Prostor svobody prohráváme kvůli neochotě jasně se postavit rasismu

ČSSD se změnila v Zemanovu loutku, sněmovní i občanská opozice selhává. Nejsme schopni jasně odmítnout rasismus, neřešíme příčiny vzestupu Babiše a Zemana, zato bojujeme třicet let vyhranou válku. V chodu tak je maďarský scénář.

Jakub_cb

Jakub Patočka

17.04.2018 12:53

Související

Jiří Vojáček tu ve svém podnětném textu o tom, zda má ještě smysl snažit se křísit ČSSD, přirovnal stav nejstarší české strany k situaci ODS po volbě Petra Nečase předsedou. Také sociální demokraté dnes setrvávají v sebeklamu, že budou-li pokračovat v nemastné neslané politice příchylnosti k moci ve vleku regionálních bratrstev, voliči se jí začnou vracet jen proto, že se změnily tváře ve vedení strany.

Srovnání s dekadentní fází ODS nabízí ale ještě jednu silnější podobnost: podřízenost Hradu. Nečasova ODS se nakonec ve všem podstatném ocitla v Klausově područí a také základní vývoj ČSSD od loňských voleb spočívá v tom, že se stává povolným nástrojem Zemanovy politiky. Bohumil Doležal tenkrát napsal, že vztah Petra Nečase a Miroslavy Němcové k Václavu Klausovi je analogií vztahu Hurvínka a Máničky k panu Skupovi. Totéž dnes platí o vztahu Jiřího Zimoly a Jana Hamáčka k Miloši Zemanovi, jen Máničku v metafoře nahradil Spejbl.

Vývoj stvrzuje, že v ohlášení konce vyjednávání ČSSD s Babišovým ANO bylo mnohem více předsjezdové taktiky, než zásadového rozhodnutí obou loutek ve vedení strany. Hamáček a Zimola měli strach ze sjezdových delegátů, ohlásili tedy – naoko rázně – konec jednání s ANO. Přitom pravděpodobně od Zemana po celou dobu věděli, že je hodlá vrátit do hry.

Když Zeman doporučil Babišovi jednat s KSČM a SPD, nebylo to tedy zřejmě míněno úplně vážně jako záměr, který by mohl vést ke vzniku vlády. Ale splnilo to dva účely: za prvé Zeman a Babiš nutně potřebují udržet Okamuru jako možného aktéra pro podporu alespoň sněmovní, když už ne vládní, většiny. Pokud by se SPD ocitlo v izolaci, Babiš by ztratil blokační polovinu hlasů.

Navíc je tu důležitý prvek, že Okamura v řadě věcí nemluví příliš odlišně od dnešního Hradu, z obou míst zaznívají otevřeně rasistické postoje. Okamura tím pomáhá Zemanovi udržovat zdání přijatelnosti i jeho vlastní pozice, navzájem si pomáhají normalizovat nenávist vůči různým zranitelným skupinám lidí jako součást běžného politického provozu. A konečně Hrad a SPD spojuje i záštiplný vztah vůči České televizi. I k vyvolání změn v ní se navzájem potřebují.

Za druhé, po úkroku k SPD, a hrůze z toho, že vznikne otevřená koalice lži a nenávisti ANO-SPD-KSČM, najednou mnozí obnovu jednání mezi ČSSD a ANO přijímají vlastně s úlevou. Kdyby se ale takto začalo jednat okamžitě po hradeckém sjezdu, bylo by až příliš průhledné, že se od samého začátku jednalo o ryzí lest na sjezdové delegáty. To by tak snadno neprošlo. Zeman je neuvěřitelně mazaný.

ČSSD u konce s dechem
Sama Hamáčkova a Zimolova ochota jednat hnedle znovu s ANO působí přece velmi podivně. I to naznačuje, že s tím snad celou dobu počítali; nedělali žádné drahoty, žádné okolky. A po prvním jednání raději neřekli nic.

Je totiž naprostým selháním nového vedení ČSSD, že k obnově jednání přistoupili bez podmínek, za nichž by vůbec vstoupili do jedné místnosti s vyjednavači ANO. Tyto podmínky měly zahrnovat, že už ani jednání samých se nebude účastnit žádná trestně stíhaná osoba, že ministry vnitra i financí budou sociální demokraté a že součástí případné koaliční smlouvy bude podání návrhu na rozpuštění rasistické Okamurovy strany, což by Babiše i Zemana zbavilo možnosti pracovat se svou současnou sněmovní většinou.

