pro příchozí z ostatních rozvinutých států -- je potřebná účinná vzájemná spolupráce vzhledem k potlačování a stíhání podobných činů.

Největší problém při diskusi s odpůrci Komunistického manifestu spočívá v tom, že tito nenabídli zatím žádné věcné argumenty, které by bylo brát v diskusi vážně a vyvracet je. Jen lži, obavy a nechuť k nezvyklé, i když přesné terminologii.

Nabídni mi místo argumentace ad absurdum jediný rozumný rozumný argument proti přijetí Istanbulské úmluvy. Vím, že od tebe chci hodně, ale zkus to.

Především mi netykej, Profante.

(Na tyhle soudružský manýry si asi nikdy nezvyknu.)

Předpokladem rozumného dialogu je slušné jednání, což například znamená zdržet se nálepkování oponenta, nevyžádaného tykání a podsouvání nekalých úmyslů (ve smyslu „kdo je proti přijetí komunismu, ten chce utlačovat dělníky“, nebo „kdo je proti přijetí Istanbulské úmluvy, je blbec a darebák a podporuje násilí na ženách“).

hraná uraženost -- ani já, ani vy jsme v těchto v diskusích nepoužili tykání poprvé --, kecy o nálepkování, jen ten rozumný argument jste neuvedl. Že by se vám tak těžko hledal?

Ano, nepoužil jste tykání poprvé, ale já jsem vám tykání nenabízel. Opakovaně používáte tykání k verbálním útokům na oponenty, zatímco pro slušně vychovaného člověka je to ve zdejším kulturním okruhu známka vzájemného sblížení. Opakovaně jste jednostranně přecházel k tykání v situacích, kdy jste místo věcné reakce na předložené argumenty dal přednost verbálnímu útoku, vulgaritám a pomlouvání oponenta, že odmítáním předložené Úmluvy údajně souhlasí s násilím na ženách. Rozumná diskuse s vámi prostě nebyla vůbec možná, podobně jako s člověkem, který by v diskusi o Komunistickém manifestu zarputile tvrdil, že odmítání Komunistického manifestu je projevem souhlasu s násilím na dělnících.

Takže to považuji za potvrzení, že rozumný argument proti Istanbulské úmluvě prostě nemáte. Dík.

P.s. Opravdu bych se nedopouštěl tak troufalé činnosti jako dehonestovat vás. Působil bych amatérsky vedle toho, co zvládáte mistrovsky sám.

Další diskuse s vámi může mít nějaký smysl teprve až se vzdáte myšlenkového stereotypu, že odmítání Úmluvy je projevem souhlasu s násilím na ženách.

Takovýto myšlenkový stereotyp zjevně zcela vylučuje pochopení jakýchkoliv argumentů proti přijetí Istanbulské úmluvy, jejichž další předkládání tak prostě postrádá rozumný smysl – to byste snad mohl být schopen pochopit.

Prostě a jednoduše – když jedna strana (například v diskusi o Komunistickém manifestu) bude trvat na výkladu, že odmítání Komunistického manifestu je projevem souhlasu s útiskem dělníků, nemá žádná další diskuse o Komunistickém manifestu vůbec smysl.

(Nemůžete to tedy idiotsky „považovat za potvrzení, že rozumný argument proti Komunistickému manifestu váš oponent nemá“, pokud tedy sám sebe nechcete dehonestovat.)

Nestereotypizuji odpůrce Istanbulské smlouvy, jak se může přesvědčit každý, kdo umí číst o pár příspěvků výše v mé reakci na pana Kolaříka. Prostě si jen vymýšlíte a bezostyšně lžete, protože neumíte odpovědět na prostou otázku. Protože ctím kodex, tak vás s podobnými manýram pošlu pouze do háje a nikoliv tam, kam patříte.

Rozumných argumentů už jsem vám v minulosti předložil nespočet. Vždycky se však nakonec ukázalo, že „blbci podporující násilí na ženách vesměs nejsou tak sofistikovaní a není jich zase tolik. A navíc jde o darebáky, kteří vytloukají politický kapitál z toho, že idiotům vykládají o nebezpečnosti Instanbulské úmluvy a bagatelizují utrpení obětí. Takové lidi pochopitelně není potřeba nálepkovat, ti se hrdě cejchují sami.“

------------------------------

Takže teď předkládejte rozumné argumenty zase vy. A neztrácejte odvahu, „uměl bych si totiž představit i docela dlouhou řeč, ve které byste vysvětlil důvody, proč je dobré přijmout Istanbulskou úmluvu. Ani jeden z těch zajisté velmi rozumných argumentů pro přijetí Istanbulské úmluvy ovšem podle mého názoru samozřejmě nemá takovou váhu, aby to odůvodnilo její přijetí. Jsou to ale bezpochyby zcela odůvodněné námitky. (Nejspíše by o tom novináři příliš nepsali, protože jde o nudně věcné záležitosti, ale ono jde občas v politice udělat něco správně i bez bonusu prvních stran v Blesku, jen to dá trochu víc práce.)

