Prostor svobody prohráváme kvůli neochotě jasně se postavit rasismu
Jakub PatočkaČSSD se změnila v Zemanovu loutku, sněmovní i občanská opozice selhává. Nejsme schopni jasně odmítnout rasismus, neřešíme příčiny vzestupu Babiše a Zemana, zato bojujeme třicet let vyhranou válku. V chodu tak je maďarský scénář.
Jiří Vojáček tu ve svém podnětném textu o tom, zda má ještě smysl snažit se křísit ČSSD, přirovnal stav nejstarší české strany k situaci ODS po volbě Petra Nečase předsedou. Také sociální demokraté dnes setrvávají v sebeklamu, že budou-li pokračovat v nemastné neslané politice příchylnosti k moci ve vleku regionálních bratrstev, voliči se jí začnou vracet jen proto, že se změnily tváře ve vedení strany.
Srovnání s dekadentní fází ODS nabízí ale ještě jednu silnější podobnost: podřízenost Hradu. Nečasova ODS se nakonec ve všem podstatném ocitla v Klausově područí a také základní vývoj ČSSD od loňských voleb spočívá v tom, že se stává povolným nástrojem Zemanovy politiky. Bohumil Doležal tenkrát napsal, že vztah Petra Nečase a Miroslavy Němcové k Václavu Klausovi je analogií vztahu Hurvínka a Máničky k panu Skupovi. Totéž dnes platí o vztahu Jiřího Zimoly a Jana Hamáčka k Miloši Zemanovi, jen Máničku v metafoře nahradil Spejbl.
Vývoj stvrzuje, že v ohlášení konce vyjednávání ČSSD s Babišovým ANO bylo mnohem více předsjezdové taktiky, než zásadového rozhodnutí obou loutek ve vedení strany. Hamáček a Zimola měli strach ze sjezdových delegátů, ohlásili tedy — naoko rázně — konec jednání s ANO. Přitom pravděpodobně od Zemana po celou dobu věděli, že je hodlá vrátit do hry.
Když Zeman doporučil Babišovi jednat s KSČM a SPD, nebylo to tedy zřejmě míněno úplně vážně jako záměr, který by mohl vést ke vzniku vlády. Ale splnilo to dva účely: za prvé Zeman a Babiš nutně potřebují udržet Okamuru jako možného aktéra pro podporu alespoň sněmovní, když už ne vládní, většiny. Pokud by se SPD ocitlo v izolaci, Babiš by ztratil blokační polovinu hlasů.
Navíc je tu důležitý prvek, že Okamura v řadě věcí nemluví příliš odlišně od dnešního Hradu, z obou míst zaznívají otevřeně rasistické postoje. Okamura tím pomáhá Zemanovi udržovat zdání přijatelnosti i jeho vlastní pozice, navzájem si pomáhají normalizovat nenávist vůči různým zranitelným skupinám lidí jako součást běžného politického provozu. A konečně Hrad a SPD spojuje i záštiplný vztah vůči České televizi. I k vyvolání změn v ní se navzájem potřebují.
Za druhé, po úkroku k SPD, a hrůze z toho, že vznikne otevřená koalice lži a nenávisti ANO-SPD-KSČM, najednou mnozí obnovu jednání mezi ČSSD a ANO přijímají vlastně s úlevou. Kdyby se ale takto začalo jednat okamžitě po hradeckém sjezdu, bylo by až příliš průhledné, že se od samého začátku jednalo o ryzí lest na sjezdové delegáty. To by tak snadno neprošlo. Zeman je neuvěřitelně mazaný.
ČSSD u konce s dechem
Sama Hamáčkova a Zimolova ochota jednat hnedle znovu s ANO působí přece velmi podivně. I to naznačuje, že s tím snad celou dobu počítali; nedělali žádné drahoty, žádné okolky. A po prvním jednání raději neřekli nic.
Je totiž naprostým selháním nového vedení ČSSD, že k obnově jednání přistoupili bez podmínek, za nichž by vůbec vstoupili do jedné místnosti s vyjednavači ANO. Tyto podmínky měly zahrnovat, že už ani jednání samých se nebude účastnit žádná trestně stíhaná osoba, že ministry vnitra i financí budou sociální demokraté a že součástí případné koaliční smlouvy bude podání návrhu na rozpuštění rasistické Okamurovy strany, což by Babiše i Zemana zbavilo možnosti pracovat se svou současnou sněmovní většinou.
A Babiš je Slovák!!! :-):-):-)
Potom by v chodu nebyl maďarský scénář, ale židovský scénář!!! :-):-):-)
A co třeba taková Itálie? Ta má tu svou demokracii přece už mnohem déle než těch padesát let - a nemá ta snad svého vlastního oligarchu, který po celá dlouhá léta ovládal jak svět médií, tak svět politiky? Nenachází se celý ten italský politický systém ve stavu chaosu, kdy o moc spolu soupeří oligarcha Berlusconi, neofašisté a poloklauni z "Pěti hvězd"? Co takové Rakousko, kde se v jako první zemi EU dostali k vládní moci fašistoidní Svobodní? Co Francie, s její stále silnou "Front national"? Co třeba takové Japonsko, kde se víceméně každý týden provalí nový korupční skandál spojený s osobou ministerského předsedy - aniž by ho to nějak zásadně ohrožovalo v jeho křesle?...
