Tato úvaha mě nechala vzpomenout si na život v totalitním režimu, kdy "dolnímu lidu" nebylo ovšem dost dobře možno vládnoucí vrstvu (veřejně) jasně označit jako diktátory, utlačovatele; či vůbec jenom jako "komunisty", ačkoli to poslední by bylo napohled zcela nezávadné, ale už to by deklarovalo jasnou distanci.

A tak v politických hovorech toho dolního lidu se zcela obecně používalo onoho označení "oni". Naprosto nenapadnutelné osobní zájmeno - ale každý věděl, co je tím míněno.

A jako protipozice k tomu "oni" stálo "my". Přičemž toto "my" bylo skutečně identitární označení, na rozdíl od onoho vylučujícího "oni" tím byla označena komunita, názorová a jaksi potichu spiklenecká pospolitost lidu obecného, vymezujícího se takto proti útlaku a jeho nositelům.

Tehdy se toto identitární "my" zdálo být zcela legitimním; za časů útlaku se všechno, co se proti tomu útlaku obrací, jeví být ryzím bojem za svobodu.

Jenže jak se ukázalo po převratu, po svržení těch "oněch" - toto identitární "my" se po opadnutí revoluční euforie rozpadlo velice rychle, na přinejmenším dva zcela nesmiřitelné tábory.

Ukázalo se tedy, že i v tomto - napohled zcela legitimním -
případě toto "my" se svou bezrozpornou a harmonickou identitou bylo vlastně falešné. Že se pod ním skrývaly - nejenže politicky rozdílné názory, to by se ještě mohlo pokládat za přirozené, ale co hůře, pod tímto identitárním "my" se ukrývaly mnohdy postoje z mravního hlediska krajně pochybné, které právě jenom pod obecným tlakem totalitního útlaku mohly na čas nabýt nimbus ušlechtilého boje za svobodu.

Takže, s tím identitárním "my" je skutečně nutno být krajně opatrný. Člověk přirozeně touží po identitě, po bezrozporném, harmonickém splynutí se svými blízkými, se svou komunitou, s těmi kdo sdílejí stejné názory a společné postoje; ale jakmile je tato pospolitost zbavena schopnosti vlastní sebereflexe a vlastního kritického přezkoumání, pak se velice rychle stává hnutím identitárním v onom negativním, do sebe uzavřeném a navenek agresivním smyslu.

Možná v tom "my" někteří hledají záchranu (spásu, jak říkáme my, křesťané). Jenže taková "spása" není možná. Každé politické (a možná i nepolitické) "my" je pomíjivé.

Identita, kterou pan Kubička identifikuje jako identitu odmítání /uprchlíci, islám, Brusel, práva homosexuálů, inkluze, neziskové organizace, Česká televize a jiné symboly/, má základ v pocitu ohrožení, a to ohrožení druhu nikoli pouze materiálního čili existenčního, ale též, světe div se, v silné obavě z ohrožení identity, obvykle označované jako "národní".
Co na tom, že příliš mnoho atributů této identity jsou implantované historické falsifikáty, obrozeneckým nadšením počínaje a komunistickými učebnicemi konče. Jsou tak zažrané, až se staly skutečným identitárním dědictvím. Každý, kdo si dovoluje zpochybnit jednotlivé komponenty či nově definovat pojem národa a jeho význam, se zařazuje mezi nepřátele a je odmítán v jedné řadě s uprchlíky a bruselskými diktátory.
Co proti tomu může nabídnout chudák liberál, či dokonce levicový liberál?

Jestliže se mě někdo zeptá na národnost, odpovím "jsem Čech". Ovšem když někdo řekne "my Češi", cítím se čím dál méně součástí toho, co má na mysli.

jsou mocenské nástroje.

Ta otázka, jak to bylo s identitami za minulého režimu, je velmi zajímavá. Tehdy se možná tím způsobem tolik neuvažovalo.

„Oni“ se v hovorové češtině často používá ve významu pasiva: Neříkáme „hospoda tady byla zrušena, ale „hospodu tady zrušili“, takže to "oni" často neznamená nikoho konkrétního.

Je ovšem pravda, že nespokojenost s poměry byla všeobecná, ale komu lidé kladli poměry za vinu? Všem komunistům, straně jako celku, jejím vedoucím představitelům, úřadům?

„My“ ve smyslu „my, co nechceme tento režim“ se řekl bych zformovalo až v průběhu demonstrací roku 1989 (zapomíná se, že probíhaly už od ledna). To „my“ bylo pochopitelně dočasné, protože po pádu režimu už lidi nemohl odpor k němu spojovat.

Nevidím důvodu proto říkat, že bylo falešné. Moderní identity jsou fluidní a falešná či iluzorní je naopak představa, že je možné jakési pevné a neměnné „my“, které je stejně nepochybné jako identita kmenová či rodinná.

My za minulého režimu jsme byli ti, co nejsou pupíci.
Ty jsme si vypůjčili z Magorie Alexandry Berkové.
"Pupíci seděli a vypouštěli mlhu."

a dost se poučili, jsou mnohem chytřejší. Dnes se nepozná, kdo je pupík a kdo ne. Někdo třeba zvolí pupíka za prezidenta, protože si myslí, že je to něco proti pupíkům.

Možná pan Poláček myslel, že vedle "falešného my" existuje nějaké "pravé my", podobně jako vedle falešného já (což je ego) existuje pravé já :-)
V každém případě chtěl tím slovem "falešné" asi naznačit, že to "my" bylo založeno jen na pocitech, na emocích.

Odsuzující postoj k zakořeněným starým identitám je možná nevědomé podlehnutí přirozené tvorbě nového "kmenového uspořádání společnosti" na základě silných identit nových, dosud vůbec nereflektovaných. Nevědomé podléhání těmto novým identitách je do budoucna stejně tragické, jako kdysi bylo nevědomé podléhání starému nacionalismu.

Samozřejmě, pokud se prosadí identita jako ideologický nástroj, pak je vždy doslova smrtelně nebezpečná. Nacisté vytvořili novou identitu soukmenovců, ta sice využívala odkazy na starou, pro potřeby nacismu nově přetvořenou německou identitu, ale nevznikla z ní. O třídní identitě není asi ani třeba ztrácet slov.

Vždy se pohybujeme mezi v jistém smyslu mezi řekněme "pravidvým my" a mystifkovaným, řekněme falešným "my". Lidé na lodi aktuálně ohrožené ztroskotáním tvoří velmi jasné "my" a jde stranou, kdo je pasažer, kdo kapitán a kdo černý pasažer. Totéž "my" se stává ideologickým nástrojem, který konzervuje a zesiluje třídní nerovnosti a technokratické nerovnosti, pokud se při klidné plavbě lodi kapitán odvolává na "my", kteří chceme klidně doplout do přístavu a proto musíme černého pasažera hodit přes palubu (kdyby jich bylo víc, mohla by regulérním plavcům chybět voda a jídlo), respektovat rozdíl mezi pasažery první třídy a těmi v podpalubí (kteří by si cestu nemohli dovolit, kdyby ti nahoře neplatili za lístek víc než oni).

A nejméně můžeme očekávat velkorysou otevřenost u těch skupin, jimž jsme identitu vnutili. Například identita homosexuálů, kterou jsme vytvořili jejich odmítáním a pronásledováním, vykazuje při veřejné reprezentaci často prvky hysterie, ideosynkresí a skupinového sobectví, prostě kombinaci menčinářské mentality a steretopy, který naše většinová společnost ještě v devadesátých letech.

Jsem povinna ztotožňovat se s oním "my", které vnutilo homosexuálům jejich identitu pronásledováním a odmítáním?

V zásadě už za mě odpověděl pan Profant: ten vztah mezi tím "falešným my" a "pravým my" může být velice relativní, a hranice velmi nezřetelné, respektive se mohou podle podmínek posouvat na obě strany.

Právě to jsem měl na mysli tím, že to "my" dolního lidu za podmínek totality či vůbec útlaku je jako takové legitimní; ale přesto obsahuje ten falešný moment, že se pod ním skrývala leckterá špatnost i právě toho lidu obecného.

Jinak řečeno: toto pospolité "my" utiskovaných sugerovalo dojem, že všichni ti kteří jsou tak nějak v opozici vůči tehdejšímu režimu tvořili nějaký ten "dobrý, zdravý, svobodomyslný" lid - právě jenom proto že byli v opozici vůči zcela zjevnému zlu.

Jenže po převratu se pak velice rychle ukázalo, že nemalé části z tohoto "dobrého lidu" (tedy z onoho "my") se v tom starém režimu cítili především z toho důvodu nesvobodnými, protože on jim svým nařízeným kolektivismem bránil "svobodně" si urvat pro sebe samé tolik co jen možno.

Jen tak mimochodem, k té posouvající se hranici: zrovna teď čtu vzpomínky J. Hutky na čas jeho emigrace, kdy prožíval naprosto nečekané a až groteskní situace s určitými složkami státní moci. Pro nás - dolní lid - tato státní moc vystupovala obecně jako jeden kompaktní blok, jako právě ti "oni": ale Hutka líčí, jak se mu náhle příslušníci uniformované policie omlouvali! za to, že byli rozkazem přinuceni držet vartu u dveří jeho bytu, jak ho celníci odbavovali přednostně a bez jakéhokoli šikanování, a jak dokonce ještě i ozbrojený pohraničník! mu ve chvíli výjezdu řekl, že je škoda že odjíždí, a on sám má jednu jeho desku.

Zkrátka, to "oni" bylo opravdu samo velice různorodé, a vlastně už zcela prohnilé zevnitř. A velice mnozí, kteří z důvodů své funkce apod. byli vnímáni jako součást toho "oni"-aparátu, ve skutečnosti svým smýšlením daleko spíše patřili k tomu dolnímu "my".

Ještě k tomu "pravému my": tady se nutně staví otázka, jestli nějaké to "pravé my" opravdu vůbec může existovat.

Opakuji svou základní tézi: ta falešná identita toho "my" vzniká okamžitě s tím, jakmile ta skupina spojená pod tímto bezrozporným a harmonickým "my" ztratí - či opustí - schopnost vlastní sebereflexe, a tedy vlastní sebekritičnosti.

Jakmile nějaká skupina o sobě samé prohlásí: "My se můžeme pyšnit naprostou jednotou názorů, protože my jsme dosáhli té Jediné a Nezpochybnitelné pravdy" - tak v tom okamžiku je konec. V tom samém okamžiku se toto "my" stává falešnou identitou.

