Prostor svobody prohráváme kvůli neochotě jasně se postavit rasismu

Jakub Patočka

ČSSD se změnila v Zemanovu loutku, sněmovní i občanská opozice selhává. Nejsme schopni jasně odmítnout rasismus, neřešíme příčiny vzestupu Babiše a Zemana, zato bojujeme třicet let vyhranou válku. V chodu tak je maďarský scénář.

Jiří Vojáček tu ve svém podnětném textu o tom, zda má ještě smysl snažit se křísit ČSSD, přirovnal stav nejstarší české strany k situaci ODS po volbě Petra Nečase předsedou. Také sociální demokraté dnes setrvávají v sebeklamu, že budou-li pokračovat v nemastné neslané politice příchylnosti k moci ve vleku regionálních bratrstev, voliči se jí začnou vracet jen proto, že se změnily tváře ve vedení strany.

Srovnání s dekadentní fází ODS nabízí ale ještě jednu silnější podobnost: podřízenost Hradu. Nečasova ODS se nakonec ve všem podstatném ocitla v Klausově područí a také základní vývoj ČSSD od loňských voleb spočívá v tom, že se stává povolným nástrojem Zemanovy politiky. Bohumil Doležal tenkrát napsal, že vztah Petra Nečase a Miroslavy Němcové k Václavu Klausovi je analogií vztahu Hurvínka a Máničky k panu Skupovi. Totéž dnes platí o vztahu Jiřího Zimoly a Jana Hamáčka k Miloši Zemanovi, jen Máničku v metafoře nahradil Spejbl.

Vývoj stvrzuje, že v ohlášení konce vyjednávání ČSSD s Babišovým ANO bylo mnohem více předsjezdové taktiky, než zásadového rozhodnutí obou loutek ve vedení strany. Hamáček a Zimola měli strach ze sjezdových delegátů, ohlásili tedy — naoko rázně — konec jednání s ANO. Přitom pravděpodobně od Zemana po celou dobu věděli, že je hodlá vrátit do hry.

Když Zeman doporučil Babišovi jednat s KSČM a SPD, nebylo to tedy zřejmě míněno úplně vážně jako záměr, který by mohl vést ke vzniku vlády. Ale splnilo to dva účely: za prvé Zeman a Babiš nutně potřebují udržet Okamuru jako možného aktéra pro podporu alespoň sněmovní, když už ne vládní, většiny. Pokud by se SPD ocitlo v izolaci, Babiš by ztratil blokační polovinu hlasů.

Navíc je tu důležitý prvek, že Okamura v řadě věcí nemluví příliš odlišně od dnešního Hradu, z obou míst zaznívají otevřeně rasistické postoje. Okamura tím pomáhá Zemanovi udržovat zdání přijatelnosti i jeho vlastní pozice, navzájem si pomáhají normalizovat nenávist vůči různým zranitelným skupinám lidí jako součást běžného politického provozu. A konečně Hrad a SPD spojuje i záštiplný vztah vůči České televizi. I k vyvolání změn v ní se navzájem potřebují.

Za druhé, po úkroku k SPD, a hrůze z toho, že vznikne otevřená koalice lži a nenávisti ANO-SPD-KSČM, najednou mnozí obnovu jednání mezi ČSSD a ANO přijímají vlastně s úlevou. Kdyby se ale takto začalo jednat okamžitě po hradeckém sjezdu, bylo by až příliš průhledné, že se od samého začátku jednalo o ryzí lest na sjezdové delegáty. To by tak snadno neprošlo. Zeman je neuvěřitelně mazaný.

ČSSD u konce s dechem

Sama Hamáčkova a Zimolova ochota jednat hnedle znovu s ANO působí přece velmi podivně. I to naznačuje, že s tím snad celou dobu počítali; nedělali žádné drahoty, žádné okolky. A po prvním jednání raději neřekli nic.

