Žádný soud rodiče společné zodpovědnosti nezbaví

Ústavní soud vydal rozhodnutí podporující střídavou péči. Jiří Kubička reaguje na argumenty, které proti střídavé péči často zaznívají. Ústavní soud podle něho na obecné rovině rozhodl správně.

Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu podporující střídavou péči vyvolalo nesouhlasné reakce připomínající známé argumenty, proč střídavá péče není vždy optimálním řešením pro porozvodové uspořádání péče o děti. Střídavá péče není vhodná, pokud rodiče bydlí daleko od sebe; komplikuje to školní docházku, kontakt s kamarády, kroužky atd. Děti ve střídavé péči nejsou nikde doma a stálé stěhování je stresuje. Dále zejména: střídavá péče nefunguje, pokud se rodiče na jejím průběhu nedokážou dohodnout.

Necítím potřebu to rozvádět, na těch argumentech něco je. Střídavá péče skutečně někdy neprobíhá dobře a pro dítě by možná bylo lepší kdyby bylo svěřeno do péče jen jednoho z rodičů. Ale kterého?


Střídavá péče skutečně často nefunguje dobře, ale kdo za to může? Soud, který ji nařídil? Foto Jakub Poláček, Mediafax

Mluvíme o případech, kdy z důkazů, které má soud k dispozici, nevyplývá, že by některý z rodičů měl k výchově dětí lepší předpoklady. Měl by soud rozhodnout ve prospěch matky, protože je to častější řešení? Měl by rozhodnout ve prospěch otce, protože otcové bývají v rozvodových perech znevýhodněni a ta nespravedlnost by se tím začala narovnávat? Měly by být děti nuceny, aby řekly, kterému rodiči dávají přednost? Nebo by měl rozhodnout ve prospěch rodiče, který žádá děti do své péče a střídavou péči odmítá (v neprospěch rodiče, který chce jen střídavou péči)?

Při bližším pohledu mají všechna tato řešení svá úskalí. Dát hlavní slovo dětem vypadá lidumilně, ale dostává to děti do obtížné situace. Tam, kde byla dosavadní péče dobrá, si děti většinou nechtějí jednoho z rodičů vybírat, ale chtějí, aby zůstali spolu. Očekávání, že děti budou mít rozhodující slovo, vytváří motivaci k citové manipulaci dětí a k tomu, aby byl druhý rodič očerňován.

Dát přednost matce bez dostatečných důvodů není již dnes pro otce přijatelné; protahovaný soudní spor pak vede k dalšímu zhoršování schopnosti rodičů spolupracovat a je pro děti traumatizující. Matka, jejíž dítě bylo svěřeno do péče otce, se zase může obávat, že na ni bude nahlíženo jako na špatnou matku, protože je to neobvyklé.

Bylo rozhodnutí Ústavního soudu správné? Myslím, že na obecné rovině ano. (O tom konkrétním případu se vyjadřovat nebudu. Ústavní soud sice nevyřešil otázku budoucí školní docházky, ovšem také neznemožnil, aby se rodiče v budoucnu dohodli, například na tom, že dívka bude do školy docházet jen v místě bydliště otce či bydliště matky).

Střídavá péče skutečně často nefunguje dobře, ale kdo za to může? Soud, který ji nařídil? Podle mého názoru za to můžou ti rodiče. Rodiče mají za děti společnou zodpovědnost, která se nedá úplně rozdělit; té je rozvod nezbaví.

Vezměme si situaci, kdy je střídavá péče problematická pro velkou vzdálenost bydliště rodičů. Tuto situaci nevytvořily ani soudy ani děti. Je to součást života rodičů a je na nich, jak se s tím vypořádají. Jeden z nich (nebo oba) se můžou přestěhovat, můžou se dohodnout na tom, u koho dítě bude převážně a spolupracovat na tom, aby si přes velkou vzdálenost děti k druhému rodiči dobrý vztah udržely.

Slyšeli jsme i o případech, kdy rodiče chtěli po rozvodu žít každý na jiném světadílu: střídavá péče je zde řešení velmi krkolomné a i jen částečně rovnocenný podíl obou rodičů na výchově nesnadno dosažitelný. Tuto problematickou situaci ale soud napravit nemůže.