Není nic - naprosto nic - co do svých rukou vezme člověk, co by mohlo platit jako absolutní pravda, kterou už nikdy není nutno zapotřebí přezkušovat. A jakmile se přestane přezkušovat, stává se z ní prázdné dogma.

Vezměme zcela neutrální příklad: dejme tomu že se ustanoví skupina těch, kteří začnou hlásat, že jedinou nezpochybnitelnou pravdou je, že 1 + 1 = 2. A na této pravdě postaví svou identitu.

Platnost této rovnice - v této abstraktní rovině - asi sotva kdo bude zpochybňovat. Mohlo by se tedy zdát, že je tu skutečně dáno naprosto legitimní, nezpochybnitelné, tedy "pravé my".

Jenže: v reálném životě může platit, že 1 hruška a 1 jablko jsou 2 (kusy ovoce); ale stejně tak může platit, že tu nemáme ani 2 hrušky, ani 2 jablka - a tedy že ta rovnice je chybná.

Zkrátka: platnost i těch zdánlivě nejjistějších pravd se vždy musí posuzovat podle konkrétního kontextu; a ten kontext se živoucí lidské praxi neustále mění.

Nehledě k tomu, že ten kdo by neustále dokola stále opakoval jenom to samé, že "1 + 1 = 2", by daleko spíše platil za blba, nežli za zvěstovatele nějakých objevných pravd.

Takže: pokud bychom si chtěli postavit otázku, jestli vůbec principiálně může existovat nějaké "pravé my": opravdu asi sotva.

Nějaké takové opravdu pravé "my" by mohlo existovat jenom tehdy, kdyby jako základní princip své existence mělo právě neustálé přezkušování svých vlastních pravd.

Konsenzuálním cílem by mohlo být společnost integrovat (pokud to slovo nebude brzy zcela devalvováno),
cílem by naopak nemělo být vykopat ve společnosti nové příkopy, které by vedly jen jinudy než ty staré.

Za morální obhajobou hloubení nových příkopů (tvorby nových identit a odsuzování starých) je patrná snaha zakrýt zájmy morálkou. V konečném důsledku jde ale o mocenské přerozdělení prostoru, které bude vyvolávat konflikty a které nikdy nebude zcela ukončeno, může být nanejvýš na dlouhou dobu stabilizováno. V současnosti se prosazující mocenské přerozdělení prostoru ale k integraci ((v tom nedevalvovaném významu)) společnosti - tedy k dlouhodobě stabilnímu prostředí - nesměřuje. Je otázka, zda to není nakonec vlastně cílem, jak naznačuje třeba Bruno Latour v tom již zde kdysi zmíněném sborníku Velký regres.

když se "pravé" my definuje na základě negativního vymezení vůči "falešným" my, ze kterých je "pravé" my zhnuseno.

Hlavně že "oni" i "my" aspoň věděli, kdo je Hutka. Přiznám se, že já jsem až do roku 1989 vůbec neměla tušení, že nějaký Hutka existuje.

Já myslím, že s "my", které považovalo homosexualitu za nemoc, kterou je třeba léčit nebo za perverzi, kterou je třeba trestat, se dnes ztotožňují jen nevelké segmety populace.

Jednalo se mi jen o výhrady pana Nusharta. Ano, různé, původně útlakem identifikované skupiny se dost často chovají ukřičeně až k agresivitě a někdy kontraproduktivně. Ale přikopy, na které podle vyděšených očí paně Nushartových tímto chováním vytvářejí, nevykopaly ony, za ty byly kdysi zahnány. A mají-li ty příkopy zmizet, máme pořád my, kteří jsem náhodou v tom či onom případě na druhé straně příkopu, větší možnosti tomu napomoct.

Ano, paní Hájková, před rokem 1989 byl protestní zpěvák Jaroslav Hutka velké části veřejnosti skutečně neznámý - protože ho nepouštěli do televize, nehráli ho v rádiu. (Až na nepatrné výjimky.)

Jenže - kvůli tomuto "neznámému" Hutkovi svého času dokonce spěšně změnili pravidla pro soutěž o Zlatého slavíka - protože hrozilo velice reálné nebezpečí, že se v příštím ročníku dostane na jedno z prvních tří míst! Nahrávky z jeho koncertů se totiž kolportovaly samizdatem, a to natolik úspěšně, že ve skutečnosti byl právě jedním z nejpopulárnějších zpěváků vůbec. Ale člověk holt musel mít k tomuto samizdatu nějaký přístup.

Musel mít k němu přístup nebo se musel aspoň kamarádit s někým, kdo k němu přístup měl. Ale hlavně o to musel mít zájem.

Já samozřejmě uznávám, že je zapotřebí homosexuály chápat a vycházet jim vstříc. Jenomže to "my", které je na té pomyslné druhé straně příkopu, zdaleka není nějaký jednolitý bezproblémový celek, naopak, je to sbírka nejroztodivnějších lidí, z nichž mnozí možná také potřebují, aby je někdo chápal a vycházel jim vstříc.
Mimochodem, homosexuálové také netvoří jednotný celek. Mnozí odmítají například Prager Pride, věřící homosexuálové se distancují od nároků na sňatky a adopce, přestože se hlásí ke své identitě a dokonce vytvářejí nějaké své organizace.

Ale o to tady přeci jde, že "my" na obou stranách příkopu, -- jak na té, za kterou je zahnaná nějaká skupina lidí, tak té, na které je zbytek světa, -- zdaleka nejsou „nějaký jednolitý bezproblémový celek“. Že ty příkopy mezi nimi nejsou nic ani od přírody, ani od Boha.

Vždy je to absurdní, abych svoji identitu odvozoval od sexuální orientace. Proč právě od ní a nezavádím třeba identitu těch, kteří mají číslo bot 41 nebo jsou leváci? Přesněji řečeno, ona taková "my" snadno vzniknou, stačí, když nebudou k dostání boty příslušné velikosti nebo bude někde trvat idiotská praxe přeučování levorukého dítěte (to druhé svého času nechalo jizvy na dost velkém množství dětských duší) -- ale budou zcela situační, zmizí s novou dodávkou bot nebo s odstraněním blbé pedagogické praxe.

A aby to nebylo tak jednoduché. Jsou věřící homosexuálové, kteří odmítají nárok na sňatek a jsou věřící homosexuálové, kteří na něm trvají, jsou nevěřící homosexuálové, kteří odmítají nárok na sňatek a nevěřící homosexualové, kteří na něm trvají. To co je společné, je příkop, který je všechny ohrazuje.

Jednoduše řečeno, nechci žít v zemi, kde se budou uskutečňovat zvláštní kolektivní práva homosexuálů a dalších útlakem vzniklých skupin, ale v zemi, kde taková práva nebou vůbec potřeba.
Kde věřící prostě nevyužije svého práva na svobodnou volbu životního partnera tak, jako dnes nevyužije z důvodů své víry právo se s tím partnerem rozvést nebo právo vzít si partnera, který není veřící stejného náboženství.

Oceňuji, že jste si všiml mých očí, ale čtete v nich špatně...

Rozlišil bych to, jaké vlastnosti člověk považuje za důležité pro svou individuální identitu od představy, že určitá vlastnost člověka zařazuje do reálně existující skupiny, která sdílí i jiné vlastnosti, má společné zájmy atd.

Sexuální orientaci většina lidí za součást své identity považuje, protože je trvalá a důležitá pro potenciální partnery, proto také bylo vždy obtížné tajit homosexuální orientaci. Pochybný je ale termín LGBT+ komunita, pokud se tím nemyslí jen malá skupina aktivistů. Lepší by bylo o komunitě mluvit jen tam, kde máme co činit se společenstvím lidí, kteří jsou ve vzájemné interakci, mají jasný pocit sounaležitosti. To lidé s minoritní sexuální orientací či genderovou identifikací zjevně nejsou. Zrovna tak neexistuje žádná „romská komunita“, jednotlivé romské komunity ovšem ano.

Kdysi jsem v Londýně viděl obchod pro leváky. Kromě věcí, kde je očividně výhodné mít je přizpůsobené pro užívání dominantní rukou tam byly třeba také hodiny točící se obráceně, hrrníčky apod. Předpokládám, že takto silné hlášení se k leváctví je do jisté míry recese. Lze si ale představit organizaci leváků, která by například prosazovala optimální přístupy k výuce psaní apod.

doporučuji
Amin Maalouf: On Identity.
Jako Francouz, Libanonec, Arab a Protestant o té věci něco ví.

Jeho požadavek, že každý Evropan musí mít tři jazyky - svůj mateřský, angličtinu jako společný komunikační jazyk a navíc jazyk svého srdce, schvaluji.

Myslím, že identita, jak ji chápe pan Kubička, se dá nazvat též sebepojetí. Něčí požadavek kolik mám umět jazyků tam určitě nepatří.

Doporučuji četbu knihy. Je to esej, převyprávět se to nedá.

Autor identitu skutečně chápe jako sebepojetí
(první kapitola knihy se týká definice pojmu, mnohovrstevnosti a mnohostrannosti identity) .

A právě od tohoto pojetí se odvíjí jeho požadavek znalosti tří jazyků. Je to pro něj prostředek zkrocení vražedných identit.

V psychologii skutečně identita znamená více méně totéž co sebepojetí.

Pojem identity a krize identity zpopularizoval Erik Erikson, pro kterého identita byla stabilní vrstvou sebepojetí, která s formuje v době adolescence. Eriksonovo pojetí identity je esencialistické, v nějaké smyslu přece už předškolní dítě ví, kdo je, a naopak i v dospělosti lidé představu o sobě mění. Tato Eriksonovská identita je tedy to, co je na sebepojetí v nějakém smyslu esenciální, děti to ještě nemají a u dospělých se v optimálním případě nemění

V diskurzu ale s psychologickým pojetím identity nevystačíme, protože nejde jen o nás, ale i o ty druhé, jejichž identitu většinou určujeme jinak než ji určují sami. Dobře je to vidět na protikladu „my Češi“ - „oni cizinci“.

Existuje nějaké „my cizinci“? Možná trochu ano. Když jsem v první polovině devadesátých let přijel poprvé na delší dobu do Německa, bylo oblepené plakáty „Alle Menschen sind Ausländer fast übarall“. Všichni lidé jsou cizinci skoro všude. Jsem mimo jiné také cizinec – to si lidé zabydlení v postmoderních fluidních identitách připouštějí, kdežto jiní se tomu brání.

Dobře je to vidět třeba teď. Zeman první kolo vyhrál všude kromě Prahy a českých občanů volících v zahraničí. V Praze je pochopitelně nejvíc cizinců, nejvíc lidí, kteří někde v cizině pobývali, umí anglicky atd.