Jenomže ČSSD takovou pozici zaujmout není schopna hned z celé řady důvodů. Za prvé proto, že i v ČSSD se projevování otevřeně rasistických postojů stává akceptovatelným. Postřeh, že česko-srbský nacionalista Foldyna je bližší svými postoji Okamurově SPD než evropské sociální demokracii, není žádnou nadsázkou.

Pokud je známo, ČSSD také dodnes nevyloučila brněnského rasistu místostarostu Bohunic Milana Hrdličku, který přirovnal muslimy ke slimákům. Ve Foldynově Ústeckém kraji je ČSSD s Okamurovými rasisty v koalici. A jak už bylo řečeno, jako rasista často vystupuje i český prezident, takže ČSSD – pokud by chtěla zůstat v programových pozicích evropských sociálních demokratů – musela by se od dnešního Hradu štítivě odtáhnout. Jak ale víme, děje se pravý opak.

Vše tedy směřuje – podle plánu, který s největší pravděpodobností na Hradě vznikl už před dokončením sjezdu ČSSD – ke vzniku fíkové koalice ANO a ČSSD, tolerované komunisty. Předsedou vlády bude pravděpodobně Babišova pravá ruka Brabec a ministrem vnitra někdo, kdo bude vědět, že především musí pohlídat, aby žádoucí způsobem skončilo vyšetřování bossových trestních věcí.

I když nominálně může jít o sociálního demokrata (majitele příslušné stranické legitimace), snadno lze zařídit, aby se přitom jednalo o člověka loajálnějšího Hradu a Agrofertu nežli Lidovému domu, který ostatně jako sídlo faktické politické moci prakticky přestal existovat. Na mysl se derou jména jako Martin Pecina. Ale připomeňme si, že za člověka, který si „pro pokyny chodí tu na Hrad, tu do Agrofertu, jen nevíme, kam víc“, označil ještě jako premiér Bohuslav Sobotka i současného prvního místopředsedu ČSSD Zimolu.

ČSSD je zkrátka úplně v troskách, vyhřezlo v ní na povrch to nejobludnější, co dřímalo v jejích útrobách, a dnes vidíme, že Sobotka a spol. vlastně s vypětím svých sil zakrývali reálný stav strany, který se postupně rapidně zhoršoval a s nímž nebyli s to mnoho udělat. Existovala jakási nepsaná dohoda, že bude spolu se Zaorálkem a některými dalšími straně dávat lidskou tvář a prospěch z toho budou mít všichni.

To se ale zhroutilo s loňskými volbami a dnes se na povrch prodrala pravá tvář a inklinace většiny členstva, které si bere inspiraci z otřesných figur postkomunistického politického panteonu, jako jsou Fico, Orbán či Zeman. Ale místopředseda Foldyna se netajil – alespoň do minulého týdne – ani obdivem k Trumpovi, dokud se zdálo, že je i on Putinův kamarád. Musí-li ovšem takový „moderní“ sociální demokrat Foldynova střihu – a připomeňme si, že na sjezdu se mu dostalo ve volbě řadových místopředsedů třikrát vyšší podpory než předsedovi idealistů Hejdukovi – volit mezi Washingtonem a Moskvou, bez váhání si nasadí beranici.

ČSSD, model 2018: v šatníku má i Trumpovu kšiltovku, ale musí-li volit, spolehlivě sáhne po Putinově beranici. Foto FB Jaroslava Foldyny

ČSSD tak dnes už může zachránit pouze celkový debakl v podzimních volbách, jemuž se bude vymykat několik slušných, či dokonce mimořádných individuálních výsledků. Pokud se pak strana svěří do rukou těm, kteří jich dosáhnou, pokud se prosadí interpretace, že debakl způsobila toxická směs koketérie s Hradem a Babišem a destrukce věrohodnosti strany na regionální úrovni, ještě snad půjde cuknout zpět k evropskému sociálnědemokratickému standardu.

Jiskřičku naděje lze snad vidět v tom, že Zaorálek a Dienstbier si na hradeckém sjezdu budovali pozici hlavních oponentů stávajícího vývoje. Zůstane-li ale i po podzimních volbách ČSSD v rukou zemanovců, bude čas ji odepsat.