Je totiž naprostým selháním nového vedení ČSSD, že k obnově jednání přistoupili bez podmínek, za nichž by vůbec vstoupili do jedné místnosti s vyjednavači ANO. Tyto podmínky měly zahrnovat, že už ani jednání samých se nebude účastnit žádná trestně stíhaná osoba, že ministry vnitra i financí budou sociální demokraté a že součástí případné koaliční smlouvy bude podání návrhu na rozpuštění rasistické Okamurovy strany, což by Babiše i Zemana zbavilo možnosti pracovat se svou současnou sněmovní většinou.

Jenomže ČSSD takovou pozici zaujmout není schopna hned z celé řady důvodů. Za prvé proto, že i v ČSSD se projevování otevřeně rasistických postojů stává akceptovatelným. Postřeh, že česko-srbský nacionalista Foldyna je bližší svými postoji Okamurově SPD než evropské sociální demokracii, není žádnou nadsázkou.

Pokud je známo, ČSSD také dodnes nevyloučila brněnského rasistu místostarostu Bohunic Milana Hrdličku, který přirovnal muslimy ke slimákům. Ve Foldynově Ústeckém kraji je ČSSD s Okamurovými rasisty v koalici. A jak už bylo řečeno, jako rasista často vystupuje i český prezident, takže ČSSD — pokud by chtěla zůstat v programových pozicích evropských sociálních demokratů — musela by se od dnešního Hradu štítivě odtáhnout. Jak ale víme, děje se pravý opak.

Vše tedy směřuje — podle plánu, který s největší pravděpodobností na Hradě vznikl už před dokončením sjezdu ČSSD — ke vzniku fíkové koalice ANO a ČSSD, tolerované komunisty. Předsedou vlády bude pravděpodobně Babišova pravá ruka Brabec a ministrem vnitra někdo, kdo bude vědět, že především musí pohlídat, aby žádoucí způsobem skončilo vyšetřování bossových trestních věcí.

I když nominálně může jít o sociálního demokrata (majitele příslušné stranické legitimace), snadno lze zařídit, aby se přitom jednalo o člověka loajálnějšího Hradu a Agrofertu nežli Lidovému domu, který ostatně jako sídlo faktické politické moci prakticky přestal existovat. Na mysl se derou jména jako Martin Pecina. Ale připomeňme si, že za člověka, který si „pro pokyny chodí tu na Hrad, tu do Agrofertu, jen nevíme, kam víc“, označil ještě jako premiér Bohuslav Sobotka i současného prvního místopředsedu ČSSD Zimolu.

ČSSD je zkrátka úplně v troskách, vyhřezlo v ní na povrch to nejobludnější, co dřímalo v jejích útrobách, a dnes vidíme, že Sobotka a spol. vlastně s vypětím svých sil zakrývali reálný stav strany, který se postupně rapidně zhoršoval a s nímž nebyli s to mnoho udělat. Existovala jakási nepsaná dohoda, že bude spolu se Zaorálkem a některými dalšími straně dávat lidskou tvář a prospěch z toho budou mít všichni.

To se ale zhroutilo s loňskými volbami a dnes se na povrch prodrala pravá tvář a inklinace většiny členstva, které si bere inspiraci z otřesných figur postkomunistického politického panteonu, jako jsou Fico, Orbán či Zeman. Ale místopředseda Foldyna se netajil — alespoň do minulého týdne — ani obdivem k Trumpovi, dokud se zdálo, že je i on Putinův kamarád. Musí-li ovšem takový „moderní“ sociální demokrat Foldynova střihu — a připomeňme si, že na sjezdu se mu dostalo ve volbě řadových místopředsedů třikrát vyšší podpory než předsedovi idealistů Hejdukovi — volit mezi Washingtonem a Moskvou, bez váhání si nasadí beranici.