My cizinci dnes máme dokonce svůj jazyk, mezinárodní angličtinu oproštěnou od idiomů, neobvyklých slov a větných konstrukcí, kontextových narážek atd.. Tímto jazykem se cizinci lépe domluví mezi sebou než s rodilými mluvčími. Když se sejde třeba Čech s Řekem domluví se spolu lépe než se domluví s Angličanem, to je potvrzeno i výzkumy.

Ona je potíž s tou reálně existující skupinou.
Existuje třída lidí, kterým padne obuv velikosti 41. Mnozí z nich to nevědí, protože používají jiné číslování, další nosí z různých důvodů ke škodě svých nohou boty o půl čísla větší nebo menší. Tvoří ti lidé skupinu?

Být levoruký mívalo charakter stigmatu -- už to uvedené přeučování, ale dříve také tvrzení, že levák je osoba pochybného charakteru atd. Dost na to, aby si většina inteligentních leváků pamatovala, že Leonardo, Michelangelo, Newton, Curie, Turing a bohužel také Napoleon byli leváci. Před nějakými dvaceti lety "objevila" jistá Vaše kolegyně, -- znalá snad psychologie, nikoliv statistiky, -- že leváci jsou nadprůměrně zastoupeni mezi mentálně postiženými (či jak se to dnes korektně říká). Druhý den se navzájem znali všichni leváci na MŠMT. Nicméně ve střední Evropě je případné stigma levorukosti v posledních padesáti letech už jen historická vzpomínka, proto pouze -- jako levák říkám, díky Bohu -- takové slabounké náběhy ke skupinové identitě.

Leváctví lze přitom utajit stejně málo jako barvu kůže nebo sexuální orientaci. A nemyslím, že by ty se příslušnost k třídě lidí s takovou či onakou sexuální orientací či barvou kůže stávala významnou součástí indentity lidí k řečené třídě příslušejících, kdyby některé z těch tříd neznamenaly stigmatizaci. Jako heterosexuála mě nikdy nenapadlo uvažovat o vlastní sexuální orientaci jako o součásti identity, nanejvýš zbytkově (jsem ten, co není homosexuál ... atd.)

Ale jistě, že ty jazyky patří potenciálně k identitě. K národní nebo k evropské -- a málokdo v odpovědích na otázku, Kdo jsi? vynechává národní příslušnost a příslušnost k kulturnímu okruhu.

Jazyk může být úzce identitární vymezení, tedy vymezení exkluzivní a potenciálně xenofóbní skupiny (idiot, který se cítí nadřazen prodavačce s vynikající češtinou poznamenanou nevýrazným ukrajinským přízvukem, ač on sám nedokáže spisovnou češtinou pronést tři souvislé věty).
Nebo může jit o vymezení inkluzivní skupiny, která národ či region (evropanství) pokládá za součást svého lidství. Pak k této náročnější formě identifikace (sebepojetí) patří i ty minimálně dva jazyky (jazyk mého srdce se často překrývá s mateřským).

Samozřejmě že jazyk (nebo více jazyků) může být součástí sebepojetí. Mě jenom zarazila ta slova "jeho požadavek, že každý Evropan musí mít tři jazyky..."

Příslušnost k národu nebo ke kulturnímu okruhu vynechává při otázce "kdo jsi?" opravdu málokdo. Ale z toho ještě neplyne, že tuto svou příslušnost, kterou druhému sděluje, člověk nějak prožívá. Možná to bere tak, že někam se zařadit prostě musí. A možná záleží na tom, kdo a proč se ho vlastně ptá.
Mimochodem, celkem marně vzpomínám, kdo se mě kdy zeptal "kdo jsi?" Když tedy nepočítám různé úřední dotazníky, požadavky na životopis atd.

Tak mě napadá, že protikladem toho "být všude cizincem" by mohla být kouzelná babička z Werichovy pohádky Sůl nad zlato, která prohlásila "já jsem všude zdejší".
Ale to byla jenom pohádková bytost.

Pokusila jsem se kus přeložit, víc nemohu, železný pták přistaven, zítra zapojení do pracovního procesu.

...
Ale zatímco je jasné, že dobrá znalost angličtiny je nutná pro každého, kdo chce komunikovat se světem, jako s celkem, je neméně nepopiratelné, že samotná angličtina nestačí. I když plně uspokojuje některé z našich potřeb, existují tu i jiné potřeby, které neuspokojuje. Zejména potřebu sebeidentifikace.
Pro Američana, Angličana některé další, je angličtina samozřejmě jejich jazykem sebeidentifikace. Ale pro zbytek lidstva, to je asi tak devět z deseti našich současníků, tuto roli nemůže plnit a bylo by nebezpečné usilovat o to, aby tuto roli plnila, alespoň pokud nechceme vyprodukovat hordy dezorientovaných a vykořeněných lidí a nevyvážených osobností. Nikdo by neměl být donucen se stát mentálním expatriotem pokaždé když otevře knihu, usedne před obrazovku, vstoupí do diskuse a nebo uvažuje. Lidé by měli mít možnost vytvářet svoji modernitu, míst toho, aby měli pocit, že se vždy vypůjčují od druhých.
Navíc, …, dokonce jazyk sebeidentifikace plus globální jazyk již dnes nepostačují. Každý, kdo má prostředky, věk a schopnosti by měl usilovat o to pokročit dále.
Pokud Francouz a Korejec během vzájemného setkání mohou mluvit, diskutovat a obchodovat v angličtině, je to bezpochyby pokrok vzhledem k minulosti. Ale pokud Francou za Ital mohou spolu navzájem hovořit pouze anglicky, je to rozhodně regres a ochuzení jejich vztahu.
Je to vynikající pokud mnozí čtenáři v madridské knihovně mohou číst Steinbecka v anglickém originálu. Ale bylo by politováníhodné, kdyby přišel den, kdy nikdo nebude číst díla Faluberta, Musila, Puškina nebo Strindberga a jim podobných v jazycích, ve kterých byla napsána.
Zdá se mi, že na rozdíl od toho, jak se věci jeví na první pohled, jednali bychom proti duchu doby, pokud bychom se omezili pouze na minimum absolutně nezbytných jazyků. Mezi jazykem identity a globálním jazykem se rozprostírá široký prostor, který se musíme naučit přemosťovat.

Tentokrát, abych ilustroval svůj argument, vyberu komplexní příměr, který může mýt vážné důsledky. Evropská unie je skupinou zemí, z nichž každá má svoji historii a své kulturní vlivy a které se rozhodli na budoucí konvergenci. Jak budou vypadat za padesát let? Federace? Konfederace? …..Ale ať už budoucnost vypadá jakkoliv, ať už unie nabude jakékoliv formy a ať už jsou jakékoliv země jejími členy, je tu jedna otázka, která před námi dnes stojí a bude stát i před příštími generacemi, jak zvládnout to množství různých jazyků.
V ostatních oblastech děláme, co můžeme, abychom unifikovali, slaďovali a standartizovali, ale v této oblasti jsem opatrní. Je možné, že zítra budeme mít ne toliko společnou měnu a legislativu, ale také společnou armádu, policii a vládu. Ale jakmile se někdo snaží zbavit jednoho z nejmenších jazyků, vyvolá vášnivé a zuřivé reakce. Takže, abychom se vyhnuli potížím, raději překládáme a překládáme, ať už to stojí, cokoliv.
Ale mezitím dochází k de facto unifikaci. Nikdo o ní nerozhodl, mnohé znechucuje, ale její každodenní realita se nedá popřít. Pokaždé když se spolu jde napít Němec, Ital, Švéd a Belgičan, ať už se jedná o studenty, novináře, obchodníky, odboráře nebo vládní představitele, jsou nuceni mluvit společným jazykem. Pokud by Evropská unie vznikla před sto lety a nebo dokonce před padesáti lety, tím jazykem byla francouzština. Dnes jím je angličtina.
Můžeme spolu smířit oba imperativy: přání uchovat každou osobitou identitu a potřebu Evropanů komunikovat společně vždy a všude jak nejlépe možno?….
Jedinou možnou odpovědí je dobrovolná snaha zaměřená na posílení jazykové diversity založená na jednoduché myšlence: dnes každý naprosto jasně potřebuje tři jazyky. Tím prvním je jazyk jeho identity, tím třetím je angličtina. Mezi těmito dvěma musíme prosazovat třetí jazyk, svobodně zvolený, kterým bude často, i když ne vždy, další evropský jazyk. To bude pro každého jeho hlavní cizí jazyk ve škole, ale bude to také mnohem více – jazyk srdce, jazyk, se kterým jste vstoupili do sňatku, jazyk lásky.

Díky. Ještě byste se mohla pokusit, paní Vytlačilová, objasnit nám ten pojem "vražedná identita". Je to taktéž uvědomělé sebepojetí, ve smyslu "jsem vrah"? Nebo to znamená, že člověk, kterému schází identita má tendenci k násilnému jednání?