Pokud oba rodiče věří, že střídavá péče je pro děti dobré řešení, dokáží je tom přesvědčit. Je koneckonců spousta dětí, které putují mezi domácností rodiče či rodičů a domácností prarodičů; to se zdaleka tak neproblematizuje, protože to bývá konsensuální a někdy také jediné možné uspořádání.

Již slyším: idealistické apely na společnou zodpovědnost nic neřeší. To ale platí jen někdy. O úskalích porozvodového uspořádání slyšíme hlavně od rodičů, kteří svou společnou zodpovědnost nezvládli, a teď obviňují jeden druhého, soudy, sociální pracovnice, psychology.

Méně se ozývají rodiče, kteří se s rozvodem vypořádali z hlediska dětí dobře. Znám jich spoustu, možná je to dokonce většina. Tito rodiče si tu společnou zodpovědnost uvědomují. Vědí, že dítě potřebuje dva „dost dobré“ rodiče, ne jednoho andělského a druhého ďábelského. Většinou si uvědomují, že svým konfliktem dětem zkomplikovali život a trochu se stydí nebo cítí provinile. Vědí, že toho pocitu viny se nezbaví tím, že druhého rodiče očerní v očích dětí. Mají na druhého rodiče vztek, ale nechtějí, aby ho děti s nimi sdílely.

Také o svých ex-partnerech nepíšou do novin a nepředvádějí srdceryvné scény před televizními kamerami. Ve veřejné diskusi o rozvodech je slyšíme málo a diskurz ovládán rozvedeným rodiči, kteří svou společnou zodpovědnost zvládli špatně. Ti se stávají odborníky na porozvodové uspořádání, někdy i doslova. Je to jako kdyby kvalifikací pro výuku vaření bylo to, že se nám zdrcla jíška, připálil guláš a přesolila polévka. Zdrclá jíška se možná dá trochu napravit, ale lepší je do mouky nelít vařící vodu. Normální je, když se rodiče na výchově dohodnou. Soudní řízení je nouzové řešení, které nemůže být dokonalé.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Střídavá péče a otázka domova Pondělí, 9.Června 2014, 20:23:55

To rozhodnutí soudu preferovat střídavou péči je založené na zcela logické a pozitivní myšlence, dítěti respektive dětem z původního manželství zachovat oba rodiče. Takže, myšlenka zcela pochopitelná a chvályhodná.

Jenže, shodou okolností jsem zrovna teď četl vyprávění jedné mladé (německé) ženy, která jako dítě právě tento stav sama zažila - v dvoutýdenním rytmu pendlovala mezi otcem a matkou. Její pocity ve zpětném pohledu na tento stav byly v podstatě tyto: "Nakonec jsem nebyla doma nikde. Pořád jsem jenom žila víceméně na sbalených kufrech."

A právě tohle je to největší riziko takové střídavé péče: že namísto aby dítěti byly uchovány oba rodiče, ve skutečnosti je ztratí oba. Ani k jednomu z obou rodičů si nevypěstuje skutečně citový vztah, protože u každého z nich je v podstatě jenom "na návštěvě". Nemá skutečný domov, ani tady ani tam.

Nic proti střídavé výchově, pokud je opravdu založena na konsensu všech(!) zúčastněných osob - tedy jak rodičů, tak i dítěte.

Jenže, tento soudní nález Ústavního soudu se vztahuje logicky právě na ty případy, kdy takovýto konsens (mezi rodiči) n e n í d á n. Kde je tedy nutno vycházet z toho, že dítě každým rodičem bude odesíláno k tomu druhému s tím, že je posíláno k "nepříteli". Že se to dítě stane objektem - a obětí - přetrvávajícího napětí mezi oběma bývalými partnery.

Souhlasit je možno s jedním: v takovýchto případech neexistuje žádné dobré řešení; a je možno se pokoušet jenom o to nejméně špatné. Podle mého názoru je absolutní prioritou právě to, aby dítě někde mělo místo, které může pociťovat za svůj vlastní domov, kde má středobod svého žití, ke kterému se může bezvýhradně citově upnout. Zachování - pokud možno napětí prostého - kontaktu k oběma rodičům je bezpochyby velice žádoucí; ale podle mého názoru nakonec přece jenom sekundární.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pane Poláčku, Pondělí, 9.Června 2014, 21:40:27

myslíte si, že děti z rozvedených manželství, které byly v péči jednoho rodiče si na své dětství nestěžují? Ujištuji Vás, že si stěžují, často velmi trpce a i po desetiletích. Pro pořádek dodávám, že si stěžují i děti z rodin, kde se rodiče nerozvedli, ale byli v stálých konfliktech.