ČSSD tak dnes už může zachránit pouze celkový debakl v podzimních volbách, jemuž se bude vymykat několik slušných, či dokonce mimořádných individuálních výsledků. Pokud se pak strana svěří do rukou těm, kteří jich dosáhnou, pokud se prosadí interpretace, že debakl způsobila toxická směs koketérie s Hradem a Babišem a destrukce věrohodnosti strany na regionální úrovni, ještě snad půjde cuknout zpět k evropskému sociálnědemokratickému standardu.

Jiskřičku naděje lze snad vidět v tom, že Zaorálek a Dienstbier si na hradeckém sjezdu budovali pozici hlavních oponentů stávajícího vývoje. Zůstane-li ale i po podzimních volbách ČSSD v rukou zemanovců, bude čas ji odepsat.

Co lze ještě dělat? Popravdě už nic moc

Nejde ale primárně o sociální demokracii, dnes se jedná o demokracii. Zatímco Babiš se Zemanem hrají s ČSSD ping-pong, v němž jim nejstarší česká strana slouží jako oranžový míček, politická divize Agrofertu ovládá už půl roku exekutivu. A pracuje.

Za kulisami, bez valné veřejné pozornosti, drtí jednoho ze svých nejnepříjemnějších kritiků Bohumíra Radu. Zcela proti duchu služebního zákona provádí rozsáhlé personální změny na všech úřadech. Čerstvě přišla zpráva, že se Agrofertu podařilo usmýkat ředitele GIBS Murína. Politickému ovlivňování bezpečnostních složek tedy už nic nestojí v cestě.

V chodu je maďarský scénář. Ostatně Babišův důvěrný poradce István Léko, šéfredaktor jednoho ze stranických listů hnutí ANO, se jako Maďar netají tím, že je velkým studentem a obdivovatelem Orbánova vzestupu. A jistě šéfovi radí. Strašné zprávy z Budapešti přijali v Agrofertu nepochybně s radostí.

Babišovi teď vše hraje do karet a má čas. S komunisty a rasisty má ve sněmovně spolehlivou většinu. Se Zemanem nalezl modus operandi, díky kterému ho Hrad nechává neústavně vládnout. Navíc vše směřuje k tomu, že mu ČSSD obstará fíkový list před Evropou.

V klidu může být i proto, že zdejší opozice — jak občanská, tak stranická — je v podstatě bezzubá. Opozice ve sněmovně je roztříštěná, neschopná domluvit se na společném postupu.

Situaci navíc komplikuje fakt, že lidovci i TOP 09 sami sebe jako Babišovy odpůrce znevěrohodňují, pokud jsou současně schopni vzdávat holdy jeho horší maďarské variantě, jak to v docela neuvěřitelném prohlášení předvedl předseda křesťanských demokratů Pavel Bělobrádek. Odmítat koalici s Babišem a posílat zdravice Orbánovi je jako odmítat anšlus Rakouska, ale gratulovat Mussolinimu k dobytí Habeše. 

No a do toho nešťastná občanská opozice v chaosu ohlásila, že ruší demonstraci proti koalici ANO-SPD-KSČM, protože žádná nevznikne. Svatá prostoto! Vždyť tato koalice reálně od voleb kryje Babišovi záda ve sněmovně. A česká společnost ji není schopna rozbít proto, že jsme nedokázali jasně pojmenovat Okamurovy rasisty jako jediný prvek současné sněmovní politiky, s nímž je v demokracii zcela neakceptovatelné o čemkoli jednat.

Trvá v tom trauma české liberální elity, která stvrzuje svou totožnost okázalým bojem s režimem, jenž zkolaboval před třiceti lety, ale nedokázala se jasně ohradit proti vzedmutí rasistických protiuprchlických vášní v uplynulých letech. Proto nakonec prohrál Jiří Drahoš prezidentskou volbu: kvůli názorům, jež ani neměl odvahu zastávat. Ohniskům občanského odporu navíc chybí schopnost spolupráce, dohody, každý si tu zakládá nějaký vlastní spolek, místo toho, aby se společně pracovalo k základním sdíleným zájmům.