Od začátku této knihy hovořím o vražedných nebo smrtících identitách. Identitách, které zabíjejí. Tento výraz se mi nezdá nevhodný, protože idea, proti které vystupuji - představa
redukce identity na jediný rozměr, vyzývání lidí, aby přijali identifikaci, která je parciální, sektářská, netolerantní, totalitární, někdy sebevražedná a často je promění dokonce ve vrahy nebo pomocníky vrahů. Jejich pohled na svět je zaujatý a zkreslený. Ti, kteří náležejí ke stejné komunitě jako my jsou „naši“, rádi si představujeme, že se staráme o to, jak se jim daří, ale také je tyranizujeme, pokud se nám zdá, že jsou „vlažní“ - odsuzujeme je, zastrašujeme je, trestáme je jako „zrádce“ a „odpadlíky“. Co se týká těch ostatních, na druhé straně, nikdy se nesnažíme postavit na jejich místo, pečlivě se staráme neptat se sami sebe jestli se někdy nemýlíme a nenecháme se obměkčit jejich stížnostmi, jejich utrpením nebo nespravedlností, která se jim stala. Jediná věc, na které záleží je to jak se na věc dívá „naše“ strana, pohled, který je často pohledem těch nejmilitantnějších, těch nejdemagogičtějších a nejfanatičtějších členů naší komunity.
Na druhé straně, když když někdo chápe svoji identitu jako výslednici celého množství pout, některá spojená s etnickou minulostí, jiná ne, některá spojená s náboženskou tradicí, jiná ne, když člověk pozoruje sám na sobě, na svém původu, na chodu svého života vliv mnoha různých vlivů, ... mnohé z nich velmi subtilní a dokonce se navzájem vylučujících, pak člověk vstupuje do jiného vztahu jak s jinými, tak s příslušníky svého vlastního „kmene“. Už to není otázka „nás“ a „jich“, dvou nastoupených armád připravených k další konfrontaci, dalšímu kolu pomsty. Od tohoto okamžiku jsou na „naši“ straně ti, se kterými mám koncem konců jen málo společného, zatímco na „jejich“ straně jsou někteří, kteří by nám mohli být blízcí.
Ale pokud se vrátíme k původnímu stavu mysli, je jednoduché si představit jak může dohánět lidi k těm nejhorším extrémům: pokud mají pocit, že ti „druzí“ představují hrozbu pro jejich etnickou skupinu nebo náboženství a nebo národ, cokoliv, co je může ochránit před tímto ohrožením se zdá legitimní. Dokonce, když se dopouštějí masakrů, jsou přesvědčeni, že pouze dělají, to co je nezbytné ochránit životy jejich nejbližších a nejbližších. A protože tento přístup je sdílen s ostatními z jejich okolí, řezníci mají často čisté svědomí a jsou překvapeni, že je někdo může pokládat za zločince. Jak mohou být kriminalizováni, když vše, co dělají je ochrana postarších matek, bratrů, jejich sester a dětí?
Pocit, že bojují za přežití svých blízkých, kteří na ně myslí ve svých modlitbách, víra, že pokud ne v tomto okamžiku, přinejmenším dlouhodobě si mohou nárokovat legitimní sebeobranu, je něco, co je společné všem těm, kdo v posledních letech po celém světě od Rwandy až po bývalou Jugoslávii páchali ti nejodpornější zločiny.
Nehovoříme o izolovaných případech. Svět je plný komunit, které jsou poraněné – buď tím, že jsou předmětem útisku a nebo žijí ve stínu vzpomínky na bývalá utrpení – a které sní o pomstě. Nemůžeme zůstat nepohnuti jejich utrpením, můžeme pouze sympatizovat s jejich přání mluvit svobodně svým vlastním jazykem, praktikovat své náboženství beze strachu a uchovávat své vlastní tradice. Ale soucit se někdy mění v lhostejnost, těm kteří trpěli koloniální arogancí, rasismem a xenofobií jsou promíjeny výstřelky, kterých se sami dopouští díky své nacionalistické aroganci, svému rasismu a xenofobii. Tento přístup znamená, že jsem slepí k osudu jejich obětí, alespoň do té doby, než jsou prolity potoky krve.
Je pravdou, že je velmi těžké stanovit hranici mezi legitimní afirmací identity a porušením práv těch ostatních.

Aha. Opět díky za interpretaci. Takže vražedná identita je vlastně nacionalismus, rasismus, sektářství a podobně. Uzavřená a nepřátelská identita.
Potom se domnívám, že třetí jazyk, o němž se zmiňujete, že má být jazykem srdce, by mohla být prostě komunikace srdcem. Nebo jazyk, jímž mluví a jemuž rozumí otevřené srdce. Kterému se ovšem nelze naučit z učebnic.

Asi jsem se vyjádřil nešikovně. Lidé se stejným číslem bot existují, ale netvoří skupinu ve smyslu sociálního útvaru.

O čem bych si asi mohl povídat s člověkem, který má číslo bot 43, na rozdíl od člověka, který má 42? Nanejvýš snad o tom, zda se mu také více líbilo číslování, ve kterém ta velikost je felliniovských 8 1/2.

Nějaké "my Češi" mě podobně jako pana Kolaříka neoslovuje, ale s jiným Čechem třeba v cizině bych si mohl povídat uvolněněji než v cizím jazyce a nějaké body společného zájmu by se asi také našly.

Ani mě neoslovuje nějaké "my Češi". Nepřipadá mi, že bych s nimi měla něco společného, samozřejmě kromě toho jazyka (a státu, kde bydlíme).

Ti, kteří náležejí ke stejné komunitě jako my jsou „naši“ - píše Amin Maalouf.

Není bez zajímavosti, že v současném Rusku existuje jedna politická partaj, která si dala prostě právě toto jméno: "Naši".

Toto je skutečně až na samotný vrchol dovedený politický identitarismus; není tu naprosto žádný další obsah, žádný program, žádná myšlenka. Všechno je koncentrováno jenom do té nejryzejší, ale zároveň nejprázdnější a nejprimitivnější identity jednoho společného houfce.

Zdánlivě se tu vytváří dokonalá, bezrozporná, bezprostřední pospolitost všech, kteří se jenom přihlásí k tomuto "naši" - ale ve skutečnosti to automaticky znamená extrémní popření občanské společnosti v jejím autentickém významu, je to vyloučení všeho a všech co se nějakým způsobem nevejde do tohoto stupidního "naši".

Sinn Fein znamená "jen my".

Jsou to vesměs identity, které si někdo vymyslel a dal do oběhu coby nadávky. Takže se hrdě hlásím k pravdoláskařům, sluníčkářům, havlistům (nebo ještě úderněji k havloidům), a přestože už dlouhá léta žiji v Mnichově, je mi ctí být alespoň vzdálenou součástí pražské kavárny - neboli členem-korespondentem, chcete-li.

Já se nehlásím k žádné identitě. Nebo jen formálně, jako v dotazníku. K tomu národu bych se možná hlásila ráda, ale musel by být podle mých představ. Což není a už ani nebude.

Nelze přehlédnout, že za účelem mocenského ovládnutí diskurzu jsou některé tradiční identity potlačovány (diskreditovány) a jiné nové identity naopak propagovány.

K těm potlačovaným diskreditovaným identitám patří identita národní, identita tradičně katolická, identita bipolárně dvoupohlavní.

K těm propagovaným identitám patří identita kosmopolitní, identita tradičně muslimská, identita genderová.

Ještě něco k té identitě: takovýto pocit výlučné skupinové identity za komunistického respektive socialistického režimu budilo tehdejší víceméně povinné oslovení "soudruhu".

Takovéto oslovení okamžitě a bezprostředně navozuje pocit jakési všeobecné sounáležitosti - ale zároveň i mravní čistoty a nadřazenosti.

Tím oslovením "soudruhu" se sugeruje, že všichni patříme k sobě, jsme součástí jedné velké komunity, a že t e d y mezi námi neexistují, a vlastně ani vůbec existovat nesmějí nějaké principiální konflikty. Sugeruje se tím tedy jakási všeobecná harmonie všech se všemi.

A zároveň se tím sugeruje pocit vlastní mravní nadřazenosti. Neboť kdo je "soudruh", tak ten je okamžitě něčím více, někým mravně hodnotnějším nežli ti obyčejní ostatní; tím více pak nežli by byl třídní nepřítel, který už ze samotné své definice zastává protihumánní postoje.

Ve skutečnosti ale - jak velice plasticky ve svých pamětech líčí Lubomír Štrougal, tedy člen nejužších kruhů tohoto komunistického "soudružstsví" - ve skutečnosti byly i v těch nejvyšších patrech této komunistické harmonie vzájemné vztahy profilované především všeobecnou konkurencí, bojem o funkce i o ideologická dogmata.

Ostatně přesně to samé ve svých vlastních pamětech popisuje i Albert Speer o mezilidských vztazích ve vedoucích kruzích německého nacioálního socialismu, který stejně tak svou existenci stavěl na princip všeobecné (lidově-nacionální) pospolitosti: nepřetržitý konkurenční boj o pozice, kdy každý se snažil vyšachovat a podrazit toho druhého. Jak Speer velmi trefně uvádí "ano, byli jsme pospolitost - ale byla to pospolitost izolovaných".

Takže ještě jednou: takováto umělá, formální identita či pospolitost je vždycky principiálně falešná, a velice rychle přechází v nemilosrdný boj každého proti každému za kulisami této vnějškové harmonie.

Komunismus, pane Poláčku, nikdy nebyl idenitářstvím, nýbrž univerzalismem. On vlastně všechny identity rušil. Sounáležitost mezi komunisty (těmi skutečnými) sice existovala a projevovala se v určité podpoře ve společném boji, ale nebyla to sounáležitost přímá (tedy pospolitost, přátelství), nýbrž zprostředkovaná (skrze věrnost určitým idejím). A žádný komunista neočekával bezkonfliktní prostředí, natož harmonii. Morální nadřazenost do toho vnesl možná až Stalin. Když se komunisté dostali k moci, objevila se protekce, jánabráchismus a další nešvary. To už bylo o něčem jiném. Ale přece jen existovali lidé, kteří si aspoň částečně udrželi nějaký ten původní ethos.

Neb celá ta myšlenka patří do kontextu otázky, jestli jsou is všechny jazyky rovné.

Podle autora:
Samozřejmě, ne všechny jazyky se rodí rovné. A já o nich říkám to samé, co o lidech, všechny mají stejné právo, na to, aby byla respektována jejich důstojnost. Z hlediska potřeby identity angličtina a islandština hrají přesně tu samou úlohu. Je to teprve tehdy, když se dostaneme k té druhé funkci jazyka, jako prostředku komunikace, kdy si přestávají být rovny.

Takže třetí jazyk je pro něho řešením toho, že všechny jazyky jsou si rovny důstojností, ale ne významem.

Znovu autor:
Budou budoucí vztahy mezi Německem a Francií v rukách anglofonních obou zemí a nebo v rukách francouzsky mluvících Němců a německy mluvících Francouzů? Odpověď je jasná. …
To by znamenalo, že v následujících letech nebudeme mát pouze „všeobecné lékaře“, kteří znají pouze svůj vlastní jazyk a angličtinu, ale také „specialisty“, kteří navíc k tomuto základními vybavení, budou mít svůj vlastní jazyk komunikace, svobodně zvolený podle jejich náklonnosti a prostřednictvím získá osobní o profesní uspokojení. Neumět anglicky bude vždy těžkým handicapem, ale stále častěji bude velmi těžkým handicapem umět pouze anglicky. A to bude v nemenší míře platit pro ty, jejichž mateřským jazykem je angličtina….
…
Nepopírám, že můj návrh, jak uchovat kulturní rozmanitost, vyžaduje určité množství námahy. Ale pokud se tomuto úkolu vyhneme a necháme věcem volný průchod, pokud by celosvětová civilizace, která se rodí před našima očima, byla zdánlivě v zásadě americká, anglofonní a nebo dokonce západní, domnívám se, že bychom všichni prohráli. Spojené státy proto, že by si znepřátelili značnou část světa, která už dnes těžko snáší mocenskou nerovnováhu, příslušníky ostatních kultur, protože ti by postupně přicházeli o vše, co tvoří jejich raison d´être a kteří by zorganizovali povstání, odsouzené k neúspěchu a především Evropa, která by ztratila na obouch stranách, protože zatímco by se stala terčem všech, kdo se cítí vyloučeni, nebyla by sto uchovat svoji vlastní kulturní a jazykovou diversitu.

