Institucionalizační syndrom a riziko jeho šíření

Klinická psycholožka reaguje na text psychologa Davida Ungera. Vysvětluje, co je posttotalitní a institucionalizační syndrom. A jaké jsou možnosti nápravy.

James W. Prescott – psycholog, humanista, zabývající se dopady násilné separace nejen lidských mláďat na vztahové vazby v dospělosti napsal:

„Pokud máme příjemnou stimulaci smyslů, jsou tady mozkové schémata a šablony, které budou obrazy prožitků. Pokud jsou bolestivé, budou obrazy bolesti. A bolest evokuje násilné odpovědi. Také něco dalšího vyvolává násilné odpovědi a to je absence stimulů slasti, požitku, což je rozdílné od bolestivého podnětu a mnozí lidé tento rozdíl nedoceňují. Zřejmě obrovské a velké dopady a poškození vzniká smyslovou absencí slasti a požitku, možná fatálnější než-li poškozením aktuálním zažíváním tělesného a bolestivého traumatu.

Důsledně musíme tedy trvat na dopadech popisu traumatu ze smyslové deprivace tělesného prožitku a to nás přivádí k zážitkům a zkušenostem separace, zážitkům izolace novorozence od matky, což je začátek.“

V reakci na kolegu Davida Ungera chci laicky říct, že je možné být odpovědný za sebe a své děti a zároveň léčený v instituci se zachováním lidských práv, ale aktuálně to stojí v dnešní vývojové krizi společnosti, tzv. posttotalitní etapě, velké úsilí.

Plně jsem si tento fakt uvědomila při čtení rozhovoru s novým šéfem zdravotnického resortu, který bude čekat několik dní na schválení s celou vládou do své funkce. V rozhovoru v Týdnu uvedl, volně cituji, že jej poslouchali i tři prezidenti, jeho i lékaře, a že toto bylo lidské. Směšoval tedy autoritu a moc v situaci nemoci a označil to za humánní chování. Stejný motiv se nese i článkem, na který reaguji.

Společnost se z hlediska vývojové psychologie nachází v rámci svého posttotalitního vývoje v existenciální krizi mladé dospělosti, končí fáze puberty, vymezování se vůči rodiči – totalitě a přichází mladá dospělost, kdy si vybíráme svou cestu a nabízí se snadná cesta zopakování rodičovských vzorců, v případě vývoje české společnosti, vzorců totalitních.

Jednoduché, ale pro celou společnost a také z psychologického hlediska pro jednotlivce velmi nebezpečné. Známe to moc dobře ze svých individuálních příběhů. Kolikrát se v dospělosti přistihneme u toho, že opakujeme přesně to chování, postoje, názory rodičů, nevědomě a automaticky a náš vnitřní korektor tiše, či hlasitě sděluje: vždyť toto je přesně to chování, se kterým se tolik neztotožňuji, které nemám u svého rodiče tolik ráda a celou pubertu jsem se proti němu bouřila. Je to přirozené.

Jde jen o to, nakolik zvítězí dospělé a individuální rozhodnutí, zda se takto chovat opravdu chci, anebo zda budu pracně hledat nové způsoby a vzorce, které budu přijímat. Což bude sice velmi pracné, ale svobodné a individuální. Rovněž dospělý jedinec může vědomě přijmout a zopakovat původní nechtěné vzorce, ovšem právě s vědomím rizika, že činí přesně to, co jemu samotnému dělalo obtíže.

Vraťme se k původnímu článku. Akutní projevy instituciolanizačního a posttotalitního syndromu bohužel nesouvisí se vzděláním ve vývojové a klinické psychologii a psychoterapii, jak je z textu evidentní. Názory na porody, poporodní separaci, separaci dítěte v kojeneckém ústavu, kojení, pobyty lidí v psychiatrických léčebnách a potažmo možná i umírání, které autor předložil, jsou pro lidi pracující na své individuální odpovědností a růstovém zrání dospělosti iritující právě produkováním institucionalizačního a posttotalitního syndromu. Je to fáze zrání, autorovy postoje přesně kopírují zrání české posttotalitní společnosti, můžeme se všichni vyvíjet a to bud směrem popsaným, zopakováním totalitních postojů, anebo směrem náročným, čili hledáním nových vzorců.

Zřejmý obranný mechanismus jedinců poškozených vlastní separací, se kterým se setkávám velmi často v psychoterapii, na přednáškách a workshopech, a to popírání dopadů separace jednotlivce od jejich mateřských a vztahových osob, popírání dopadů separace jednotlivců od rodin v životních vývojových fázích i existencionálních krizích (porod, psychiatrické onemocnění, smrt), tam všude možná autor vidí odpověd v možnosti separace jednotlivce do instituce?

Efektivnější pro vývoj jednotlivce, rodin i společnosti je cesta podpory pečovatelských schopností jednotlivců, rodin i společnosti s možností zvládání vývojových úkolů a krizí v rodinném kruhu. Nabízí se samozřejmě i reakce: to necháte schizofrenika se sekerou v ruce v rodině? Nikoliv, adekvátním se jeví podpora rodin v možnosti péče o nemocného člověka v instituci ve spolupráci s ošetřujícími profesionály. Napadá mne příklad. Ve Švédsku například neexistuje popis ústavní léčby tzv. poporodní deprese, jelikož tyto možné závažné stavy jsou zvládány v kooperaci rodin a odborníků v rodině, se zajištěním péče o a matku a dítě dohromady.