Proto dnes prohráváme prostor svobody. Pořád ještě bojujeme třicet let starou — a tehdy vyhranou — válku, ale nejsme ochotni začít v dostatečném počtu blokovat ulice s požadavky 1. za rozpuštění Okamurovy SPD pro zjevné a opakované šíření nenávisti proti skupinám obyvatel a pro popírání holocaustu, 2. za neúčast trestně stíhaných osob při jednání o vládě, 3. za to, aby český prezident přestal porušovat ústavu a okamžitě někoho, kdo není trestně stíhán, pověřil sestavením vlády.

A poněvadž raději mluvíme o slušnosti, nezbývá už ani moc chvilek, natožpak milion, na přemýšlení o tom, jak Babišově a Zemanově voličské základně odhalovat oba protagonisty proměny české demokracie v autoritářský režim jako podvodníky. Bez pochopení toho, že příčiny jejich nástupu jsou zakódovány v asociální politice, která mu bezprostředně předcházela, jsme ale tak jako tak ve střednědobém výhledu bez šancí.

Nic z toho se ovšem neděje, a tak se zdá, že nás — k stoletému výročí demokratické republiky — čeká spíše delší temnější období. Nejpravděpodobnější scénář je takový, že nový režim postupně bude obsazovat kótu za kótou, instituci za institucí a současně postupně likvidovat ohniska odporu. Je možné, že česká demokracie stojí na prahu období hluboké a dlouhodobé defenzívy. A je třeba začít přemýšlet o tom, jak ji vést.

    Diskuse
    JN
    April 18, 2018 v 0.11
    Říkáte, že István Léko je Maďar?!
    Teď mi to konečně celé docvaklo!

    A Babiš je Slovák!!! :-):-):-)
    Nejsou to nakonec voba Židi? :-):-):-)

    Potom by v chodu nebyl maďarský scénář, ale židovský scénář!!! :-):-):-)
    April 18, 2018 v 9.41
    Třicet let vyhraná válka?
    Demokratická revoluce provedla změnu režimu, ale náš demokratický systém i naše demokratická / občanská společnost je velmi slabá. Nestačí provést revoluci, ale je třeba vybudovat demokratické instituce - ty jakž takž jsou a fungují, ale je třeba především proměnit společnost - Masaryk mluvil o 50 letech klidného vývoje, T. G. Ash dokonce o 60 letech - takže jsme v polovině a máme spoustu práce, protože v poslední době jedeme spíše s kopce, než že bychom se nějak kvalitativně posouvali dopředu či výše. Vedle slabé občanské společnosti jsou tu i slabé demokratické politické strany, takže je klidně miliardář a cestovní agent s kluby fanoušků převálcují. Potřebujeme politicky vzdělanou, kritickou občanskou společnost a to je spousta práce. Analýza Jakuba Patočky je dobrá, jen se mi jeví zavádějící ta jeho třicet let vyhraná válka a slabý, defétisticky působící závěr článku. Ty tři body jsou dobré, ale potom nechápu, proč je nevytyčí jako program, ale jako to, co je předem prohrané. Asi se nemůže smířit s tím, že v sociální demokracii jsou už jen malé ostrůvky těch, kterým jde opravdu o občanskou a demokratickou svobodu a sociální demokracii, ale pokud zde bude dobré programové a politické myšlení, tak se ty ostrůvky mohou rozšířit.
    JP
    April 18, 2018 v 13.58
    Takže Godot přijde už za padesát let?
    Znovu a znovu to žonglování s těmi Masarykovými "padesáti lety", které prý jsou zapotřebí k vybudování "té pravé" demokracie.