Co lze ještě dělat? Popravdě už nic moc
Nejde ale primárně o sociální demokracii, dnes se jedná o demokracii. Zatímco Babiš se Zemanem hrají s ČSSD ping-pong, v němž jim nejstarší česká strana slouží jako oranžový míček, politická divize Agrofertu ovládá už půl roku exekutivu. A pracuje.

Za kulisami, bez valné veřejné pozornosti, drtí jednoho ze svých nejnepříjemnějších kritiků Bohumíra Radu. Zcela proti duchu služebního zákona provádí rozsáhlé personální změny na všech úřadech. Čerstvě přišla zpráva, že se Agrofertu podařilo usmýkat ředitele GIBS Murína. Politickému ovlivňování bezpečnostních složek tedy už nic nestojí v cestě.

V chodu je maďarský scénář. Ostatně Babišův důvěrný poradce István Léko, šéfredaktor jednoho ze stranických listů hnutí ANO, se jako Maďar netají tím, že je velkým studentem a obdivovatelem Orbánova vzestupu. A jistě šéfovi radí. Strašné zprávy z Budapešti přijali v Agrofertu nepochybně s radostí.

Babišovi teď vše hraje do karet a má čas. S komunisty a rasisty má ve sněmovně spolehlivou většinu. Se Zemanem nalezl modus operandi, díky kterému ho Hrad nechává neústavně vládnout. Navíc vše směřuje k tomu, že mu ČSSD obstará fíkový list před Evropou.

V klidu může být i proto, že zdejší opozice – jak občanská, tak stranická – je v podstatě bezzubá. Opozice ve sněmovně je roztříštěná, neschopná domluvit se na společném postupu.

Situaci navíc komplikuje fakt, že lidovci i TOP 09 sami sebe jako Babišovy odpůrce znevěrohodňují, pokud jsou současně schopni vzdávat holdy jeho horší maďarské variantě, jak to v docela neuvěřitelném prohlášení předvedl předseda křesťanských demokratů Pavel Bělobrádek. Odmítat koalici s Babišem a posílat zdravice Orbánovi je jako odmítat anšlus Rakouska, ale gratulovat Mussolinimu k dobytí Habeše. 

No a do toho nešťastná občanská opozice v chaosu ohlásila, že ruší demonstraci proti koalici ANO-SPD-KSČM, protože žádná nevznikne. Svatá prostoto! Vždyť tato koalice reálně od voleb kryje Babišovi záda ve sněmovně. A česká společnost ji není schopna rozbít proto, že jsme nedokázali jasně pojmenovat Okamurovy rasisty jako jediný prvek současné sněmovní politiky, s nímž je v demokracii zcela neakceptovatelné o čemkoli jednat.

Trvá v tom trauma české liberální elity, která stvrzuje svou totožnost okázalým bojem s režimem, jenž zkolaboval před třiceti lety, ale nedokázala se jasně ohradit proti vzedmutí rasistických protiuprchlických vášní v uplynulých letech. Proto nakonec prohrál Jiří Drahoš prezidentskou volbu: kvůli názorům, jež ani neměl odvahu zastávat. Ohniskům občanského odporu navíc chybí schopnost spolupráce, dohody, každý si tu zakládá nějaký vlastní spolek, místo toho, aby se společně pracovalo k základním sdíleným zájmům.

Proto dnes prohráváme prostor svobody. Pořád ještě bojujeme třicet let starou – a tehdy vyhranou – válku, ale nejsme ochotni začít v dostatečném počtu blokovat ulice s požadavky 1. za rozpuštění Okamurovy SPD pro zjevné a opakované šíření nenávisti proti skupinám obyvatel a pro popírání holocaustu, 2. za neúčast trestně stíhaných osob při jednání o vládě, 3. za to, aby český prezident přestal porušovat ústavu a okamžitě někoho, kdo není trestně stíhán, pověřil sestavením vlády.

A poněvadž raději mluvíme o slušnosti, nezbývá už ani moc chvilek, natožpak milion, na přemýšlení o tom, jak Babišově a Zemanově voličské základně odhalovat oba protagonisty proměny české demokracie v autoritářský režim jako podvodníky. Bez pochopení toho, že příčiny jejich nástupu jsou zakódovány v asociální politice, která mu bezprostředně předcházela, jsme ale tak jako tak ve střednědobém výhledu bez šancí.

