Malý historický kvíz

Jak jste na tom se znalostí dějepisu? Stačí vaše znalosti k pochopení významných historických souvislostí, dokážete si z nich odvodit víc? Vyzkoušejte kvíz Jiřího Kubičky.

Kubicka

Jiří Kubička

31.03.2019 09:50

0x0-2

Jakým dopravním prostředkem se dostala Napoleonova armáda do Ruska? Foto AA Photo

O dějepisu se v poslední době v Deníku Referendum hodně diskutuje. Hodně se mluví o faktech bez souvislostí, na která se prý školní dějepis soustřeďuje. O jaké souvislosti jde? Historie je věda idiografická, ne nomotetická, zabývá se jedinečnými událostmi, ne obecnými zákony. Podle Wilhelma Windelbanda, který toto rozlišení zavedl, se idiografické vědy zabývají ne tím, co je vždy, ale tím, co bylo jednou. Historické vědomí nezařazuje události do obecných kategorii, ale propojuje jedinečné s jedinečným.

Tak například historické souvislosti Velké francouzské revoluce jsou propojeny s tím, co jí přecházelo, co následovalo, čím se inspirovala, co inspirovala, co se dělo v té době jinde v Evropě. Pochybnější je, zda existují nějaké nadčasové zákony revolucí, ze kterých by bylo možno například poznat, k čemu povede hnutí Žlutých vest, které evokuje francouzský národní mýtus Revoluce – Marseillesa – barikády – Svoboda vedoucí lid“. Marseillesa zaznívá i na oficialitách vedených Macronem, zpívají ji fanoušci Le Penové a Mélenchona. Kdo má na ni větší právo?

Příbuznost, návaznost, soumeznost není totéž co podobnost. Koneckonců ani jednota lidstva není jednotou pojmu či záměru, ale jednotou biologického druhu. Všichni lidé jsou blízcí příbuzní, velmi blízcí jsou nám ostatně nejen šimpanzi, se kterými sdílíme 98 procent genů, ale i třeba ryby, od kterých se lišíme jen asi 20 procenty genů.

Jak se naše historické vědomí propojuje do souvislostí, si lze vyzkoušet v následujícím kvízu (nepokrývá ovšem oblast dějepisu systematicky). Většinu odpovědí lze odvodit ze znalosti souvislostí, odpovědi pak připomínají významné děje zejména v oblasti sociální a kulturní historie.

Níže v řešení jsou tyto souvislosti uvedeny. Odpovědi si lze také vygooglovat, u některých to však není tak snadné – pouhá zběhlost v užívání informační technologií bez znalosti dějepisu nemusí stačit k pochopení.

1. Co staří Římané neznali? a) citrony b) beton c) cukety d) pepř

2. Pěstovaly se v předkolumbovské Severní Americe brambory?

3. Která z těchto dvojic literátů a mocnářů se nemohla sejít? (Ti zbývající se skutečně sešli)
a) J. W. Goethe a Napoleon b) F. Rabelaise a Ludvík XIV. c) Petrarca a Karel IV. d) D. Diderot a Kateřina Veliká e) Vergilius a Augustus Octavianus

4. Zkuste se dostat ze stránky Přemysl Otakar II. na stránku Montezuma II. bez použití klávesnice, jen klikáním na odkazy.

5. Mnohem snazší verze otázky 4: Ze stránky Přemysl Otakar II. na na stránku Velká francouzská revoluce. Stačí dva kliky.

6. Která tři evropská města měla kolem roku 1000 n. l. více než 200 tisíc obyvatel? a) Konstantinopol, Řím a Paříž b) Konstantinopol, Milán a Benátky c) Konstantinopol, Cordoba a Palermo d) Milán, Řím a Paříž e) žádná

7. Bitva u Sekigahary 21. října 1600 otevřela cestu k sjednocení Japonska pod vládou šogunů z rodu Tokugava. Hrály v této bitvě roli muškety, nebo Japonci tehdy střelný prach neznali?

8. Všeobecné a rovné volební právo bylo v předlitavské části Rakouska-Uherska schváleno a) roku 1907 pro muže b) roku 1848 jen pro muže c) roku 1866 pro muže, roku 1907 i pro ženy d) nikdy

9. Kdo nikdy nebyl členem komunistické strany? a) Vladimír Majakovskij b) Milena Jesenská c) Graham Greene d) Jack Ma (zakladatel Alibaby, nejbohatší čínský podnikatel) e) Vladimír Holan f) Zdena Mašínová starší

10. Světová populace dosáhla jedné miliardy: a) Kolem roku 0 b) na počátku XVI. století c) na počátku XIX. století. d) na počátku XX. století

11. Podle sčítání lidu z roku 1950 bylo tehdy u nás celoživotně bezdětných žen (padesátiletých a starších) asi a) 20 procent b) 10 procent c) 5 procent

12. Dnes je celoživotně bezdětných žen a) zhruba stejně b) mnohem více c) mnohem méně

13. Vojáci Napoleonovy armády se v roce 1812 dostali k hranicím Ruska: a) hlavně po železnici b) převážně na koních c) převážně pěšky d) větší část cesty na lodích

14. Bílé šaty nosí nevěsty po celém světě, protože a) je to univerzálně rozšířený symbol panenské čistoty b) bílé šaty měla při své svatbě v roce 1840 královna Viktorie c) je to původně křesťanská tradice, bílá je liturgická barva patřící k mariánským svátkům.



Řešení

1. Správná odpověď je c); cuketa je kultivar dýně původem ze Střední Ameriky. To, že Římané používali pepř dovážený z daleké Indie a pěstovali citrony původem také ze střední Asie, dokládá, jak byl Starý svět propojený už ve starověku.

2. Správná odpověď je Ne. Brambory pocházejí z Jižní Ameriky, do Severní Ameriky je přinesli teprve evropští kolonisté. To naopak dokládá, jak málo propojený byl Nový svět. Mayové měli písmo, ale žádná sousední či pozdější civilizace ho nepřevzala ani se jím neinspirovala.

3. Správná odpověď je b) setkat se nemohli Rabelaise (1495–1553) a Ludvík XIV. (1638–1715). Lidé, které dnes považujeme za významné, o sobě věděli a setkávali se, nebo si alespoň vyměňovali dopisy. Sociální sítě nepřinesly zas tolik převratně nového.

4. Cesta vede přes Rudolfa Habsburského k mexickému císaři Maxmiliánu I. Mexickému z Habsbursko-lotrinské dynastie do Mexika a pak již snadno k Aztékům a Montezumovi II.

 
5. Dcera Marie Terezie Marie Antoinetta byla popravena za Francouzské revoluce.

6. Správná odpověď je c) Konstantinopol, Cordoba a Palermo. Dvě z těchto měst byla muslimská. Z nejvýznamnějších dnešních evropských metropolí zde je jen Konstantinopol (Istanbul).

7. Ve velkých bitvách předcházejících sjednocení Japonska pod vládou Tokugavů hrálo rozhodující roli nasazení velkého množství mušket. Proti vnějšímu světu včetně evropských zbraní a křesťanství se Japonsko uzavřelo až v 17. století.

8. Správná odpověď je a) všeobecné a rovné volební právo pro muže bylo zavedeno v roce 1907, předtím se volilo v kuriích odstupňovaných podle majetku. Všeobecné volební právo pro ženy v Rakousku-Uhersku nebylo nikdy (volební právo měly některé ženy v první velkostatkářské kurii).

9. Správná odpověď je a) Vladimír Majakovskij.

10. Správná odpověď je c) na počátku 19. století. Až do počátku průmyslové revoluce v druhé polovině 18. století rostla světová populace pomalu, pak následoval raketový růst.

11. Správná odpověď je a) Celoživotně bezdětných žen bylo 20 procent

12. V nedávné době je bezdětných žen mnohem méně, při sčítání obyvatel v roce 2001 to bylo asi 5 procent.

13. Správná odpověď je c) Napoleonova více než půlmilionová armáda se přesouvala převážně pěšky. Velké vzdálenosti nebyly nepřekonatelnou překážkou ve válčení, obchodu či poznávání ani v dobách, kdy většina lidí chodila pěšky.

14. Správná odpověď je a) svatební šaty královny Viktorie propagovaly bílé anglické krajky. Jejich obrovské rozšíření je dokladem někdejší prestiže Britského impéria. Jeho důsledkem je také třeba současný pánský oblek odvozený od oblečení, které na svém dvoře zavedl Karel II. nebo to, že dodnes udáváme velikosti závitů v palcích.


A co si myslíte vy? Diskuse (54 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Karen - Opava

Ano, ale co je důležité a proč? A kdo to určí? Neděle, 31.Března 2019, 10:33:3

Já bych řekl, že jediné otázky z dějepisu, které mají smysl, jsou ty, které se nedají jednoduše vygooglovat a "odpovědět."

Ostatně je asi rozdíl mezi "otázkou z dějepisu" a historickou otázkou.

Konkrétně mám dojem, že to nejdůležitější a nejpodstatnější je vždycky ZA zdánlivě jasnými historickými fakty.

Proč považujeme některé události za důležité? Podle čeho rozhodujeme, že je nutné se z historie něco naučit? Jak víme, to co víme o minulosti? Dá se najít logika v historických událostech? Proč se události dějí a jaké mají dopady? Podle čeho určujeme, že nějaká událost je důležitější než jiná?

Tradiční výuka dějepisu - biflování odrážkových seznamů divných slov, jmen a čísel (ano, opravdu to tak v mnoha případech vypadá, máme na to určité výzkumy - ostatně stačí si vzít jakýkoliv sešit žáka ZŠ) není destruktivní jenom tím, že se jedná o devastující ztrátu času mrzačící historické vědomí žáka.

Nedávno jsem si uvědomil, že ono "nauč se panovníka, co získal za území, bitvu, kdy vládl" nese velice nebezpečnou ideologii, protože implicite (nereflektovaně - často i z hlediska učitele) vlastně manipuje žáka tím, že mu říká "důležitý je panovník a vládce", "král vlastní území", "král rozhoduje o všem-je to božský mocnář, protože dělíme historii letopočty jejich vlády" atd. atd.

Pamatuji si, jak mě na gymplu frustrovalo biflování se různých územních zisku Přemysla Otakara II. a když jsme pak "chronologiky došli k tomu", že český středověký "stát" (samozřejmě si VŠICHNI představovali ten "stát" prézentistickým prizmatem jako dnešní stát, o kterém jsme stejně měli mlhavé povědomí, protože v ZSV jsme se biflovali jména filozofů) ona území zase ztratil, opravdu mě to namíchlo. Proč se musím sakra učit, že někdo něco získal, abych se zase musel učit, že to ztratil!? V té době jsme začali psát absurdní morgenstrenovské povídky místo dějepisných zápisů - "Divoký Lev XXII. získal Branibrambory v léno od markraběte zkouřeného, ale vzápětí ho nahradil synovec pra-pa-papeže po meči, který manskou přísahou vyměnil Brambory za Kolínka za Rýnem."

