Chci přispět X

Odcházení Bohuslava Sobotky

Bohuslav Sobotka představoval solidní tvář sociálnědemokratické politiky. Vizi, která dokáže působit proti erozi demokratického systému a společnosti jako takové, ale nabídnout nedokázal.

Vzpomínám na setkání s Bohuslavem Sobotkou po demonstraci na jeho podporu na Hradě po „lánském puči“ na podzim 2013. V hospodě v kruhu stoupenců byl uvolněný a zábavný. Bylo znát, že různá zákoutí ČSSD dopodrobna zná. Jinak jsem měl ale často pocit, že ho vrcholná politika tísní a necítí se v ní dobře. Nejvíc patrné to bylo po volbách v roce 2010, kdy po rezignaci Jiřího Paroubka na Sobotku spadla role lídra strany a jeho rozpaky by se daly krájet.

Postupně si na tu roli zvykl, ale vždy bylo zřejmé, že mu není vlastní. Nedokázal být razantní jako „buldozer“ Paroubek ani zábavný jako lovec bonmotů Zeman. Jeho styl mluvy, nevzrušený a bez emocí, některé nedokázal upoutat, jiné zase přímo odpuzoval. Vytýkalo se mu, že je úředník, ne charismatický politik. Měl pověst zkušeného vyjednavače, ale ani jeho skalní příznivci ho nepovažovali za důrazného a průbojného lídra.

Sobotka se snažil působit jako zástupce liberálního směru v sociální demokracii, vytkl si (v roce 2016) za cíl oslovit městské liberální voliče. Nicméně krátce po rozhovoru, v němž tento svůj cíl formuloval, bylo publikováno prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů k územní celistvosti Číny, které svým obsahem a ještě víc formou a poníženým stylem veškeré premiérovo úsilí směrem k liberálním voličům rázem znegovalo.

22310411_10154834572795776_7934777223949688574_nZásadně se neuchyloval k populismu, lacinému štvaní proti „nemakačenkům“, imigrantům, „kavárně“ nebo Evropské unii. Foto FB B. Sobotky

Tak tomu bylo častěji, téměř pravidelně. V ČSSD, kde vedle sebe koexistovali městští liberálové, zemanovští nostalgici, pragmatici bez idejí i populisté xenofobního střihu, tomu nakonec ani nemohlo být jinak. Předseda strany na této nejednotnosti, nečitelnosti a absenci jasného profilu nemohl nic zásadního změnit, a to ani kdyby byl mnohem razantnější lidský a politický typ než Sobotka.

Ještě jednou se vraťme k hradní demonstraci na Sobotkovu podporu 28. října 2013. Vedle jiných příznivců předsedy ČSSD byl na pódiu i Karel Březina, pražský sociálnědemokratický politik, už v roce 2011 vyšetřovaný za neoprávněné pobírání odměn v dozorčích radách, pravomocně odsouzený pak v roce 2014. V roce 2017 pak Březinu zadržela policie v kauze údajného manipulování se sportovními dotacemi na Ministerstvu školství. Březina byl tehdy konzultantem ministryně Kateřiny Valachové z ČSSD.

Sobotka, zřejmě nevyhnutelně, musel spoléhat na podporu lidí, kteří mu zároveň škodili a znevěrohodňovali jeho vlastní politické úsilí. Jinak to v sociální demokracii ani nešlo. Jako předseda nemohl změnit ani názorové zaměření členské základny, ani hodnotové ukotvení představitelů strany na různých úrovních.

Skutečným odchodem Bohuslava Sobotky z vysoké politiky bylo jeho odstoupení z funkce předsedy strany těsně po konfrontaci s prezidentem Zemanem, že které Sobotka vyšel v očích veřejnosti dobře. Tehdy, v květnu 2017, se zdálo, že Sobotka si rázným postojem jak k Andreji Babišovi, tak Miloši Zemanovi může získat něco, co mu dosud chybělo, totiž určitou razanci a tah na branku spojený s uznáním u voličů. Namísto toho přišla rezignace a začátek konce politické kariéry.

Vše následující po tomto kroku až po vzdání se poslaneckého mandátu byly jen logické dozvuky. Je myslím nesporné, že Sobotkův kvapný odchod z vedení strany před volbami ČSSD nepomohl, a naopak byl jednou z příčin propadu ve sněmovních volbách. Jistě ne příčinou jedinou, ale příčinou podstatnou.

