Ideály a možnosti politiky ČR v rámci izraelsko-palestinského konflitktu

Soustavný kritik izraelské politiky Daniel Veselý je znám především útočnými komentáři, do naší debaty o české zahraniční politice však přispěl analytickou esejí. Stať o vývoji česko-izraelských vztahů doplňuje doporučeními jejich žádoucích, a přitom realistických úprav.

Daniel_ves

Daniel Veselý

30.11.2014 08:00

Aktualizováno: 24.12.2014 12:10

Související

Česká republika patří k zemím, jež mají – oficiálně řečeno – tradičně velké pochopení pro postavení státu Izrael a jeho zájmy. V praxi to znamená, že se ČR ve většině sporných otázek izraelsko-paletinského konfliktu staví na izraelskou stranu, a to jak rétoricky, tak i konkrétními politickými kroky.

Tato zásada je konstantou české zahraniční politiky po celou dobu od vzniku samostatného státu v lednu 1993 a i dnes málo nasvědčuje tomu, že by měla doznat výraznější úpravy.

Ani nedávno uniklá pracovní verze nové koncepce zahraniční politiky ČR vypracovaná dle zadání současného ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a jeho prvního náměstka Petra Druláka nereviduje tradiční z části neformální závazek, totiž udržovat s Izraelem jakési strategicko-civilizační partnerství. Jak uvedl Drulák v rozhovoru pro DR, jeho množnosti mají být jen „lépe identifikovány“ a „naplňovány“.

Nová koncepce dále počítá s řešením izraelsko-palestinského konfliktu spočívajícím ve vzniku samostatného palestinského státu a zároveň v zajištění bezpečnostních zájmů Izraele. Tyto kroky míní ČR provádět v těsnější spolupráci s Evropskou unií.

Petr Drulák ve zmíněném interview též prohlásil, že Izraelce česká diplomacie vnímá jako součást západní demokratické rodiny, a proto standart, který na ně hodlá v budoucnu aplikovat, bude tvrdší než u nedemokratických režimů. A uvedl také, že si „nedokáže představit“, že by ČR hlasovala v příslušných otázkách v rozporu se všemi ostatními členy EU, jak se stalo v listopadu 2012.

To vše je podle mě stále málo, a to i s přihlédnutím k možnostem, jež ČR v zahraniční politice realisticky vzato má. Ale o tom až za chvíli.

Český premiér Bohuslav Sobotka s izraelským protěškem Benjaminem Netanjahuem. Foto archiv MZV

V rámci naznačené a v zásadě po celou dobu existence ČR stejné linie zahraniční politiky ve vztahu k Izraeli lze rozlišit několik různých etap, v nichž byla česká proizraelská pozice různým způsobem naplňována. Významnou roli zde přitom sehrály i jednotlivé osobnosti: prezidenti, ministři zahraničí, angažovaní politikové.

Než přikročíme k přiblížení oněch etap a vlivu příslušných osobností, jakož i eventuálních úprav politiky, ke kterým by ČR mohla a měla přistoupit, patří se ovšem ještě nakrátko zastavit u historických a mentálně-civilizačních kořenů oné česko-izraelské blízkosti.

Civilizační blízkost a falešné analogie
Obecně známy jsou dnes sympatie, jež měli k sionistickému kolonizačnímu projektu T. G. Masaryk, jeho syn Jan i řada prvorepublikových politiků. Ví se též, že českoslovenští stalinisté poskytli státu Izrael zásadní vojenskou pomoc na konci 40. let, tedy v době, kdy zápasil o holou existenci. Zajímavé je ale, v jaké míře a s jakou intenzitou se tyto sympatie a jejich zhmotnění objevily znovu po roce 1989, tedy po čtyřiceti letech, během nichž minulý režim pracoval na jejich systematické neutralizaci.

V předsudky poněkud zamlžené optice tu máme opět i u čelních politiků civilizační solidaritu s čímsi nám blízkým a povědomým proti něčemu a priori nepřátelskému. Často sklouzáváme k mylným vývodům – například přirovnáváme situaci „obležení“ Izraele k předválečným a válečným poměrům v Sudetech a poválečnému odsunu Němců. Rádi přehlížíme i násilí páchané našimi bližními na anticivilizačních Arabech, jimž přisuzujeme – opět mylně – vlčí náturu, téměř nadpřirozenou fyzickou sílu a v jejich povaze zarytý pud smést všechny Židy do moře.