V té době mi nedošlo, že mám být vlastně hrdý Čech, protože Otakar jako "národně Český panovník" udělal ČESKOU ZEM zase velkou a měli bychom být hrdí...mapa územních zisků přes čtvrtinu stránky a obdivné formulace jako "Jeho moc sahala od Krkonoš přes Alpy až k pobřeží Jaderského moře (fíha, to je pašák, to jsme byli Čechové)..."Současníci ho proto s obdivem (husťák, už tehda se mu kořili) nazývali králem železným a zlatým" (ona legendární Čornejova řada s. 62) O kousek dál je formulace, že "si opravdu počínal jako rytíř, protože se vydal na křížovou výpravu" (to jako vážně?)

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Karte_B%C3%B6hmen_unter_Ottokar_II.png

Jestli by nebyly například dějiny středověké každodennosti daleko didakticky produktivnější a smysluplnější...

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Karenovi Neděle, 31.Března 2019, 12:54:45

Není mi jasné, co myslíte tím, co je za zdánlivými historickými fakty. Máte snad na mysli jejich interpretaci? To mi připadá jako dávat přednost literární teorii před literaturou.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dějiny a věda Neděle, 31.Března 2019, 14:04:9

Pane Kubičko, zcela na rovinu: ty otázky toho Vašeho "historického" kvízu mi nestály vůbec ani za to, abych je vůbec dočetl do konce.

Prostě proto, že je v jejich naprosté většině pociťuji jako naprosto nedůležité, efemérní, nicotné. Když mě nějaké téma více zajímá (jako třeba vojenská historie Japonska), pak už si sám vyhledám informace o tom, že do Japonska se první střelné zbraně (arkebusy) dostaly už v průběhu 16. století s Portugalci; o něco později (s Holanďany) i pokročilejší muškety. A jen o nemálo později už dokonce i děla. (Ostatně, právě rána z děla - a to do vlastních řad! - prý rozhodla jednu klíčovou bitvu o titul šoguna; nevím ovšem jestli se jednalo právě u to Vámi uvedenou bitvu.)

Krátce řečeno: opravdu nevidím sebemenšího důvodu pro to, abych si zalepoval paměťovou kapacitu znalostí stovek a tisíců jednotlivých historických podrobností. Které jsou jako takové nějakým způsobem významné pouze pro archiváře; ale nemají prakticky sebemenší význam pro p o c h o p e n í historických procesů a dynamismů.

Samozřejmě, všechno je otázkou definice: pokud "dějepis" definujeme právě jenom a pouze jako učení se jednotlivým, ze vší historicky-systémové souvislosti vytrženým událostem - pak nám z toho samozřejmě vyplyne, že jediný "správný" dějepis je právě takovýto.

Na straně druhé stále stojí postulát Hegelův: jedině tehdy, když jsme schopni zformulovat nějaký poznatek s o b e c n o u platností - jenom a jedině tehdy provozujeme skutečnou vědu.

Taková historiografie, kterou nám nabízíte Vy - to opravdu není věda, to nám nedává naprosto žádné obecné, univerzální poznání; to je opravdu pouze mechanický zápis jednotlivostí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Král železný a zlatý Neděle, 31.Března 2019, 14:14:1

Pan Karen: ano, naprosto přesně, doslovně tímto způsobem i nás vyučovali dějepisu, ačkoliv to bylo za socialismu (který je přece ze své samotné podstaty internacionální), tak při výuce o této době vždycky zazníval nepřeslechnutelný podtón o tom, "jací my Češi jsme tenkrát byli pašáci", jak jsme byli za Přemysla Otakara (respektive za Karla IV.) velcí a slavní.

Vlastně nutno přiznat: ke skutečně systémově-dynamickému (tedy: historickému ve smyslu skutečné vědy, skutečného poznání) se ta výuka dějepisu tehdy dostala právě až v souvislosti - s mezinárodním dělnickým hnutím!!

Když si totiž odmyslíme tu nestravitelnou ideologickou deformaci konkrétního způsobu, jakým byla tato látka podávána, faktem zůstává, že tehdy a právě tehdy byly překročeny hranice pouze národního pohledu na dějiny - a zároveň jejich pouze faktografické reprodukce.

Do hry tu vstoupil skutečně principiálně nový prvek: prvek jak řečeno analýzy systémově-dynamické, kdy se historické zkoumání neomezuje pouze na výčet (a časovou posloupnost) jednotlivých událostí, nýbrž kde se hledají hlubší, systémově podmíněné p ř í č i n y toho, proč pak konkrétní aktéři dějin jednali (a jednají) právě tím, a ne třeba zcela jiným způsobem.

Zkrátka: tímto byl v historiografii princip nahodilosti nahrazen principem zákonitosti; a princip chaotičnosti principem systémové autoregulace.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Uznání patří tomu, kdo v tomto kvízu uspěje Neděle, 31.Března 2019, 17:15:16

Neboť otázky zcela přesně vystihují podstatu toho, co znamená mít přehled o historii, znát i ledasjaký detail, přitom ale mít schopnost dávat věci do souvislostí.

Všimněme si, že tam není ani jedna otázka, která by začínala "Vyjmenujte ..." (např. 3 největší evropská města z r. 1000). Tedy nic, co by směřovalo k tupému zkoušení nějakého tupého diktování do sešitu, proti čemuž stále bojuje např. tady pan Karen (já přitom vždycky marně vzpomínám, který učitel nám kdy takto tupě do sešitu diktoval).

Přitom ale je zřejmé, že aby člověk ty otázky mohl zodpovědět, musí mít spoustu znalostí. Např. musí vědět, kdo to byl Rabelaise.

Nebudu se chlubit svým neslavným celkovým výsledkem. Zmíním se jenom, že vzhledem k tou, že jsem věděl, že Paříž mezi největší města před tisíci lety nepatřila, mohl jsem tím vyloučit i Řím, ke kterému bych se jinak přikláněl, ale který se v možnostech vyskytoval vždy s Paříží pohromadě.

To, že brambory byly neznámé v severní Americe, slyším poprvé, a jsem za tento poznatek rád. Specifickou zmínku o severní Americe v otázce jsem považoval za chyták, kterým jsem se právě nechtěl nechat zmást - a tím pádem jsem zrovna odpověděl špatně.

Za nejlehčí považuji otázku na Napoleonovo tažení do Ruska. Kdo viděl Vojnu a mír (kterékoliv zfilmování), nemohl zaváhat.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Milujeme seznamy, protože nechceme zemřít Neděle, 31.Března 2019, 18:13:20

Píše Umberto Ecco
http://www.spiegel.de/international/zeitgeist/spiegel-interview-with-umberto-eco-we-like-lists-because-we-don-t-want-to-die-a-659577.html

Seznamy (výčty) jednotlivostí jsou podle něj základem kultury.

Někoho ovšem jednotlivosti nezajímají, domnívá se , že jedinou cestou k věčnosti je zobecnění, protože seznam stejně nemůže být vyčerpávajcí. Takoví lidé přeskakují v literatuře katalog lodí u Homéra, seznam věcí v zásuvce u Joyce či obsáhlé seznamy v Pamukově "Jmenuji se červená". Řekl bych, že je to určitý druh amusičnosti.

Dávají přednost literární teorii před literaturou. Koneckonců proč číst třeba Vojnu a mír, kde kde je přes dvě stě převážně historických postav, zdlouhavé popisy vaření jahodového džemu atd, kdy by se to na obecné rovině dalo nějak shrnout úsporněji a bez zabíhání do jednotlivostí.

Historie byla vždy nejen vědou, ale i literaturou, má svou musu Kleio.


Zobecnění také nemůže být vyčerpávající, vždy něco přečuhuje a nezapadá.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Panu Kubičkovi dík. Neděle, 31.Března 2019, 18:48:35

Mám ráda jednotlivosti. Zvlášť když mě přimějí k bližšímu prozkoumání.
V kvizu jsem například neuspěla v bodě, týkajícím se středověkých měst. Konstantinopol a Cordóbu jsem odhadla správně, ale netušila jsem, že Palermo bylo taky tak veliké. Donutilo mě to vyhledat si něco o jeho složité historii.
K uznání principu dějinné zákonitosti mě to nepřivede. Což se ostatně kdysi nepovedlo ani úseku dějin známého pod zkratkou MDH.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Odpověď na otázky pana Karena Neděle, 31.Března 2019, 21:41:5

"Proč považujeme některé události za důležité?" 

Například proto, že máme pocit, že jsou částí naší vlastní historie a nebo proto, že oslovily naši imaginaci. O Přemyslu Otakaru II. víme více než o nějakém potentátovi ze 13 století, který připadá důležitý třeba Japoncům, kterým je zase ukradený Přemysl. „Důležitost“ je subjektivní.

 "Podle čeho rozhodujeme, že je nutné se z historie něco naučit?" 

Když někdo neví, kdo byli jeho rodiče, tak mu v jeho životě chybí souvislosti. Lidé většinou chtějí vědět, kdo byli skutečně jejich rodiče, přestože jim ta znalost nejen vždy nepomůže, ale někdy co když se události svou důležitostí neliší dokonce uškodí.

"Dá se najít logika v historických událostech?" 

Hledat ji tam můžeme, často jí tam nenajdeme. V tom případě můžeme buď žasnout nebo přece jen události na nějaké své oblíbené logické kopyto narazit. Já dávám přednost žasnutí.

"Proč se události dějí a jaké mají dopady?" 

Odpověď na tuto otázku je tím snazší, čím méně toho o historii víme.

!Podle čeho určujeme, že nějaká událost je důležitější než jiná?"

A co když není?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Seznamů je hrozně moc Neděle, 31.Března 2019, 23:23:17

Je jich vlastně nekonečné množství. Každý člověk si musí vybrat, které seznamy ho zajímají natolik, že mu stojí za to se je naučit nazpaměť, včetně pořadí jednotlivých položek, o kterých seznamech chce mít aspoň jakouž takouž povědomost, co v nich přibližně je, a které seznamy tu s těžkým, tu s lehkým srdcem z okruhu svého zájmu vypustí. A i toto rozhodnutí může udělat jenom u těch seznamů, o kterých se vůbec dověděl, že existují.