Nabídnout vizi budoucnosti
Poměrně často lze slyšet úvahu, že se Bohuslav Sobotka jaksi minul se svým elektorátem. Nedá se popřít, že mu podporu velice často vyjadřovali a vyjadřují lidé z opačného politického tábora. Jasně to ukázaly i reakce na nynější odchod ze Sněmovny. Ocenění z protichůdného politického tábora se dá chápat pozitivně jako projev úcty, kterou si dotyčný politik dokázal získat i u svých názorových protivníků. Ale nelze nevnímat, že k volebnímu zisku, a tedy úspěchu dané strany podobné projevy („ČSSD sice zásadně neberu, ale Sobotky si vážím“) samy o sobě nijak nepřispívají.

Lze se ale na věc podívat i z druhé strany a ptát se, zda se spíše česká společnost dnes nemíjí se základními hodnotami sociální demokracie. Sobotka přes veškeré své chyby, ty v tomto článku zmíněné i další, o kterých řeč nebyla, představoval solidní tvář sociálnědemokratické politiky přinejmenším v tom, že se zásadně neuchyloval k populismu ve smyslu laciného štvaní proti „nemakačenkům“, proti imigrantům, „kavárně“, proti Evropské unii. To není málo, rozhodně ne v dnešní české situaci.

Je příznačné, že novým předsedou ČSSD se málem stal Jiří Zimola, který právě na odporu k „nemakačenkům“ a k EU do velké míry postavil svůj kandidátský projev. Populismus a efektní výroky jsou v kurzu, sociálnědemokratická politika jako ucelená vize naopak chybí a není o ni ani příliš zájem, rozhodně mezi členy ČSSD. Je otázka, zda a jak se s touto situací dá něco dělat, jinak řečeno zda je proměna české sociální demokracie v nacionalistickou, izolacionistickou, asociální partaj nevyhnutelná.

Pokud se dá z politického životopisu Bohuslava Sobotky vyvodit nějaké poučení, pak asi to, že vzhledem k současnému stavu české společnosti a její dynamice nebude ke změně k lepšímu stačit dobrá znalost politického řemesla, slušnost a odmítání extrémních pozic. K tomu všemu musí přistoupit nová vize, která dokáže vdechnout naději, dodat energii a aktivně působit proti erozi demokratického systému a rozpadání společnosti jako takové. Sobotka takovou vizi nabídnout nedokázal. Kdo to dokáže?

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Zajímalo by mě, Úterý, 27.Března 2018, 19:03:37

kam se poděl článek na podobné téma z pera šéfredaktora Patočky. Dal bych ruku do ohně za to, že jsem ho zde četl i k němu diskutoval. Ale možná že se u mě projevuje paranoidně-halucinatorním syndromem nebo syndrom Zeman-Peroutkův. :-)

David Unger - psycholog, Kroměříž

K panu Outratovi Úterý, 27.Března 2018, 19:16:17

Nesouhlasím především s tvrzením:
"Předseda strany na této nejednotnosti, nečitelnosti a absenci jasného profilu nemohl nic zásadního změnit, a to ani kdyby byl mnohem razantnější lidský a politický typ než Sobotka."

Ano, soc. dem. má od devadesátých let v sobě konstitučně zahrnutu pestrost a nejednotnost. Ale za Zemana, Špidly i Paroubka to bývala její výhoda. Byli v ní bývalí komunisté, kteří chtěli KSČM reformovat, nespokojení podporovatelé ODS ze začátku 90. let, bývalí Zelení, národní socialisté, členové OH, křesťanští sociálové původně z Bartončíkovy ČSL, představitelé moravských stran. Polarizaci této pestrosti na dvě křídla do strany vnesla až opoziční smlouva - proklausovští Zemanovci bližší komunistům a ODS a prohavlovští sociální liberálové bližší KDU-ČSL, US nebo Zeleným.

Ale dovedu si představit jiného předsedu, který by z předsednictví úspěšné a většinové vlády dokázal vytěžit více než 7% hlasů. V roce 1977 vyhrála nizozemská Strana práce volby jen s heslem "Volte svého premiéra", kterým byl den Uyl. Ovšem den Uyl neměl v té době zhrzeného bývalého premiéra a šéfa strany hlavou státu, jako měl Bohuslav Sobotka.

Každopádně na nejsilnější opoziční stranu s cca 18-20% hlasů to uhrát šlo.

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Úterý, 27.Března 2018, 20:17:9

Ne, nešlo. ale nebyla to vina Bohuslava Sobotky. Jistě, vždycky si lze představit někoho, kdo by to dělal lépe.
Ale na druhou stranu, jak říká staré české přísloví: "Z h...na bič neupleteš, když upleteš, nezapráskáš s ním a když zapráskáš, bude slyšet zase jen h...no." Z té party šašků, co se dnes hrnou do vlády, nic jiného uplést nemohl. Dokázal si v květnu vybojovat na Zemanovi prostor a tihle ...