Samozřejmě, že ta česká demokracie ve své současné podobě silně zaostává dokonce i za těmi poměry obvyklými v demokraciích starších a zavedenějších; ale to ještě není dostatečný důvod k tomu, abychom si ty západní demokracie idealizovali, s tím že tedy "ještě těch 50 let", a bude i u nás všechno v naprostém pořádku.
Ta víra že všechno vyřeší nějaké instituce, ta se rovná nekonečnému čekání na Godota. Pokud člověk nebude ochoten něco zásadního změnit v sobě samém a ve svém vlastním reálném žití, pak nás ani žádné instituce nespasí.
Itálie byla v době, kdy u nás byla demokracie, fašistická a spojencem největšího a nejhoršího zločince 20. století, Berlusconiho můžeme číst jako nostalgii po době, kdy se části Italům zdálo, že je v Itálii pořádek a země je soudržná díky silnému vůdci.
Rakousko v 1938 vítala Hitlera a už předtím asi 4 roky směřovala k autoritativnímu režimu. Obě země mají od války více než 50 let, ale problémy s korupcí, mafií, nahnědlými populisty mají také.
Ale určitě bychom našli věci, ve kterých jsou na tom lépe než my. Například naši lidovci i naši sociální demokraté se mají od těch rakouských co učit. Když měli v Rakousku svého Babiše, kanadského podnikatele Stronacha, který jim sliboval, že bude zemi řídit jako firmu a vybudoval firemní stranu s vynikajícím PR, tak v jedněch volbách získal 8 % a v dalších propadl, sbalil se a odjel zpátky podnikat do Kanady. Až u nás projede Babiš volby tak, že odjede podnikat na Slovensko nebo do Maďarska, tak se můžeme vytahovat na Rakousko.
Ale nedostaneme se dále, když si budeme říkat, že jinde je to stejné jako u nás.
Proti čemu jsem se ohradil je ta věčně opakovaná iluze, že prý naprosto postačí zřídit si nějakou i n s t i t u c i o n a l i z o v a n o u demokracii, a pak už jenom počkat až se do ní časem narodí ti "správní demokraté".
Ta institucionalizovaná demokracie sama nepřinese nic více, nežli právě zase jenom demokracii institucí; a na to až se nám náhle urodí celá nová generace jakýchsi ušlechtilých demokratů, by bylo možno skutečně čekat až donekonečna.
Ostatně, už sám Masaryk nemohl nevědět, že ta americká demokracie (kterou zažil na vlastní oči) je demokracií velice pochybnou, že - a to právě a především v ní - vítězí především populismus a demagogie. A rozhoduje v ní lid, který se tímto populismem a touto demagogií velice ochotně nechá svést a ohloupit. Jak se o tom názorně můžeme přesvědčovat právě v současné době.
A to ne po padesáti, nýbrž už po dvou stech padesáti letech trvání demokracie.
Těch 50 let jsem tam dal s odkazem na 30 let vyhrané války Jakuba Patočky. Ano, před 30 lety se povedl převrat, ale na demokratické, občanské společnosti musíme pracovat, a když vidíme, jak vypadá naše občanská společnost, naše politické strany a naše politická reprezentace, tak vidíme, že té práce není málo. Samozřejmě, že americká demokracie není dokonalá, to že je schopna zvolit někoho takového jako Trumpa, amerického Zemana, je toho nejlepším dokladem, tedy ani po 50 letech nebudeme jednou pro vždy za vodou. Těch 50 let není empirické datum, ale poukaz na to, že to trvá a to minimálně 2 generace.
Nechtěl bych snižovat schopnost optimismu a snahu jej šířit, už proto, že jeho "nakažlivost" je občas mimo diskusi. Také bych nechtěl být považován, resp. se považovat, za již příliš zkostnatělého, na mladých vidícího jen špatné. Kdyby ostatně bylo lámání hole nad mládeží opodstatněné, za sto generací, o kterých tušíme, že to činily, bychom nemohli na Zemi už dávno žít. Přitom tu žije stále více lidí a stále lépe.
Je docela možné, že za dvacet či třicet let bude povaha politického uspořádání společnosti přijatelnější. Skoro jisté ovšem je, že bude opět předmětem diskusí i svárů. Důvodem totiž je jednak to, že každý čekáme něco jiného a většinou podvědomě zlepšování. Neméně je ovšem očividné, že ono zlepšování neznamená mizení morálních konfliktů, mizérie a vposledku nespravedlnosti. Jestliže se však nespravedlnost nestane opět tématem a budeme se stále vracet k svobodě, již využívají jedni na úkor druhých, demokracie tu může být horší kvality, příp. tu ani vlastně za generaci dvě být nemusí.
