Na letošní 39. Letní filmové škole v Uherském Hradišti mne po vstupu do kina Hvězda zaujal, kromě masivních poutačů na greenwashingovou „energii českého filmu“ sponzorského RWE, rudý štos brožurek „O komunistických časech.“ Odložil jsem volně distribuovaný Respekt hájící správné rozhodnutí Sněmovny odmítnout předčasné volby (protože by se jednalo o podlehnutí demokracie putinskému Zemanovi) a s očekáváním argumentace politickými procesy otevřel čtvercový svazek s na obálce vyřezaným srpem a kladivem.

„Před třiašedesáti lety, 27. června 1950, zavraždili představitelé Komunistické strany Československa Miladu Horákovou,“ vybafne na mě první řádek. Vzpomněl jsem si na vášnivý politický dialog s jedním kamarádem z gymnázia u piva.

Po té, co jsem vyčerpal všechny argumenty ohledně strukturální krize kapitalismu, po té, co jsem posté poukázal na problematičnost přesvědčení, že by to jedno procento vlastnící přes 40 procent planety byli šikovní, obětaví a pracovití podnikatelé, jsem byl osočen z touhy po omezení lidských svobod (rozumějte logicky „kapitalismu“).

„Ale já nechci vraždit Miladu Horákovou proboha!“ po těch pivech jsem se už na sofistikovanější obhajobu nezmohl.

„Chceš!“ pronikavým pohledem ukončil zastánce demokracie debatu a téma jsme raději převedli na ženy.

Začetl jsem se do textu brožury Člověka v tísni, který se „správnou demokratickou“ interpretací minulosti zabývá už delší dobu (například „Mýty o socialistických časech“). Statečných mužů a žen šířících dobro je třeba si vážit. My tady kavárensky tlacháme o kapitalismu, zatímco oni reálně činí. Konkrétně pomáhají, nežvaní, nasazují životy. Hrdinové. Lze je kritizovat beze studu?

Úvodní text se nesl v rozhořčeném duchu spravedlnosti. „Znepokojuje nás však, že se čím dál silněji prosazuje morálně relativistický pohled na minulost. Jako by českou společnost v posledních letech postihovala ztráta paměti, která vyhovuje jak těm, kteří nemají čisté svědomí, tak různým demagogům a manipulátorům.“

Zahryzalo mě mé demagogické svědomí vystudovaného učitele dějepisu. Vždycky jsem si totiž myslel, že historie by se měla chápat, nikoliv známkovat. Určitě jsem se stal obětí manipulace. Co nám dále poví erudovaní znalci historie Karel Strachota, Adam Drda a další?

„Trvalý antikomunistický postoj považujeme za stejně důležitý jako například antinacismus nebo antirasismus,“ dočítám se pozoruhodné srovnání anticivilizační genocidy s emancipačním odkazem všeobecné rovnosti lidských bytostí. „Jsme tedy rozhodně PROTI ZTRÁTĚ PAMĚTI,“ končí úvod citací vzdělávacího projektu Člověka v tísni (www.protiztratepameti.cz).

Z textu vyplývá, že morální mužové a ženy z Člověka v tísni se znepokojením hledí na rostoucí nerozumnost stále rozhořčenějšího obyvatelstva, které si přestává vážit současné „demokracie a svobody“. Jak je to možné? Že by selektivní paměť potlačující to nehezké?

Brožura se vyrovnává s deseti „hospodsko-facebookovskými lživými mýty“ o tzv. zločinném komunistickém režimu. Člověk v tísni polemizuje s argumenty nespokojených lidí typu „Proč se pořád vrtat v minulosti? Jako bychom neměli dost aktuálních problémů.“, „Nebyla nezaměstnanost, práce byla pro všechny.“, „Každý měl kde bydlet a nebylo to tak drahé.“, „Společnost byla sociálně spravedlivější.“ či v „Komunistickém Československu nebyl totalitní režim.“.

Zajímavé historické informace jsou určeny především pro mládež. Co se naše děti dozvídají o minulosti? Ekonomická transformace devadesátých let je důsledkem komunistické normalizační mentality. Povinná zaměstnanost byla kombinací ideologie a potřeby. Zaměstnání pro všechny bylo totalitní metodou kontroly občana. Člověk nevěděl, co jí, když si koupil paštiku (ještě že máme ten kapitalismus a už to víme). Výsledek „systému socialistického bydlení“ byl katastrofální: zanedbané, neopravené domy, všudypřítomné lešení a také vybydlené ruiny.

Každý člen KSČ logicky vyjadřoval souhlas s perzekuční politikou. Člověk nemohl žít svůj život bez ohledu na státní aparát. Komunistická „sociální rovnost a spravedlnost“ neznamenala nic jiného než finanční perzekuci, protože omezovala soukromé podnikání a byla založena na zločinu okradení podnikatelů po roce 1948. A tak dále.

Největším překvapením je však u nekompromisních demokratů z Člověka v tísni odsouzení konkrétní strany našeho současného parlamentního systému. Kdo je demokrat, totiž nesmí svobodně volit KSČM. „Pokud se člověk hlásí k demokracii, není dost dobře možné, aby tuto stranu ignoroval.“ Možná bychom mohli poprosit Člověka v tísni o seznam povolených stran, které tedy můžeme jako správní demokratičtí občané volit.

Na druhou stranu je třeba s ČvT souhlasit, že předlistopadový systém nepředstavoval alternativu ke dnešku. Sociální systém státního kapitalismu a stranicko-byrokratické diktatury opravdu není nic, k čemu bychom se měli vracet. Je pravda, že tendence „návratu do bolševika“ je nebezpečná věc.

Avšak obávám se, že ideologicky rigidní antikomunismus „továrny na dobro“ v kombinaci s černobílou rétorikou polarizace a morálním kýčem jako měřítkem historie (minulost = černá, komunisti, Milada Horáková; současnost = bílá, demokraté, kapitalismus) je v lecčems daleko společensky nebezpečnější.

Člověk v tísni by si měl vybrat, jestli je pro demokracii, anebo pro kapitalismus. Jaký smysl má hrdinské úsilí čestných a statečných lidí, kteří nasazují životy v zemích tzv. Třetího světa (bez ironie) v kontextu legitimizace současného zločinného systému?

Nakonec poznámka režiséra Roberta Sedláčka, kterou pronesl v Uherském Hradišti na semináři k prvnímu dílu své historické série České století:

„Národ, který nemá hrdiny, je pouhé obyvatelstvo.“

Nevím proč, okamžitě mě napadla provokativní replika Brechtova Galilea:

„Ubohý národ, který potřebuje hrdiny.“