Důležité je ale pro stromy vidět les. Např. u otázky, kdy dosáhla světová populace jedné miliardy je jistě možné se splést o 100 let (což je rozdíl mezi třetí a čtvrtou možností). Ale splést se téměř o 2000 (slovy: dva tisíce) let (rozdíl mezi první a třetí možností - tady je těch sto let zanedbatelných) je velmi na pováženou.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Kolaříku, Pondělí, 1.Dubna 2019, 02:13:10

u zmíněného Umberta Ecca najdete i seznamy seznamů (Ecco, Bludiště seznamů).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Historiografie jako věda Pondělí, 1.Dubna 2019, 10:43:12

Všechno záleží na tom, jestli chceme historiografii uznat jako vědu. Pokud ano - pak není možno vyhnout se tomu, abychom i od ní očekávali nějaké obecné poznání, ne pouze soupis jednotlivin. Tento soupis jednotlivin - to je pouze prvotní sbírka materiálu; skutečná věda začíná až potom.

Pan Kubička míní, že "historie byla vždy i literaturou". V prvé řadě bychom se tedy měli dohodnout, zda hovoříme o "historii", anebo ale o "výuce historii", vy smyslu p o r o z u m ě n í této historii, jejímu smyslu, jejím procesům.

Jinak "literaturou" může být třeba i dílo sociologa, když si dá na svém stylu psaní dobře záležet. A především, když se mu bude jednat v prvé řadě o popularizaci, nikoli o vědu zachycující hlubší, strukturální příčiny sociálních jevů.

Samozřejmě existuje určitá hierarchie konkrétnosti společenských věd. Taková politologie - to je v prvé řadě především ryze zkušenostní záležitost, která vychází z konkrétního jednání těch či oněch politických subjektů. Proto je tak krajně obtížné v politologii vytvořit nějakou univerzálně platnou teorii, respektive vůbec definici. Ale - pokud by i tato o sobě velice v pouze jevové oblasti zakotvená věda (tedy pokud je vůbec možno ji právem nazývat vědou) měla mít nějaký hlubší smysl, pak by i ona musela být schopna vykročit z této pouze jevové sféry, a přinejmenším klást otázku po hlubších, strukturálních faktorech a příčinách toho, proč politické subjekty za určitých okolností jednají právě tímto, a ne zcela jiným způsobem.

Povrchní - a tedy nevědecký - pohled je možno vždy zcela bezpečně rozpoznat podle toho, že se nedokáže osvobodit z okruhu nahodilosti. Skáče od jednoho jednotlivého fenoménu k druhému, a nedokáže mezi nimi nalézt vnitřní souvislost, vnitřní zákonitost.

Můžeme se podívat na jinou oblast, oblast chemie. Celá staletí alchymisté zkoumali chemické vlastnosti prvků - čistě jenom cestou pokusů, případ od případu, znovu a znovu.

Až přišel Mendělejev - a objevil kauzální souvislost mezi atomovou hmotností prvků, a jejich chemickými vlastnostmi. Na základě jeho periodické tabulky bylo dokonce možno předpovědět existenci prvků, které v té době ještě vůbec nebyly objeveny.

Tohle a právě tohle je věda, tohle a právě tohle je skutečné poznání. A je skutečně až přímo otřásající sledovat, jak v tomto diskusním kruhu - kde by přece jenom měly být kladeny vyšší nároky na porozumění procesům tohoto světa - se s naprostou suverenitou upřednostňuje bezduchá kazuistika před skutečným poznáním vnitřních procesů a zákonitostí.

Je to - opakuji ještě jednou - prakticky to samé, jako tvrdit že alchymie nám přináší hodnotnější a obsažnější poznání, nežli racionální věda.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Seznamy Pondělí, 1.Dubna 2019, 10:46:41

P.S. Jsou lidé, kteří jsou schopni se nazpaměť naučit třeba i celé telefonní seznamy. Tito lidé svými extrémními schopnostmi v určité úzké výseči dosahují i určité popularity. Jejich schopnost obecné kompetence však bývá většinou značně mizivá.

A v éře elektronických paměťových médií je tato jejich schopnost také čím dál tím více zcela zbytečná.

Jiří Karen - Opava

Jiřímu Kubičkovi Pondělí, 1.Dubna 2019, 11:04:6

Ano, mám na mysli interpretaci. Protože neexistuje izolovaný historický fakt "mimo interpretací". Samotný výběr už nese velice silnou interpretaci. Například když žákům nadiktuji "Přemysl Otakar II. - doba vlády 1253 – 1278", co si oni z toho vezmou?

- panovník, vládce a autorita je nejdůležitější. Důležití jsou hlavně vládci, ostatní lidé zas tolik ne
- letopočty a data jsou v dějepise to nejdůležitější
- jednotlivé etapy historie se objektivně dělí podle osoby vládce. Král-vládce "vlastní určitou etapu naší země", kdy rozhodoval úplně o všem. Dneska je to Zeman, před tím to byl Otakar.
- dějepis = zapamatování čísel a jmen
- minulost = čísla a jména vládců k zapamatování
- dějepis je exaktní věda, která přesně a objektivně všechno ví, jsou tam čísla

Asi netřeba rozebírat, nakolik jsme dosáhli absolutního zmatení. Někdo by mohl namítnout, že učitel přece musí doříct kontext, ale to je nesmysl, ten kontext je natolik komplikovaný a náročný, že v současné podobě hodinové dotace a rozvržení učiva na některých školách je smysluplný popis kontextu nemožný. A to i kdyby učitel frontálně rétoricky exhiboval hodiny coby zpocený herec stříkající pot a sliny (bez ohledu na efektivitu a smysluplnost "frontálního výkladu")

Když se v dějepise diktuje žákům ten seznam divných slov a čísel, vždycky nese určitou narativní linii. Ve své podstatě se pak dostáváme na úroveň, kdy se vyžaduje paměťová reprodukce určitého specifického literárního narativu.

Takže se vlastně učí na zpaměť jakási fabule "o Červené Karkulce" a kdo si nazapamatuje hustotu vlkova kožichu, ten má pětku, nehledě na "ideologický záměr onoho příběhu" (který působí nevědomě a vytváří nereflektovaně určité hodnotově-ideologické vzorce - jako v případě toho Otakara, kdy "češi jsou pašáci" a "silný panovník a vládce je hodnen obdivu a koření").

Samotné jednotlivosti nedávají smysl, jenom jako narativní strukutura, kterou si mozek automaticky vytvoří (viz Jerom Bruner a jeho analýzy příběhovosti lidské psychiky). A ona literární narace následně působí nevědomě ideologicky a manipulativně, protože je zaseta do zkypřené půdy "naivního historického vědomí žáka" (přirozená mylná představa, že minulost se dá říct a vědět, že učebnice je okno do minulosti a že se v dějepise popisuje "jak to objektivně bylo")

Řešením je podle mě "neučit se nazpaměť odpovědi někoho", ale "aktivně se tázat a nalézat možné odpovědi na ony klíčové historické otázky" v různých uzlových bodech historie...

Jiří Karen - Opava

Paměť a cvičení Pondělí, 1.Dubna 2019, 11:15:15

Elizabeth Loftus: "Paměť není nahrávací zařízení!"

Zajímavý odkaz.

https://www.ted.com/talks/elizabeth_loftus_the_fiction_of_memory?language=en

Jsme schopni si nevědomě vytvořit úplně fikční vzpomínky a paměť totálně přeformátovat a zrekonstruovat podle současné potřeby.

https://www.utoronto.ca/news/why-forgetting-really-important-memory-u-t-research

Současné neurologické výzkumy například odhalily, že mozek nevědomě maže informace, které "vyhodnotí za zbytečné, protože nemůžou sloužit k rozhodování v běžném životě". Jsou na to i specializované "mazací buňky".

Redukce vzdělávání na "tvralé ukládání faktů do počítačové paměti" je neskutečným anachronismem v naprostém rozporu s vědeckými fakty. Fakt musí k "něčemu sloužit", jinak je nekompromisně eliminován.

Jiří Karen - Opava

Příklad :) Pondělí, 1.Dubna 2019, 11:36:29

Zcela konkrétně, já jsem například zapomněl jméno psycholožky Elizabeth Loftus, musel jsem si to vygooglovat, teď už si to budu lépe pamatovat, protože jsem to použil (aktivní použití) jako argument v diskuzi. Ale už předtím jsem si zapamatoval fakta o "konstruovanosti lidské paměti" z Ted Talk, protože se týká oboru, který dělám a tato fakta potřebuji aktivně užívat :)

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Karenovi Pondělí, 1.Dubna 2019, 15:26:42

To je fajn, co Elizabeth Loftus napsala, jen nějak nerozumím tomu, proč to citujete.

Historický fakt je vždy výsledek intelektuální činnosti, nikoliv jen nalezená danost. Kdyby si Jiří Kubička myslel něco jiného, neodkazoval by toho Windelbanda (mimochodem, Biblioteca Augustiana nevyznačuje krácení, což postihlo, pokud si dobře vzpomínám i tenhle krásný text). Jenomže ona právě proto jsou historická fakta také příležtosti k vlastnímu svobodnému vztahu k historii.
Např. Jiří Kubička kontextoval fakt, že kulturní forma brambor (oproti sbírané a pojídané divoké) se nerozšířil do Severní Ameriky jako doklad o menší pospojovanosti Nového světa než Starého. A já si vzpomenul na fakt, že kukuřice byla podle současného tvrzení paleobotaniků vyšlechtěna v Andách a rozšířila se v předkolumbovské době do obou Amerik, což mi umožnilo si od jeho argumentace udržet odstup. Bez těch do vyvrácení platných faktů bychom o tom nemohli diskutovat.
Zkusme to opačně -- Jak souvisí syrská kultura sedmého a osmého století n.l. s výroky o podřadnosti muslimské kultury, jejím udajném půltisíciletým zpožděním za západní a dalšími mediálními kecy, kterým jsou Vaši žáci dnes a denně vystaveni (a nápověda: Syrie tehdy nebyla tak úplně součást chalifátu).

Paměť sice není nahrávací zařízení, ale právě proto nejde použít ta metafora, že nemilosrdně eliminujeme každý fakt, který něčemu neslouží (protože to je právě představa paměti jako nahrávacího zařízení, z jehož uložiště se maže/eliminuje to nepotřebné). Samozřemě, že lidská paměť je strukturovaná a utvářené prakticky -- konstruovanost je v tomto případě zavádějící pojem, to by znamenalo, že její zcela vědomé a kontrolované utváření -- a samozřejmě, že historickou paměť vytváříme, ale to neznamená že bychom se bez ni obešli anebo že by proti nám nestála v určitých situacích stejně tvrdě jako zeď.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 1.Dubna 2019, 17:12:15

To co píše pan Profant o tom, že paměť je produkt intelektuální činnosti platí stejně tak o historické jako o individuální paměti. Pokud mluvíme o psaných pramenech, jsme odkázáni na to, co celým generacím stálo za to, aby to zapsali, uchovávali v knihovnách a archivech, přepisovali, tedy vědomou činností. To že se písemný dokument uchová po staletí či tisíciletí náhodou jako rukopisy Mrtvého moře je velmi výjimečné. Z těchto pramenů víme jen to, co lidem připadalo důležité už kdysi.