Nic z toho se ovšem neděje, a tak se zdá, že nás – k stoletému výročí demokratické republiky – čeká spíše delší temnější období. Nejpravděpodobnější scénář je takový, že nový režim postupně bude obsazovat kótu za kótou, instituci za institucí a současně postupně likvidovat ohniska odporu. Je možné, že česká demokracie stojí na prahu období hluboké a dlouhodobé defenzívy. A je třeba začít přemýšlet o tom, jak ji vést.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Pavel Krupička - Praha 5

Úterý, 17.Dubna 2018, 18:30:45

Autor se ptá "Co lze ještě dělat?" A odpovídá, že už "nic moc"

I přes její tvrdou kritiku jako by někteří zdejší autoři v podstatě nadále uctívali jakýsi až fetiš českých levicových intelektuálů - ČSSD (případně Zelené). Také by třeba mohli začít psát o tom, že založení nové levicové strany by vedlo k zbytečnému rozštěpení té mocné až omnipotentní české levice. Ha ha.

Na "ohniska občanského odporu" bych opravdu nespoléhal, zdaleka nejvíce může něco změnit reálná politická síla - politická strana. Zažít např. znovu atmosféru z konce roku 89 na nějaké dnešní demonstraci je fajn, ale doba jaksi pokročila.

Možná by bylo dobré, kdyby se redaktoři Deníku Referendum vydali směrem do ekonomické a geografické periferie ČR a pokusili se v diskuzi změnit názor mnohých tamních občanů, kteří volí SPD, KSČM, ANO. Ale co já vím, možná se tak již děje. Otázka by byla, co pak říci lidem, kteří se zeptají koho tedy volit a v čem je problém. Ale co už, politici jako pan Foldyna to těm lidem již vysvětlí, že.

Ale jinak celkem souhlasím, bohužel to vypadá, že autor má v mnoha věcech pravdu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Říkáte, že István Léko je Maďar?! Středa, 18.Dubna 2018, 00:11:4

Teď mi to konečně celé docvaklo!

A Babiš je Slovák!!! :-):-):-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 18.Dubna 2018, 00:27:41

Nejsou to nakonec voba Židi? :-):-):-)

Potom by v chodu nebyl maďarský scénář, ale židovský scénář!!! :-):-):-)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Třicet let vyhraná válka? Středa, 18.Dubna 2018, 09:41:31

Demokratická revoluce provedla změnu režimu, ale náš demokratický systém i naše demokratická / občanská společnost je velmi slabá. Nestačí provést revoluci, ale je třeba vybudovat demokratické instituce - ty jakž takž jsou a fungují, ale je třeba především proměnit společnost - Masaryk mluvil o 50 letech klidného vývoje, T. G. Ash dokonce o 60 letech - takže jsme v polovině a máme spoustu práce, protože v poslední době jedeme spíše s kopce, než že bychom se nějak kvalitativně posouvali dopředu či výše. Vedle slabé občanské společnosti jsou tu i slabé demokratické politické strany, takže je klidně miliardář a cestovní agent s kluby fanoušků převálcují. Potřebujeme politicky vzdělanou, kritickou občanskou společnost a to je spousta práce. Analýza Jakuba Patočky je dobrá, jen se mi jeví zavádějící ta jeho třicet let vyhraná válka a slabý, defétisticky působící závěr článku. Ty tři body jsou dobré, ale potom nechápu, proč je nevytyčí jako program, ale jako to, co je předem prohrané. Asi se nemůže smířit s tím, že v sociální demokracii jsou už jen malé ostrůvky těch, kterým jde opravdu o občanskou a demokratickou svobodu a sociální demokracii, ale pokud zde bude dobré programové a politické myšlení, tak se ty ostrůvky mohou rozšířit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Takže Godot přijde už za padesát let? Středa, 18.Dubna 2018, 13:58:18

Znovu a znovu to žonglování s těmi Masarykovými "padesáti lety", které prý jsou zapotřebí k vybudování "té pravé" demokracie.

A co třeba taková Itálie? Ta má tu svou demokracii přece už mnohem déle než těch padesát let - a nemá ta snad svého vlastního oligarchu, který po celá dlouhá léta ovládal jak svět médií, tak svět politiky? Nenachází se celý ten italský politický systém ve stavu chaosu, kdy o moc spolu soupeří oligarcha Berlusconi, neofašisté a poloklauni z "Pěti hvězd"? Co takové Rakousko, kde se v jako první zemi EU dostali k vládní moci fašistoidní Svobodní? Co Francie, s její stále silnou "Front national"? Co třeba takové Japonsko, kde se víceméně každý týden provalí nový korupční skandál spojený s osobou ministerského předsedy - aniž by ho to nějak zásadně ohrožovalo v jeho křesle?...

