Za Jiřím Kubičkou
Filip OutrataPsycholog a rodinný terapeut, člověk se zájmem o historii a veřejné dění, přemýšlivý autor a zaujatý diskutér, kterému byla nade vše protivná povrchnost a černobílá hodnocení. Tím vším byl Jiří Kubička (1952—2019).
Ve věku 67 let zemřel dlouholetý autor a podporovatel Deníku Referendum, psycholog Jiří Kubička. Vystudoval psychologii na FF UK, pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, na Dětské psychiatrické klinice v Motole, po roce 1994 působil jako vedoucí Oddělení psychologie a psychoterapie Všeobecné fakultní nemocnice, od roku 2008 pracoval v Denním sanatoriu Horní Palata.
Věnoval se zejména rodinné terapii, od 90. let se účastnil práce výcvikového týmu Institutu rodinné terapie Praha, působil jako supervizor začínajících terapeutů. Byl členem odborných terapeutických společností, také jednu dobu šéfredaktorem časopisu Kontext věnovaného rodinné terapii, který vycházel od poloviny 80. let. Byl spoluautorem knihy rozhovorů Vidět věci jinak (s Š. Gjuričovou a J. Špitzem) a knihy Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy (s Š. Gjuričovou).
Vždy se zajímal o politiku a veřejné dění, aktivně prožíval rok 1989. V posledních letech života se jeho zájem o veřejné dění soustředil na velmi aktivní podílení se na životě Deníku Referendum jako názorové platformy, které si velmi vážil a cítil se v ní doma.
Na DR napsal Jiří Kubička celkem 18 článků. Svoje komentáře začal psát krátce po první přímé prezidentské volbě v roce 2013 a několik prvních se týkalo právě jí. V zajímavé zkratce dokázal shrnout dilema, do kterého se mnoho přemýšlivých lidí v době velké polarizace při volbě Karel versus Miloš dostalo, popisoval různé projevy a důsledky stranické zaslepenosti a umanutosti výstižně, s nadhledem, a aniž přitom opustil svůj jasný základní postoj.
V následujících letech se ve svých textech věnoval tématům školství a vzdělávání, rodiny a jejích proměn, konspiračních teorií, identity, genderu a duševních chorob. Ke svým oblíbeným tématům se vracel, sledoval je dlouhodobě. Pojednávané téma probral důkladně, z více úhlů pohledu, trpělivě. Svou psychologickou odbornost dokázal brilantně propojovat se všemi dalšími oblastmi svého širokého vzdělání. Velkou vášní mu byla zejména historie a způsoby její interpretace.
Historii věnoval i svůj poslední, formátem neobvyklý článek z konce března tohoto roku, Malý historický kvíz. Chtěl napsat pokračování, druhou část svého hravého a zvídavého dějepisného testu ale už nedokončil. Inspirací mu byl Umberto Eco a jeho kniha Bludiště seznamů, kterou v té době četl, stejně jako Dějiny ráje francouzského historika Jeana Delumeaua. S ním sdílel kritický, ale současně hluboce zaujatý pohled na dějiny křesťanství a silnou, velice osobní spiritualitu.
Rád a často se účastnil diskusí u článků a zároveň se nad nimi zamýšlel, bral je velice vážně. V některých vlastních textech se k diskusím vracel a rozváděl je do větší hloubky. Jak napsal v jedné z delších a hodně živých výměn názorů — v žádné situaci na tom nejsme tak, že bychom museli přestat přemýšlet, odvrhnout vlastní kritické myšlení a spolehnout se na nějakou geniální autoritu. Dialog není nikdy luxusem, který si nemůžeme dovolit.
Jako by mu byla z hloubi duše protivná pohodlnost a povrchnost, a právě s ní, nikoli s jednotlivými oponenty, vedl svůj skutečný spor. Snažil se sám vždy vidět nečernobíle a stejně tak i brát své oponenty a diskutovat, tak jako v polemice s Petrem Uhlem v roce 2015 o tehdy nejžhavějším tématu, Rusku a Ukrajině.
Nešlo mu jen o obsah sdělení, ale i o formu a styl, rád si hrál s jazykem a svým myšlenkám dával neotřelé metafory, tak jako v článku k Novému roku 2014, kterým se symbolicky ohlédl za rokem bouřlivých diskusí okolo prezidentské volby:
„Leckomu připadá snaha o nezaujatost či neutralitu podezřelá. Neutralita, nezaujatost mu zní jako lhostejnost, která navíc možná své pravé záměry skrývá. Čestné a správné je za svým názorem stát. Představme si ale skupinu lidí, jak pevně stojí každý za svým názorem na náměstí jako pomníky těch názorů. Dokud stojí a ani se nehnou, tak by mohli stát každý na jiném náměstí. Co s tím?“
Ve zmíněném článku popřál Jiří Kubička čtenářům Deníku Referendum do nového roku 2014 hodně zvědavosti. Tu chápal jako jakousi otevřenou, angažovanou nezaujatost. Jako postoj, který překonává jak indiferenci, tak umanutost a posedlost vlastní pravdou. Tato zvědavost, zvídavost, otevřenost, natěšené očekávání vždy něčeho nového je možná tím, co inspirativního člověka a autora charakterizuje nejlépe.
„Zvědavost není snadná a vyžaduje odvahu vystavit se odlišnému názoru bez brnění mravního rozhořčení, silných slov a nezvratného přesvědčení o zavilosti oponenta. Hrozí riziko, že tomu absurdnímu odlišnému pohledu porozumíme natolik, že vlastní názor změníme. Příliš často se to nestává, takže se zas tak bát nemusíme, leda když si svým názorem tak moc jisti nejsme a silná slova tu nejistotu zakrývají.
Zvědavost je otevřená změně. Té se nemusíme bát, protože zvědavost nám zůstane i poté, co poznání bude překonáno.“
Setkával jsem se Jiřím Kubíčkovi jako s publicistou, hlavně tady v Deníku Referendum. Díky za jeho snahu o nepředpojatost a věcnost. Vím o jeho terapeutické práci.
Milan Balabán se vyslovil, že život nedokáže zvítězit nad smrtí, ale nedopřeje smrti vítězství. Ať tento paradox platí i o zesnulém bratru Jiřím.
Odpočívejte v pokoji, a světlo věčné ať Vám svítí, pane Kubičko.