V ordinaci klinické psychologie a psychoterapie mne většinou navštěvují ženy, které pociťují nějaký problém v souvislosti s těhotenstvím, porodem, či poporodním obdobím anebo s posttraumatickou stresovou poruchou po porodu, po znásilnění, či vztahu s projevy psychického či fyzického násilí a také rodiče s poruchami rodičovských kompetencí. Dlouhodobě se též zabývám podporou rané vazby mezi dítětem a jeho rodinou v českém porodnictví. Právě proto jsem přijala možnost aktivně se účastnit semináře v Poslanecké sněmovně „Porody doma — krok zpět či vpřed“. O svých dojmech ze semináře jsem napsala organizátorovi otevřený dopis.

Krom jiného jsem na tomto semináři viděla plakat Ivanu Königsmarkovou. Plakala, když měla prostor pro svůj projev, a těžce hledala slova. Plakala vedle sedících nestorů českého porodnictví a neonatologie a politických elit. Cítila jsem obrovskou symboliku této situace, že skrze Ivanu Königsmarkovou v tu chvíli plakalo celé české porodnictví.

Stejně jako přede mnou plakalo celé maďarské porodnictví. Když jsem na své pracovní návštěvě Maďarska na pozvání Semmelweisovy nadace dávala interview pro televizi RTL (realita maďarského porodnictví, která dle sdělení moderátorky zpráv traumatizuje rodičky, s produkovanou škodlivou separací dětí od matek od 21 minuty), po celých dvacet minut plakala přede mnou vedle kamery moderátorka, jejíž děti byly od ní dlouhodobě separovány po porodech císařským řezem.

Maďarské ženy byly ochromeny hrůzou, když viděly fotky novorozenců z českých porodnic s čísly napsanými na hrudníku fialovou barvou. Mluvily o asociacích holocaustu (z mediálně známé kauzy zaměněných dětí v porodnici v Třebíči i se zveřejňovanými psycho-sociálními dopady na následující život dvou rodin, je evidentní, že separování dětí může vést k jejich záměně. Systém na kauzu reagoval doporučením trojího značení dětí, nikoliv podporou raného, pokud možno nepřerušovaného kontaktu s rodiči a ošetřování rodiny jako společné jednotky).

České ženy byly ochromeny hrůzou, když slyšely o existenci instituce ženské sestry v Maďarsku, v jejíž moci je kontrolou v domácnosti před porodem zadržet novorozence v porodnici, a asociovaly se jim pouliční výbory a potratové komise.

Se slzami se setkávám ve své práci poměrně často. Pokud to jsou úlevné slzy vyplavující trauma, je to vždy produktivní proces. Na mých přednáškách a workshopech o podpoře rané vazby vždy někdo pláče; ženy, muži, laici, zdravotníci.

Skrze slzy Ivany Königsmarkové a maďarské televizní reportérky jsem pocítila sílu utrpení kolektivního traumatu. Trauma se stává kolektivním traumatem, pokud traumatickou situaci prožije většina populace. Z hlediska škodlivých dopadů separace je nutno konstatovat, že traumatizovaná je většina posttotalitní společnosti.

Vzhledem k empirickým a medicinsky ověřeným zkušenostem s prácí s traumatem věřím, že stránky příběhů pro Ivanu Konigsmarkovou, stránky sdílení nejen radosti, ale i utrpení přinesou možnost léčby kolektivního traumatu živeného posttotalitními postoji odpírání dopadů separace a medicinalizace porodních procesů.