Sympatie k sionistickému projektu u politiků i obyčejných lidí mohou též pramenit z jakéhosi tísnivého pocitu viny; jak otřesně bylo v křesťanské Evropě s Židy nakládáno po celá staletí: jejich ghettoizace, periodické pogromy, dokonce i křížová výprava. Netřeba rozsáhle připomínat běsy holocaustu, v němž kruté represe proti Židům vykulminovaly v nasládlém dýmu plynových komor.

A jistou úlohu může hrát i celkové odmítání „všeho“ z minulého režimu. Poté, co se ukázalo, že židovský stát nemíní vstoupit do Moskvou vykolíkovaného „tábora míru“, jak se ostatně dalo předpokládat, neboť projevy jeho prenatální fáze a posléze existence de facto kopírovaly ideologický mustr západních zemí, československá politika po čtyři dekády projevovala sympatie k jeho arabským sousedům a později k jím okupované domorodé populaci a jejich úsilí bojovat proti dalšímu kolonialistickému projektu na Blízkém východě. Během tohoto období místy probublával tlumený antisemitismus, občas maskovaný jako legitimní antisionismus; vynořoval se a zase mizel: vyvěral na povrch hlavně v 50. letech, později v menší intenzitě v 70. letech.

S nástupem polistopadové éry naopak došlo nejen k signifikantnímu zpřetrhání vazeb, které komunistické Československo navázalo a udržovalo s arabskými partnery, a od roku 1988, kdy uznalo existenci státu Palestina, i oficiálně s palestinskými představiteli, ale též k návratu k onomu „civilizačnímu spojenectví“ mezi Izraelem a novou ČSFR, resp. ČR.

Etapy vztahů
V obecné rovině lze konstatovat, že jak pravicové, tak levicové vlády v ČSFR a ČR kopírovaly v otázce izraelsko-palestinského sporu blízkovýchodní přístupy typické pro Spojené státy, tedy straníci Izraeli a argumentující, že bez izraelského souhlasu nemá smysl podporovat žádnou iniciativu snažící se o vyřešení problému. Přístup levicových byl jen o něco vyváženější.

Na věci příliš nezměnil ani vstup ČR do Evropské unie. I v ní patří Česká republika dodnes k nejhouževnatějším obhájcům izraelského pohledu na věc.

V 90. letech nicméně nebyla česká vyhraněnost ještě tak zřejmá. Nejprve zasáhlo i české prostředí všeobecné nadšení pro tzv. mírový proces, z kterého vzešly proslulé dohody z Osla. Již v roce 1990 deklarovala československá vláda, že bude podporovat jak právo Palestinců na sebeurčení, tak právo Izraele na mír a bezpečí.

V první polovině 90. let začala ČR též znovu poskytovat pomoc Palestincům. Dnes se tamní projekty realizované v rámci rozvojové spolupráce s ČR zaměřují zejména na energetiku, vodní hospodářství a zemědělství,

Ke konci předminulé dekáty ovšem nastoupilo období skepse, aktivních silně proizraelských velvyslanců a kritiky neústupnosti Jásira Arafata. Po vypuknutí 2. intifády v roce 2000, jež dala Izraelcům pocítit hrůzy okupace tentokrát nejen „lámáním kostí“ (Jicchak Rabin), ale i otřesnými sebevražednými atentáty, které izraelskou společnost paralyzovaly a svět uvedly ve zděšení, se česká diplomacie vyhranila úplně.

Jistou výjimku představují některé kroky Jana Kavana, který zastával funkcí ministra zahraničí v letech 1998 – 2002. Kavan například na palestinských územích otevřel v Ramalláhu Styčný úřad České republiky, což přispělo k zlepšení vzájemných vztahů. Stojí za zmínku, že ČR tak učinila jakožto první ze zemí střední a východní Evropy.

Cyril Svoboda, který nastoupil po Kavanovi, už od opatrnějšího kurzu upouštěl. Česká republika v jeho zastoupení však ještě kupříkladu podpořila rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora OSN (ICJ) z léta 2004, jímž byla označena výstavba proslulé separační zdi na Západním břehu za porušení mezinárodního práva. Tehdy Špidlova vláda se za krok postavila, třebaže se tak ČR odklonila od doporučení USA.