Pak je zde ovšem archeologie, která se dne uplatňuje i v relativně nedávné historii a dokonce při studiu současnosti. Z dávnější minulosti se ovšem většinou uchovává jen to, co je z trvanlivých materiálů. Možná existovaly lesní civilizace, které měly skoro všechno ze dřeva a podobných materiálů a skoro nic po nich nezbylo. v Amazonii jsou o takových kulturách jisté doklady.

Historie každodennosti mě zajímá a koneckonců se už dost dlouho rozvíjí i ve vtahu ke středověku. Asi se ovšem nedočkáme toho, že před námi bude každodennost středověku ležet tak názorně jako každodennost českého 19. století v pracích Mileny Lenderové. Dokumenty osobní povahy, ze kterých čerpá jako dopisy a deníčky, prostě dříve nevznikaly v takové míře a s tou mírou intimity.

Pavel Krupička - Praha 5

Pondělí, 1.Dubna 2019, 21:26:25

Zajímavý a zábavný kvíz. Se štěstím jsem zvládl půlku otázek. Ale třeba ta s Mašínovou/Majakovským byla opravdu záludná :-)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Vzpomínám si, Úterý, 2.Dubna 2019, 10:35:19

že v jednom ze svých dřívějších článků tady pan Karen ještě uváděl kapacitu lidského mozku v GB na podporu svého argumentu, že se nesmí zanášet zbytečnostmi, protože pak se tam nevejdou užitečné věci.

A když jsme u těch anekdot: pro pana Poláčka jsou nezpochybnitelným zdrojem historického poznání o starověku dnešní divadelní hry - protože jeho oblíbený autor by do hry určitě nenapsal něco, co se nestalo ... :-)

Jiří Karen - Opava

Problémy s pamětí... Úterý, 2.Dubna 2019, 12:15:46

Je to samozřejmě složitější. Je tu vztah mezi "individuální pamětí" jako psychologickým pojmem (ostatně i z hlediska neurověd) a "kolektivní pamětí" jako historiografickým konceptem, který se někdy staví proti "historii". To propojení neurovědy a humanitních věd se mi zdá poměrně zajímavé.

Klíčová je právě ta reflexe toho faktu. Bez oné reflexe se fakt stává "nesvobodným". Problém je, že se ta fakta zasazují do neflexivního naivního "objektivistického" historického vědomí, žáků které není schopno odhalit ideologičnost a konstruovanost oněch narativů.

Mám dojem, že diskutující na DR často nedokážou odhlédnout ze své intelektuální bubliny a zvážit myšlenkový svět žáků vyrůstajícícíh v digitálním věku.

Ta konstruovanost individuální "psychologické" paměti je zčásti vědomá a z části nevědomá. Ostatně ten vztah mezi vědomím a nevědomím je také složitý, velká většina je v nevědomí, vypadá to, že "jáství" je do velké míry iluze, svobodná vůle také neexistuje.

Pamětníci třeba vyprávějí o své minulosti skrze scény z Schindlerova seznamu, svou individuální minulost si narativně několikrát přetváříme podle změn historické kultury. Ten vztah mezi historiemi a pamětmi je komplikovaný...

Metafora počítačové a lidské paměti se opravdu zdá být nevhodná, podle toho, co jsem poslední dobou četl, takže ty GB asi opravdu nesedí. Na druhé straně - určitým způsobem se ty informace ukládají. Záleží také na typu paměti (např. procedurální atd.)

“We find plenty of evidence from recent research that there are mechanisms that promote memory loss, and that these are distinct from those involved in storing information,” says co-author Paul Frankland, U of T associate professor and senior scientist of neurosciences and mental health at SickKid

V rámci historických faktů bychom zřejmě mluvili o paměťo explicitní sémantické (detaily a izolovaná fakta). Jiné výzkumy ukazují, že v době "externí paměti Internetu" se věci, které můžeme najít na Wiki jednoduše "neuchovávají" (mažou?).

Problém je v tom, že ta mylná vulgární počítačová představa (vycházející z behavioristického přístupu k učení) je naprosto fundamentální základnou současného školství. Cílem je uložit, zkontrolovat uložení, dát známku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Narativně strukturovaná paměť Úterý, 2.Dubna 2019, 15:04:40

Pan Karen má samozřejmě pravdu v tom, že naše paměť je vždy kontextuální. A že nás dokáže velice šeredně oklamat; to jest, že nám dokáže události minulé vylíčit v tom světle, které se "líbí" našemu nevědomí. Že tedy to, co my považujeme za historickou realitu, je do značné míry jenom naší vlastní interpretací.

To všechno je pravda. Jenže: kdybychom zůstali jenom u tohoto konstatování, pak tím sice rozbijeme víru ve fixní jednoznačnost objektivních historických událostí - ale zároveň upadneme do opačného extrému, totiž do předpokladu, že objektivním nakonec není vůbec nic, že celá historie (respektive historiografie) není ničím více nežli soupeřením různých interpretací. Jinak řečeno: místo fixních, pevně a jasně uspořádaných historických dat a událostí se nyní vzývá princip neuspořádanosti, libovůle interpretací, princip chaotičnosti (jakožto protiklad ke zmíněnému principu řádu).

Vezměme si třeba takový Mnichov. Tuto událost bude samozřejmě zcela odlišně interpretovat rodilý Čech, který například v příhraniční oblasti, historicky náležející k Českému království, narazí na nápis na dveřích hostince: "Psům, Židům a Čechům vstup zakázán!" - a jinak ji bude interpretovat například rakouský, německojazyčný státní zaměstnanec, který v Československé republice ztratil své zaměstnání ve státní službě jenom proto, že se nedokázal v šibeniční lhůtě naučit česky.

Je nepochybné, že klasický český historický narativ byl jednostranný (a tedy nehistorický a nevědecký) tím, že celou záležitost podával výlučně z českého pohledu. Že tedy spatřoval a uznával jenom ty křivdy, které se staly Čechům.

To uznání "různých narativů" (kdy se tedy uzná i existence a platnost pohledu a prožitku německého obyvatelstva) je tedy samo o sobě dozajista pokrokem.

Jenže: pokud zůstaneme stát jenom a pouze u toho holého faktu, že tedy existují a jsou legitimně možné (dva) různé narativy, dva různé výklady - pak je tento pokrok jenom krajně omezený. Od pohledu pseudoobjektivního se zde pouze mění perspektiva k pohledu ryze subjektivnímu.

Ty (dva) různé narativy - ty ovšem nevznikly ve vzduchoprázdnu. Jenom v nějaké ryze subjektivní hře našeho nevědomí. Něco asi stálo za nimi - a to sice něco objektivně jsoucího. To, že tento objektivně jsoucí základ se - podle pohledu účastníků - rozštěpil na dva různé pohledy, ještě nic neubírá na jeho objektivní realitě.

Ten základ: tady se nevyhnutelně vynořuje otázka (a teprve s touto otázkou začíná celá věc být skutečně zajímavá, a až tady se počíná skutečné vědění): co se tu vlastně událo za změnu? Proč po všech těch staletích, kdy v prostoru Českého království spolu žili Češi a Němci ve v zásadě bezproblémovém soužití, proč se najednou tak dramaticky ostře vyhranil vzájemný nacionalismus? Jaké skryté dějinné procesy stály za tím, že to co dříve bylo homogenní, náhle se rozštěpí na dvě zcela protikladné strany, které spolu navzájem bojují na život a na smrt?

Jan Werich - ten měl k dané věci svůj vlastní narativ, ve svých legendárních úvahách v osmašedesátém roce "Co tomu říkáte, pane Werich?" A v jednom z těchto sezení vzpomínal na to, jak jezdíval na ryby (byl jak známo vášnivým rybářem) někam do západních Čech, až snad někam k Šumavě; zkrátka do oblastí už většinově osídlených Němci. A on si s těmi Němci celá léta dobře rozuměl, při setkání se kamarádsky poplácali po zádech, vyměnili si několik vět, napůl česky a napůl německy.

A jednou - zase tam přijel, ke své řece, a už zdálky viděl jak na druhé straně řeky na něj mává jeden z těch Němců. Tak mu zamával zpátky - když najednou zazněl výstřel, a nad hlavou mu hvízdla kulka z pistole. A on si v tom okamžiku uvědomil, že ten sudetský Němec na něj nemává, nýbrž gestikuluje. A to sice hodně divoce; a hodně rozzuřeně.

Bylo to totiž už v době blížícího se Mnichova; a Osvobozené divadlo krátce předtím uvedlo nějakou hru zesměšňující Hitlera.

Werich měl tedy svůj vlastní narativ, že ten Sudeťák ho chtěl zastřelit za to, že se postavil proti diktátorovi.

Zatímco ten sudetský Němec (který tu hru téměř s určitostí sám vůbec neviděl), ten měl zřejmě zase svůj vlastní narativ: Ti Češi se nám Němcům už zase posmívají!

Tady je tedy možno zcela bezprostředně pozorovat, jak se původně homogenní vztah (a tedy vlastně i společný narativ) náhle rozštěpí na vztah nepřátelský, a dva narativy navzájem zcela neslučitelné.

Nechci tady do hloubky řešit tu konkrétní kauzu vztahů mezi Němci a Čechy; ale opakuji ještě jednou, že ta skutečně zajímavá otázka pro historii začíná až tam, kde se začne zkoumat ten poměr jednoty a rozštěpenosti (do různých narativů). - Jen tak mimochodem: právě tento vztah mezi "Jedním" a mezi "Mnohým" byla jedna z klíčových otázek staré řecké filozofie.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Karenovi Úterý, 2.Dubna 2019, 15:19:42

Nejsem si úplně jist, zda se ta bublina netýká něčeho jiného. Totiž nepochopení pro neochotu učitelů hledat způsob, jak rozvíjet ten myšlenkový svět žáků v digitálním věku.

"Ona se" fakta nezasazují do naivního historického vědomí. Tam je zasazuje leda špatný učitel. Ale pomoc není v tom, že kolem sebe budeme mlátit nedozažitou kritikou ideologií a že zrušíme fakta.