David Unger - psycholog, Kroměříž

Sobotka je však součástí té party šašků, Úterý, 27.Března 2018, 20:35:43

pokud je za partu šašků považujeme. Sobotka se s němi po celou dobu spojoval, domlouval, hrál s nimi.

Viz diskuse o Dubčekovi, Benešovi. Mohl odejít a prohrát se ctí, mohl za bojovat za proevropskou soc. dem. Jako čerstvý předseda mohl stranu více otevřít, pokusit se zavést do ní zdravé mechanismy, ze kterých by se dnes dalo alespoň omezeně a částečně, ale nějak těžit.

Nic z toho neudělal. Jen krátce se zmobilizoval na pár vteřin po té, kdy na něj bylo ukázáno hůlkou odbržděného a všehoschopného starce. Potom všechno vzdal a stáhl se.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Ungere, Úterý, 27.Března 2018, 21:26:19

nebojte se, netrpíte paranoidně-halucinatorním syndromem. Stalo se jen to, že jste komentář k Patočkovu článku omylem vložil pod text Petra Bittnera o Jiřím Drahošovi. Tam dosud nepovšimnut trčí mezi matrjoškami.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Děkuji za upozornění, paní Zemanová Středa, 28.Března 2018, 17:56:30

Opravdu jsem tak učinil, nevím, zda za to může více počítač nebo já, ale došlo rozhodně k omylu.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Ke článku J. Patočky jsem o B. Sobotkovi napsal: Středa, 28.Března 2018, 17:58:33

Šéfredaktor Patočka se tváří jako by Sobotka nevedl dohody se stranickými bossy, jakoby se nenechal jimi ovlivňovat, jakoby neměl podíl na ideovému a morálnímu úpadku ČSSD. Začínal jako Zemanův poslanec, potom byl pravou rukou Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka ve vládě i ve straně. On to byl, který se naučil ve stranické politice velmi pružně pohybovat a on i jeho lidé byli na mnoha a mnoha zalaminovaných lístečcích (ať už reálných nebo virtuálních) na sjezdech, okresních a krajských konferencích. Byl to jednoznačně on, který pomohl a pomáhal bezpáteřním politikům ČSSD typu Milana Chovance.

Velkou zásluhu má třeba na komunálních a senátních volbách v roce 2010, kdy po dluzích předchozích předsedů konečně vytvořil silnou síť sociálnědemokratických komunálních politiků, úspěšných starostů a primátorů.

Že je ovšem lídrem bez budoucnosti jsem definitivně pochopil po té, co se nedokázal postavit plíživému populismu, nacionalismu a izolacionismu, když byl dokonce veřejně vyzván v Rudolfinu Petrem Pithartem na podzim 2016.

Nyní můžeme jen spekulovat, zda za jeho náhlým odchodem stojí jednoznačně svobodné rozhodnutí, nikým a ničím mimo sebe a rodinu neovlivněná vůle odejít z vysoké politiky, či nikoli.

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Středa, 28.Března 2018, 18:03:26

Přesněji: Sobotka se postupně stal součástí té party šašků. Zoufale se snažil vyvažovat různé zájmy a skupiny, hledal konsensus s poraženými atd. Konec konců na něj ten spolek spadl, když jeho předchůce neprve vyvolal krizi a pak uraženě utekl jako malý kluk (nebo malý buldozer?). Ale pořád se mi nechce ho hodit do jednoho pytle s tou podivnou smečkou, která loví v kalných vodách rozpadu ČSSD.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Přihlášení do špatné diskuse Středa, 4.Dubna 2018, 00:18:13

Nejste, pane Ungere, jediný, kdo se občas přihlásí do špatné diskuse. Mně se to stává běžně, když si čtu více článků vedle sebe v různých záložkách prohlížeče, případně když si najdu ve vedlejší záložce článek, na který se chci v diskusi odkázat. Je to chyba redakčního systému.