Samozřejmě, že ta česká demokracie ve své současné podobě silně zaostává dokonce i za těmi poměry obvyklými v demokraciích starších a zavedenějších; ale to ještě není dostatečný důvod k tomu, abychom si ty západní demokracie idealizovali, s tím že tedy "ještě těch 50 let", a bude i u nás všechno v naprostém pořádku.

Ta víra že všechno vyřeší nějaké instituce, ta se rovná nekonečnému čekání na Godota. Pokud člověk nebude ochoten něco zásadního změnit v sobě samém a ve svém vlastním reálném žití, pak nás ani žádné instituce nespasí.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Godot nepřijde! Středa, 18.Dubna 2018, 20:56:49

To přece každý milovník absurdního divadla ví. Tak nevím, proč na něj čekat 50 let. Spíše jde o to, abychom nejprve věcně a kriticky analyzovali současnou situaci a potom přemýšleli, co dělat. Pokus Jakuba Patočky je úctyhodný. Diskuse se však nerozvíjí poklepáváním po ramenou, ale kritikou a právě na inspirativní analýze bývá co kritizovat.
Itálie byla v době, kdy u nás byla demokracie, fašistická a spojencem největšího a nejhoršího zločince 20. století, Berlusconiho můžeme číst jako nostalgii po době, kdy se části Italům zdálo, že je v Itálii pořádek a země je soudržná díky silnému vůdci.
Rakousko v 1938 vítala Hitlera a už předtím asi 4 roky směřovala k autoritativnímu režimu. Obě země mají od války více než 50 let, ale problémy s korupcí, mafií, nahnědlými populisty mají také.
Ale určitě bychom našli věci, ve kterých jsou na tom lépe než my. Například naši lidovci i naši sociální demokraté se mají od těch rakouských co učit. Když měli v Rakousku svého Babiše, kanadského podnikatele Stronacha, který jim sliboval, že bude zemi řídit jako firmu a vybudoval firemní stranu s vynikajícím PR, tak v jedněch volbách získal 8 % a v dalších propadl, sbalil se a odjel zpátky podnikat do Kanady. Až u nás projede Babiš volby tak, že odjede podnikat na Slovensko nebo do Maďarska, tak se můžeme vytahovat na Rakousko.
Ale nedostaneme se dále, když si budeme říkat, že jinde je to stejné jako u nás.

Pavel Krupička - Praha 5

Josefu Poláčkovi Středa, 18.Dubna 2018, 21:21:42

Samozřejmě záleží na tom, kam se člověk dívá, já se třeba raději dívám do Skandinávie a tam sociální smír i demokracie je. A nejsem velký znalec rakouských nebo francouzských poměrů ale myslím, že i tam ve srovnání s pro demokracii a solidaritu smrtícím koktejlem zdejší čtyřky - Andrej Babiš SPD, KSČM, Miloš Zeman prožívají vcelku idylu. V Japonsku se pokud vím ti premiéři poměrně dost střídají.

Vyvíjet se východním, "asociálním a nedemokratickým směrem" - Maďarsko, Rusko, Čína, kam nás zmíněná čtyřka táhne, bych se opravdu nechtěl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 11:40:33

Tak ještě jednou: samozřejmě že jsou státy kde je celková politická kultura na vyšší úrovni, než je ta česká.

Proti čemu jsem se ohradil je ta věčně opakovaná iluze, že prý naprosto postačí zřídit si nějakou i n s t i t u c i o n a l i z o v a n o u demokracii, a pak už jenom počkat až se do ní časem narodí ti "správní demokraté".

Ta institucionalizovaná demokracie sama nepřinese nic více, nežli právě zase jenom demokracii institucí; a na to až se nám náhle urodí celá nová generace jakýchsi ušlechtilých demokratů, by bylo možno skutečně čekat až donekonečna.

Ostatně, už sám Masaryk nemohl nevědět, že ta americká demokracie (kterou zažil na vlastní oči) je demokracií velice pochybnou, že - a to právě a především v ní - vítězí především populismus a demagogie. A rozhoduje v ní lid, který se tímto populismem a touto demagogií velice ochotně nechá svést a ohloupit. Jak se o tom názorně můžeme přesvědčovat právě v současné době.