Já ještě pamatuji dobu, kdy se za docela dobré řešení považovalo, když jeden z rodičů (tedy v praxi skoro vždy otec) z života dítěte zcela vymizí, protože je pro děti přehledná situace a vztah k tomu druhému rodiči není narušován konfliktem loayalit. Ta doba se nevrátí. Ale otec chybí i lidem, kteří si ho vůbec nepamatují. "Co jsme nikdy neměli, ale přesto ztratili", to je báseň od Theodora Storma a může to být strašně silná emoce.

Myslím si, že je lepší hledat dobré příklady než špatné. Nalézám je spíše tam, kde se rodiče přes vzájemné konflikty ve své rodičovské roli podporovali. Dost často rodiče nalézají tvořivě podobu i třeba neobvyklé formy soužití, která vyplynula z jejich zkušenosti a spolupráce. Ti bojující rodiče zapomínají na to, že vychovávat dítě sám může být opravdu těžké, přicházejí krize, mít někoho, na koho se mohu spolehnout, že mu na dítěti záleží, je důležité. Já potkávám i spoustu rozvedených matek (a občas nějakého otce), které by si přály, aby se druhý rodič dítěti více věnoval.

Myslím si, že jsme si nechali vnutit velmi jednostranný pohled na péči o děti, jejichž rodiče nežijí spolu. Jakoby šlo jen o to, kdo vyhraje a má větší podíl na výchově dítěte. Takto to není, rodičovství není hra s nulovým součtem - můžu mit jen to, o co druhý přijde. Ten dojem vzniká z toho, že se ti rozhádaní a soudící se rodiče nejvíc ozývají.

Martin Profant - Praha 7

JIřímu Kubíčkovi Úterý, 10.Června 2014, 09:50:15

Rozumím tomu, že střídavá péče je v určitých situacích nejvhodnější řešení. Mám ovšem podezření, že jde o řešení, které je podmíněno schopností a ochotou rodičů spolu mluvit a dohodnout se na určitých společných představách o výchově dítěte.
Jestliže soud rozhodne o střídavé péči proti nesouhlasu jednoho rodičů -- a o tuto, tuším, u ústavního soudu šlo --, pak není pravděpodobnost naplnění takové podmínky příliš vysoká. A nebude pak rozhodnutí soudu jen katalyzátor dopadů permanentní neshody rodičů na dítě? Čili s použitím Vašich slov, nejde v tomto případě o instituci, která se bude týkat právě problémů těch "rozhádaných a soudících se rodičů"?

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Nesouhlas "jednoho z rodičů" se střídavou péčí - panu Profantovi Úterý, 10.Června 2014, 13:09:4

Problém je v tom, ten "jeden rodič" se střídavou péčí nesouhlasící je skoro vždy matka. Asi jsou i případy, kdy otec chce dítě do své péče a matka péči střídavou, ale takový si nevybavuji. Fakticky by tedy podmínka souhlasu obou rodičů ve většině případů znamenala, že o střídavé péči rozhoduje matka.

Já myslím, že Ústavní soud nemůže připustit nerovné postavení otců a matek před zákonem. Jsou psychologové, kteří si myslí, že u mladších dětí je lepší péče matky, ovšem v právním řádu to zakotveno není, takže soudy nemůžou matky preferovat.

Ústavní soud v tomto případě nerozhodoval o péči o nezletilou v celém rozsahu, pouze o ústavní stížnosti. Nemohl rozhodnout například tak, že dítě bude v péči otce, což by problém vzdálenosti bydlišť rodičů také řešilo.

K tomu katalyzátoru: máte pravdu, ale co je alternativa?

Jak říkám, není asi mnoho otců, kteří odmítají střídavou péči, o kterou usiluje matka. Jsou ale otcové, kteří žádají děti do své péče i když by se smířili s péčí střídavou: dělají to buď z taktických důvodů nebo z trucu. To je ovšem z hlediska eskalace konfliktu mezi rodiči ta nejhorší, protože k tomu, aby dítě nebylo svěřeno matce, musíte de facto dokázat, že je nějak vadná. Matka potom zase musí hledat důkazy o nezpůsobilosti otce.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.