    A co třeba taková Itálie? Ta má tu svou demokracii přece už mnohem déle než těch padesát let - a nemá ta snad svého vlastního oligarchu, který po celá dlouhá léta ovládal jak svět médií, tak svět politiky? Nenachází se celý ten italský politický systém ve stavu chaosu, kdy o moc spolu soupeří oligarcha Berlusconi, neofašisté a poloklauni z "Pěti hvězd"? Co takové Rakousko, kde se v jako první zemi EU dostali k vládní moci fašistoidní Svobodní? Co Francie, s její stále silnou "Front national"? Co třeba takové Japonsko, kde se víceméně každý týden provalí nový korupční skandál spojený s osobou ministerského předsedy - aniž by ho to nějak zásadně ohrožovalo v jeho křesle?...

    Samozřejmě, že ta česká demokracie ve své současné podobě silně zaostává dokonce i za těmi poměry obvyklými v demokraciích starších a zavedenějších; ale to ještě není dostatečný důvod k tomu, abychom si ty západní demokracie idealizovali, s tím že tedy "ještě těch 50 let", a bude i u nás všechno v naprostém pořádku.

    Ta víra že všechno vyřeší nějaké instituce, ta se rovná nekonečnému čekání na Godota. Pokud člověk nebude ochoten něco zásadního změnit v sobě samém a ve svém vlastním reálném žití, pak nás ani žádné instituce nespasí.
    April 18, 2018 v 20.56
    Godot nepřijde!
    To přece každý milovník absurdního divadla ví. Tak nevím, proč na něj čekat 50 let. Spíše jde o to, abychom nejprve věcně a kriticky analyzovali současnou situaci a potom přemýšleli, co dělat. Pokus Jakuba Patočky je úctyhodný. Diskuse se však nerozvíjí poklepáváním po ramenou, ale kritikou a právě na inspirativní analýze bývá co kritizovat.
    Itálie byla v době, kdy u nás byla demokracie, fašistická a spojencem největšího a nejhoršího zločince 20. století, Berlusconiho můžeme číst jako nostalgii po době, kdy se části Italům zdálo, že je v Itálii pořádek a země je soudržná díky silnému vůdci.
    Rakousko v 1938 vítala Hitlera a už předtím asi 4 roky směřovala k autoritativnímu režimu. Obě země mají od války více než 50 let, ale problémy s korupcí, mafií, nahnědlými populisty mají také.
    Ale určitě bychom našli věci, ve kterých jsou na tom lépe než my. Například naši lidovci i naši sociální demokraté se mají od těch rakouských co učit. Když měli v Rakousku svého Babiše, kanadského podnikatele Stronacha, který jim sliboval, že bude zemi řídit jako firmu a vybudoval firemní stranu s vynikajícím PR, tak v jedněch volbách získal 8 % a v dalších propadl, sbalil se a odjel zpátky podnikat do Kanady. Až u nás projede Babiš volby tak, že odjede podnikat na Slovensko nebo do Maďarska, tak se můžeme vytahovat na Rakousko.
    Ale nedostaneme se dále, když si budeme říkat, že jinde je to stejné jako u nás.
    JP
    April 19, 2018 v 11.40
    Tak ještě jednou: samozřejmě že jsou státy kde je celková politická kultura na vyšší úrovni, než je ta česká.

    Proti čemu jsem se ohradil je ta věčně opakovaná iluze, že prý naprosto postačí zřídit si nějakou i n s t i t u c i o n a l i z o v a n o u demokracii, a pak už jenom počkat až se do ní časem narodí ti "správní demokraté".

    Ta institucionalizovaná demokracie sama nepřinese nic více, nežli právě zase jenom demokracii institucí; a na to až se nám náhle urodí celá nová generace jakýchsi ušlechtilých demokratů, by bylo možno skutečně čekat až donekonečna.

    Ostatně, už sám Masaryk nemohl nevědět, že ta americká demokracie (kterou zažil na vlastní oči) je demokracií velice pochybnou, že - a to právě a především v ní - vítězí především populismus a demagogie. A rozhoduje v ní lid, který se tímto populismem a touto demagogií velice ochotně nechá svést a ohloupit. Jak se o tom názorně můžeme přesvědčovat právě v současné době.

