Když mi došlo, že ač je mi krásně, tak mám asi porodní bolesti, řekla jsem manželovi, aby zavolal sanitku. V tu chvíli jsem si myslela, že si v porodnici poležím pár dní a půjdu zase domů. Sanitka přijela během několika minut.

Mezitím jsem měla pět stahů. Při prvním jsem pochopila, že to už je fakt porod. Při druhém, že je už velmi blízko a divila jsem se, že jsem si toho dokázala nevšimnout. Při třetím jsem pochopila, že porodím doma. Při čtvrtém jsem zadoufala, že vydržím do příjezdu záchranářů, ale když sanitka zahoukala a manžel odběhl po schodech dolů, aby záchranářům otevřel, narodilo se mi při páté kontrakci dítě.

Záchranář vytáhl z tašky sadu na odstřihávání pupeční šňůry i s návodem a dal se pomaličku do práce. Zavolal další sanitku, aby přijela i lékařka, která dítě převzala, a pak jsme se všichni přesunuli do porodnice, kde mé právě narozené dítě zmizelo v labyrintu instituce. Hned zkraje jsem dostala vynadáno, že jsem několik dní před tím odmítla užívat hormony, které by porod oddálily. Později se ukázalo, že oddálení porodu mohlo mít pro dítě fatální následky. Z porodního sálu mě převezli na oddělení, kde ležely ženy bez svých dětí.

Není v právu, je totiž nesvéprávná

Zdravotní sestra, která mě uvítala na oddělení vesele vykládala, jaká jsou tam pravidla, a když došla k varné konvici, která je v kuchyňce, upozornila mě, že ji nesmím sama zapínat, protože „vy rodičky jste jako nesvéprávné,“ a nejistě se zahihňala. Až v tuto chvíli mi došlo, že jsem se skutečně ocitla v instituci, která mě považuje za nesvéprávnou.

Zatímco manžel hlídal starší děti, můj bratr mi přinesl hygienické potřeby a telefon. Snažil se mi pomoct, abych mohla být se svým dítětem, ale nebyl úspěšný. Dva lékaři, kteří mě později na pokoji navštívili, mi na moje dotazy, co se děje, co je s mým dítětem, kdy ho budu moci mít u sebe, řekli, „že se dítě musí zotavit z porodu mimo zdravotnické zařízení.“ To mě šokovalo. Byl to nejpohodovější porod, jaký jsem zažila. Lékaři mi pak bohorovně doporučili klidný spánek a ráno smím přijít na oddělení, kde je zatím malý Jaroslav v inkubátoru.

Nespala jsem. V šest jsem podle instruktáže přišla do místnosti s inkubátory. Jaroslav byl na světě už třináct hodin, více než dvanáct hodin bez matky, v náručí antiseptické instituce. V inkubátoru ale nebyl. Vyjeveně se kroutil v umyvadle, kde ho zdravotnice důkladně drhla.

Stála jsem vedle ní, a i když jsem pochybovala o adekvátnosti jejího počínání, byla jsem šťastná, že je v pořádku. Těch dvanáct hodin bez něj mi připadalo jako věčnost. Těšila jsem se, až ho budu mít v náručí. Sestra mě ovšem poslala pryč: „Miminko prochladlo při mytí a musí se zahřát v inkubátoru.“

Dopoledne jsem se sešla s lékařkou, která vedla oddělení, a poprosila jí, zda bych mohla být se svým dítětem. Řekla, že je k sobě dostanu po víkendu, pokud do té doby začne přibírat. Jaroslav se narodil o něco dříve, ale hlavně měl nízkou porodní váhu, která neodpovídala jeho reálnému stáří, něco málo přes dvě kila.

