Mýtus šestidenní války

Zdeněk Jehlička z českého ISM rozporuje vnímání izraelsko-arabského konfliktu z roku 1967 jako války, již vedl Izrael z nevyhnutelnosti, jako obranu útokem. Obsáhle přitom připomíná i dopad války na Palestince a připojuje vlastní komentář.

S kulatým výročím šestidenní války z roku 1967, která přinesla dnes již padesátiletou okupaci zbylých částí historické Palestiny Izraelem, se v českém mediálním prostoru znovu oprášila řada mýtů, kterými je tato událost opředena, stejně jako různých kontroverzních připomínek a oslav, jež pod záminkou kulturních akcí či mezináboženského dialogu jen legitimují tuto nejdelší okupaci současnosti.

Představa zápasu Davida s Goliášem, která je často do šestidenní války projektována, stejně jako mýtus boje o holé přežití židovského národa v Izraeli, jenž se nakonec obrátil v zázračné vítězství nad arabskými vojsky, sice může nejednoho obavami sužovaného pozorovatele dneška naplnit uspokojením z toho, že podporou Izraele stojí na správné straně pomyslné barikády, vlastnímu pochopení událostí však podobné představy úspěšně brání.

V rámci šestidenní války obsadili izraelští vojáci i Východní Jeruzalém s jeho historickými památkami. Zde tváře výsadkářů od Zdi nářků ze slavné fotografie Davida Rubingera promítnuté na separační val. Fotomontáž JTA

Dokončit práci
Miko Peled, syn Matityaha Peleda, generála izraelského vojenského štábu v roce 1967, při svých pražských přednáškách zdůrazňoval, že jeho otec často vzpomínal na bujarou oslavu svých armádních kolegů po skončení šestidenní války, při které si měli navzájem blahopřát k tomu, že problém Palestiny byl konečně vyřešen jejím úplným obsazením, a tak „the job was done“. Jakkoliv se generál Peled nakonec obrátil proti trvalé okupaci dobytých území, potvrzuje uvedená zkušenost závěry izraelských revizionistických historiků, takzvané novohistorické školy, kteří začali už v osmdesátých létech dokládat, že Izraeli nešlo v roce 1967 jen o obranu, ale – podobně jako v roce 1948 – i o naplnění sionistického projektu kolonizace veškeré palestinské půdy.

Nadto byly v sázce další zájmy Izraele, které nijak se sebeobranou, ba dokonce přežitím, nesouvisely. Spočívaly v plánovaném rozdrcení vojenských sil okolních arabských států, u kterých měl být posílen dojem vlastní bezmoci v konfrontaci s židovským státem, což mělo zejména Spojeným státům ukázat izraelskou nepostradatelnost při kontrole Blízkého východu. Tento tradiční izraelský „zastrašující“ postup spojený s výbojem do sousedního území byl hlavně ve vztahu k Západnímu břehu Jordánu veden vírou v historickou oprávněnost jeho držení a přesvědčením, že rozšířené hranice po řeku Jordán se budou lépe bránit. V předvečer války tak mohl operační velitel, generál Ezer Weizman prohlásit: „Jsme na pokraji druhé války za nezávislost“.

Hlavní vojenský nápor izraelských sil měl být, a posléze také byl, veden proti egyptskému prezidentu Gamálu Násirovi, kterého chtěl Izrael ponížit již v době suezské krize v roce 1956, když tak nadšeně podpořil intervenci Británie a Francie. Násir byl dlouhodobě se svým populárním panarabským projektem sjednocení považován Izraelem za bezpečnostní hrozbu, přičemž jeho rozhodnutí posílit přítomnost egyptské armády na Sinaji je obecně chápáno jako jeden z bezprostředních důvodů preventivního izraelského útoku.

Nelze jistě přehlédnout, že většina sousedních arabských států v čele s Násirovým Egyptem stála o znovunabytí své cti, ztracené v totálně prohrané válce v roce 1948, a o potlačení Izraele kolektivně vnímaného jako agresivního, západními zeměmi podporovaného koloniálního státu vrostlého do samotného jejich středu. Násilné vyhnání Palestinců v roce 1948 a následná utečenecká krize byly pociťovány jako destabilizující vliv v oblasti, který mařil plány na panarabskou jednotu.