    A to ne po padesáti, nýbrž už po dvou stech padesáti letech trvání demokracie.
    April 19, 2018 v 15.29
    Nečekat, ale jednat!
    Ani Masaryk, ani já jsem netvrdil, že máme 50 let čekat, a že se demokracie dostaví sama. Těch 50 let je odkaz na 50 let práce a ne na 50 let čekání na to, až nám pečení holubi začnou lítat do huby, jak říkával náš učitel na základní škole.
    Těch 50 let jsem tam dal s odkazem na 30 let vyhrané války Jakuba Patočky. Ano, před 30 lety se povedl převrat, ale na demokratické, občanské společnosti musíme pracovat, a když vidíme, jak vypadá naše občanská společnost, naše politické strany a naše politická reprezentace, tak vidíme, že té práce není málo. Samozřejmě, že americká demokracie není dokonalá, to že je schopna zvolit někoho takového jako Trumpa, amerického Zemana, je toho nejlepším dokladem, tedy ani po 50 letech nebudeme jednou pro vždy za vodou. Těch 50 let není empirické datum, ale poukaz na to, že to trvá a to minimálně 2 generace.
    IH
    April 19, 2018 v 18.48
    Dejte mi pevný bod a pohnu zemí. Nebo mi dejte 50 let a...
    Představa, že potřebujeme nějakých 50 let (nebo dvě generace), abychom vybudovali lepší (liberální) demokracii, resp. se o ni už nemuseli bát, je založena na předpokladu, že "čas pracuje" v tomto směru (pro nás), takže stačí odhadnout potřebné jeho kvantum a nepromarnit jej, nýbrž využít k přiložení (aspoň jedné) ruky k dílu. Nejen Masaryk, ale třeba také Havel vkládal naděje do příchodu nové generace nezatížené již křivením se za starého režimu. První český prezident leckdy zmiňoval, že u mladých už spatřuje vzrůstající samozřejmost, sebevědomost, evropanství...

    Nechtěl bych snižovat schopnost optimismu a snahu jej šířit, už proto, že jeho "nakažlivost" je občas mimo diskusi. Také bych nechtěl být považován, resp. se považovat, za již příliš zkostnatělého, na mladých vidícího jen špatné. Kdyby ostatně bylo lámání hole nad mládeží opodstatněné, za sto generací, o kterých tušíme, že to činily, bychom nemohli na Zemi už dávno žít. Přitom tu žije stále více lidí a stále lépe.

    Je docela možné, že za dvacet či třicet let bude povaha politického uspořádání společnosti přijatelnější. Skoro jisté ovšem je, že bude opět předmětem diskusí i svárů. Důvodem totiž je jednak to, že každý čekáme něco jiného a většinou podvědomě zlepšování. Neméně je ovšem očividné, že ono zlepšování neznamená mizení morálních konfliktů, mizérie a vposledku nespravedlnosti. Jestliže se však nespravedlnost nestane opět tématem a budeme se stále vracet k svobodě, již využívají jedni na úkor druhých, demokracie tu může být horší kvality, příp. tu ani vlastně za generaci dvě být nemusí.

    Ostatně bychom si měli leccos ujasnit: Co to ta liberální demokracie vlastně je? A co již jí není. Těší se z ní Indové a Brazilci, nebo spíš jen Švýcaři a Dánové? Jsou rozdíly mezi Indií a Čínou, mezi USA a Ruskem (i USA a Čínou) zcela zásadní, určující, dané především politickým uspořádáním? Neprobíhají ve světě podstatné konvergentní procesy? Nedozvěděli jsme se ostatně až po pádu komunistických režimů, že nějaká ta konvergence byla skutečností také mezi nimi a liberálními demokraciemi?