V zásadě největší chyba odpůrců Úmluvy spočívá v tom, že od jejího nepřijetí očekávají vzhledem k situaci v ČR příliš (nebo to očekávání alespoň veřejně předvádějí). A největší problém při diskusi s obhájci Úmluvy spočívá v tom, že tito nenabídli zatím žádné věcné argumenty, které by bylo možné brát v diskusi vážně a vyvracet je. Jen lži, obavy a nechuť k zavedené, i když přesné terminologii.“

„Jak tedy teď sám vidíte, každý, kdo umí číst, se o pár řádků výše může přesvědčit, že obhájce Istanbulské úmluvy vůbec nijak nestereotypizuji. Prostě si, Profante, jen vymýšlíte a bezostyšně lžete.“

„Milý Profante, nabídni mi tedy místo argumentace ad absurdum jediný rozumný rozumný argument pro přijetí Istanbulské úmluvy. Vím, že od tebe chci hodně, ale zkus to, hrdino. A nehraj uraženého, nepoužili jsme v těchto v diskusích tykání poprvé.“

to není zase tak těžké. Ten nejdůležitější jsem uvedl výše v diskusi, ale pro Tebe rád ho zopakuji:

a) Istanbulská úmluva je mezinárodní úmluva. Umožňuje, byť jen slabě, zvýšit tlak na ty země, kde je násilí motivované zařazením oběti podle klíče muž/žena tolerováno zákony a institucemi. Toto slabé působení podlamuje každá země bohatého Severu, která úmluvu odmítá.

b) Instanbulská úmluva sice nemění nijak zásadně úroveň prevence domácího násilí, ochrany obětí a stíhání násilníků v zemích jako je Česká republika, ale v řadě detailů ano, zvláště co se týče té prevence.

c) Instanbulská úmluva si vynucuje určitou změnu v přístupu institucí státu k problematice domácího násilí. Vytváří rámec, ve kterém se oběti násilí nesmí (tedy fakticky sice mohou, ale mnohem hůře) chápat v širším kontextu domácnosti.

Ten poslední argument je subtilní, ale bohužel tu máme čerstvý příklad,v tom musím dát za pravdu ministrovi Blažkovi. Jde o to rozhodnutí soudu v Brně, který sice připustil, že násilník vydíral a sexuálně opakovaně zneužíval nezletilou nevlastní dceru, ale ohledem na blaho celé rodiny násilníka propustil na svobodu. Protože psychické problémy té nezletilé -- Bůh ví, jestli si za to nemohla sama -- váží míň, než to, že by ten násilník mohl event. začít přispívat na chod domácnosti nebo se starat o dobrou výchovu dalších nezletilých v dané domácnosti.

Takže, Profante, podle tebe by ratifikace Istanbulské úmluvy v ČR v ČR úroveň prevence násilí na ženách nijak zásadně nezměnila, ale v řadě detailů – zvláště pak, co se týče té prevence – by tu úroveň změnila?

(Chápu, že „...na problému nezáleží. Jde nám vždy jen o revoluci.“)

Zato by ale ratifikace v ČR, jak říkáš, umožnila (byť jen slabě) zvýšit tlak na dodržování práv žen například v Súdánu. Toto slabé působení na Súdán podlamuje každá země bohatého Severu, která úmluvu odmítá.

I kdyby ta ratifikace přinesla jen to, že pár desítek žen najdou útočiště v rozšířených kapacitách azylových domů, že se k nim policisti budou chovat slušně a že najdou pomoc u některého psychologa, bylo by to fajn.

Já jsem ale zlá, takže mě by taky potěšilo, jak by ratifikace rozezlila jedince, kteří vedou řeči o tom, že IÚ k nám vnáší genderovou ideologii a bůhvíjaké další zlo a že smyslem je též financování bůhvíjakých neziskovek. Já si při takové příležitosti vždycky vzpomenu na zlého skřeta z jedné pohádky Boženy Němcové, který neunesl prohru. Jednu nohu zanořil do země, za druhou se chytil a roztrhnul se vztekle na dvě půlky.

Trochu mě (pořád ještě) udivuje, že snad nejostřejší diskusi dokáže vyvolat nějaká (v tomhle se názory neliší) nikoli kdovíjak důsažná úmluva. Problém spatřuji v zaujímání nadměrně ideologizovaných pozic.

