„Dělení lidí na ty, kteří vidí černobíle a ty, kteří vidí jinak - snad barevně či v odstínech šedi - mi připadá dost černobílé. Petr Uhl také někdy vidí černobíle, například zde Člověka v tísni,“ napsal jsem v diskusi k článku Jiřího Karena. Nečernobílé vnímání Člověka v tísni v oné diskusi zastával Petr Jedlička.

Já také někdy vidím černobíle a dokonce se v té černobílosti s Petrem Uhlem často shodnu. Černobíle vidím například všechny otázky diskriminace z důvodu etnicity, sociálního původu či náboženství, o kterých zde Petr Uhl psal. Jsem jednoznačně proti jakékoliv diskriminaci, a Petr Uhl má argumenty, se kterými se vesměs ztotožňuji, ať už jde o praktické školy, Romy nebo muslimské šátky. Černobíle vidím také spor Anny Šabatové a Stanislava Křečka o politickém působení ombudsmana či jeho zástupce: Anna Šabatová má pravdu a Stanislav Křeček ne (posuzuji samozřejmě jen to, co z tohoto sporu proniklo na veřejnost, nikoho do pozadí této kauzy osobně zasvěceného neznám). Někdy se také s Petrem Uhlem shodnu v tom, že černobílé hodnocení odmítám, například v kauze dětí Michalákových, kde jsem považoval za chybu vytvořit si názor jednoznačně odsuzující norské sociální služby na základě informací jen od jedné strany sporu.

Pohled Petra Uhla na Rusko je velmi černobílý, v téměř jednolitě bílé barvě. Petr Uhl si jistě dává záležet na tom, aby vždy zdůraznil, že Rusko také kritizuje. Tato kritika se ovšem týká výlučně vnitřních poměrů v Rusku; ruskou zahraniční politiku Petr Uhl podporuje v poslední době takřka bezvýhradně. Zejména podporuje všechny intervence ruské armády v sousedních státech. Intervenci v Gruzii kritizoval jen za to, že přišla pozdě (alternativou k černobílému vidění zde samozřejmě není tvrzení, že Rusko bezdůvodně napadlo Gruzii, ale pohled, který se zamýšlí nad celým průběhem konfliktu a vidí selhání na obou stranách). Pro ruskou anexi Krymu hledal ospravedlnění a nalézá ho stále více. O působení ruských vojáků na východní Ukrajině si klade otázku, zda je špatné nebo nedostatečné.

Petr Uhl píše o svém pacifistickém smýšlení, ke kterému byl vychován. V běžném slova smyslu pacifismus odmítá všechny války, i ty spravedlivé, protože každou válku někdo považuje za spravedlivou. V tomto smyslu Petr Uhl pacifistou není, protože si klade otázku, zda lze ruské vojenské akce ospravedlnit. Kdo hledá, najde podporu pro jakékoliv tvrzení. Otázka je, zda hledá s opravdovou zvědavostí na výsledek a zda své zdroje kriticky vyhodnocuje co do jejich věrohodnosti.

V případě Krymu je na místě obezřetnost vůči ruským zdrojům, protože to, že Vladimír Putin v otázce angažmá ruských vojáků při anexi Krymu lhal, bylo po roce potvrzeno z jeho vlastních úst. Ale Petr Uhl líčí anexi Krymu v ještě růžovějších barvách než sám Putin: „Moskva tvrdí, že právě tito neozbrojení a uniformovaní ruští vojáci bez distinkcí, kteří pomáhali narychlo vnikající domobraně, způsobili, že anexe (česky připojení) Krymu k Rusku se uskutečnila bez jediného výstřelu. Zní to věrohodně.“

Naproti tomu Putin řekl: „Abychom blokovali a odzbrojili 20 tisíc dobře vyzbrojených lidí, potřebovali jsme určitý počet personálu. Nešlo přitom jen o množství, ale i o kvalitu. Byli zapotřebí odborníci, kteří to dokážou. Proto jsem přikázal ministerstvu obrany, proč to skrývat, aby tam pod záminkou posílení ochrany našich vojenských objektů na Krymu byly přepraveny speciální jednotky Hlavní správy rozvědky (GRU) a námořní pěchoty.“ Ty vojáky jsme všichni mohli vidět v televizi, nebyli neozbrojení, každou skupinku mužů s útočnými puškami jistil jeden s kulometem. Zásluhu na tom, že se při anexi nestřílelo má hlavně to, že se ukrajinská armáda drtivé převaze ruských přepadových oddílů nebránila. „Anexe“ je opravdu česky „připojení“, stejně jako „Gleichschaltung“ je německy „nevinné usměrnění“ (třeba střídavého proudu).