Otázka výstavby separační zdi na palestinském území je jedním z mála případů, kdy ČR izraelskou pozici nepodpořila. Foto Michell Plitnick, lobelog.com

Od roku 2006, kdy nastoupila vláda Mirka Topolánka a křeslo ministra zahraničí převzal nejprve Alexandr Vondra a poté Karel Schwarzenberg, měla česká zahraničí politika ve vztahu k Izraeli už zcela jednostranný kurz. Z části se na tom podepsal jistě i vývoj v inkriminovaném regionu, neboť právě v roce 2006 vyhrál vzácně demokratické volby v Palestině radikální (čti nepoddajný a vzdorovitý) Hamás.

Tím, že Palestinci povolali k politické zodpovědnosti „ty nesprávné chlápky“, kteří provedli vzápětí v Gaze důslednou politickou čistku, spustili řadu periodických lavin, jež zasypávaly a dusily především obyvatele samotného pásma. Zatímco představitelé umírněného (čti povolného a zkorumpovaného) Fatahu byli ideologicky snesitelnými partnery k dialogu, česká diplomacie po Pyrrhově vítězství Hamasu bez otálení začala razit heslo, že s teroristy se nevyjednává.

Karel Schwarzenberg pak označil Hamás přímo za hlavního viníka války v Gaze v roce 2009, ačkoliv mezinárodní a lidskoprávní organice vinily z rozpoutání mimořádně krvavého konfliktu Izrael. Amnesty International dokonce publikovala zprávu s výmluvným názvem Operation Cast Lead - 22 days of death and Destruction.

Česká diplomacie přitom ani nevyjádřila účast s civilními obyvateli pásma, kteří umírali po stovkách, ani nepodpořila závěry tzv. Goldstoneovy zprávy vypracované pod záštitou OSN. Valné shromáždění OSN sice většinou hlasů odsouhlasilo doporučení uvedená v této zprávě, ČR však opět v intencích americké zahraniční politiky hlasovala proti jejímu schválení.

Zatím vrcholným projevem jednostrannosti české zahraniční politiky vůči Izraeli se stalo hlasování o povýšení palestinského statusu v OSN z pozorovatele na pozorovatelský nečlenský stát v listopadu 2012. V rámci Valného shromáždění OSN hlasovalo 138 zemí pro, 41 se zdrželo a pouze 9 proti – včetně České republiky.

„Česká republika hlasovala proti palestinskému návrhu na udělení statusu nečlenského pozorovatelského státu, protože se obává, že by mohl vyústit v další odklad obnovení mírového procesu,“ vysvětlilo tehdy Ministerstvo zahraničí ČR v čele s Karlem Schwarzenbergem.

Jak za Topolánkovy, tak za Nečasovy vlády ČR už ani formálně neodsuzovala zjevné a drtivou většinou světa kritizované případy izraelských protiprávních kroků, zvláště pak ilegální výstavbu osad na palestinských územích. V květnu 2012 se v Praze konalo první společné zasedání české a izraelské vlády. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu tehdy uvedl, že Izrael nemá v Evropě lepšího spojence, než je Česká republika.

Angažmá osobností
Ještě před závěrečným zamyšlením se nad otázkou, co má a může ČR ve vztahu k Izraeli dělat jinak, se patří připomenout osobní angažovanost několika význačných postav mimo oficiální diplomatické struktury.

Za prvé, Václav Havel. Jako prezident region několikrát navštívil. Scházel se jak se zástupci Palestinců, tak Izraele, k izraelským měl ovšem blíže. Ještě během výkonu prezidentské funkce se spoluzasloužil o provázání české zahraničněpolitické linie s americkou. Jako občan pak v září 2010 odmítl například podpořit bojkot Izraele poté, co byl v otevřeném dopise vyzván levicovými osobnostmi, aby se také zastal práv Palestinců a ustoupil od angažmá v mezinárodní iniciativě jednostranně podporující Izrael.

Havel signatářům dopisu, mezi nimiž byli Jan Kavan či bývalý disident a novinář Petr Uhl, odpověděl, že Palestinci mají právo na svůj stát, avšak zpochybňování legitimity Izraele je stejně nepřípustné jako u každého jiného členského státu OSN. Odmítl také volání po mezinárodním bojkotu Izraele, pokud nezačne dodržovat závazky vyplývající z mezinárodního práva.