***
Abychom nechodili pro konkrétní příkald daleko

Karolina Světlá v. její učitel

„….Byl by to veliký nesmysl a nevděk, chtěl-li by se vzdělaný Čech k jiné než německé národnosti hlásiti – Také to už více nikomu nenapadne,“ doložil spokojeně, co jsem já bez dechu poslouchala; „slyšela jste kdy pořádně ustrojeného člověka česky mluvit? - Nevíme už napřed, kdo veřejně česky hovoří, že nemá žádné vzdělanosti a nemůže k žádnému vyššímu stavu náležeti?--
Ano, on měl pravdu! Sama jsem několikrát zakusila, že lidé člověka česky hovořícího za sprosťáka považovali! Zaslechla jsem tolikrát , procházejíc se s babičkou, která se navzdor dlouhému meškání v Praze nebyla německy naučila, jak lidé se nám posmívají, krčíce nad námi nosy. Ano jednou vstala ve veřejné zahradě dáma s lavice, kam jsme se vedle ní umístily, mumlajíc dosti hlasitě něco o gemeines Volk a böhmisches Gesindel!
„Ano, ano!“ pokračoval učitel s jakýmsi zadostiučiněním, „český národ přestal býti samostatným národem, nemaje více vlastních dějů, vlastního jazyka, vlastní literatury; viděla jste kdy českou knihu?“
….
„A národ nemající vlastní literatury, totiž knih ve svém jazyku tištěných, ten odumřel, dokončil, chtěje k jinému předmětu přejíti.
….
„Proč umřel tak záhy? Což nevyhnutelně umřít musel? Tázala jsem se ustavičně jako pravé dítě, přeslechnuvší všecko, co mi učitel jiného vykládal.
„Už jsem vám pověděl, že mezi oudy tohoto národu panovaly věčné různice; odbojem proti panovníkovi a církvi se odjakživa velmi smutným a pro sebe záhubným způsobem vyznamenával. Jeho špatné pudy ho vysílily. Až posud ještě je podílem českého sedláka faleš a potměšilost je jazykemho stala se skoro příslovím. Doufejme, že za málo let nebude po ní stopy. Za dvacet let budou Čechy úplně germanisovány a snad že Čech jazykem německým i jeho světoznámou poctivost příjme.“

***
Karolína Světlá o setkání s Antonií Čelákovskou

...Mezitím se mi byla přiblížila a já zaslechla úryvek jejího hovoru. Trhla jsem sebou při těchto lahodných zvucích mladé dámy, jejížto temný a zádumčivý pohled byl na mně na okamžik spočinul. Byly to tóny známého, a přece do formy a do výrazům úplně nepovědomého jazyka. - Vymkla jsem ruku svou překvapenému dědečkovi, spěchajíc za krásnou dámou. Trvalo to dosti dlouho, než jsme ji v davu lidstva opět nalezla a jejím krokům se přidala.
„Co to tropíš?“ tázal se dědeček přísně, když mne opět dohonil; „nelze nám déle prodlévati, matka nás již bude čekat.“
„Proboha, dědečku, nech men poslouchati,“ prosila jsem celá vytržena, „ti před námi mluví echt bömisch!…
Dobrý dědoušek zabručel cosi, co navlas znělo jako „überspannter Kopf“, ale procházel se se mnou trpělivě za spanilou Češkou která jistě netušila, že několik kroků opodál tluče srdce jako bytosti se jí klanící!
Lidé se po ní dílem zvědavě, dílem s obdivem ohlíželi, když v mladistvé půvabnosti a skromně nakloněnou hlavou okolo nich kráčela, rozmlouvajíc jasně a určitě jazykem, k s terý byl podle mého náhledu nejkrásnějším na světě. - Hovořila, jak jsem si dobře povšimla, úmyslně trochu hlasitěji, pousmívajíc se chvilkami s patrným uspokojením a ne bez trochy šibalství, prohodil-li kdo z okolojdoucích: „Aha! das sind gewiß so ein paar Wlastenzen, nebo Wieder so ein paar Böhmaken!
Ponejprv vzniklo ve mně přesvědčení, že mne učitel buď úmyslně, ne nevědomky klamal;...

****
Není to otázka minulosti, ze včerejší diskuse o EU.

A: EU je dobrá, podporuje menšinové jazyky. Respektuje a chrání jazyky minorit, jako je irština, velština a katalánština.

B: Respektuje a chrání jazyky minorit, jako je irština, velština a katalánština?

Protože to nacionalisté požadují. Diskriminační jazykové zákony (jako ty ve Walesu?). No, vynikající. Vím o jednom anglicky mluvícím velšském učiteli (z Colwyn Bay), který nemohl najít zaměstnání jako učitelce ve Walesu, protože nemluví velšsky (nebo alespoň nemluví velšsky dostatečně plynně jako rodilý velšský mluvčí – ti vždy vyhrají bitvu s těmi, kteří se jazyk museli naučit). Takže se odstěhovala do Anglie. A předpokládám, že někdo, kdo mluvil velšky od mala, dostal její místo ve Walesu. A přesto všichni Velšané rozumí anglicky. A k čemu je „z praktického hlediska“ dobré uchování velšského jazyka? Všechno se musí překládat (jako v EU), takže náklady všech podniků rostou, to vše, aby se uspokojil požadavek mluvčích pomalu umírajícího jazyka, který nemá prakticky význam pro širší společnost ve Spojeném království. A teď začínají stejným způsobem s galštinou ve Skotsku, jazykem, kterým jsem neslyšel během svých 27 let ve Skotsku mluvit nikoho s výjimkou televizních programů. Nezajímá mne, jestli ten jazyk zmizí, když vymřou jeho mluvčí. Pro život národa to neznamená nic, pouze to, že je „rasistické“ upředňostňovat jazyk jedněch před jazykem druhých zákonem, z„etnických“ důvodů.

Škoda, že se místo angličtiny neujal jako mezinárodní jazyk třeba některý z umělých jazyků. Tím by ta nespravedlnost, že pro někoho je angličtina mateřským jazykem, byla vyřešena. Dřív tu roli mezinárodního jazyka vzdělanců hrála latina, která taky už dlouhou dobu nebyla nikomu mateřštinou, takže nebylo zvýhodněných.
Jinak, já si, paní Vytlačilová, myslím, že proti vražedné identitě je nejlepší pojistkou Ježíš Kristus.

říká pan Kubička.
To samozřejmě platí. Během rozhovoru si jednak ozřejmujeme vlastní identitu, jednak automaticky identifikujeme svůj protějšek, často bohužel mylně, protože nadužíváme předběžně vytvořené úsudky. I předsudky by se to dalo nazvat.
Jako příklad lze uvést oslovování "soudruhu", o kterém se zmínil pan Poláček. Dovedu si představit situaci, v minulosti možná typickou, kdy jedna strana zahájí konverzaci tímto oslovením a druhá strana to pochopí jako projev očekávání, že se tu setkali dva jedinci ze stejné, tj. prorežimní party. Následuje podvědomá reakce "bacha na něj, na soudruha". Přitom mohlo jít jenom o projev opatrnosti, která ovšem dopředu zabila možnost pohovořit si uvolněně a upřímně.
Takovéto dialogové zádrhely snad dnes nehrozí, jsou tu ale jiná nebezpečí. Třeba že si mylně otaxujeme člověka na základě jediného politického postoje a nedáme mu šanci projevit se i jinak.

Toto oslovení se přece nikdy nepoužívalo v soukromí ani všude na veřejnosti ne. V životě jsem neslyšela že by se tak oslovovali lidé na ulici, v obchodě nebo mezi sousedy. Bylo samozřejmostí na stranických, možná odborových schůzích, ve školách a některých organizacích, na některých pracovištích. Záleželo na vedení, na zvyklostech atd. Například v Ostravě se používalo oslovení soudruhu na vysokých školách (pro studenty i učitele), zatímco v Praze se oslovovalo pane, paní, slečno, nebo jménem.

Obávám se, že se mýlíte. Oficiálně se i v Praze používalo na vysokých školách oslovení "soudruhu". Povolenou odchylku představovalo staré univerzitní oslovení "kolego". Z veřejných činitelů oslovovali jinak než "soudruhu" v určitých případech policisté a orgány činné v trestném řízení. Výjimečný případ, kdy se člověk stával "občanem":

"Tak občane, nadával jste té soudružce ho hus pekáče dávno dozrálých, nebo ne?"

Byl jsem jednou kvůli jazkovému kódu na koberečku u šéfa katedry. Vážně vysvětloval, že přeci musím vědět, co se vyjadřuje tím, že on je "soudruh profesor", zatímco jeho kolega "pan docent".
Věděl jsem, ale nastal právě ten komunikační zadrhel, o kterém psala paní Zemanová a tak jsem raději mlčel. Otázka "Myslíte, protože pan docent má ten titul za vědecké výsledky?" se jaksi nehodila.

Máte pravdu, já jsem všechny fakulty v Praze neznala, a tak soudím podle zkušeností svého manžela, který studoval matfyz a když jsme se seznámili, strašně se divil, že se na ostravské pedagogické fakultě musí říkat soudruhu docente, když u nich v Praze se přece říká pane docente.
A máte pravdu i v tom, že záleží na tom, jakým tónem, za jakých okolností, popřípadě kdo koho jak osloví.

Paní Hájková, Vy zase zaměňujete původní ideál (komunismu) s jeho reálnou praxí. Já jsem mluvil o té reálné praxi. Tedy o tom, že to oslovení "soudruhu" (ovšemže používané především respektive téměř výhradně mezi členy strany, a pak už jen v určitých předepsaných formulacích, například "soudružko učitelko") - tak tedy že toto oslovení "soudruhu" sugerovalo tuto bezprostřední identitu "budovatelů komunismu", "předvoje dělnické třídy", atd.atd. Přičemž za touto předstíranou bezrozpornou identitou se skrývala (především v horních patrech moci) vzájemná nevraživost a neustálý boj o lepší postavení.

Co se obecně frekventování toho oslovení "soudruhu" týče, pak to asi také bylo v různých dobách různé. Ještě v šedesátých létech (kdy ještě bylo možno s relativně dobrým svědomím na komunismus věřit) bylo docela dobře možné, že toto oslovení proniklo do jisté míry i mezi obecný lid.