Jiří Karen - Opava

Martinu Profantovi Úterý, 2.Dubna 2019, 15:31:21

Myslím, že máte příliš naivní představu o možnostech "přeorávání naivního historického vědomí" učitelem. Je to velice zakořeněný a tuhý přirozený miskoncept, který tradiční faktografický dějepis utužuje. Opravdu nestačí říct "Hele, všechno jsou vlastně interpretace na pramenech, a teď si nadiktujeme...". Rozbourání toho naivního objektivismu je velice náročný úkol, který si vůbec nerozumí s "rozsáhlou faktografií k zapamatování". Opravdu přijmout a pochopit ten interpretační fundament historie je pro řadu žáků velice obtížné. V reakci je třeba se vyhnout onomu druhému extrému "naivnímu absolutnímu relativismu", je třeba mezi těmi miskoncepty umně bruslit.

Ostatně soudím, že historická fakta nesmí být zrušena (prosím, zkuste si tuto větu představit na konci každého mého příspěvku, pomůže to...)

Jiří Karen - Opava

Josefu Poláčkovi Úterý, 2.Dubna 2019, 15:36:3

Já věřím, že existují různé objektivní historické procesy, které jsou poznatelné. Ovšem nejsou podle mě nasáklé vyšším Smyslem, transcedentní a primitivně dialektické (Němci vs Češi, proč ne třeba Romové, ženy, dělníci, Slováci?).

Pro mě osobně je inspirativním přístupem "objektivity historických procesů" tzv. koncept Big History.

https://en.wikipedia.org/wiki/Big_History

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Karenovi Úterý, 2.Dubna 2019, 19:26:5

Ale já jsem nikde neřekl, že si myslím, že práce kantora dějepisu je jednoduchá. Jen bycxh rozlišoval mezi slovy "náročná představa o možnostech" a " a "naivní představa".
Vy tady pořád popisujete, že nechcete učit dějepis způsobem, který po Vás nikdo nechce. Nevím, proč byste měl "převorávat naivní historické vědomí", dokonce mám docele důvodné podezření, že to sousloví nedává smysl. Chci od Vás jako od učitele podstatně víc, chci, abyste to historické vědomí žáků kultivoval a utvářel. V konkurenci s různými formami minulosti, které jsou jim představovány žurnalismem, televizními seriály, počítačovými hrami a vyprávěním bájných starců.

Mimoto nechápu, proč by hlavním úkolem školního dějepisu mělo být rozbourávání naivního objektivismu.

A omlouvám se, jsem sice vstřícný člověk , ale nebudu si na koncvi každého Vašeho příspěvku představovat, že tam stoji "ostatně soudím. že historická data nesmí být zrušena". Bylo by to obvykle v příliš příkrém rozporu s obsahem těch příspěvků.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Big history Středa, 3.Dubna 2019, 10:12:53

Pane Karene, ten disput o "Big history" navrhuji odložit až do chvíle, kdy budu hotov s tou "Evolucí" od Veverky (v tuto chvíli jsem asi ve třetině).

Až ji dočtu ke konci, napíšu k ní recenzi; v které na jedné straně dozajista vyzdvihnu její nepopiratelné přednosti, ale na straně druhé - pravděpodobně - i její limity, které se mi už teď začínají dost zřetelně ukazovat.

-------------------------------

Co se té "primitivní dialektiky" týče: dialektika sama jako filozofický princip nikdy nemůže být primitivní; primitivním může být pouze způsob jejího užívání.

Světové proslulý sovětský fyzik Kapica (obklopený prostředím kdy dialektika byla součástí vládnoucí ideologie, kdy ji tedy provozovali i naprostí diletanti, partajní ideologové) ji v geniální zkratce charakterizoval takto:

"Dialektika je dokonalý nástroj, jako stradivárky. Hrát na něj ale musí mistr."

A to řečené ostatně platí stejnou měrou nejen pro aktivní užívání dialektiky, nýbrž i pro její recepci. Prostě, je to - ve vztahu k obvyklému způsobu myšlení - o level výš. A není opravdu vůbec snadné se k tomuto vyššímu levelu vypracovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dialektika dějin Středa, 3.Dubna 2019, 10:55:33

Při dané příležitosti alespoň několik vět k podstatě dialektiky: její nejvlastnějším principem je zřejmě to, že neponechává věci, jevy tohoto světa v jejich bezprostřední izolovanosti, nýbrž je zásadně chápe v jejich (vnitřní) souvislosti.

Zdá se to být napohled zcela banální princip, ve své naprosté samozřejmosti; a přece právě (už) na této banalitě ztroskotává naprostá většina obvyklého lidského myšlení.

Ty jednotlivé, izolované fenomény - ty nám nedávají žádný další, žádný vyšší poznatek, nežli právě jejich bezprostřední existenci. Je to asi něco takového, jako kdybychom svět "vědecky" poznávali takto: Tady je předmět mající takové a takové vlastnosti; můžeme ho třeba nazvat "jablko". A tady vedle je další předmět - hmm, vypadá dosti podobně, vykazuje také nějaké podobné vlastnosti; tak dobře, v zájmu jednoduchosti ho také můžeme nazvat "jablkem". Ale - každý z těchto předmětů je o sobě jedinečný, a my nejsme oprávněni vyslovit nějaký obecně, druhově platný pojem "jablko vůbec". - Ostatně, právě tento rozdíl v náhledu byl svého času jádrem sporu o "nominalismus", který byl před lety zpopularizován románem "Jméno růže".

Tito vyznavači nominalismu jsou fakticky fundamentalisty jednotlivosti; jakýkoli obecnější pojem je pro ně nereálnou fikcí, pouhým umělým produktem naší mysli. Pro ně existují jenom jednotlivosti.

Přesně takovýto postoj mimochodem zaujímá zřejmě v oblasti historiografie pan Kubička: i pro něj za reálné dějiny platí jenom a pouze jednotlivé historické události a akty.

Samozřejmě, obecné (běžné) vědy dokáží formulovat obecné pojmy a zákonitosti; ale to jsou v zásadě jenom abstrakce, mechanická shrnutí těch společných vlastností.

Ale dialektika - to je něco podstatně jiného. Dialektika není nikdy abstraktní, strnulá; naopak dialektika je dynamická, je v neustálém pohybu, jako sám život.

Rozhodující je toto: dialektika nezůstává stát u těch bezprostředních vlastností věcí, jak ty se jeví navenek; nýbrž dialektika se zásadně ptá na skryté p ř í č i n y jevů.

A to sice - právě protože dialektika vždy míří na celek, ne pouze na jednotlivé části - tak se dialektika ptá na s y s t é m o v é příčiny jevů. Tedy na takové příčiny, které napohled nejsou vidět, není možno je identifikovat, rozpoznat na žádném jednotlivém předmětu či fenoménu; je možno je rozpoznat jenom z dynamiky celku.

Naprosto klasický rozdíl mezi standardní vědou a mezi dialektickou metodou je rozdíl mezi běžnou ekonomickou vědou, a mezi "politickou ekonomií" podle Marxe.

Běžná ekonomie nikdy nepřekročí bezprostřední faktum "svobodné tržní směny". Kdy jeden subjekt vůči druhému vystupuje jako naprosto samostatný, směňuje se hodnota za hodnotu. A musel k tomu přijít až Marx, aby - za pomoci Hegelovy dialektické metody - přišel na to, že tato "rovnoprávnost" směny mezi kapitalistou a dělníkem (zaměstnancem) sice skutečně existuje; ale jenom právě v té čistě bezprostřední rovině, ale že ve skutečnosti se jaksi "v pozadí" odehrává ještě celá řada dalších procesů a vztahů, napohled neviditelných, která ale znamenají, že tato zdánlivě rovná směna je ve skutečnosti nerovná, a navíc, že nejen dělník, ale i sám kapitalista jsou zde uchyceni do mechanismů, které si je v jejich zdánlivě autonomním jednání podřizují, a podvazují a limitují tím jejich vlastní humánní potenciál.

Ještě jednou ten principiální rozdíl dialektické metody vůči běžnému způsobu myšlení:

Dialektika nezůstává stát u pouhé fakticity jednání jednotlivých aktérů; nýbrž důsledně klade otázku po skrytých strukturálních, systémově-dynamických p ř í č i n á c h toho, proč lidé jednají právě tak, jak jednají. Dialektika tedy od jednotlivého fenoménu důsledně postupuje k celku, k jeho vnitřní organizaci, struktuře a dynamice.

Přesněji řečeno: dialektika vidí obojí - jednotlivost a celek - v jejich vzájemné podmíněnosti, v neustálém dynamickém napětí jejich působení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dějinný kvíz a magnetický panáček Středa, 3.Dubna 2019, 11:03:59

Ještě něco o tom dějinném kvízu pana Kubičky: mně to hned od počátku připomnělo jednu hru z dob mého dětství, byl to vlastně přesně takovýto kvíz znalostí, byl to soubor listů v obdélníkové krabici, uprostřed těchto listů byly dva centrální body, vpravo byly otázky, vlevo odpovědi. A ten panáček se vždycky napřed umístil do toho pravého centra, a pootočil se tak aby rukou ukazoval na jednu otázku. A potom se přemístil na tu levou stranu, kde - díky fixně umístěným magnetům - pak ukázal na správnou odpověď.

To pojetí dějin podle pana Kubičky - nedá se nic dělat - je vposledku na úrovni této dětské hry; položí se otázka, a čistě mechanická paměť pak vyprodukuje odpověď.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úkol školního dějepisu Středa, 3.Dubna 2019, 11:12:17

Pane Profante, jestliže učitel dějepisu stojí před alternativou, tento dějepis svým žákům podávat buďto ve formě "naivního objektivismu", anebo ale tento objektivismus nabourávat - pak se v daném ohledu plně stavím na stranu pana Karena. To nabourávání samo sice ještě automaticky nezaručuje skutečné poznání; ale už to nabourávání alespoň začne nutit k vlastnímu přemýšlení.

"Kultivování historického vědomí žáků" - opravdu nevím co je zde možno "kultivovat", ten plochý, faktografický objektivismus zůstává sám sebou, ať ho budeme "kultivovat" jakkoli.

P.S. Tu větu doporučenou panem Karenem byste si snad přece jenom měl častěji zopakovat. Ono to sice skutečně napohled vypadá tak že pan Karen ta historická data (v jejich relevanci) zpochybňuje; ale on je opravdu nepopírá, on jenom to opravdu relevantní v historickém výkladu spatřuje někde jinde. Nemá tedy opravdu smysl útočit na něj pro něco, co sám - v daném smyslu - vůbec netvrdí.