    Vyberme několik typických demokracií a několik zemí, kde se k přijetí západního pojetí nemají (preferují jednotu před vnitřním střetáváním) a uvážlivě je porovnejme v četných aspektech. Teprve pak se pokusme o prognózování dalšího vývoje, typu konvergence i atraktivity současné liberální demokracie jako politického systému.
    PK
    April 19, 2018 v 22.26
    Myslím, že při porovnávání jednotlivých zemí,
    pane Horáku, není od věci si pomoci starým dobrým kritériem "hlasování nohama": kam se lidé hrnou, kde si přejí žít a překonávají kvůli tomu mnohé obtížné překážky, a odkud naopak utíkají. To je podle mě dost neomylné praktické kritérium, odhalující faleš prázdného filozování :-)
    JP
    April 20, 2018 v 12.04
    Liberální demokracie a její limity
    Do značné míry za mě odpověděl už pan Horák.

    Vezměme si - abychom nebyli zatížení dneškem - příklad z minulosti. Například i taková Římská říše byla schopna určitého samovývoje, i tady docházelo k určitému pokroku; například v jejích pozdějších letech už existovalo řádné zákonodárství na ochranu otroků, nebylo už možné jen tak bez dalšího vlastního otroka zabít, z vlastní libovůle. Ale - to všechno nemění nic na tom, že se jednalo stále ještě o řád principiálně otrokářský - a tento limit nebylo možno překročit.

    Ten zásadní omyl apologetů současné liberální demokracie spočívá stále v tom, že oni propadají iluzi, že se jedná o systém "otevřený". Tedy že je možný kontinuální vývoj, kontinuální vylepšování systému až donekonečna. Oni nejsou schopni si uvědomit, že stejně i tento společenský řád je limitován svými základními systémovými určeními, a že za tento limit není možno dosáhnout žádných dalších principiálních zlepšení, aniž by se přitom nezhroutil samotný systém jako celek.

    Právě proto jsem poukázal na tu demokracii americkou: ta je i po čtvrt tisíciletí ve své podstatě naprosto s t e j n ě povrchní, populistická a demagogická, jako byla ve svých počátcích. Zvolení Trumpa (stejně jako u nás Zemana) není tedy jenom nějakým "úletem", nějakým nahodilým momentálním selháním demokracie - nýbrž je to zcela naopak jejím zcela přirozeným projevem, vyplývajícím z její nejvlastnější podstaty.

    Ten argument s "hlasováním nohama" je naprosto nesmyslný; život v liberální demokracii je samozřejmě pohodlnější a většinou i blahobytnější, ale to naprosto nic nevypovídá o tom, jestli je také lidsky hodnotnější.
    PK
    April 20, 2018 v 13.35
    Je to skutečně deprimujcí poznání,
    že můj život je sice pohodlný a blahobytný, ale lidsky zcela nehodnotný. A že se s tím navíc nedá nic dělat, protože žiju v liberální demokracii, která mě nechává zcela napospas sám sobě, a žádný “Výbor pro veřejné blaho” mi hodnotu mého života nezajistí a nezachrání mě od jeho prázdnoty.
    Eh, proč vlastně žít takový nehodnotný, prázdný a nesmyslný život?
    IH
    April 20, 2018 v 22.07
    Pokus o stručné pojednání onoho "hlasování nohama"
    Některé liberální demokracie jsou skutečně leckde vnímány jako pro život značně atraktivní. Ne vždy se očekávání kryje s realitou, ale nechme toto stranou. Co sem přitahuje obyvatele méně vyvinutých zemí (a které především)? Právní jistoty nejsou pro mnohé příchozí k zahození, jistě, zvláště pro ty, kteří žili v oblastech, kde bují bezpráví. Většinu ovšem na západ přivádějí tamější ekonomické příležitosti, často též zdejší platy (jako by tu umožňovaly totéž, co v jejich původní domovině). Někdo se chce samozřejmě rozejít s vlastní minulostí či s tradičními pořádky. Třeba do USA emigrovali kdysi chudí Evropané, protože tam byli schopni své síly lépe prodat, nebo také proto, že tam byla k mání půda.

    Je známo, že do západních demokracií přicházejí většinou mladí lidé, kteří chtějí žít moderním způsobem života, který je předmětem všudypřítomné skryté reklamy a adorace.