Ale po poražení reformních snah Pražského jara bylo už víceméně zjevné, že to co se samo označovalo vznešeným slovem "komunismus" či "socialismus" je prakticky už jenom hnilobným útvarem křečovitě se vzpírajícím proti vlastnímu zániku. A to oslovení "soudruhu" už bylo prakticky jenom čirou fomálií používanou jenom z donucení.

Já jsem nejdříve nepochopila, co vlastně máte na mysli, pane Poláčku.
Teď už to chápu a uznávám, že přenesení oslovení soudruhu ze stranického prostředí na celou společnost, tedy i nestraníky nebylo adekvátní ani správné. Ostatně to přispělo k znehodnocení toho slova a pozměnění jeho smyslu.

Ještě se vrátím k tomu, co jsem psala paní Vytlačilové. Ježíš (jeho pokoj) člověka skutečně chrání jak před vražednou identitou (např. nacionalistickou), která může vést k násilí, tak před chaosem způsobeným odejmutím či rozpadem identity – což je způsobeno rozpadem starého světa vůbec. A konečně i před tím, aby nás někdo proti naší vůli vtáhl do nějakého nového bojového tábora, popřípadě nám něco vnutil.

Latina, pokud nemáme na mysli dobu Římského imperia, ale doby pozdější, neměla stejnou funkci jako dnes globální angličtina. Latina byl jazyk katolické církve a jazyk vzdělanců, používala se v prestižních a elitních kontextech. Dnešní angličtina je jazykem vědy, ale také popkultury, obchodu a techniky.

Jazyk bez rodilých mluvčích jako byla latina nebo je esperanto by tuto roli mohl hrát těžko. Produktivita jazyka, jeho schopnost vyhovět novým komunikačím potřebám, je asi na užívání ve všech kontextech, zejména každodenních, závislá.

"Dnešní angličtina je jazykem vědy, ale také popkultury, obchodu a techniky..."
Proto je možné, že časem nastane podobný úpadek češtiny jako v době před národním obrozením. Bude nevýhodné mít ji jako svůj mateřský jazyk, a tak lidé, kteří budou chtít držet krok se světem, úplně přejdou na angličtinu jako předtím na němčinu.

Nezdá se mi, že by angličtina vytlačovala jiné jazyky někde jinde než v Irsku a ve Walesu, kde jsou Angličané masivně přítomni od středověku. Probíhá to hodně povlovně.

Skotská gaelština je jiný případ, protože nikdy nebyla jazykem celého Skotska, například hlavní město Edinburgh je na území ranně středověkého anglosaského státu Northumbrie. Gaelština byla ale kdysi jazykem skotského královského dvora.

Před více než dvaceti lety jsem zažil ve vesnickém krámku na ostrově Uist (vnější Hebridy) situaci, kdy všude okolo zněla jen gaelština. Říkali mi, že je pár starých lidí, kteří ani jiný jazyk neovládají. Přišlo mi, že místní lidé nemluví "scotch", skotskou angličtinou, ale jazykem, která se hodně podobá BBC angličtině s jinou větnou intonací jakoby pro ně angličtina byl trochu cizí jazyk, který znají z televize.

Zajímavá je též situace na ostrově Mauricius. Jezdí se tam vlevo, od dob britské vlády, a angličtina je teoreticky úřední řečí, ale nesetkal jsem se s nikým, pro koho by to též byla mateřská řeč, a kdo by jí mluvil jindy než ve styku s cizinci. Dopravní nápisy a pokyny jsou v angličtině, ale veškeré reklamy a jiné, neúřední nápisy jsou ve francouzštině, tedy v řeči, kterou drtivá většina lidí skutečně mluví. Francouzi ovládali ostrov před Brity. Mluví se tedy vlastně většinou ne čistou francouzštinou, ale kreolštinou.

Domnívam se, že trend je spíše k dvojjazyčnosti a pokud nemáte za partnera cizince nestává se angličtina jazykem, kterým by se mluvilo v posteli či v kuchyni. Znám páry, které spolu mluví anglicky a jeden je třeba Čech a druhý Francouz.

Pan Nushart mluví o to, že se prosazuje kosmopolitní identita.
V kultuře byli vždy výzamní lidé s nejednoznačnou národní identito či používající jiný než rdný jazyk.. Například nositlé Nobelovy ceny za literaturu Canetti, Rushdie, Naipaul, Ishiguro.

Canetti třeba se narodil do rodiny sefardských židů v Bulharsku, jeho rodným jazykem bylo Ladino,vyrostl hlavně ve Vídni, psal německy, měl britské občanství a na konci života žil v Curychu.

Je ale otázka, zda kosmopolitismus je opravdu identita nebo spíše nejednoznačnost národní identity, zda kosmopolity něco spojuje.

V komuniatickém hnutí se rozlišoval správný internacionalismus a ošklivý kosmopolitismus.

To s těmi páry je dost podivuhodné. Osobně mi připadá, že když manželský pár se po letech manželství v komunikaci stále utíká k angličtině, která není jazykem ani jednoho z nich, o něčem to svědčí. Též znám takový pár: Češka a Japonec. Mají spolu dvě školou povinné děti, a stále spolu mluví anglicky.

"V komunistickém hnutí se rozlišoval správný internacionalismus a ošklivý kosmopolitismus." To aby si někdo nelámal hlavu s komuniatistickým hnutím.

Je docela zajímavé, když se dnes dočtete, že v Praze proběhlo setkání "nacionalistické internacionály".

Komunisté opravdu považovali kosmopolitismus za špatný, zatímco proletářský (později socialistický) internacionalismus za dobrý. Z třídního hlediska je v tom rozdíl.
Protiváhou byl nesprávný buržoazní nacionalismus (za který byl souzen Husák) a socialistické vlastenectví, které bylo naopak žádoucí.
Komunista měl být vlastencem a internacionalistou zároveň.

Ještě by to chtělo dodat, že to socialistické vlastenectví bylo vymyšleno až v éře socialistických států. Dřív bylo z pochopitelných důvodů u komunisty naprosto vyloučeno. Komunista žádnou vlast mít neměl. Tím se podařilo většinu komunistů "usadit". Napadá mě ruské slovo prizemliť, i když, to ve skutečnosti znamená přistát na zemi.

Z třídního hlediska mezi kosmopolitismem a socialistickým internacionalismem pochopitelně žádný rozdíl není. Z banálního důvodu, proletářská revoluce musí být světová.

Rozdíl v tom byl při uskutečńování ruské revoluce. V zemích buď vůbec bez proletariátu (Kazachstán) nebo s minoritou proletariátu v malém hlavním meště (Bělorusko) byl Leninův důraz na národní sebeurčení velmi rozumný a ospravedlnitelný taktický počin.

Později všem rozlišení mezi kosmopolitismem a internacionalismem mělo jediný praktický efekt -- to první se používalo jako odůvodnění pro poslání do gulagu nebo na popraviště.

Možná máte pravdu, ale používá to slovo (kosmopolitismus) Marx? Nic o tom nevím, ačkoliv možné to je. Takové znalosti skutečně nemám.
Na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kosmopolitismus) píšou "Kosmopolitismus je postoj vzdělaných jednotlivců a jako takový byl předmětem kritik jako elitářský".
Netvrdím, že Wikipedie je pro mě nutně nějakou autoritou, ale tam někde bude asi zakopaný pes, ne? Tedy v konfliktu bývalých socialistických režimů s inteligencí, které fakticky nebyla dána šance stát se jejich skutečnou vedoucí silou. Anebo ta šance byla dána (např. v 68. roce, jenže byla zmařena normalizací).

je nejen rozumný a ospravedlnitelný taktický počin, a je zneužíván jak radikální pravicí tak levicí.
Kosmopolitismus je v prostředí liberálního kapitalismu přirozeným komponentem smýšlení.
V prostředí kapitalismu vedeného vítězným radikálem - tudíž fašistickou nebo socialistickou diktaturou - je projevem kosmopolitismu a komponentem šikovným ke kriminalizaci nekonformního smýšlení, etnických menšin, ap........jsem si párkrát povšiml.
Internacionalismus/globalismus je úderné slovo revolučního efektu a libovolného pravicového i levicového použití/zneužití ...bych mínil.

Ono nejde o to, že by angličtina ubíjela jiné jazyky (zatím?), ono jde o uznání.
Rodí se nám jedna společná, globální civilizace. Pokud má být akceptovatelná, musí se v ní poznat všichni. Nikdo nesmí mít pocit, že ti ostatní se na ně dívají spatra.

Konkrétní příklady

Občas se potkávám na stanici tramvaje, předpokládám, že s programátorem, Rusem. Před časem jsem přešla z obligatorní angličtiny na ruštinu. On i jeho partnerka byly nadšeni. Vy jste se narodila v nějaké zemi, kde je ruština úředním jazykem?

Manželka jednoho z našich kolegů, paní Jumiko, která se snaží do našich ne příliš ochotných hlav, dostat alespoň nějaké základy japonštiny, přivedla na hodinu návštěvu z Japonska. Nadšení, ne z naši úrovně jazyka, celá konverzace byla na úrovni několika základních frází, ale z toho, že se někdo namáhá, že ten vztah japonština – angličtina (Západ) – není 100% asymetrický.

Koupila jsem si v nějaké etno prodejně kabátek – klasický čínský/mongolský střih. Zastavila mne kolegyně, částečně čínský původ, v práci, míjíme se v kantýně, nikdy jsme spolu nehovořili, pracuje v jiné budově, zastavila mne na chodbě, byla z toho kabátku nadšená. Vidí něco, co jí není cizí.

Mezi mými kolegy většinou doma každý mluví po svém. I když asi záleží na jazyku.

Kolega Ital mluví doma italsky, manželka německy. Děti trojjazyčné.
Paní Jumiko mluví doma zřejmě japonsky, anglicky a německy. Její manžel dělá totéž.

Švédská kolegyně mluví s partnerem anglicky. S dítětem anglicky a švédsky. Otec zuří, že dítě neumí pořádně italsky, ale nenamáhá se ho italsky učit.

Tady už by skutečně bylo možno uvažovat o babylónském změtení jazyků...

O používání/zneužívání tohoto pojmu v politické praxi by bylo samozřejmě možno vést ještě dlouhou diskusi; pro mě osobně je toto slovo ale spojeno s pocitem vykořenění.

Kosmopolita je ten, kdo je domovem všude; ale právě proto zároveň nikde.