A to ne po padesáti, nýbrž už po dvou stech padesáti letech trvání demokracie.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Nečekat, ale jednat! Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 15:29:3

Ani Masaryk, ani já jsem netvrdil, že máme 50 let čekat, a že se demokracie dostaví sama. Těch 50 let je odkaz na 50 let práce a ne na 50 let čekání na to, až nám pečení holubi začnou lítat do huby, jak říkával náš učitel na základní škole.
Těch 50 let jsem tam dal s odkazem na 30 let vyhrané války Jakuba Patočky. Ano, před 30 lety se povedl převrat, ale na demokratické, občanské společnosti musíme pracovat, a když vidíme, jak vypadá naše občanská společnost, naše politické strany a naše politická reprezentace, tak vidíme, že té práce není málo. Samozřejmě, že americká demokracie není dokonalá, to že je schopna zvolit někoho takového jako Trumpa, amerického Zemana, je toho nejlepším dokladem, tedy ani po 50 letech nebudeme jednou pro vždy za vodou. Těch 50 let není empirické datum, ale poukaz na to, že to trvá a to minimálně 2 generace.

Ivo Horák - Praha 3

Dejte mi pevný bod a pohnu zemí. Nebo mi dejte 50 let a... Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 18:48:4

Představa, že potřebujeme nějakých 50 let (nebo dvě generace), abychom vybudovali lepší (liberální) demokracii, resp. se o ni už nemuseli bát, je založena na předpokladu, že "čas pracuje" v tomto směru (pro nás), takže stačí odhadnout potřebné jeho kvantum a nepromarnit jej, nýbrž využít k přiložení (aspoň jedné) ruky k dílu. Nejen Masaryk, ale třeba také Havel vkládal naděje do příchodu nové generace nezatížené již křivením se za starého režimu. První český prezident leckdy zmiňoval, že u mladých už spatřuje vzrůstající samozřejmost, sebevědomost, evropanství...

Nechtěl bych snižovat schopnost optimismu a snahu jej šířit, už proto, že jeho "nakažlivost" je občas mimo diskusi. Také bych nechtěl být považován, resp. se považovat, za již příliš zkostnatělého, na mladých vidícího jen špatné. Kdyby ostatně bylo lámání hole nad mládeží opodstatněné, za sto generací, o kterých tušíme, že to činily, bychom nemohli na Zemi už dávno žít. Přitom tu žije stále více lidí a stále lépe.

Je docela možné, že za dvacet či třicet let bude povaha politického uspořádání společnosti přijatelnější. Skoro jisté ovšem je, že bude opět předmětem diskusí i svárů. Důvodem totiž je jednak to, že každý čekáme něco jiného a většinou podvědomě zlepšování. Neméně je ovšem očividné, že ono zlepšování neznamená mizení morálních konfliktů, mizérie a vposledku nespravedlnosti. Jestliže se však nespravedlnost nestane opět tématem a budeme se stále vracet k svobodě, již využívají jedni na úkor druhých, demokracie tu může být horší kvality, příp. tu ani vlastně za generaci dvě být nemusí.

Ostatně bychom si měli leccos ujasnit: Co to ta liberální demokracie vlastně je? A co již jí není. Těší se z ní Indové a Brazilci, nebo spíš jen Švýcaři a Dánové? Jsou rozdíly mezi Indií a Čínou, mezi USA a Ruskem (i USA a Čínou) zcela zásadní, určující, dané především politickým uspořádáním? Neprobíhají ve světě podstatné konvergentní procesy? Nedozvěděli jsme se ostatně až po pádu komunistických režimů, že nějaká ta konvergence byla skutečností také mezi nimi a liberálními demokraciemi?

Vyberme několik typických demokracií a několik zemí, kde se k přijetí západního pojetí nemají (preferují jednotu před vnitřním střetáváním) a uvážlivě je porovnejme v četných aspektech. Teprve pak se pokusme o prognózování dalšího vývoje, typu konvergence i atraktivity současné liberální demokracie jako politického systému.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Myslím, že při porovnávání jednotlivých zemí, Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 22:26:6

pane Horáku, není od věci si pomoci starým dobrým kritériem "hlasování nohama": kam se lidé hrnou, kde si přejí žít a překonávají kvůli tomu mnohé obtížné překážky, a odkud naopak utíkají. To je podle mě dost neomylné praktické kritérium, odhalující faleš prázdného filozování :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.