Zaslechla jsem slovo „hypotrof“. Co to přesně znamená, jsem nevěděla. Snažila jsem se argumentovat tím, že když ho můžou umývat, můžu ho mít docela dobře u sebe. Ocitla jsem se ovšem na oddělení, kde byly rodičky ustájené samostatně bez svých dětí. Celé mi to přišlo naprosto iracionální. Na jedné straně instituce požaduje přibírání „pacienta“, ale na straně druhé brání matce, aby začala úspěšně kojit. Což je i podle instituce nejlepší cesta k nárůstu váhy a zlepšení zdraví dítěte.

Odpoledne mi smskou nabídla pomoc právnička, která se o mé situaci dozvěděla prostřednictvím naší společné známé. Přijala jsem, i když jsem nevěřila, že by to mohla dokázat. Ale stačilo několik minut s primářem.

Říkal sice něco o vlamování se do otevřených dveří a mluvil o mně jako o mamince, což bych mu v jiné, pro mě důstojnější situaci, ráda oplatila oslovením „dědečku“, ale nemožné se stalo možným. Další den ráno mě přeřadili na jiné oddělení a Jaroslava jsem od sobotního rána směla mít u sebe.

Pozor, aby vám to dítě neumřelo!

Šťastná, že mám své dítě u sebe, ležela jsem s ním v posteli. Od té chvíle mě ale personál porodnice soustavně kontroloval. „Paní Uhlová, to nesmíte! Musíte mít dítě v postýlce na podložce, když spíte,“ vytrhla mě z polospánku lékařka. Sice jsem věděla, že si tím koleduju ten den už o třetí přednášku na téma syndrom náhlého úmrtí kojenců, ale nedalo mi to:

„A proč?“

„Protože tím zvyšujete riziko náhlého úmrtí.“

„Ale doma stejně nebudu mít žádnou podložku na dítě, takže tam to asi taky neovlivním.“

„V posteli rodičů je zvýšené riziko.“

„Ale vyloučit se to přece nedá ani v postýlce.“

„Dítě musí spát ve vlastní postýlce, mít dudlíka a spát na zádech, to snižuje riziko! Až vám dítě umře, vás nechají být, ale mě zavřou.“

„Proč by vás zavírali? To přece nemůžete ovlivnit.“

„Protože vy mě zažalujete.“

„Nezažaluju, vím, že se to může stát a že se tomu nedá předejít.“

„To říkáte teď, ale já už lidem nevěřím, dopoledne se na něčem dohodneme a odpoledne si na mě stěžují u pana primáře. A navíc nechápu, paní Uhlová, proč dítě nesvěříte sestrám a nespíte, vždyť máte doma tři děti, potřebujete odpočívat, zbytečně se vyčerpáte, zhroutíte a měla byste myslet i na toho malého,“ snažila se mě přemlouvat lékařka.

Bránila jsem se: „Jsou různé druhy vyčerpání, mě vyčerpává separace, a to dlouhodobě. Po porodu s prvním dítětem jsem to musela dlouho řešit a stálo mě to hodně energie a na toho malého myslím, on mě potřebuje.“ Paní doktorka chápavým tónem: „Rozumím, že máte z dětství traumata, znám vaší rodinu...“ Z novin?! Ohradila jsem se: „Prosím?! Ano, mám z dětství trauma. Tady u Apolináře mě separovali sedm dní od matky.“

Lékařka se obrátila k mému dítěti a sladkým hlasem, kterým se v porodnici personál obrací na matky přes kojence, mu řekla: „Ty kluku, ještě že ty jsi takovej šikovnej, když máš tak hroznou mámu, ona tě chce zalehnout!“ Můj poslední zoufalý pokus: „Ale riziko zalehnutí skutečně nehrozí, rodič, který není pod vlivem drog nebo alkoholu dítě nezalehne,“ a pak jsem toho nechala, nemělo to cenu.

Další dny jsem se snažila rozkojit a nepřipouštět si, že si o mě personál porodnice myslí, že jsem neodpovědná. Když jsem chodila každé tři hodiny na sesternu odsávat mléko pro dokrmování z lahvičky, zaparkovala jsem vždycky disciplinovaně vozík s Jaroslavem do řady dalších vyhřívaných vozíků.