Jiří Karen - Opava

Martinu Profantovi Středa, 3.Dubna 2019, 12:00:36

Kultovovat izolované historické vědomí žáka "v konkurenci" s historickou kulturou (filmy, seriály atd) je nesmysl, protože je tou kulturou přímo formováno. Kultivovat je nutno právě pomocí a skrze jednotlivé produkty oné kultury, se kterou se žáci každodenně setkávají. Naučit je kriticky číst, přemýšlet a přijímat reflexivně. Školní dějepis má na formování onoho vědomí mimochodem poměrně malý vliv. Proto je třeba využít ten omezený čas smysluplně. A je velká otázka, kolik energie a úsilí je tudíž záhodno věnovat tomu, aby si za 20 let v digitální superbudoucnosti ten budoucí zahradník paměťově vybavil seznam Přemyslovců...

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

"Big history" Středa, 3.Dubna 2019, 14:46:41

je zajímavý koncept. Připomíná mi středověké kroniky začínající stvořením světa (Kosmova kronika až Babylonskou věží).

Všimněme si ale, že události, které líčí, mají obecnou povahu jen do vzniku života na Zemi. Vznik hvězd, těžších prvků umožňujících složité molekuly, planet atd. - to jsou obecné jevy mnohokrát se v historii vesmíru opakující. Ale život známe jen jeden a zobecnění z jednoho příkladu je naprosto pochybné.

Veškerý známý život je propojen příbuzenskými vazbami, je jedinečný. Dokonce ani po téměř úplném zničení života na zemi pádem asteroidu před padesáti miliony let nevznikl život znovu, ale navázal geneticky na dřívější organismy.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Karenovi Středa, 3.Dubna 2019, 17:45:40

Ano, kultivovat izolované historické vědomí žáka je nesmysl. Jenomže o tom mluvíte jen Vy. Ja jsem psal o "kultivování historického vědomí žáků" -- čili ta izolace tam není hned dvakrát: jednak v historickém vědomí, které, což byste měl vědět, když už to sousloví používáte, nemůže být z pojmu samého izolované, jednak v plurálu "žáci".

A právě, ono je formováno různými formami utváření paměti -- pohádkami, rodinnými vzpomínkami, sousedstvím s kulturní krajinou a příběhy do ní vevázanými, muzei a dalšími paměťovými institucemi, uměleckými a popkulturními výtvory, oficiálními občanskými a politickými akty, vrstevnickým vyprávěním atd. Čím méně je těchto formativních podnětů, tím chudší je svět dětí. Konkurují si navzájem a s nimi si konkuruje školní dějepis (a v případě části dětí výtvory dobrého populárně naučného, výjimečně odborného dějepisectví) -- ten samozřejmě formuje to vědomí taky, tedy pokud učitel dějepisu za něco stojí. A liší se od těch ostatních neuzávorkovaných formativní působení tím, že umožňuje reflexi.

A potíž se vzděláváním je prostě v tom, že nevíme, kdo bude budoucí zahradník a kdo historik. Měl jsem studentku, která se vyučila zahradnicí (obor s maturitou) a původně si dodělávala nějaké bakalářské studium, aby mohla v tom parku či arboretu, ve kterém pracovala mít jakési tabulkové místo. V dohledné době by měla obhajovat disertaci věnovanou barokním zahradám v západních Čechách (téma je užší, ale jde o jinou katedru a tak si ho přesně nepamatuju). Samozřejmě, seznam Přemyslovců nedá dohromady většina historiků, ale Vy se opět hrdinně potýkáte s slaměným panákem.

P.s. Pro pana Poláčka: žádný učitel dějepisu před takovou alternativou nestojí, pokud se před ní sám nepostavil.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Karenovi Středa, 3.Dubna 2019, 17:48:39

Ano, kultivovat izolované historické vědomí žáka je nesmysl. Jenomže o tom mluvíte jen Vy. Ja jsem psal o "kultivování historického vědomí žáků" -- čili ta izolace tam není hned dvakrát: jednak v historickém vědomí, které, což byste měl vědět, když už to sousloví používáte, nemůže být z pojmu samého izolované, jednak v plurálu "žáci".

A právě, ono je formováno různými formami utváření paměti -- pohádkami, rodinnými vzpomínkami, sousedstvím s kulturní krajinou a příběhy do ní vevázanými, muzei a dalšími paměťovými institucemi, uměleckými a popkulturními výtvory, oficiálními občanskými a politickými akty, vrstevnickým vyprávěním atd. Čím méně je těchto formativních podnětů, tím chudší je svět dětí. Konkurují si navzájem a s nimi si konkuruje školní dějepis (a v případě části dětí výtvory dobrého populárně naučného, výjimečně odborného dějepisectví) -- ten samozřejmě formuje to vědomí taky, tedy pokud učitel dějepisu za něco stojí. A liší se od těch ostatních neuzávorkovaných formativních působení tím, že umožňuje reflexi.

A potíž se vzděláváním je prostě v tom, že nevíme, kdo bude budoucí zahradník a kdo historik. Měl jsem studentku, která se vyučila zahradnicí (obor s maturitou) a původně si dodělávala nějaké (jakékoli) bakalářské studium, aby mohla v tom parku či arboretu, ve kterém pracovala, mít jakési tabulkové místo. V dohledné době by měla obhajovat disertaci věnovanou barokním zahradám v západních Čechách (téma je užší, ale jde o jinou katedru a tak si ho přesně nepamatuju). Samozřejmě, seznam Přemyslovců nedá dohromady většina historiků, ale Vy se opět hrdinně potýkáte s slaměným panákem.

P.s. Pro pana Poláčka: žádný učitel dějepisu před takovou alternativou nestojí, pokud se před ní sám nepostavil.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Mendělejevova tabulka a historiografie Středa, 3.Dubna 2019, 20:38:42

Mendělejevova tabulka, kterou zmiňuje pan Poláček, je dobrý příklad nomotetického přístupu z oblasti přírodních věd, protože pozorování něčeho předpověděného je velmi silný důkaz.

V historiografii nic takového možné není, žádné obecné historické zákony neumožňují předvídat, co se stane.

Naopak, přesvědčení, že známe zákony historie, orientaci v současném dění brání. Jak jinak si vysvětlit, že vzdělaní a v nomotetické historii kovaní marxisté byli při všech zlomových událostech dvacátého století úplně mimo? Neodhadli, kam směřuje ruská revoluce, nepochopili Stalina ani nástup nacismu.

Když k tomu připočteme, že za každou velkou historickou koncepcí jsou miliony mrtvých, je třeba konstatovat, že vědecká hodnota nomotetické historiografie je nulová a její společenská nebezpečnost vysoká.

Ivo Horák - Praha 3

Kvíz nutí přemýšlet Středa, 3.Dubna 2019, 22:20:2

Kvíz pana Kubičky je docela hezký ...a těžký. V návaznosti na zdejší diskuse sice konstatuji, že dávám přednost tradiční znalosti, souvislé vyprávění, třeba o Theodosiovi Velikém, ocením více než správnou odpověď na řekněme první otázku kvízu... Ale to spíš jen mimochodem.

U té první otázky jsem se zasekl a protože jsem měl málo času a viděl dole napsané správné odpovědi, neodolal jsem a přečetl si je. Zrekonstruuji teď své úvahy nad první otázkou, neboť snad ukazují přednosti i slabost konkrétní formy testů. Varianta b) je (pro mě) do počtu, neboť zájem o architekturu je z mých prioritních. (Ale jak se říká, podle sebe soudím tebe.) O gastronomii, dnes tak populární, se ovšem nezajímám. V knihách, co jsem o antickém středomoří četl, bylo o plodinách a jejich využívání jen velmi málo. Bylo tedy třeba dedukovat.

Varianta a), citróny, se mi zdála velmi nepravděpodobná. V dosahu Římské říše musely citrusy a citroníky jistě už před dvěma tisíciletími růst, a že by nebyly odhaleny jako zdroj šťávy plné vitamínů, to mi neštimovalo. Dostupnost, ale tragické neodhalení léku na kurděje v raném novověku nakonec spíše přitakávaly "římské prehistorii" citrónů. Co však pepř a cukety? U druhé plodiny mi nebyl jasný původ z dýně (kde by asociace přes Halloween na Ameriku ukázala). Přiznám se, že jsem cukety (jichž většinou vypěstuji několik na zahradě) měl za okurky, co se jen líp zapékají). A že by něco takového Římané neznali? (Samozřejmě jsem nevytušil intenci otázky pana Kubičky, sledujícího linii jistého napojení starovékých říší Euroasie v západovýchodním směru v protikladu k poněkud jiným poměrům v Americe). Vše tedy záleželo na tom, jak naložím s pepřem. V novější době je součástí indické a dalších kuchyní. Jak je tomu ovšem s jeho původní domovinou? (Tato otázka je obecně u plodin velmi zajímavá a nelehká, znalost odpovědí však řekne mnohé.) Na Moluky, Ostrovy koření, tedy pepř omezen nebyl, to by jej neobjevili ani Indové. Což ale třeba Barma nebo Malajsie? Asi to však bylo blíž. Proč je tu nakonec ta varianta s cuketou, když z hlediska vývoje není nijak významná (nic podobného jako "olivová hranice", ani tvrdého sýra...). Asi jo.

A jéje, tady jsou odpovědi!

(Snad jsem vás zcela nenudil.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Kubičkovi Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 07:27:1

Když člověk něčemu silně věří a přeje si to (například revoluci, lepší budoucnost), tak má vždycky sklon věřit tomu, že už se to blíží, respektive, že už teď jsme na správné cestě k té budoucnosti a nikoliv, že jsme ve slepé uličce. Marxismus nikdy nebyl čistou vědou, nebyl jen teorií nezaujatých jedinců.

Jiří Karen - Opava

Martinu Profantovi Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 10:51:32

"A potíž se vzděláváním je prostě v tom, že nevíme, kdo bude budoucí zahradník a kdo historik"

Tady se dostáváme do úvah ohledně smyslu vzdělávání. Zatím to vypadá tak, že cílem vzdělávání má být "univerzitní profesor". Je to dobře? A kolik vlastně těch "univerzitních profesorů" potřebujeme?

Já si myslím, že škola by také měla zažehnout zájem a motivovat ke zkoumání různých oblastí lidského poznávání a vědění, nikoliv "nalévat do hlav poznatkový chumáč vulgarizovaného obrazu zredukované minivědy".

Zajímavý pohled Kena Robinsona zde

https://www.ted.com/talks/ken_robinson_says_schools_kill_creativity#t-461533


Pane Profante, já myslím, že nejde o "slaměné panáky". Konkrétní výzkum na to nemám (naše výzkumy z Ostravy jenom ukazují drtivou převahu "výkladu a diktování"), ale na základě své zkušenosti a informací z praxe si troufám tu převažující praxi popsat.

