Ideály a možnosti politiky ČR v rámci izraelsko-palestinského konflitktu
Daniel VeselýSoustavný kritik izraelské politiky Daniel Veselý je znám především útočnými komentáři, do naší debaty o české zahraniční politice však přispěl analytickou esejí. Stať o vývoji česko-izraelských vztahů doplňuje doporučeními jejich žádoucích, a přitom realistických úprav.
Česká republika patří k zemím, jež mají — oficiálně řečeno — tradičně velké pochopení pro postavení státu Izrael a jeho zájmy. V praxi to znamená, že se ČR ve většině sporných otázek izraelsko-paletinského konfliktu staví na izraelskou stranu, a to jak rétoricky, tak i konkrétními politickými kroky.
Tato zásada je konstantou české zahraniční politiky po celou dobu od vzniku samostatného státu v lednu 1993 a i dnes málo nasvědčuje tomu, že by měla doznat výraznější úpravy.
Ani nedávno uniklá pracovní verze nové koncepce zahraniční politiky ČR vypracovaná dle zadání současného ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a jeho prvního náměstka Petra Druláka nereviduje tradiční z části neformální závazek, totiž udržovat s Izraelem jakési strategicko-civilizační partnerství. Jak uvedl Drulák v rozhovoru pro DR, jeho množnosti mají být jen „lépe identifikovány“ a „naplňovány“.
Nová koncepce dále počítá s řešením izraelsko-palestinského konfliktu spočívajícím ve vzniku samostatného palestinského státu a zároveň v zajištění bezpečnostních zájmů Izraele. Tyto kroky míní ČR provádět v těsnější spolupráci s Evropskou unií.
Petr Drulák ve zmíněném interview též prohlásil, že Izraelce česká diplomacie vnímá jako součást západní demokratické rodiny, a proto standart, který na ně hodlá v budoucnu aplikovat, bude tvrdší než u nedemokratických režimů. A uvedl také, že si „nedokáže představit“, že by ČR hlasovala v příslušných otázkách v rozporu se všemi ostatními členy EU, jak se stalo v listopadu 2012.
To vše je podle mě stále málo, a to i s přihlédnutím k možnostem, jež ČR v zahraniční politice realisticky vzato má. Ale o tom až za chvíli.
V rámci naznačené a v zásadě po celou dobu existence ČR stejné linie zahraniční politiky ve vztahu k Izraeli lze rozlišit několik různých etap, v nichž byla česká proizraelská pozice různým způsobem naplňována. Významnou roli zde přitom sehrály i jednotlivé osobnosti: prezidenti, ministři zahraničí, angažovaní politikové.
Než přikročíme k přiblížení oněch etap a vlivu příslušných osobností, jakož i eventuálních úprav politiky, ke kterým by ČR mohla a měla přistoupit, patří se ovšem ještě nakrátko zastavit u historických a mentálně-civilizačních kořenů oné česko-izraelské blízkosti.
Civilizační blízkost a falešné analogie
Obecně známy jsou dnes sympatie, jež měli k sionistickému kolonizačnímu projektu T. G. Masaryk, jeho syn Jan i řada prvorepublikových politiků. Ví se též, že českoslovenští stalinisté poskytli státu Izrael zásadní vojenskou pomoc na konci 40. let, tedy v době, kdy zápasil o holou existenci. Zajímavé je ale, v jaké míře a s jakou intenzitou se tyto sympatie a jejich zhmotnění objevily znovu po roce 1989, tedy po čtyřiceti letech, během nichž minulý režim pracoval na jejich systematické neutralizaci.
V předsudky poněkud zamlžené optice tu máme opět i u čelních politiků civilizační solidaritu s čímsi nám blízkým a povědomým proti něčemu a priori nepřátelskému. Často sklouzáváme k mylným vývodům — například přirovnáváme situaci „obležení“ Izraele k předválečným a válečným poměrům v Sudetech a poválečnému odsunu Němců. Rádi přehlížíme i násilí páchané našimi bližními na anticivilizačních Arabech, jimž přisuzujeme — opět mylně — vlčí náturu, téměř nadpřirozenou fyzickou sílu a v jejich povaze zarytý pud smést všechny Židy do moře.
Sympatie k sionistickému projektu u politiků i obyčejných lidí mohou též pramenit z jakéhosi tísnivého pocitu viny; jak otřesně bylo v křesťanské Evropě s Židy nakládáno po celá staletí: jejich ghettoizace, periodické pogromy, dokonce i křížová výprava. Netřeba rozsáhle připomínat běsy holocaustu, v němž kruté represe proti Židům vykulminovaly v nasládlém dýmu plynových komor.
A jistou úlohu může hrát i celkové odmítání „všeho“ z minulého režimu. Poté, co se ukázalo, že židovský stát nemíní vstoupit do Moskvou vykolíkovaného „tábora míru“, jak se ostatně dalo předpokládat, neboť projevy jeho prenatální fáze a posléze existence de facto kopírovaly ideologický mustr západních zemí, československá politika po čtyři dekády projevovala sympatie k jeho arabským sousedům a později k jím okupované domorodé populaci a jejich úsilí bojovat proti dalšímu kolonialistickému projektu na Blízkém východě. Během tohoto období místy probublával tlumený antisemitismus, občas maskovaný jako legitimní antisionismus; vynořoval se a zase mizel: vyvěral na povrch hlavně v 50. letech, později v menší intenzitě v 70. letech.
S nástupem polistopadové éry naopak došlo nejen k signifikantnímu zpřetrhání vazeb, které komunistické Československo navázalo a udržovalo s arabskými partnery, a od roku 1988, kdy uznalo existenci státu Palestina, i oficiálně s palestinskými představiteli, ale též k návratu k onomu „civilizačnímu spojenectví“ mezi Izraelem a novou ČSFR, resp. ČR.