Jsou lidé, kteří nemají sebemenší problémy zapustit kořeny dnes tady a zítra zase tam; a dozajista z této své schopnosti mají své výhody.

Ale nemohu si pomoci, na mě osobně z této přelétavosti dýchá chlad, určitá lhostejnost vůči právě tomu kousku světa, vůči té kultuře a vůči té národní duši, kde člověk vyrůstal.

Když se ptali Wericha proč stejně jako jeho umělecké dvojče Voskovec neemigroval do Ameriky, odsekl na to prostě: "Nehrál jsem tady kuličky!" (To "tady" znamenalo ovšem "v Americe".)

Génius ducha se pozná na tom, že dokáže hluboké pravdy vyjádřit velice prostým způsobem. Tím "nehrál jsem tady kuličky" Werich vyslovil opravdu všechno. Je jediné místo na celé planetě, kde člověk mohl "hrát kuličky" - místo kde do sebe nasával život, to místo se svou zcela jedinečnou řečí, charakterem, kulturou, se svou slávou i se svým hříchem. Je to toto jediné místo, kde člověk může mít své skutečné kořeny, a nikde jinde.

Když se pak Voskovec dozvěděl o této Werichově replice, komentoval to slovy: "Já jsem nehrál kuličky ani tam!" (A to "tam" znamenalo Československo.)

Je asi málo pravděpodobné, že by Voskovec nikdy nehrál kuličky v doslovném smyslu; ale věc se opravdu jeví tak, že v českém prostředí nikdy nedokázal zapustit skutečné kořeny. Snad to souviselo s jeho židovským původem; nelze vyloučit že právě v důsledku toho utrpěl dokonce určitá identitární traumata, že prostě narazil na odmítnutí ze strany "pravých" Čechů.

Ale tak jako tak, Voskovec na mě nikdy nepůsobil tak "českým" dojmem jako zemitý Werich; a z těchto dvou byl Voskovec dozajista mnohem kosmopolitičtější.

"Jsou lidé, kteří nemají sebemenší problémy zapustit kořeny dnes tady a zítra zase tam; a dozajista z této své schopnosti mají své výhody."
A jsou taky lidé, pro které JE problém zapustit kořeny kdekoliv, což však vůbec neznamená, že jsou někde doma. Buď taky nehráli kuličky nebo to místo, kde je hráli, už neexistuje.

tedy to místo, kde je mi dopřáno času do sebe nasávat život.
Tedy kdekoliv a ne jedno místo se svou pouze jednou řečí, charakterem, kulturou, pouze svou jednou slávou a svým hříchem.
Tedy nejenom jediné místo, kde člověk má své první iniciální živné kořeny, kde do sebe nasával život.....konec konců kde takové dnes jeden najde?
Popravdě ovšem řečeno - kořená chuť piva U tygra má těžko nahraditelné kouzlo.
Popravdě ovšem známe kosmopolity, kteří pat nevytáhli a monopolity - světem protřelé a šovinismem posedlé migranty .....bych k roli klobouku coby indikátoru kořenění dodal.

Před několika lety jsem začala rozumět tomu, co to znamená "mít občanství v nebesích". Dřív jsem to nechápala. Je to něco jiného, než být "občanem kosmu".
Člověk se sice životu v tomto světě nemůže vyhnout, ba dokonce je i povinen snažit se být pro druhé nějak užitečný, ale nutně musí počítat s tím, jak to tady chodí. Cokoliv řekne, třeba i v dobrém úmyslu, zcela určitě použije někdo proti němu. A vždycky se najde někdo, kdo mu bude chtít ublížit.

teprve na zralá kolena jsem správně pochopil pojetí křesťanského hříchu dědičného a tím také i naivitu epochy romantického humanismu osvícenství.
Svého času jsem byl vždy připraven sočit na Marxe za jeho liknavost se kterou nabídl skvělou analýzu zákonitých
nectností kapitalismu, aniž by se postaral o opatření proti zneužití svého díla ke společenskému rozvratu.
Že nezvratnost lidského počínání - jak píšete " vždycky se najde někdo, kdo bude chtít ublížit" - je pevnou, člověkem neovlivnitelnou konstantou, jsem také musel jednou nerad doznat....bych si s vámi sentimentálně povzdechl.

I to biblické zmatení jazyků už zase existuje.

A přitom jazyk vznikl proto, aby se domluvili lidé, kteří mají cosi společného.
Lidé, kteří žijí spolu, nejenom vedle sebe.

Ano, pane Petrasku, tak na tom jsem byl dost podobně. Ani ne tak v tom smyslu že bych - dříve - kladl vinu Marxovi za zneužití ideálu komunismu, považoval jsem toto za exces určité omezené skupiny jedinců. Ale dlouhou dobu jsem věřil na to že lidé jsou ze své podstaty dobří, a že tedy skutečně postačí to zbavit je tíže nespravedlivého kapitalismu (a nadvlády pseudokomunistických uzurpátorů moci), a to lidské dobro se rozlije zemí jako životodárné vody Nilu po krajině egyptské.

A trvalo mi opravdu dost dlouho nežli jsem si musel přiznat, že ten Marxův komunismus nemůže fungovat zcela principiálně - protože člověk sám prostě není uzpůsobený na to, žít v nějaké komunitě sobě rovných a navzájem solidárních. Ti kteří všeho dobrého zneužijí a převrátí to ve svůj vlastní prospěch - ti tady budou vždycky, a je jich hodně a bude jich hodně. A s tím je prostě nutno počítat.

To neznamená že by bylo nutno vzdát se všech ideálů o možnosti lidsky lepšího světa; ale tyto ideály je nutno postavit na mnohem realističtější, a mnohem pevnější základnu nežli jenom dobromyslnou víru v lidskou dobrotu.

Komunity sobě rovných a solidárních jedinců mohou existovat a jistě se najdou i příklady.
Komunita má určité samoregulující schopnosti. Rovnost by ale musela být postavená na nějakém základě. Neměla by se jen předstírat.

A solidarita čili bratrství také, samozřejmě.

Proto samosprávná společenství nesmí přerůst do velikosti, pří níž se ztrácí samoregulace.

Ovšem nesmí to být firmy s jedním rozhodujícím oligarchou.

O samoregulaci se snaží Piráti, není však jasné jak si ji udrží, porostou-li

Ostatní strany ji už ztratily

možná spíš potěším paní Hájkovou, když musím konstatovat, že tím pevným základem či tmelem komunit, které žijí podle ideálů rovnosti, může být víra. Dá se taky říct, že tím jediným tmelem, který tyto komunity může udržet dlouhodobě, je náboženská tradice. Viz Amishové nebo Hutteriti.
Zásadním předpokladem je samozřejmě tolerantní okolí a legislativa, která nestojí v cestě. A pro členy vědomí, že mají kam odejít, pokud se pro to rozhodnou.

Naprosto v pořádku, paní Zemanová. ;-)

Že společná víra posiluje pocit vzájemné identity uvnitř daného společenství (a tedy i společnosti), a že spolu s tím se snižuje počet vzájemných konfliktů, je dávno známým faktem.

A já tvrdím už dávno, že pokud je vůbec nějaký reálný výhled na to vytvořit nějakou novou, progresivnější formu společné existence lidstva, nežli jakou skýtá současný kapitalismus se svým politickým systémem partajní demokracie, že je to sotva myslitelné bez toho, aby tento historický přelom byl doprovázený nějakou odpovídající formou nové spirituality, a tedy i nové víry.

To jediné v čem se vymezuji proti dosavadním formám víry je právě to, že od nich nelze očekávat dostatečný potenciál pro tvorbu tohoto nového typu společnosti. Už proto, že nemají schopnost sjednotit celou společnost: jak křesťanství tak islám jsou nepřijatelné pro ateisty (jakož i pro sebe navzájem), protože jsou příliš fixovány na představu personálního Boha. Buddhismus (který na takovou představu vázán není) je zase programaticky příliš vzdálen od vezdejšího světa, nežli aby právě v něm mohl hrát nějakou opravdu aktivní úlohu.

Víra v lidskou dobrotu není podstatou žádného náboženství, či společenského režimu. Slouží pouze jako jeden z instrumentů vydírání člověka člověkem.
K důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná schopnost víry v jiný svět než je ten ve kterém se nacházíme, jsou vzletná slova nejen básníka, ale i vítězného uzurpátora moci .....bych varovně dodal.

Pane Poláčku, nepopírám, že někdy v budoucnu reálně přijde něco, co bude mít tu schopnost "sjednotit celou společnost". Nikdo si to nepřeje víc než já. Ale ta doba je ještě hodně daleko. Napsal mně předevčírem jeden známý: "Volání po "nerozdělování národa" - to je vrchol prolhanosti a pokrytectví. Popírat do očí bijící rozpory dnešní společnosti je skutečně kýč a sprosté oblbování lidí. A nejhorší na tom je, že to funguje".
"Jednotná spiritualita" prostě zatím není možná, pokud má spiritualita znamenat něco, co nějakým způsobem pravdivě reflektuje reálný lidský život.
Měli bychom však uvažovat o tom, že pro spoustu lidí je současná realita nesnesitelná - buď materiálně nebo také psychicky. A komunity by jim mohly pomoci překlenout to mezidobí. Aspoň já to tak vidím.

Paní Hájková, v tomto ohledu s Vámi (a s Vaším známým) naprosto souhlasím. Ostatně v naprosto stejném smyslu jsem včera (a ještě i dnes) napsal svou polemiku (v diskusi "Lukáš Kovanda...") proti V. Bělohradskému, respektive vůbec proti té tendenci stávající společenské rozpory a protiklady jaksi "užehlit" do jedné fiktivně všezahrnující a všeobjímající identity "občana demokratického státu".

To principiálně falešné na takovémto postoji je to, že se tu nehledí na člověka jako na člověka, ani jako na člena určité zcela konkrétní společnosti - nýbrž že se člověk nazírá právě jenom tou optikou jeho občanství. Jako by snad toto pouhé občanství mohlo mít reálný potenciál vyřešit či odstranit rozpory, které vyrůstají ze samotných kořenů existence této společnosti!

Právě a přesně o tom Marx napsal svou "Židovskou otázku": ten "citoyen", totiž ten formální státní občan, je jenom fikce - reálný je jenom a pouze "bourgeois", tedy ten člověk který je plně polapen v odosobněných a odcizených procesech neustálé honby za materiálním prospěchem.

Takže: ano, naše společnost je stále ještě rozdělená a roztržená nejen na "různé" (jak to sugeruje pravice) zájmové skupiny, nýbrž na principiálně p r o t i k l a d n é skupiny a třídy, kdy zisk jedné je okamžitě ztrátou druhé. Tady opravdu není třeba nějak "rozdělovat národ" - ten už rozdělen je, objektivním způsobem své - současné - existence.