Jedna kolegyně mi vyprávěla, že její dcera popíše za hodinu šestnáct stran, druhá říkala, že v dějepise museli znát nazpaměť doby vlády římských císařů...takových historek mám celý pytel. A to i z vlastní zkušenosti.

Ostatně podle mě je to jedna z věcí, kterou lze zcela empiricky dokázat. Vezměte si náhodných deset dějepisných sešitů ze základních škol. A zvažte, že to VŠECHNO mají žáci za povinnost si "nazpaměť zapamatovat", protože se to známkuje. A věřte mi, že se jedná o JEDINÝ smysl takové dějepisné výuky. Já bych velice hrubě odhadoval (s přihlédnutím k těm výzkumům praxe a ke zprávám ČSI), že se takto učí v 70-80% případů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Co je/není možno předpovědět? Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 11:10:45

Pane Kubičko, už v 19. století bylo možno naprosto přesně vědět, a dokonce přímo spočítat na prstech jedné ruky nejen to, že reálný pokus realizovat Marxův koncept komunistické revoluce nevyhnutelně ztroskotá - ale bylo možno už tehdy dokonce předem přesně určit, proč ztroskotá, a jakým způsobem. Ten budoucí vývoj bylo tedy možno předpovědět (bezmála) s tou samou přesností, jako ty ještě neodhalené prvky v Mendělejově soustavě.

Svým způsobem to ztroskotání pokusu o komunismus naprosto přesně predikoval už Aristoteles, dva a půl tisíciletí před Marxem, když kritizoval Platónův koncept společného vlastnictví. Všechny důvody které Aristoteles uvedl jako slabiny a vady společného vlastnictví, se do jednoho projevily v ekonomickém systému socialismu.

S těmi samými námitkami byl ostatně ve svém čase konfrontován i samotný Marx; jenomže on je všechny "velkoryse" přehlédl. Stejně jako je ignorovali jeho spolubojovníci.

---------------------

Z trochu jiného úhlu pohledu ten střet mezi kapitalismem a socialismem/komunismem není nic jiného, nežli boj dvou protikladných momentů v rámci Hegelovy dialektiky mezi "obecným" a "jednotlivým".

Stejně tak z tohoto hlediska bylo předem nejen předpověditelným, ale i vysloveně objektivně nutným jak to, že komunismus ztroskotá - ale i to, že vznikne, a že ten pokus o něj bude nevyhnutelně podniknut.

Jak je tedy možno vidět, to že se budoucí vývoj jeví být zcela "otevřený", nepodmíněný, nedeterminovaný, nepředpověditelný - to všechno je především důsledek zčásti neschopnosti, zčásti neochoty lidské mysli adekvátním způsobem pochopit dynamiku vývoje.

To jediné co zde (ohledně vzniku a ztroskotání komunismu) opravdu spadá do oblasti nahodilosti, to byl konkrétní čas a místo vzniku komunismu. Nebylo samozřejmě předem nijak deterministicky předurčeno že se tak stane zrovna v Rusku (a Číně atd.); ani že se to stane v tom či onom čase.

Ale že dojde přinejmenším k závažnému p o k u s u o instalování komunismu (natolik závažnému aby se mohl projevit jeho partikulární charakter) - to z uvedených faktorů vyplývá jako víceméně zcela jednoznačná dynamika dějinného vývoje.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 11:18:17

Co se pak toho týče, že "Big history" sice na jedné straně veškeré dění ve vesmíru (tedy včetně struktur organických i kulturních) chápe jako jeden jediný ucelený proces, ale na straně druhé vzápětí tento proces láme na dvě různé sféry, kdy ve sféře elementárních částic a velkých vesmírných těles je možno víceméně přesně popisovat určité stavy hmoty a tedy i jejich budoucí pohyb/vývoj, zatímco ve sféře struktur organických a vyšších to náhle možné není - toto je skutečně zcela zásadní deficit, myšlenková nedůslednost této "Big history". Konkrétněji se s tímto problémem budu zabývat v mé avizované recenzi k Veverkově "Evoluci".

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 11:45:14

Na marxisty by se tedy podle pana Poláčka docela hodily Erbenovy verše:
"Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!"
Až na to, že před sebou neviděli temnotu, ale zářné revoluční světlo.

Jiří Karen - Opava

Determinismus vývoje? Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 11:51:44

Uff, to je poměrně drsný fyzikální determinismus dějin, pane Poláčku :) Kritici tohoto přesvědčení o linéárním a poznatelném vývoji říkají, že je to všechno jenom chybná deformace lidské mysli, která má zapotřebí konstruovat smysluplnou naraci a hledat smysl tam, kde prostě není.

Když vyprávíme o svých životech, všechno dává smysl a všechno má příčínu, důsledek a smysl. Ale většinou to bývá jenom vlčí mlha křupavě nedostatečné, determinované a brutálně omezené lidské mysli...

Nasim Taleb to krásně popisuje ve své Černé labuti, doporučuji jako další četbu po Veverkovi.

https://www.respekt.cz/tydenik/2012/2/strezte-se-ekonomu

http://www.iliteratura.cz/Clanek/29247/taleb-nassim-nicholas-cerna-labut-nasledky-vysoce-nepravdepodobnych-udalosti

Jiří Karen - Opava

Komplexita VS předvídatelnost Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 11:54:41

V zásadě jde o to, že od určité hranice komplexity prostě nelze mechanicky předvídat a na základe indukce dovozovat...

https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_%C4%8Dern%C3%A9_labut%C4%9B

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Vědecký důkaz opravdu nevypadá tak, jak to podává pan Poláček Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 13:21:51

Vědci bývají zamilováni do svých hypotéz, do hry často vstupují komerční a ideologické zájmy, negativní výsledky nebývají zajímavé atd. Proto se každý výzkum přísně posuzuje z hlediska toho, zda si výzkumníci z dat nevybrali jen to, co se jim hodí. Jinak by se dalo dokázat úplně cokoliv.

Kdyby někdo přišel s tím, že nějaký nový test třeba na včasnou detekci rakoviny děložního čípku ve výzkumu sice nic neodhalil, ale odhalit mohl, tak mu to nikdo neotiskne.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Oprava Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 13:26:39

v páté otázce měla být Marie Terezie, ne Přemysl Otakar

Martin Profant - Praha 7

Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 17:32:8

Cíl středoškolského vzdělání je zrovna dost snadno vymezitelný. Určitě na jeho konci nemůže být univerzitní profesor, ale člověk, který má možnost volby, co dál se svým životem.

Jsou duchovní vlohy, které nepěstovány zakrní -- pokud jste se nenaučil používat alespoň jeden cizí jazyk do dvaceti, už to bude hodně těžké (vyjma rudimentární komunikace), pokud jste se do té doby nenaučil pracovat vzdělaně s vlastním jazykem, bude to malér v zásadě nenapravitelný. Totéž se týká určité úrovně počtů a početní rutiny jakožto základů matematiky. A patří k tomu i určitá kultivace vztahu k dějinám. A toto zakrnění Vám volbu dost zúžuje.

Už vůbec nekomentuji Vaší suverénní představu, že by se středoškolské vzdělání mělo osvědčovat jen z hlediska budoucí profesní kariéry a že by při něm vůbec nešlo o rozvoj ducha a občanství. Příliš sdílený předsudek, abych se ho snažil vyvracet.

Nicméně i v tom žabím a vůči žákům pohrdlivém horizontu platí, že znalosti a dovednosti, které by mohly chybět doktorandovi pro dokončení studia (a on by pak nepokračoval na cestě k profesuře :-), nijak nebudou vadit zahradníkovi či jinému člověku, který se místo akademickou kariérou začal po maturitě živit poctivě.
Např. pokud použije při rozhovoru se zákazníkem v angličtině i jiný než přítomný čas, jeho obchod to pravděpodobně nijak neohrozí.
Obdobně, pokud bude kuchař vědět, kdo byl ten Chateaubriand, co se po něm jmenuje chef-d'oeuvre jeho kuchyně, nejspíš to nijak nezhorší kvalitu pokrmu. Zatímco pokud doktorand některé z humanitních věd nepochopí, nač narážel jeho společník při večeři po konzumaci zmíněného pokrmu větou: "Ostatně, jeho diplomatická mise v Čechách také nebyla nijak povedená", nejspíš nedostane tu nabídku na spolupráci ve významném grantu, kterou ten společník na začátku večeře zvažoval.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Determinismus historických procesů Pátek, 5.Dubna 2019, 10:42:51

Pane Karene, jestliže se do určitého víceméně uzavřeného systému (jakým lidská společnost dozajista je) zabuduje fatální systémová chyba (jako například vadné řízení výškoměru u letadla Boeing Max) - pak je prostě nevyhnutelné, že to jednou spadne. A dá se to opravdu předem vypočítat na prstech jedné ruky. Není předem jisté kdy a kde; ale spadne.

Když se marxismus pokusil systémově dynamický vztah (a tedy i konflikt) mezi zájmem jednotlivce a zájmem celku "vyřešit" tím, že ten latentní egoismus individua prostě popřel, a mechanicky ho ztotožnil se zájmem celé společnosti - pak bylo skutečně s absolutní jistotou předem dané, že tohle nemůže fungovat. Že byla porušena systémová rovnováha. A že tedy i to "letadlo komunismu" jednou spadne.

To je všechno, nic víc v tom není.

---------------------------------------

Ostatně, co se determinismu jakožto principu týče - tak ten v podstatě žádným způsobem není možno falzifikovat.

Svého času byl značně populární "Laplaceův démon" - tedy předpoklad určitého "absolutně vědoucího ducha", kterému je s naprostou přesností znám aktuální fyzikální stav (a tedy i impuls následného pohybu) veškerých částic tohoto světa. (S takovýmto vševědoucím duchem ovšem už před Laplacem operoval i německý filozof Fichte.)

Laplace dovozuje: pokud tento vševědoucí "démon" bude tedy mít absolutní znalost současného stavu - pak bude schopen předpovědět i veškerý další vývoj. Naprosto přesně, naprosto deterministicky.

Ještě jednou: není nic, co by tento Laplaceův předpoklad mohlo nějakým jednoznačným způsobem falzifikovat.