Mám-li se, nakonec, k problematice také vyjádřit, uvedu, že se přikláním k ratifikaci IÚ. Řečeno na rovinu, jedním z důvodů je odpověď na otázku, mezi státy s jakým postojem se chceme zařadit. Nemyslím si, že nás oslovuje, či měla by oslovovat politika takového Turecka, které přistoupení k úmluvě revokovalo. Druhý důvod, proč preferuji spíše "ano", je narůstající reálná citlivost společnosti v mnohých oblastech. Zrovna onehdy jsem mluvil s kamarádem o tom, jak fungovaly návštěvy v nemocnicích před listopadem 1989. To není jen argument proti starému autoritářskému režimu. Vývoj podobným směrem jako u nás probíhal rovněž na Západě. Spíš mám za škodu, že uvedená zvýšená vnímavost má někdy charakter náhražky za trvající (i rostoucí) tvrdost v jiných oblastech (včetně zaměstnanecké, nerespektování názoru většiny na konkrétní úpravy všeho druhu apod.)

Argumenty pro ratifikaci IÚ podle mne problematizují některé její formulace, či deklarace záměrů. Není právě vrcholem diplomatického umění, jež jindy dokáže, co komu nejvíc vadí, obrousit. Možná iniciátorům šlo příliš o prototypální text, snad při jeho projednávání chyběla větší politická upřímnost, či představivost.

Článek paní Zemančíkové, pod nímž se vede tato diskuse, je (jako obvykle) velmi pěkný. Přece bych však v duchu svého nikoli černo-bílého pohledu, zmínil její příklad chlapců, kteří neradi hrají fotbal. Abychom zase "neslyšeli trávu růst". Ono je v životě leckdy třeba odpor překonávat. Jednou, žel, může přijít opět doba, že (ti) chlapci budou muset počítat s účastí v tvrdších střetnutích než s míčem na hřišti. Přizpůsobovat se musíme stále více. Proč tedy jen v něčem? Snaha nevratně archaizovat termín "kolektiv" nemám za nejlepší nápad.

Je mi divné, pane Horáku, že se tomu v kontextu současné doby divíte.

V neděli 4. února jsme při jednom fotbalovém zápase v Německu mohli v hledišti vidět transparent s nápisem „Existuje jen jeden směšný Německý fotbalový svaz – a dvě pohlaví“. Kontrolní komise Německého fotbalového svazu zahájila vyšetřování a zjistila, že důvodem rozvinutí transparentu bylo rozhodnutí Německého fotbalového svazu ze 30. ledna o udělení pokuty Bayeru Leverkusen za podobný transparent jeho fanoušků z listopadu loňského roku. Psalo se na něm o takové jednoduché a prosté trivialitě, že totiž „existují různé druhy hudby a dvě pohlaví.“ Pokuta 18000 eur.

Problém (stejně jako vy) spatřuji v zaujímání nadměrně ideologizovaných pozic. Jestli s tím ale Istanbulská úmluva nemá nic společného, jsem všemi deseti pro její ratifikaci.

Pane Nusharte, možná spíš než o podiv jde u mě o zklamání z nevstřícnosti. Mám rád klidné, podnětné a argumentované diskuse, ne-li rozpravy. Můžeme-li takto probírat válečné tragédie, či témata jinak civilizačně docela osudová, měli bychom totéž dokázat rovněž při hodnocení oblasti regulace, příp. stimulace mezilidských vztahů i pojmoslovného či kategorizačního newspeaku. Zvláště při vědomí, že formulace našeho světonázoru o ničem nerozhoduje. Jaká očekávání pak můžeme mít od politiky?

A od fotbalového světa, který se jako skoro všechno, jako reklama, "podle peněz" chová a z ošklivého politického světa se vyděluje. (O letošních Olympijských hrách zatím radši pomlčím.)

Vím, ono to bolí, ale zkuste alespoň chvíli používat mozek.

Jestliže je už v názvu Istanbulské úmluvy řeč o násilí o ženách, pak je dost zjevné, že se pohybujeme v rámci binárního pojetí pohlaví (muž, žena). Problém nebinárních identit úmluva nijak neotvírá ani neřeší.

„Blbci vesměs nejsou tak sofistikovani, aby četli Istanbulskou úmluvu.“

Takže si tykáme nebo vykáme? Když tě to bolí, tak ho prostě nepoužívej a jenom si to přečti. („Vím, že od tebe chci hodně, ale zkus to.“)

Důvodová zpráva čl. 53

... Určité skupiny osob se mohou setkat také s diskriminací na základě své genderové identity, což zjednodušeně řečeno znamená, že pohlaví, se kterým se identifikují, neodpovídá pohlaví, které jim bylo přiděleno při narození. Patří sem kategorie osob, jako jsou transgenderové nebo transsexuální osoby, crossdresserové, transvestité a další skupiny osob, které neodpovídají tomu, co společnost stanovila jako příslušnost ke kategoriím "muž" nebo "žena".