Ale jistě, paní Hájková; mám plné porozumění pro to, když si lidé kteří od života žádají něco víc než jenom nějakou povrchní existenci v tomto bezduchém světě vytvářejí pospolitosti a komunity, kde si mohou navzájem sdělit své myšlenky, své touhy, svá očekávání. (A má vlastní "komunita" se poté co můj nejlepší přítel utrpěl mrtvici bohužel dramaticky zúžila.)

Na straně druhé ale třeba takový Žižek by Vám řekl, že nebezpečí těchto komunit spočívá v tom, že vytvářejí falešný pocit osobního řešení. Jinak řečeno: že mohou znamenat únik před tím, postavit se rozhodně existujícím protikladům a tyto radikálně řešit.

Já vím, že Vy osobně před takovýmito zásadními řešeními neuhýbáte; ale to nic nemění na tom, že tyto komunity k takovémuto úhybnému životnímu postoji vést mohou.

...je instrumentem uzurpátora.

Dozajista tomu tak může být, pane Petrasku; ale poněkud jiná situace asi bude tam, kde ten "jiný svět" má být uskutečněn tady na zemi, a právě prostřednictvím odstranění tohoto uzurpátora. ;-)

Jinak řečeno: ta víra v "dobrého člověka" může být únikovou strategií (viz výše) - ale za určitých konstelací může mít také docela velký destruktivní (neřkuli přímo revoluční) potenciál.

Já jsem, pane Poláčku, zrovna dnes přemýšlela, že možná nakonec nic jiného nezbude než udělat něco zásadního a radikálního. Jenom ještě tak vědět co.

To je otázka všech otázek, paní Hájková. Pořád ještě tápeme, něco hledáme, ale pořád ještě tak nějak bloudíme kolem toho, a nemůžeme k tomu nalézt ty správné dveře.

Ale já už dlouho tvrdím: jestliže tyto dveře jednou nalezneme (anebo ti co přijdou pro nás) - pak budeme nejspíše naprosto užaslí z toho, jak to že jsme tak samozřejmou věc tak dlouho nedokázali objevit.

Nejde o to vytvářet uměle nějaké zcela nové světy; jde jenom o to dokázat vyhmátnout to, co tady ve skutečnosti už dávno je, co vytváří vlastní substanci našeho světa a našeho bytí - a jenom to čeká na nás, až to objevíme.

V pátek byl článek v Guardianu, o tom, že i Amsterdam začíná mít problém s angličtinou. deset procent obyvatel sice hovoří anglicky, ale nehovoří holandský.Obchod byl uzavřen, neboť jeho oficiálním jazykem byla angličtina. Nešlo o angličtinu jako takovou, ale o to, že její užívání signalizovalo, že obchod je zaměřen na turisty a ne na místní.
Také se tam psalo o tom, že začíná vadit příliš vysoký podíl přednášek v angličtině.

Existuje teorie, že doba osová byla důsledkem snahy či nutnosti nějakým způsobem udržovat pohromadě veliké územní celky.
Přechod k náboženstvím jako je islám, křesťanství, budhismus...je prechodem od kmenového, lokálního náboženství k universální víře.A tento přechod údajně koresponduje se vznikem velkých říši, které takovýto tmel potřebovaly.
Ona by ta vira nemusela být nutně náboženská. Neříkal Masaryk neco o tom, že státy se udržují pomoci ideí ?

Chatrná nefascinující idea - chatrná víra - chatrné dogma i náboženství.
Příkladně relativně silná idea křesťanství dnes umožňuje využití ateismem iniciovaného vědeckotechnického pokroku jako globálního společenského tmelu.
Historie je ale také bezlítostně dokládá dočasnost i těch nejkoherentnějších ideí grandiózních fascinací...bych tvrdil.

Ano, paní Vytlačilová, tento výklad doby osové jakožto vzniku potřeby velkých, univerzalistických náboženství a duchovních směrů tady už zastávám dost dlouho. (Není to samozřejmě jediný aspekt celé záležitosti, ale zřejmě opravdu dost zásadní.)

Nenáboženská víra: ano, i tento náhled tu prosazuji už dlouho: že je zapotřebí vytvořit nějaký nový druh spirituality, který se obejde bez personálního Boha.

Co se té masarykovské "ideje státu" týče: tady přijde na to. Ta obsahová (a duchovní, hodnotová) prázdnota novodobého demokratického státu je už dávno známou věcí; a už dávno byla konstatována potřeba tu dřívější silnou identifikaci lidu s jeho státem nahradit nějakým novodobým "civilním náboženstvím". Ovšem, jak řečeno ten soudobý demokratický stát principiálně žádnou ideu nemá a mít nemůže (neboť to by bylo "nedemokratické" prosazování určitých hodnot na úkor jiných). Ta Masarykova snaha implantovat do českého národa jakési poslání demokratismu a humanismu - to byl jenom ušlechtilý pokus, ale s velice omezenými reálnými výsledky.

Je sice možno plně souhlasit s Masarykem, že stát - pokud má mít nějakou opravdovou hodnotu - takovouto vůdčí státní ideu potřebuje; ale ta musí mít nějaký mnohem reálnější podklad, než jenom nějaký obecný, abstraktní humanismus či demokratismus.

Víte, pane Petrasku, jakkoli je mi Karl Popper svými názory krajně nesympatický, přece jenom napsal jednu opravdu respektu hodnou věc: že totiž jedině taková teorie může být uznána jako principiálně pravdivá, která má v sobě samé zabudovanou možnost (a schopnost) vlastní falzifikace.

Pokud to přeneseme na svět (státních) idejí: jedině taková idea má záruky že nezdegeneruje ve zkostnatělé (a tedy jen dočasně platné) dogma, která by v sobě měla schopnost svého vlastního neustále přezkoumávání, přezkušování a - v případě potřeby - revidování.

je příkladem jedné z celkem úspěšných sebeinovujících civilizací, tmelených náboženským konstruktem.
Oproti ostatním náboženstvím, se křesťanská civilizace obdařila schopností čiperných reforem/revizí své bazální narace. Akceptací ateismu a tedy pluralitního smýšlení - což vedlo k vědeckotechnické revoluci - fascinuje křesťanství dokonce v globálním měřítku.
Jenže dějiny nelítostně dokládají dočasnost i těch nejkoherentnějších grandiózně fascinujících ideí ...bych opakovaně tvrdil.
Možná, že fascinace idee globálního masového konzumu hlava nehlava, bude jednou z posledních inovativních tmelících ideí křesťanské civilizace..............bych rozpačitě dodal.

Spojovat velké územní celky jednotným náboženstvím bylo veskrze špatné, zvlášť pokud se tak dělo násilím, což se dělo často.
Lidem tak byla vnucena identita, kterou nechtěli. Násilí (i nátlak) se vždycky vymstí nebo se vrátí jak bumerang.
Dnes je opačný trend - všechno se rozpadá. Lidé hledají novou spiritualitu, která by byla "jejich vlastní, autentická". Někteří ji znovu odvozují z etnicity (někdy i domnělé).

No ono záleží na tom, kdo co sjednocuje, jak to sjednocuje a jak to porovnat s předchozím stavem.
Taková Rim budoval impérium mečem, ale nevstupovat na teritoria, která byla mírumilovná, takže paradoxně, anexe mír přinášela.

Sjednocení činy bylo také násilné, ale alternativou zřejmě bylo to, co známe z Evropy, neustále války drobných států.

Sjednocení, či znovusjednocení Japonska v 16. století bylo násilné, ale ukončilo staletí válek a období Edo bylo dobou miru a prosperity.

Když Arabové vpadli do mocenského vakua severní Afriky, nikoho moc na víru pravou neobraceli, ale ono bylo výhodné konvertovat.

Na Islandu se dohodli, že se pohanství nesmí provozovat veřejně, ale soukromá vira se tolerovat bude.

Když se. v Cine jednu dobu rozmohl příliš buddhistický import a začínalo to tam dělat neplechu, tak se rozehnali buddhistické kláštery a jejich majetek byl zabaven, ale obešlo se to bez upalování. Navíc to podnítilo rozvoj filosofie, neb se s buddhismem polemizoval.

V Japonsku se kvůli víře nijak nezávislí,byt s křesťany velmi rozumně vyběhli. Kdo se nevzdal víry, byl ukřižován.

U nás se křesťanství také nějak násilně nezavadelo, ono ho bylo výhodné přijmout

Křesťanství šířené nátlakem v podobě jednotného náboženství, muselo zákonitě zkreslit podstatu Ježíšovy osvobozující zvěsti.
Ale máte pravdu, že i tak mohlo přinést lidem určité výhody. Třeba volno ve svátky nebo určité povinnosti vrchnosti k poddaným.
Podobně jako komunismus.

Řekla bych, že mezi Slovany mohlo být za ochotou přijmout křesťanství přání patřit do přece jen pokročilejší a organizovanější části světa. Mimo jiné to skýtalo jakous takous záruku před vzetím do otroctví. Obchod s otroky v raném středověku vesele vzkvétal, přičemž největším zdrojem byla pohanská periferie.

Polabští Slované ho zřejmě dobrovolně nepřijali.
Každopádně o té staré historii (i o Slovanech samotných) máme málo zpráv. A vzhledem k tomu, jak malá důvěra k odborné veřejnosti dnes mezi lidmi panuje, může si každý myslet cokoliv.
Ale násilné spojování náboženstvím proběhlo i v pozdější době. Rekatolizace.

Této tézi asi nebude možno jen tak bez dalšího přisvědčit, pane Petrasku.

Na straně jedné: bezpochyby ano, byly zde podniknuty určité reformy a modifikace, tou první je vůbec samotný vznik křesťanství, které se konstituovalo modifikací původního judaismu.

Na straně druhé - tím absolutním limitem křesťanství je víra v Jediného Boha, jakožto Tvůrce všeho a středobodu veškerého dění. Tohle a právě tohle je mezní hranice, za kterou křesťanství žádným aktem svého sebevývoje nemůže zajít, aniž by tím zrušilo a popřelo samo sebe.

Z tohoto hlediska je mi dost nesrozumitelná Vaše zmínka o tom, že křesťanství "akceptovalo ateismus" - o něčem takovém mi opravdu není nic známo. Křesťanství se muselo smířit s reálnou existencí ateismu v tomto světě; ale to naprosto neznamená, že by ho dokázalo organicky integrovat do své vlastní centrální ideje.