    Ze západních zemí ovšem také někteří lidé dlouhodoběji odcházejí. Kolik Američanů se pohybovalo v posledním čtvrtstoletí po středo-východní Evropě a líbilo se jim tu? Kolik Němců tráví podstatnou část svého důchodového věku někde jižněji u moře, třeba i v Turecku?

    Tohle všechno i další bychom měli podle mne vzít na vědomí, když uvažujeme o zájmu některých příslušníků silných ročníků rozvojových zemí nabídnout se v zemích s vyspělou technikou, ekonomikou a relativně málo početnou mladou generací (jež leckdy není tak usilovná jako nadprůměrně podnikaví jejich vrstevníci, kteří se rozhodli učinit nemálo radikální krok.
    PK
    April 21, 2018 v 14.03
    Ono je ale něco jiného,
    když někdo někam přijede buď na několik let z důvodů momentální módy (mladí Američani do Prahy) nebo dejme tomu strávit podzim života zcela zabezpečen a vyfutrován úsporami na kontě (němečtí důchodci do jižních zemí), a naproti tomu když někdo utíká z existenčních důvodů.
    A tady je to srovnání zcela jasné. Když někdo tvrdí, že USA a Evropa na jedné straně a Rusko s Čínou na druhé straně se "vlastně tak moc neliší", a "vlastně k sobě konvergují", tak je dobré položit jednoduchou otázku: kolik lidí utratilo všechny svoje prostředky a s nasazením života se snažilo dostat do Ruska nebo do Číny?
    JP
    April 22, 2018 v 10.30
    Ještě k tomu "hlasování nohama": svého času se takto utíkalo do Egypta. Tedy - do starověkého Egypta. Ten byl tehdy snad nejbohatším regionem vůbec, obilnicí celého Středozemí. Egypt, to byla Amerika tehdejší doby. (Jen tak mimochodem: právě z toho důvodu tam migrovala i část Izraelců; ten biblický mýtus o "egyptském zajetí" má asi tolik smyslu, jako kdyby dnešní mexičtí ilegální přistěhovalci v USA tvrdili, že Američané je ve své zemi drží násilím!)

    Takže do Egypta se migrovalo, do Egypta se pronikalo - a Egypťané měli plné ruce práce s tím, odhánět od svých hranic imigranty lačné egyptského bohatství.

    A - přesto byl Egypt samozřejmě otrokářským státem!

    Takže tolik k tomu, do jaké míry je možno z toho, že lidé někam migrují, usuzovat na to, že život tam je skutečně humánní a hodnotný.

    Lidé vždycky v prvé řadě jdou za bohatstvím, vše ostatní je pro ně (pro naprostou většinu z nich) až druhotné.
    April 22, 2018 v 11.03
    Egyptské zajetí - jak to bylo?
    Do Egypta se z Izraelitů dostal jako první Josef, kterého tam prodali jeho bratři do otroctví, aby se ho zbavili. Takže nedobrovolně. Jenomže Josef měl nakonec štěstí a domohl se v Egyptě významného postavení. Po nějakém čase za ním přišli otec Jákob s celým svým potomstvem (66 duší mužského rodu). Josef sám měl dva syny, takže jich bylo dohromady sedmdesát. Celé Jákobovo pokolení setrvalo v Egyptě čtyři sta třicet let a za tu dobu se velmi rozrostlo.
    Faraonové na Josefa brzy zapomněli, ale začali se bát toho rychle vzrůstajícího izraelského pokolení (- nakonec jich bude víc než nás!). I ustanovili nad Židy úředníky, aby od nich vybírali berně a trápili je břemeny. Nadělali z nich otroky a nutili je pracovat na polích, v cihelnách, při stavbách nebo jenom tak, pro nic za nic, aby jim ztrpčili život. Ale izraelské pokolení se přes to všechno rozrůstalo dál. Až... a dále to už známe.
    + Další komentáře