Bývalý prezident nicméně ignoroval, ba přímo podporoval otřesné zločiny páchané Izraelci na Palestincích vydávaje je za nutnou obranu Izraele proti terorismu. Podporoval tak stát, který nedodržuje mezinárodní právo a nerespektuje lidská práva – v naprostém rozporu se svými četnými apely na dodržování lidských práv v jiných částech světa.

Na Havlův přístup dnes fakticky, avšak s jinou argumentací navazuje Miloš Zeman. Současný prezident nazývá Izrael otevřeně jedinou výspou demokracie v regionu a prohlašuje, že muslimské vyznání, které je vlastní většině Palesitnců, plodí násilí už ze své podstaty.

Také Zeman již stihl podpořit Izrael několika symbolickými gesty, například návrhem na přesun českého velvyslanectví v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma, tedy do posvátného města, na nějž si činí nárok i palestinská strana. Podle vyjádření současné české diplomacie se ale jednalo o jeho soukromé iniciativy a je otázkou, zda bude současný prezident v podobné individuální politice pokračovat.

Miloš Zeman vkládá své přání do štěrbiny ve Zdi nářků. Foto Internet

Naopak vzácně nevstřícné gesto vůči izraelské straně učinil na jaře 2009 již vzpomínaný Jan Kavan, který se spolu s Vladimírem Laštůvkou zúčastnil výjezdu propalestinsky orientovaných poslanců Evropského parlamentu do pásma Gazy. Kavan a Laštůvka – tehdy poradci předsedy české Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka – se v Gaze setkali i se zástupci Hamásu, jenž byl v rámci EU v dané době prohlášen za teroristickou organizaci. Vlček uvedl, že akce proběhla za jeho zády a jak Kavana, tak Laštůvku propustil.

Kavan svůj postup přitom i dnes hájí. „Jsem hluboce přesvědčen, že to byl správný krok. Setkali jsme se s poslanci ze všech palestinských frakcí i s nezávislými představiteli. Nesetkali jsme se s představiteli vlády Hamásu (…) Podobně s Hamásem jednal exprezident USA Jimmy Carter, Javier Solana se zase sešel s představiteli Hizballáhu,” uvedl Kavan po příletu a dodal, že setkání úspěšně napomohlo ke stabilizaci poměrů na Blízkém východě, neboť Hamás byl ochoten vyjednávat s Izraelem o míru a uznat existenci Izraele.

Jan Kavan dodnes vystupuje také na různých protestech poukazujících na pošlapávání palestinských lidských práv či odmítajících izraelské útoky na Gazu.

Současný kurz a žádoucí změny
Jak již naznačeno v úvodu, současné vedení české diplomacie chce vůči Izraeli v zásadě držet stejný kurz jako minulé vlády vedené sociální demokracií, avšak namísto USA koordinovat svůj postup více se zbytkem EU.

První náměstek ministra zahraničí Petr Drulák k tomu v letním rozhovoru pro DR uvedl: „Obecně mohu říci, že se budeme chovat jako ta část Evropské unie, který má porozumění pro Izrael, tedy například Německo nebo Nizozemsko. V minulosti se občas stávalo, že jsme zastávali pozice, kterými jsme se lišili od všech ostatních států EU, a nedokážu si představit, že by se něco takového opakovalo.“

I v minulosti však byly vydávány nejrůznější slibné deklarace, ale iniciativa ČR byla zpravidla nakonec mizivá. A jak podotýkají Petr Jedlička a Jakub Patočka v citovaném interview s Drulákem, české zastoupení v Radě pro lidská práva při OSN nehlasovalo ani za nové diplomacie na konci letošního července pro vznik komise, která měla prošetřit konkrétní podezření z páchání zločinů jednou i druhou stranou během poslední krize v Gaze.

Inspirací po žádoucí změnu politiky je přitom celá řada – a to i u zemí, jež mají podobně omezený vliv ve světě jako ČR. Z hlediska koncepčních změn může jít o uznání státu Palestina v hranicích z roku 1967, k němuž v Evropě přistoupily už Švédsko a Island a jež je v současnosti pokládáno za hlavní alternativu k zablokovanému, či spíše už úplně zhroucenému vyjednávání podle dohod z 90. let.

Rozumným způsobem se lze angažovat v bojkotu investic do nelegálních izraelských osad, a tlumit tak okupační politiku. Dá se též hlasitěji (resp. alespoň nějak) upozorňovat na zločiny, které ilegální okupace generuje na obou stranách, či přinejmenším podporovat vzniky komisí, jež mají prošetřovat příslušná obvinění.