Ostatně bychom si měli leccos ujasnit: Co to ta liberální demokracie vlastně je? A co již jí není. Těší se z ní Indové a Brazilci, nebo spíš jen Švýcaři a Dánové? Jsou rozdíly mezi Indií a Čínou, mezi USA a Ruskem (i USA a Čínou) zcela zásadní, určující, dané především politickým uspořádáním? Neprobíhají ve světě podstatné konvergentní procesy? Nedozvěděli jsme se ostatně až po pádu komunistických režimů, že nějaká ta konvergence byla skutečností také mezi nimi a liberálními demokraciemi?
Vyberme několik typických demokracií a několik zemí, kde se k přijetí západního pojetí nemají (preferují jednotu před vnitřním střetáváním) a uvážlivě je porovnejme v četných aspektech. Teprve pak se pokusme o prognózování dalšího vývoje, typu konvergence i atraktivity současné liberální demokracie jako politického systému.
Vezměme si - abychom nebyli zatížení dneškem - příklad z minulosti. Například i taková Římská říše byla schopna určitého samovývoje, i tady docházelo k určitému pokroku; například v jejích pozdějších letech už existovalo řádné zákonodárství na ochranu otroků, nebylo už možné jen tak bez dalšího vlastního otroka zabít, z vlastní libovůle. Ale - to všechno nemění nic na tom, že se jednalo stále ještě o řád principiálně otrokářský - a tento limit nebylo možno překročit.
Ten zásadní omyl apologetů současné liberální demokracie spočívá stále v tom, že oni propadají iluzi, že se jedná o systém "otevřený". Tedy že je možný kontinuální vývoj, kontinuální vylepšování systému až donekonečna. Oni nejsou schopni si uvědomit, že stejně i tento společenský řád je limitován svými základními systémovými určeními, a že za tento limit není možno dosáhnout žádných dalších principiálních zlepšení, aniž by se přitom nezhroutil samotný systém jako celek.
Právě proto jsem poukázal na tu demokracii americkou: ta je i po čtvrt tisíciletí ve své podstatě naprosto s t e j n ě povrchní, populistická a demagogická, jako byla ve svých počátcích. Zvolení Trumpa (stejně jako u nás Zemana) není tedy jenom nějakým "úletem", nějakým nahodilým momentálním selháním demokracie - nýbrž je to zcela naopak jejím zcela přirozeným projevem, vyplývajícím z její nejvlastnější podstaty.
Ten argument s "hlasováním nohama" je naprosto nesmyslný; život v liberální demokracii je samozřejmě pohodlnější a většinou i blahobytnější, ale to naprosto nic nevypovídá o tom, jestli je také lidsky hodnotnější.
Je známo, že do západních demokracií přicházejí většinou mladí lidé, kteří chtějí žít moderním způsobem života, který je předmětem všudypřítomné skryté reklamy a adorace.
Ze západních zemí ovšem také někteří lidé dlouhodoběji odcházejí. Kolik Američanů se pohybovalo v posledním čtvrtstoletí po středo-východní Evropě a líbilo se jim tu? Kolik Němců tráví podstatnou část svého důchodového věku někde jižněji u moře, třeba i v Turecku?
Tohle všechno i další bychom měli podle mne vzít na vědomí, když uvažujeme o zájmu některých příslušníků silných ročníků rozvojových zemí nabídnout se v zemích s vyspělou technikou, ekonomikou a relativně málo početnou mladou generací (jež leckdy není tak usilovná jako nadprůměrně podnikaví jejich vrstevníci, kteří se rozhodli učinit nemálo radikální krok.
Takže do Egypta se migrovalo, do Egypta se pronikalo - a Egypťané měli plné ruce práce s tím, odhánět od svých hranic imigranty lačné egyptského bohatství.
A - přesto byl Egypt samozřejmě otrokářským státem!
Takže tolik k tomu, do jaké míry je možno z toho, že lidé někam migrují, usuzovat na to, že život tam je skutečně humánní a hodnotný.
Lidé vždycky v prvé řadě jdou za bohatstvím, vše ostatní je pro ně (pro naprostou většinu z nich) až druhotné.
Faraonové na Josefa brzy zapomněli, ale začali se bát toho rychle vzrůstajícího izraelského pokolení (- nakonec jich bude víc než nás!). I ustanovili nad Židy úředníky, aby od nich vybírali berně a trápili je břemeny. Nadělali z nich otroky a nutili je pracovat na polích, v cihelnách, při stavbách nebo jenom tak, pro nic za nic, aby jim ztrpčili život. Ale izraelské pokolení se přes to všechno rozrůstalo dál. Až... a dále to už známe.