To že m y sami nedokážeme totéž jako onen vševědoucí démon, je samozřejmé: naše intelektuální kapacita je krajně omezená, a tak ve složitém světě to co je samo o sobě deterministické, se n á m jeví jenom jako buďto plně chaotické, nebo přinejlepším probabilstické, pravděpodobnostní. Z této naší nevědomosti či neschopnosti ovšem naprosto ještě nevyplývá důkaz o vyvrácení principu determinismu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 5.Dubna 2019, 10:55:30

Paní Zemanová, vtip je v tom, že ty Erbenovy verše mají svou platnost pro v š e c h n y teorie a koncepty uspořádání lidské společnosti.

Opakuji znovu a znovu: k a ž d ý ze všech (dosavadních) konceptů, modelů uspořádání lidské společnosti byl jenom dílčí, jenom částečně správný. Ale - stejně tak byl i deficitní.

Kdyby se tedy v minulosti postupovalo striktně podle zásady, že je povoleno realizovat pouze takový model společenského uspořádání, který je a b s o l u t n ě komplexní, nedeficitní a vyvážený - pak by lidstvo vlastně dodnes sedělo na stromech.

Kapitalismus je stejně tak deficitní jako komunismus; jenom je to na něm napohled méně znát, protože je ekonomicky bezprostředně úspěšnější, funkčnější; a politicky obvykle snesitelnější. Je to ovšem sám kapitalismus, který svou systémovou jednostranností dějinně produkuje svůj protiklad, svůj antipod, svou negaci - tedy komunismus.

Proto jsem napsal, že ten nástup komunismu, ten pokus o něj -ten sice musel ztroskotat, ale zároveň byl historicky nevyhnutelný. Muselo dojít jak k tomu pokusu, tak i k jeho ztroskotání - aby pak na troskách tohoto pokusu bylo možno začít hledat cesty nové.

Samozřejmě, je možno položit otázku: a nebylo možno k tomuto poznání dospět i bez těch kataklyzmat spojených s tím komunistickým experimentem?

Ovšem - čistě teoreticky to možné bylo. K tomu by ovšem bylo bývalo zapotřebí, aby s á m k a p i t a l i s m u s otevřeně přiznal tu svou zásadní systémovou (a humánní) omezenost, aby tedy sám kapitalismus aktivně hledal ty nové cesty.

Jaksi se zatím ale nenašel žádný kapitalismus, který by takovýto krok byl ochoten závažně podniknout. Takže se pak postupem času nahromadilo vnitřní napětí, tlak v celém systému - až to jednou bouchlo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 5.Dubna 2019, 11:05:5

Pane Karene, opravdu mi není jasné co chcete tou svou "Černou labutí" dokázat.

To je záležitost spíše jenom psychologická: totiž že my se snažíme - ve vysoce komplexním světě - pro účely našeho vlastního zjednodušení tomuto světu podsouvat naše vlastní zjednodušující modely.

Tato naše snaha ovšem není sama o sobě žádným důkazem toho, že ty systémové struktury neexistují (a nepůsobí) také objektivně.

Krátce řečeno: to že j á se mohu ztratit a zmýlit ve světě vysoce komplexních matematických formulí, to ještě zdaleka není důkazem toho, že tyto formule samy o sobě nemají zcela jednoznačný a precizní charakter.

Jiří Karen - Opava

Josefu Poláčkovi Pátek, 5.Dubna 2019, 13:35:40

Pane Poláčku, mechanický determinismus, pokud vím, poměrně přesvědčivě a neoddiskutovatelně vyvrátila kvantová mechanika. Náhoda může ve vysoce komplexních systémech rozpoutat absolutně nepředvídatelné věci. To jenom lidská mysl ma tendenci si to "zpětně zdůvodňovat, že to bylo jasné". Však si toho Taleba přečtěte.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Russelův čajník Pátek, 5.Dubna 2019, 13:58:52

Bertrand Russel uvádí jako příklad tvrzení, které nelze vyvrátit to, že kolem slunce obíhá čajová konvice příliš malá na to, aby se dal pozorovat.. To, že něco nelze vyvrátit, je na vědu málo.

Jiří Karen - Opava

Martinu Profantovi Pátek, 5.Dubna 2019, 19:26:16

Já přece netrvrdím, že školství se má zredukovat na pilotáž "vhodně vytěžitelného lidského zdroje". Naopak - myslím si, že by na úkor "nalévání shluku minivědy od každého něco" měl být kladen důraz na rozvíjení veškerého lidského potenciálu - včetně schopnosti vnímat hudbu, poezii, být kreativní a imaginativní atd. (viz ten TED Talk na který jsem odkazoval).

O kultivaci vztahu k dějinám se samozřejmě celou dobu bavíme. Teď je otázka, jak má taková kultivace konkrétně vypadat. Současná didaktika dějepisu se v mezinárodním kontextu více méně shodla. Já se zde snažím ten pohled sdílet ve snaze přispět ke změně příšerné podoby většinové výuky.

Co se týká toho "akademického kohoutění, kdo si pamatuje větší bizarnost a tím pádem dočůrá dál v hierarchii smečky", je pravda, že jsem se s tím setkal. Zajímavé je, že většinou se toto úsměvné rivalitní klackovství objevuje u mužů... :)

Ženy to nějak nemají zapotřebí, mám ten dojem.

Ivo Horák - Praha 3

Nestojí za povšimnutí? Pátek, 5.Dubna 2019, 23:39:5

Pan Karen napsal (o dost) výše: "Současné neurologické výzkumy například odhalily, že mozek nevědomě maže informace, které vyhodnotí za zbytečné, protože nemůžou sloužit k rozhodování v běžném životě".

Z uvedeného by mělo plynout, že většina našich znalostí je velmi praktická a z poslední doby. Skutečností je přitom, zvláště u starších lidí, pravý opak. Já si třeba nepamatuji číslo svého OP, ale SPZ auta, jímž jsem se vozil před 50 lety ano. Název jednoho ze dvou léků, které mám předepsané, ze mně na otázku lékaře ne a ne vypadnout, zatímco jméno tělocvikářky na základce bych měl k dispozici pohotově. Když instinktivně "vyletím" v poslední vteřině z metra, rozhlížím se vzápětí vyplašeně na nástupišti po názvu stanice, protože ač v ní prodlévám 30x za měsíc, není mi dost povědomá. Naproti tomu, sotva ve filmu Po strništi bos ukázali kostel, hned jsem si řekl: "A jéje, Slavonice". Tam jsem byl třikrát.

Podstatné samozřejmě je, že něco na uvedený způsob by o sobě mohl vyprávět, řekl bych, skoro každý.

O něco níže pan Karen pokračoval: "Jiné výzkumy ukazují, že v době "externí paměti Internetu" se věci, které můžeme najít na Wiki jednoduše "neuchovávají" (mažou?)"

Pokud by tomu tak bylo, nezbývalo by než tu Wikipedii zrušit, neboť jakkoli je užitečná, těžké postižení veškeré populace za ni nestojí. Naštěstí se však učitelé potýkají (nebo taky potýkat nechtějí) jen s nezájmem a nedostatečnou motivací. Se stejnou logikou, jakou použil pan Karen, by se dalo říci, že v době aut (a koloběžek) schopnost (vytrvalejší) chůze zákonitě slábne. Ne že by to nebyla (do určité míry) pravda, ale tolerování hodná, ba dokonce podporu zasluhující tendence jistě ne.

Tak jako jde o to nedopustit další ztrátu fyzické kondice velké části populace, jedná se i o její kondici ohledně paměti a na ní založený duševní potenciál. Byť si každý zakládá na něčem trochu jiném, myslím, že pro normálního člověka nemůže být radostí mít ochablé, netrénované tělo, a nejinak je tomu rovněž v případě jeho paměti a znalostí.

P.S. Na tu Wikipedii není od věci v případě potřeby se podívat, měli bychom si však dávat pozor, abychom neztráceli sebedůvěru a aby s ní neklesala naše schopnost samostatného projevu (ústního, či písemného), vyžadujícího použití dříve pro nás samozřejmých znalostí.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Karenovi Sobota, 6.Dubna 2019, 09:32:14

Potíž je v tom, že pokud začnete rozlišovat to, zda vychováváte budoucího "univerzitního profesora" nebo "zahradníka", tak jste tu pozici "vytěžitelného lidského zdroje" už do značné míry přijal. Jinak jsou ve hře zase Vaše extrémistické překlady --tvrzení, že výuka dějepisu na střední škole bez určité sady dat a faktů, které si žáci mají zapamatovat bez ohledu na to, že je najdou na wikipedii, nemá nic společného s "nálevání minivědy".

A v tom druhém případě nejde o kohoutění. Ne že by se v akademických kruzích nevyskytovalo a zjevně jen Vaše mládí Vás svádí k představě, že by ho akademičky neměly zapotřebí. Ale v příkladu, který jsem použil, jde o uznání příslušnosti k odborné komunitě těch, kteří jsou kvalifikováni k vědeckým výpovědím. Formální a únavná ritualizace, provoz vědy se bez ní neobejde.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kvantová mechanika a příčinná souvislost Sobota, 6.Dubna 2019, 10:02:11

Pane Karene, ta kvantová mechanika (tento argument jsem prakticky s jistotou očekával) ve skutečnosti nedokazuje respektive nevyvrací naprosto nic.

Kvantová mechanika znamená jenom a pouze tolik, že s o u č a s n á pozemská věda nedokáže procesy v mikrosvětě vysledovat dále, nežli k té úrovni, kde o n a s a m a nedokáže rozpoznat nic více, nežli pouhou nahodilost. Ale v žádném případě nemůže dokázat, že p o d touto úrovní zdánlivé nahodilosti neexistuje úroveň ještě hlubší, která - ve "starém dobrém" kauzálním nexu produkuje tuto zdánlivou nahodilost.

Je to asi tak něco podobného, jako když pohyb molekul plynu v uzavřené nádobě se nám zdá být napohled zcela chaotický; ale kdybychom znali (jako ten Laplaceův démon) v jednom okamžiku naprosto přesně polohu, impuls a další fyzikální data každé jednotlivé molekuly, včetně jejích vnitřních součástí, jádra a elektronů - pak bychom mohli s naprostou přesností predikovat i všechny jejich další pohyby.

------------------

Na celou věc je možno se podívat i z opačné strany, tedy toho kauzálního nexu.

Ten neříká nic složitějšího, než že jedna (exaktně určená) příčina má jeden stejně tak exaktně určitelný následek.

Pokud bychom chtěli tento princip zpochybnit, pak by to znamenalo v zásadě totéž jako tvrdit, že kámen vržený vpřed může stejně tak dobře letět i vzad.

Je opravdu dost nepravděpodobné, že by náš svět takto mohl fungovat. Respektive - že by vůbec mohl existovat. Nemohly by totiž za těchto okolností vůbec vznikat žádné stabilní struktury.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.