Petr Uhl připouští, že Rusko možná opravdu nějakou smlouvu porušilo, ruský postup ale obhajuje z hlediska takzvané „reálpolitiky“, protože „(podle analytika Jana Petránka) měla ruská tajná služba důkazy o tom, že si na poloostrově chtějí udělat základnu Američané, kteří by tak získali nástupiště proti Rusku z jihu.“

Jaké důkazy to byly, upřesnil v pořadu Události komentáře z devátého března Jan Schneider: „Na Sevastopol bylo vypsáno výběrové řízení, americké námořnictvo v září 2013 již na přestavbu nějakých budov pro potřeby amerického námořnictva.“ To jsem již jednou komentoval slovy: „To výběrové řízení, o kterém mluví Jan Schneider: Opravdu věříte tomu, že americké námořnictvo začne budovat základnu na Krymu tak, že si zadá inzerát na rekonstrukci školy za 250 000 až 500 000 dolarů? Jan Schneider je schopen věřit úplně všemu. Používá takzvané T-analýzy —to je podle pasivního radiolokátoru Tamara, který podle něj funguje tak, že hledá místo na obloze, odkud nevychází žádné radiové signály. Je to „bezpečnostní analytik“, který si nedokáže zjistit, jak funguje pasivní radiolokátor a napíše cokoliv, co zní zajímavě. Pro všechny, kdo to třeba neví: pasivní radiolokátor funguje tak, že zachycuje radiové signály, které letadlo vysílá vlastními komunikačními a navigačními systémy.“

↗

Petr Uhl líčí anexi Krymu v ještě růžovějších barvách než sám Putin. Repro DR

Bývalý komentátor Hlasu Ruska Jan Petránek v době, kdy už většině soudných lidí bylo jasné, že Rusko Krym obsazuje a pravděpodobně bude anektovat, tvrdil, že se celkem nic vážného neděje, ruská vojska se stahují, a to, že si Putin možnost zásahu na Ukrajině nechal schválit parlamentem, jen potvrzuje to, že myslí na několik kroků dopředu. Důvěryhodnost Jana Petránka nezpochybňuje to, že je hodnotově proruský, ale to, že byl v rozporu s fakty a jeho předpověď dalšího vývoje krize byla naprosto mimo realitu.

Kromě metafory černobílého vidění používá Petr Uhl často také přirovnání fandění v sportu. O sobě si myslí, že se odlišuje od jiných lidí v tom, že nesrovnává USA a Rusko. Vůbec nemá tento sportovní pohled, který někomu fandí. Rusko a Ukrajinu srovnává často, vesměs k neprospěchu Ukrajiny. Opakovaně se například vrací k tomuto obrazu: „Porošenko stojí na pódiu s malou dívenkou, pravou ruku na srdci a levou mávají volajíce „Sláva Ukrajině!“. Jako v protektorátním filmovém týdeníku, kde stál s holčičkou pro změnu Hitler.“

To mu připadá o mnoho horší než byzantinská pompa v Rusku. Pro to, že vnitřní poměry na Ukrajině jsou horší než v Rusku, má Petr Uhl i lepší argumenty. Myslí si ale snad, že lepší stát má právo napadnout stát horší? Spojené státy v době George W. Bushe byly asi také přece jen demokratičtějším státem než Irák za Saddáma Husajna, tam tento argument asi neplatí.

Petr Uhl se opravdu od jiných lidí liší, ne ovšem tím, že nemá nikdy černobílý pohled a nikomu nefandí. Liší se tím, že snadno vidí to, co je jiným zastřeno vjemovým polem vytvářeným přejatými názory, které přijímají nevědomky a bez kritického hodnocení. To je velmi cenná schopnost, zejména u člověka tak zásadového a čestného jako je Petr Uhl. Mýlí se zřídka, ale tentokrát se dle mého názoru mýlí hodně, zejména v tom, že ke svým zdrojům nepřistupuje se stejnou kritickou ostražitostí jako k mainstreamu. Petr Uhl je neobyčejný člověk, ale někdy mu chybí empatie k obyčejnosti, která má také občas pravdu.