Jako naprosté minimum se nutí zásada žádat po Izraeli vysvětlení, když příslušníci jeho ozbrojených složek upřou základní práva českým občanům, jako se stalo (resp. nestalo) při zadržení několika českých novinářů včetně redaktora ČT Petra Zavadila v roce 2010. Skupina se tehdy účastnila plavby do Gazy v rámci tzv. Flotily svobody.

Dále je možné podpořit iniciativy typu , kterou v současnosti vyvíjí francouzská diplomacie a jež je primárně zaměřena na ukončení záboru palestinských území. A připojit se lze třeba i k symbolickým akcím – nedávno například sedmnáct zemí EU vydalo on-line varování pro své občany a firmy ohledně investic do ilegálních osad s odůvodněním, že by takové konání mohlo vést k „porušování práv jistých osob“.

Mezi českými čelními politiky či osobnostmi veřejného života není zřejmě dnes nikdo, kdo by i mezinárodnímu publiku dokázat říci s příslušným ohlasem to, co kdysi Nelson Mancela („Víme moc dobře, že naše svoboda není úplná bez svobody Palestinců“) nebo Desmond Tutu („Pokud jsi neutrální, když se děje nespravedlnost, zvolil jsi stranu utlačovatele“). Blízkovýchodní problém je ale výzvou i pro politicky uvažující intelektuály.

Renomé ČR i její lidskoprávní image ve světě by nesporně pozvedlo, kdyby Češi, jejichž hlas má váhu, znovu přivedli do debat témata typu tzv. jednostátního řešení – vzniku zřízení, které by umožnilo na sporném území soužít všem tamním obyvatelům bez ohledu na náboženskou či etnickou příslušnost. Nebo by mohly vahou svých osobností podporovat další mírové iniciativy a různé projevy solidarity trpícím.

Je škoda, že sám Václav Havel, o jehož dědictví v české zahraniční politice se vede dnes spor, se nikdy k ničemu takovému ve vztahu k Izraeli, resp. Palestině neodhodlal. Dnešní a budoucí zahraniční politika ČR má v otázce izraelsko-palestinského konfliktu rozhodně co napravovat.


Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aa1

Jan Kavan - důchodce, Praha 5

Evropští poslanci v Gaze Čtvrtek, 1.Ledna 2015, 13:19:43

Příspěvek Daniela Veselého k blízkovýchodní politice považuji za vynikající a velmi mne mrzí že podobných přístupů je u nás méně než šafránu. K textu jen malé upřesnění. Na jaře 2009, tedy v době českého předsednictví EU, jsme neodvezli do Gazy a okolí "propalestinsky orientované poslance Evropského parlamentu", ale poprvé se nám podařilo dát dohromady delegace poslanců z 21 národních parlamentů členských států EU. A mnozí nebyli vůbec propalestinsky orientovaní. Naopak. Předseda polského Senátu se nesmírně rozzlobil když pochopil, že na naplánované schůzce s poslanci gazanského parlamentu budou i poslanci zvolení za Hamas, ne en za Fatah a další strany. Jako tehdejší poradce předsedy PSP ČR Vlčka jsem vyzval všechny národní parlamenty,aby delegovali poslance, kteří by chtěli jednat s gazanskými poslanci ze všech stran a poprvé na společné schůzce,což se předtím nikdy nepodařilo neb třeba poslanci Hamasu odmítali sedět na stejné jednání s poslanci Fatahu. Společnou schůzku mi pomohli připravit zástupci OSN v Gaze. Nešlo tedy o nějaké naše separátní jednání s Hamasem. Na jednání se nám podařilo získat od poslanců Hamasu jednoznačnou podporu pro dvoustátní řešení a pro hranice z roku 1967 s mírnými modifikacemi. To jsem považoval za úspěch, stejně jako řada ostatních poslanců z EU zemí, kteří se jednání zúčastnili (část vedená polskou delegací a předsedou Vlčkem se na poslední chvíli odmítla zúčastnit). Pouze v České republice byla schůzka po našem návratu do Evropy kritizována a odmítnuta a já jsem ztratil práci, kterou jsem od té doby již nezískal. Odkazuji i na mou esej "Může se v ČR prosazovat levicová zahraniční politika?" DR 28.12.2014

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.