Do celkového obrazu také zapadá sdělení politika a gynekologa Aleše Roztočila na konferenci v Jihlavě. Roztočil rozdělil rodičky na levicové, to jsou ty, co rodí doma a pravicové, tedy ty co využívají služeb institucí. Fascinovaně jsem hleděla na zmatení výkladu levicovosti a pravicovosti, na zmatení pojmu individulní odpovědnosti a vzpomněla jsem si na dvě ženy, známou ekonomku Markétu Šichtařovou, která všechny své tři děti porodila doma a na novinářku Sašu Uhlovou, která porodila v instituci i doma a následně pocítila a popsala ducha institucionalizace, který se úpěnlivě bránil jejím snahám v péči o její vlastní dítě v instituci.

Saša Uhlová již také na původní článek reagovala. S její reakcí souhlasím, ačkoliv jsem pravicově oriantovaná liberálka s konzervatiními postoji k zásadním otázkám, a souhlasím s jejím, dle ní možná naivním, ale dle mého psychologického pohledu odpovědným postojem očekávání společnosti orientované na individuální péči ve vývojových úkolech (porody, umírání), na podporu rodin a rodičovských skupin a na podporu lidí v intuitivní, emoční a vztahové péči a výchově jejich dětí, bez předávání odpovědnosti za výchovu institucím.

Nadějným se jeví fakt, že mnoho jednotlivců intuitivně cítí možnost zachování individuální odpovědnosti s možností užívání nabídky péče v institucích a se zachováním právní ochrany a lidských práv. Autorovi mohu doporučit důslednější diferenciální diagnostiku mezi komplexní empatií (Fonagy, Bateman, Allen) k obětem posttotalitních rutinních praktik, které mnohdy produkují výše zmiňovaný institucinalizační syndrom - v lepším případě se oběti naopak vymezují vůči paternalistickým posttotalitním praktikám a jsou občansky angažovaní a stateční (Dahrendorf), asertivní (Alberti, Emmons) - a separačním problémem produkujícím institucionalizační syndrom, který pochází z totalitních a paternalistických praktik nejen ve zdravotnictví, ale v celé totalitní a mnohdy aktuálně posttotalitní společnosti.

Když autor popisuje jednání občanských sdružení humanizujících intelektuálů (s nimiž nemám problém se ztotožnit), o kterém se domnívá, že je nevědomé, napadá mě souvislost s vymezením se vůči posttotalitní patologii v kauze Hedvigy Malinové. V případu Malinové stát vyžadoval v roce 2013 tříměsíční ústavní znalecké pozorování matky dvouletého a pětiletého dítěte, tedy separaci dětí od matky. Toto odloučení mělo sloužit k vyšetření jejího duševního stavu v roce 2006.

Mnoho odborníků (nejen na Mezinárodním odborném kolokviu v Piešťanech, jehož jsem se účastnila a jehož závěry popisovaly tento faktor jako zneužití psychiatrické péče) a laiků nejen na Slovensku se proti tomuto postupu ohrazovalo. Vlna nesouhlasu představuje pro naši společnost i jednotlivce (ať už odborníky, nebo laiky) naději. Naději ve svobodné rozhodování s odpovědností a individualismem.

Bezpečí pro konzumenty i poskytovatele zdravotní péče zajistí podpora bondingu - rané vazby, která otevírá možnost vytváření bezpečné vztahové vazby - attachmentu a podporuje pevné rodinné vazby. Podpora rodičovské kompetence v bezpečné obrazné náruči zdravotníků, v bezpečné sociální děloze zdravotníků, kteří budou kompetentně pečovat o své emoční zdroje – zajištěním supervize, odborné znalosti i právního minima svých profesí bez rizika šíření další nákazy institucionalizačním syndromem.

Nadějně vnímám fakt, že existuje stále početnější skupina lidí, pro které nebudou představovat lidé zoufale se bránící autoritářským, paternalistickým, mocnářským – posttotalitním a totalitním praktikám ohrožení. Naopak budou vzájemně vítanými partnery a budou všichni podpoření v efektivní péči o jednotlivce v jeho rodině.

Nadějné je také ventilování projevů institucionalizačního syndromu v původním článku jako výsledný efekt kolektivního traumatu z posttotalitních a totalitních praktik nejen ve zdravotnictví, ale také ukotvením v tématu práce zacházení s mocí, autoritářstvím a paternalismem ve společnosti.

Tato reakce by měla sloužit k tomu, aby poskytovatelé péče o celé rodiny ve vývojových a existenciálních krizích  - nejen odborníci - dokázali časem, například na začátku v přátelském prostoru podobných diskuzí, vytvořit ochrannou náruč k podpoře zdravých reakcí dětí a rodičovských kompetencí dospělých s respektem k individuálním možnostem jednotlivců a jejich světonázoru.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Tožička - Duchcov

Podřízenost nebo spolupráce Úterý, 6.Srpna 2013, 16:27:50

Institucionalizace zdravotnictví je také spojena s důvěrou v byrokracii a industrializaci, které se staly základem průmyslové revoluce. Další zajímavé rozbory jsou v perfektně vyzdrojované Medical Nemesis od Ivana Illicha (bohužel v ČJ verzi odkazy chybí...).

A kdybych měl parafrázovat Elinor Ostrom: "Nejde o to, že by lékaři nebyli nikdy schopni udělat něco pozitivního. Problémem je, že ignorujeme, co pozitivního mohou udělat občané, jak mohou jejich aktivity pozitivně přispět ke zlepšení."

Bohužel, často občané o vlastních věcech rozhodovat nechtějí a pak je pro ně důvěra v odborníky vynikající výmluvou. A samozřejmě ukázky toho, jaké fatální chyby odborníci dělali, kolik to stálo životů a že se to podařilo odstranit jen díky logicky uvažujícím neodborníkům, nemá žádný dopad. Jde nakonec právě jen o omluvu psychosomatické neschopnosti postavit se realitě.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.