Jde o to, že přihlašovací pole neobsahuje žádný údaj o tom, ke kterému článku patří. Kam přesměrovat uživatele po přihlášení, určuje redakční systém nejspíš podle cookie, nebo nějaké jiné značky, která se nastavuje při načtení článku. To selhává, když po načtení článku, pod kterým chceme diskutovat, načteme do prohlížeče článek jiný. Může se to pravděpodobně stát i při prohlížení jediného článku v jediné záložce jediného okna, pokud čteme několik článků po sobě, pak se od posledního zobrazeného vrátíme k předchozímu a prohlížeč ho obnoví ze své vyrovnávací paměti, místo aby jej znovu načetl ze serveru. Značka aktuálního článku ukazuje vždy na ten poslední, který jsme do prohlížeče načetli, a tak když chceme diskutovat pod jiným, přihlášení nás hodí na ten poslední načtený.

Buď si na to musíme dávat pozor, anebo musí redakce upravit redakční systém tak, aby odkaz na přihlašovací formulář vkládal do článku společně se skrytým parametrem, ve kterém bude ukazatel na příslušný článek a který se bude předávat přihlašovacímu formuláři.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

I ty, Kellere? Středa, 4.Dubna 2018, 00:33:33

Četl jsem vícero ohlédnutí za kariérou Bohuslava Sobotky, ale nevzpomínám si, že by v některém z nich byl zmíněn zlom, který podle mého soudu patřil k významným: zrada Jana Kellera.

V době, kdy tu řádila Nečasova vláda Kalouskových složenek, se sociálně demokratické křídlo Sociální demokracie zapojovalo do hnutí odporu vedeného ProAltem ve spojení s odbory. Protestních akcí se účastnily i některé problematičtější postavy, vzpomínám si na Jeronýma Tejce, i když pokud vím, Michal Hašek nebo Jiří Zimola se drželi stranou, stejně jako Miloš Zeman, který v ústraní na Vysočině spřádal svou pomstu.

Když Nečasova vláda padla, pokusil se Bohuslav Sobotka získat na kandidátky ČSSD některé výrazné osobnosti tehdejšího odporu. Nepodařilo se mu prosadit na kandidátku pro místní parlamentní volby Ilonu Švihlíkovou, ale uspěl pro volby do Evropského parlamentu s Jenem Kellerem. A sotva byl Jan Keller do Evropského parlamentu zvolen, přimkl se k Miloši Zemanovi.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Kult osobnosti Středa, 4.Dubna 2018, 01:26:12

Rozmáhá se nám tu nebezpečně kult osobnosti, místo abychom se snažili spojit do silného hnutí, které nestojí a nepadá s žádným jednotlivcem, hledáme si, ať už vědomě nebo podvědomě, Vůdce, který by všechno vyřešil za nás.

Marně jsem opakovaně varoval, že kdo hledá lídra, najde fýrera.

Nedávno jsem kritizoval redakci DR, že o DiEM25 stále mluví, jako by to byl fanklub Janise Varufakise. Zároveň jsem varoval sdružení „Lepší ČSSD je možná‟ a z nej vzešlé hnutí Momentum, že používat jako logo podobiznu Jeremyho Corbyna není nejlepší nápad. Nejspíš taky marně.

Poslední dobou se kult osobnosti projevil v kritice Bohuslava Sobotky a Jiřího Drahoše. Výtky mnohých kritiků by se daly shrnout větou: „Neudělali za nás to, co jsme si od nich slibovali.‟

Proč jsme to neudělali sami za sebe? Proč nikdo z nás nestál na jejich místě? Stáli jsme aspoň po jejich boku? Mohl se na jejich místo dostat někdo z nás, někdo jako my, případně někdo, na koho jsme čekali? Odkud se berou síly, kterým měli Sobotka a Drahoš čelit za nás, může jim čelit jeden člověk sám, můžeme my místo věčného hledání a následného kritizování vůdců vytvořit protikladnou sílu a udělali jsme všechno, co jsme mohli, abychom ji vytvořili?

V souvislosti s Bohuslavem Sobotkou se mi vybavují závěrečná slova filmu „Škola otců‟: „Co jsme to za lidi? Bijeme člověka po hlavě, a když nevydrží, divíme se: Byla měkká ta hlava.‟ My, radikálně levicoví liberálové, jsme Bohuslava Sobotku snad přímo sami po hlavě nebili, ale strkali jsme ho před sebou do rány jiným, vyčítali jsme mu, když se ranám snažil uhýbat, místo abychom vystoupili vedle něj a pár ran zachytili sami, nu a teď se taky divíme, jak měkká byla jeho hlava.

Z marxistického hlediska jsou velké osobnosti dějin především iluze. Jednotlivci nejsou hybateli dějin, historické osobnosti jsou do svých rolí vynášeny společenskými proudy, bez kterých by se žádný historický velikán nikdy žádným historickým velikánem nestal — zatímco ty proudy si své představitele k vynesení najdou vždycky, vliv osobnosti, která se takovému proudu nabídne, na jeho směřování je omezený, v zásadě srovnatelný s vlivem kteréhokoliv jednotlivého účastníka takového společenského proudu.

