Ve dnech 12. a 13. prosince se v Ostravě konala konference o výuce soudobých dějin s názvem „I mlčení je lež“, která byla zacílena na učitele dějepisu. Konferenci organizovalo občanské sdružení PANT ve spolupráci s Ústavem totalitních režimů. Mezi projekty PANTu patří třeba Abeceda komunistických zločinů, Cena za svědectví o totalitě, anebo roční grantový projekt Moderní dějiny do škol.

Konference „I mlčení je lež“ se první den věnovala představení nejrůznějších výukových projektů, zatímco druhý den byl zaměřen na možnosti interpretace historických pramenů ve školní praxi. Na konferenci představili své projekty například Židovské muzeum, ÚSTR, Člověk v tísni, Asi-milování, Post Bellum a mnozí další.

Nejprve je třeba upřímně ocenit neskutečné množství kvalitní práce, která zde byla prezentována. Výukové projekty, interaktivní semináře pro učitele, tematické konference, perfektně zpracované metodické materiály nejrůznějšího druhu (audiovizuální, nahrávky pamětníků, pro účely vyučování natočené krátké filmy atd.).

Před nějakou dobou se právem hovořilo o nedostatku materiálů k nejnovějším dějinám. V současnosti se pomalu zdá, že je jejich paleta až nadbytečně široká (jenom metodiky věnované padesátým létům by ve školní praxi pomalu zabraly celoroční výuku).

Nepřeberné kvantum perfektně zpracované metodiky jednoduše dostupné na graficky přehledně strukturovaných webech a konkrétní zaměření na praktickou výuku mohou být pro učitele výraznou pomocí. Kde je tedy schován onen příslovečný háček?

Problém se zřejmě nachází v určitém jednoznačném ideologickém vymezení smyslu výuky historie na středních školách. Apriorně vychází z určitých tezí, o kterých se nediskutuje, protože jsou jakousi samozřejmou daností. Předpokládá se, že historie Evropy se skládá z dějin tzv. totalitárních (čti „špatných“) režimů a z dějin režimů demokratických (čti „dobrých“).

Zdá se, že tento koncept (četnými současnými humanitními vědci kritizován) je základním úhlem pohledu na minulost. Říká se v něm, že komunistická a nacistická ideologie jsou totožné, protože spadají pod jednu škatulku jménem „totalitarismus“ (čti „zlo“).

Karel Strachota ze Člověka v tísni na konferenci uvedl, že přibývá stále více studentů, kteří považují minulý režim za lepší než současný. Podle něj je tento trend alarmující.

Úkolem učitelů by mělo být toto špatné přesvědčení vyvrátit poukazováním na zločiny minulosti. Nejlépe kontaktem s pamětníky, kteří (na rozdíl od studentů) útrapy totality zažili na vlastní kůži. Aby podtrhl svá slova, pustil velice emotivní videoklip s dunivou patetickou hudbou, deštěm a nahými ztrápenými dětmi za ostnatým drátem.

Další ze samozřejmých pojmů je tzv. „extremismus“. Do tohoto vágního pojmu se zanáší extremismus pravicový (nacismus, fašismus) i extremismus levicový (komunismus, anarchismus). Pojem byl skloňován ve všech pádech. „Kritika extremismu je zásadní, aby si studenti uvědomili, jak je důležité mít demokracii,“ zaznělo také na konferenci.

Apel na jakousi fiktivní zlatou střední cestu (ve stylu argumentace „moc nalevo je gulag, moc napravo je gulag“) se zdá být pokulhávající, vezmeme-li v potaz, že pojem extremismus vynalezly americké tajné služby v souvislosti se sledováním Martina Luthera Kinga.

Nicméně, vyhneme-li se poukazování na vágnost termínu extremista, ponecháme-li stranou stohy kritických polemik, které poukazují na absurditu srovnání ideologie všeobecné lidské emancipace s rasovým genocidním pudem, odhlédneme-li od historicko-politologických analýz ukazujících na nesrovnatelnost jednotlivých dekád, co nám zůstává? Na scéně se tyčí svléknutý morální apel.

Morální apel křičí: „Historii je třeba brát z morálního úhlu pohledu a je nutno ji soudit. Každá historická epocha dostane známku od jedničky do pětky. Anebo chcete znovu koncentrační tábory?“

Spolu s morálním apelem se však jako nezvaný host plíží i morální kýč a kýčovitý patos (viz. dojemná sugestivní hudba ve filmech PANTu). Historie je redukována na paměť jednotlivých trýzněných obětí. Při výkladu na posluchače trčí výstražný ukazováček: „Byla to hrůza, uvědomuješ si to? Cítíš tu bolest, cítíš to zlo?“

Kritičtí intelektuálové ukazují, že morální apel (minulost — zlo, současnost — dobro) ideologicky slouží jako legitimizace statu quo. Ale co když to není jeho hlavním cílem? Co když to morální apelátoři (jako třeba Karel Strachota) myslí upřímně jako boj se zlem?

Otázkou zůstává, jestli pojetí dějinného procesu jako dobro — zlo je společensky nosné. Co je smyslem výuky dějepisu? Poučit? Morálně poukázat na utrpení minulosti? Aby se neopakovaly krvavé děsy? A klíčová otázka — zabráníme opakování hrůzné minulosti, pokud budeme historii moralizovat?

Mám za to, že odpověď musí znít ne. Naopak. Budeme-li vytvářet ve vyučování černobílá schémata podbarvená kýčovitým apelem, s největší pravděpodobností paradoxně přispějeme k vytváření nových genocidních hnízdišť.

Myslím si, že nejlepší prevence patologických společenských jevů je nemoralizovat. Řecká tragédie nabídla vnímání světa jako rozporů, z nichž ani jeden není dobrý či zlý (je absurdní ptát se „Je zlý Kreont, anebo Antigona?“) Naši tragédií je, že jsme na toto dědictví zapomněli a místo vědomí rozpornosti opět masírujeme svět do úhledných blábolů, jak píše historik Tony Judt ve své poslední knize rozhovorů.

„A co holocaust?“ musíme se nakonec vyrovnat s nehlubším traumatem naší civilizace, „ten také nebudeme ukazovat v jeho děsivosti?“

Odpověď musí znít taktéž ne. Holocaust pojatý jako metafyzické zlo, před nímž se jenom třeseme, holocaust pojatý jako slzavé údolí nekonečného utrpení a bolesti způsobené „ďábly“, holocaust jako „zákaz myšlení absolutního pekla“ je opět falešnou interpretací. Holocaust je možno vykládat třeba jako součást modernity (Zygmunt Bauman) v závislosti na určitých psychologických předpokladech člověka (Hermann Broch, Slavoj Žižek, atd.).

Není právě spíše ono parcelování minulosti na dobro a zlo totalitním extremismem?

Historii bychom se měli snažit pochopit. Pokud historii budeme soudit, je možné, že se navrátí.