Důvodová zpráva není text Úmluvy A mimoto, samozřejmě, že se takové osoby setkávají ledaskde s diskriminací. A také s násilím, včetně vražd. Existují a mají stejné právo na to, aby je zákony chránily před genderově motivovaným násilím. Už to trans a cross ukazuje, že jejich vymezení se opírá výchozí binaritu.

To je prostě zase ta zatracená funkční gramotnost. Možná ti ušlo, že předmětem sporu není, jestli se ty osoby setkávají s diskriminací [mimochodem, diskriminace je všudypřítomná, že ano], předmětem sporu je tvoje tvrzení, že „problém nebinárních identit úmluva nijak neotvírá ani neřeší“.

(Když ti to udělá radost, jsem tedy ochoten akceptovat tu kompromisní formulaci, že „Úmluva problém nebinárních identit nijak neotvírá ani neřeší, jelikož problém této další skupiny osob, které neodpovídají tomu, co společnost stanovila jako příslušnost ke kategoriím "muž" nebo "žena", otvírá a řeší až Důvodová zpráva jakožto nedílná součást Úmluvy“.)

a) Příjímá se text Úmluvy, nikoliv důvodová zpráva.

b) Ani ta důvodová zpráva neotvírá problém nebinárních pohlaví. Jen důsledně respektuje meritum Úmluvy, tedy zabránění domácímu násilí, zvláště tomu, jež je genderově motivované.

Jinými slovy, domácí a genderově motivovanému násilí se zapovídá, ať již tu motivaci představuje přesvědčení muže, že je odpovědný za svou ženu a musí ji vést ke kázni, v nejhorším i bitím stejně jako přesvědčení rodičů, že musí z devítiletého kluka vychovat muže a proto ho učí disciplíně a schopnosti vydržet nějakou tu ránu a nepohodu

či přesvědčení, že se ten či onen člověk v oblasti sexuálních vztahů a prezentace svého genderu projevuje způsobem, který je proti Přírodě anebo se nelíbí milému Panu Bohu.

Nediskriminace znamená, že příslušnou právní normu nezajímá ani případná opravdovost přesvědčení, které násilí vyvolalo, ani to, co násilník definoval na oběti jako odůvodnění agrese (podobně mohu být přesvědčen, že lidské rasy neexistují, ale přesto považuji za nutné trestat rasisticky motivované násilí).

Kdyby „antirasistickou“ právní normu nezajímalo, jestli pachatelovy pohnutky k násilí byly rasistické nebo nikoliv, byl by to zcela jistě projev funkčně gramotného přístupu.

Když tu „právní normu nezajímá případná opravdovost přesvědčení“, můžeme klidně pachatelovi nájemné vraždy, který účelově předstírá vraždu rasistickou, podle takovéto „právní“ normy i „správně“ přišít vraždu rasistickou a už se „zbytečně“ nemusíme zajímat o to, kdo a z jakých důvodů si tu nájemnou vraždu objednal.

Jenže tu právní normu podle Profanta nezajímá ani to, co sám násilník definoval jako motiv svého jednání, takže tady už jsme opravdu hodně v úzkých. „Rasistický“ motiv činu se v takovém Profantově „funkčně gramotném“ přístupu k právu už tedy nedá poznat z ničeho jiného než z toho, že půjde o násilí proti příslušníkovi skupiny z nějakého arbitrárně stanoveného seznamu utlačovaných skupin.

Půjde-li tedy o násilí proti příslušníkovi skupiny, která neexistuje, protože se jí nesprávně říká rasa, bude nutné trestat rasisticky motivované násilí, protože motivy tohoto násilí „antirasistikou“ právní normu nezajímají.

To je v kostce „funkčně gramotný“ přístup k právu.

dejme tomu, že bych Ti zlomil prsty, abys nemohl psát na klávesnici. A zdůvodňoval bych si ten akt násilí takto:

a) Nushart je vůl.

b) Volové píšící příspěvky otravují veřejný prostor.

c) Volové jsou proto hodni nenávisti.

d) Slušní lidé se musí účinně bránit intoxikaci veřejného prostoru.

d) Jsem slušný člověk.

Některá z těchto tvrzení by byla sporná (například d)), některá zločinná (c)), některá jednostranná nebo nepravdivá. Snadno by se dala ukázat nedůvěryhodnost mého přesvědčení, že Nushart je vůl. Kdyby tomu tak bylo, proč bych se s ním snažil o něčem věcně diskutovat, když vola poddruhu dvojnohého (Bos Primigenius Bipodus) definuje právě nezpůsobilost k diskusi?

Přes veškerou neprůkaznost a domnělost přesvědčení, která by mě k násilí motivovala, by se jednalo o zločin z nenávisti -- poznalo by se to snadno, prostě bych se v této hypotetické situaci se svou domněnkou, že seš vůl, nijak netajil.