Zrovna Jeremy Corbyn a Bernie Sanders jsou pěknými příklady. Je na nich jasně vidět, že nejsou žádní bájní rytíři, kteří se vynořili z mlhy, aby zabili draka. Jsou tu už dlouho, jsou stále v zásadě stejní a prosazují stále v zásadě stejnou politiku, jenom se najednou dostali do čela významných hnutí, když nastal čas těch hnutí a ta hnutí si hledala vhodné představitele. Jsou více symboly těchto hnutí než jejich tvůrci — kdyby to bylo jen na nich, kdyby skutečně o dějinách rozhodovaly osobnosti, pozdvihli by Corbyn a Sanders svá dnešní silná hnutí už dávno, ne?

Dnešní ČSSD neschází Jeremy Corbyn, ale hnutí, které by si takového představitele hledalo. Bohuslav Sobotka odchází, protože nemá za sebou žádnou významnou sílu, kterou by mohl představovat, převahy nabyly síly, které představovat nemůže a nechce.

Až Momentum nebo jiné sociálně demokratické hnutí nasbírá tolik sil, aby mohlo vyzdvihnout svého představitele do čela ČSSD a ČSSD s představitelem takového hnutí aby měla reálnou naději na vítězství ve volbách, nebude příliš záležet na tom, jestli tím představitelem sociálně demokratického hnutí bude Jiří Dienstbier, Jan Jukl, Apolena Rychlíková nebo Filip Outrata — a nebo třeba někdo, o kom dodneška nikdo z nás ještě ani neslyšel, přestože možná již léta pracuje bez povšimnutí vedle nás.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 4.Dubna 2018, 10:35:48

Pane Macháčku, je sice chvályhodné že jste dokázal oprášit jednu z centrálních tézí marxismu - ale bohužel jste přitom nebyl dostatečně důsledný.

Podle marxismu ty přelomové (nebo vůbec podstatné) události nepřicházejí proto, že by n ě k d o vytvořil takové či onaké hnutí; to vlastně nakonec není nic více, nežli ten jednotlivý lídr v plurálu. Zkrátka - stále se jedná jenom o čistě subjektivní stránku věci.

Nýbrž ty události přicházejí proto, že v samotné m a t e r i á l n í z á k l a d n ě společnosti, tedy v reálných procesech produkce, směny a rozdělování dochází k takovým změnám, které si vynucují i změny v oblasti vědomí, a ve sféře politické.

A já už dlouho znovu a znovu poukazuji na to, že ten dřívější impuls která měla sociální demokracie právě v té materiální sféře už vyprchal; respektive dospěl k té hranici, kterou už nemůže dále posunout, aby tím nebyla podkopána funkčnost celého systému.

To že se z nicoty vynořili takoví aktéři jako je Corbyn nebo Sanders, to je daleko spíše důsledkem víceméně věčného kyvadlového oscilování nálad společnosti mezi levicí a pravicí. Zkrátka, když už se vládnoucí pravice dostatečně znechutí svým egoismem, pak nastává zase na jednu chvíli čas pro levici. A pokud má v tuto chvíli k dispozici alespoň trochu schopného lídra, pak je pro ni možné se zase na chvíli dostat k veslu, nebo alespoň do relativně silné pozice.

To všechno ale nesvědčí žádným způsobem o tom, že by zde byly dány nějaké opravdu objektivní podmínky pro to, aby se levice (umírněná či radikálnější) mohla stát na delší časový úsek dominantní politickou silou.

Martin Profant - Praha 7

Jo Středa, 4.Dubna 2018, 10:48:3

Když už jsem musel přetrpět VUML, tak ať si toho užijí i druzí. To není hezké, pane Poláčku, taková mstivost. Mimochodem, když už se dovoláváté vulgární verze mechanické verze marxismu, objektivní podmínky podle ní nastaly už dávno, malér je jejich subjektivní osvojení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 5.Dubna 2018, 10:25:51

Pane Profante, ten základní problém bude právě v té mechaničnosti.

Tu Marxovu tézi o prioritě materiálních procesů nad vědomými (včetně sféry politické) je možno chápat mechanicky, anebo ale také dynamicky a kreativně.

A ostatně opakuji už po nesčíslněkráté, že o této kauzální souvislosti své věděl už Aristoteles.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.