Petr Uhl má jistě pravdu v tom, že Ukrajina je velmi problematická země. Osmnáctého prosince 2013, tedy v době, kdy od první násilné konfrontace při demonstracích v Kyjevě uplynuly necelé tři týdny, zde v DR vyšel článek Adama Votruby Dobře utajená revoluce. Nesouhlasil jsem tehdy s jeho tvrzením, že mainstreamová media věnují dění na Ukrajině nepřiměřeně velkou pozornost na rozdíl od tehdejších protestů v Itálii a napsal jsem: „Na Ukrajině je důležitý ten geopolitický rozměr. Ukrajina je velmi široce rozkročena mezi Západem a Východem. Před Druhou světovou válkou by nikoho nenapadalo, že součástí samostatné Ukrajiny bude současně významné centrum polské kultury Lvov a nepochybně ruská Sevastopol. Pokud se na ulicích bojuje o zahraničně politickou orientaci země, jde o hodně. Rozpad sovětského impéria, při kterém se mimo území Ruska ocitl Krym i se základnou ruské černomořské flotily, byl neuvěřitelnou událostí, kterou si v době, kdy byl Krym k Ukrajinské sovětské republice administrativně přičleněn, nikdo nedovedl představit (bylo to myslím až za Chruščova.) Stejně tak je zvláštní, jak Poláci taktně mlčí a málo připomínají, že Lvov byl do druhé světové války polslkým městem.“

Rozpad impérii po sobě zanechává chaos, rozvrácenou státní správu, státy s nelogickými hranicemi a nesourodým obyvatelstvem. Na troskách Britského impéria a Osmanské říše se bojovalo či ještě bojuje dlouho po jejich rozpadu: v bývalé Jugoslávii, v Palestině, na Blízkém východě, v bývalé Britské Indii. Ukrajina v tom není výjimkou. Co se stalo, nemůže se odestát: ruské intervence Ukrajině mír a prosperitu nepřinesou.

Rusko je problematickým státem jiným způsobem než Ukrajina. V éře Sovětského svazu bylo Rusko vedoucí složkou státu, který představoval universalistický civilizační model odlišný od toho na Západě. Tehdy mělo smysl Spojené státy a Sovětský svaz srovnávat. Dnes srovnávat USA s Ruskem smysl nemá: Rusko není stát, který by měl ideologii, která je uplatnitelná jinde než v Rusku.

Rusko se vrací ke svým tradicím. K těm patří také ruský militarismus. Rusko se dříve lišilo od jiných tradičních mocností (Británie, USA, Francie, Německo) tím, že jeho síla byla založena převážně jen na tom, že má velmi silnou armádu, obrovské území, mnoho obyvatel a bohaté přírodní zdroje, nikoliv (také) na ekonomické síle a kulturní hegemonii jako svého času jiné tradiční mocnosti. Ruská propaganda dnes opět klade na roli a sílu ruské armády velký důraz. Je Rusko opravdu Západem ohroženo vojensky? Má přece jaderné zbraně, jak Putin často připomíná.

O válečné propagandě se dnes mluví hodně. Ta je vždy založena principu „Zloděj volá: Chyťte zloděje!“. Kdo je tady tím zlodějem? Předstírají například pobaltské státy pocit ohrožení Ruskem, aby měly záminku k útoku na něj?

„Jsem pro mír“ je v stávající situaci obsahově prázdný výrok, protože to říkají všichni. Džin studené války byl již vypuštěn a nebude snadné ho zase zavřít do lahve. To, že Putin nejprve jedná a pak teprve vyjednává, je v tom vážnou překážkou. Naposledy Putin Obamovi navrhnul, aby se jakýmsi jeho vyjednavačem stal svalnatý představitel akčních hrdinů Steven Seagal, se kterým Putina spojuje láska k bojovým uměním. V mých očích to Porošenkovy holčičky a ruce na srdcích hravě trumfne.