Protože ale v místnosti téměř pořád plakaly děti, a chvílemi jsem váhala, zda nepláče to mé, chodila jsem se na něj průběžně dívat. Zdravotní sestra se nechápavě ptala, co dělám, tak jsem jí to vysvětlila. Dovolila mi stavět vozík vedle křesla, kde jsem seděla, ale poučila mě: „To ale nevadí, když dítě pláče, to mu nijak neškodí.“

Snažila jsem se nevnímat, jak si o mě sestry šeptají, že si vymýšlím a požaduju nesmyslné výhody. V noci jsem v rozporu s instrukcemi usnula s dítětem v posteli. Najednou jsem nad sebou uviděla zamračený obličej zdravotní sestry, která mi dítě brala z postele a odnášela je pryč, na sesternu.

Neměla jsem sílu handrkovat se, když jsem tak flagrantně porušila předepsaná pravidla. Když jsem si pro něj ráno přišla, abych si ho zase vzala, slyšela jsem tlumený hovor dvou zdravotních sester. Nesouhlasně kroutily hlavou. Dítě mi sice vydaly, ale vykládaly si, že na pokoji, kde spím, mu je zima, a že na sesterně mu je lépe.

To se tady dělá už sto let

Do pokoje vešla výživová poradkyně. Přišla, aby nám vysvětlila nový systém stravování, a ptala se, jestli jsme se vším spokojené. Měla jsem jednu připomínku, že by se mi líbilo, kdyby tu bylo k pití něco jiného než černý čaj. „Ale ten už se tady pije sto let,“ odpověděla bez špetky ironie ta odbornice a následovala výměna názorů na prospěšnost černého čaje při kojení. Diskuzi uzavřela tím, že důležité je, že to schválil lékař.

Pak nám sdělila, že od dalšího týdne bude v porodnici systém a budou se distribuovat balíčky, ty budete muset snít hned a ne si jíst, kdy rodičky napadne. Spolubydlící na pokoji se ohradila: „Ale když to sem přivezou ve dvanáct, tak to já právě kojím, mám dvojčata, to nestihnu.“ Odbornice na výživu nekompromisně odsekne: „Děti počkají, ty balíčky jsou pro čtyřiadvacet porodnic a je třeba vracet ty obaly zpátky.“

Spolubydlící se snažila argumentovat: „Ale moje děti nemůžou čekat, jsou nedonošené a já jsem tu kvůli nim, ne kvůli tomu, abych tu byla včas na oběd.“ Výživová poradkyně se rozhořčila: „To jsem nikdy nepochopila. Moje dcera taky, porodila v šestým měsíci a taky pořád chtěla běhat za tím malým, proč nemůžete tu chvíli počkat, co se jako s tím miminem stane, když chvilku počká, vždyť tam jsou sestry!“

Po pěti dnech jsem stála ráno s lékařkou u váhy a cítila jsem hmatatelně, že i ona si přeje, aby se Jaroslavův úbytek na váze zastavil. To je taková podmínka, kterou mají v porodnicích, aby ženu i s dítětem bez problémů propustili. Buď chápala, že mi kojení půjde lépe doma, nebo už měla plné zuby potíží, které jsem zaběhanému chodu porodnice působila. Číselník ukázal požadovanou váhu a obě jsme si oddechly.

Celé to píšu téměř o deset měsíců později. Jaroslav leze, kleká si, hrozně rád jí, a je to veselé, spokojené miminko. Strach z náhlého úmrtí mě ale stále ještě neopustil. Už v porodnici jsem si uvědomovala, že nemá smysl bát se něčeho, co můžu jen těžko ovlivnit.

Ale neustálé opakování možného rizika, posedlost syndromem náhlého úmrtí, na mně zanechalo stopy. Pořád ještě se s úzkostí běhám dívat, jestli mé dítě dýchá, když spí. A pořád ještě se v noci hrůzou budím a kontroluju, jestli je naživu.