Násir si však byl velmi dobře vědom toho, že podobně jako ostatní arabští vůdci nemá dostatečnou sílu úspěšně se postavit izraelské armádě, a tak o vojenskou konfrontaci ani fakticky neusiloval. A co je zásadní: této důležité skutečnosti si byli vědomi i izraelští generálové.

Izraelská armáda obsadila během krátké války rozsáhlé oblasti (zde hnědou v grafice NPR). Ze Sinaje odešli izraelští vojáci v roce 1983, Gazu vyklidili v roce 2005. Na Golnských výšinách a na Západním břehu zůstávají doposud. Repro DR

Ne ohrožení, ale demonstrace

Podle generála Peleda byla tvrzení o tom, že Egypt ohrožuje existenci Izraele „urážkou Cahalu (izraelské armády)“. I tehdejší náčelník generálního štábu, Jicchak Rabin, přistupoval k Násirově vojenské mobilizaci s despektem, když prohlásil: „Dvě divize, které poslal 14. května na Sinaj, by nebyly schopny vést ofenzívu proti Izraeli. Byl si toho vědom, a věděli jsme to i my.“ Při jiné příležitosti nazval Rabin shromažďování egyptských sil „demonstrativním krokem“.

Otázku nerovnováhy sil v oblasti vnímala i izraelská politická reprezentace. Abba Eban, tehdejší izraelský ministr zahraničí, k tomu později napsal: „Násir nechtěl válku. Chtěl vítězství bez boje.“

Dokonce i militantní Menachem Begin, tehdejší vůdčí postava opozice, připustil, že pohyb egyptských vojsk na Sinaji vůbec nepotvrzoval Násirův úmysl zaútočit na Izrael. Na vysoké škole národní obrany se Begin vyjádřil jasně: „Musíme si to upřímně přiznat. To my se rozhodli na něj zaútočit.“

Na pozadí těchto výroků se dnešní argumentace existenčním ohrožením Izraele v šestidenní válce či dokonce židů jako takových ukazuje jako účelově konstruovaná a je zvláště nepřípustná, pokud se dovolává tragických zkušeností holocaustu. Generál Peled již v roce 1972 pro deník Ha´aretz přiznal: „Tvrzení, že v červnu 1967 nad námi viselo nebezpečí genocidy a že Izrael bojoval za svou fyzickou existenci, je bluf, který se zrodil až po válce.“

A stejného názoru byli i další velitelé, jako generál Weizman či tehdejší zástupce náčelníka generálního štábu Haim Bar Lev, který podobně konstruované mýty o existenční hrozbě vyvrátil slovy: „V době šestidenní války jsme nebyli ohroženi genocidou a ani jsme nad takovou možností neuvažovali.“

Izraelský historik Šlomo Ben Ami, několikerý ministr ve vládě Ehuda Baraka a čelní izraelský vyjednávač v Camp Davidu v roce 2000, došel k závěru, že izraelský útok z června roku 1967 byl preventivní. Nikoliv však z vojenského hlediska. Podle něj panoval ve vedení strach, že Západ bude Izrael nutit do „diplomatického kompromisu“, který by poškodil autoritu armády v regionu a upevnil „obraz Izraele jako národa podřízeného vůli Západu“.

Jiný „důvod k preventivnímu útoku“ předložil generál Peled, jenž byl tehdy odpovědný za zásobovací divizi a který varoval, že Izrael, který zrovna prodělával ekonomickou recesí, si nemůže dovolit vázat cenou pracovní sílu a větší zásoby v dlouhodobé pohotovosti. I Peled proto naléhal na rychlý útok, při kterém mohou být zásoby vyčerpány.

Podle Šloma Ben Amiho čelil tehdejší izraelský ministerský předseda Levi Eškol vyčerpávajícímu tlaku ze strany generality na zahájení války usilovně (generálové Dajan a Šaron měli Eškolovi dokonce vyhrožovat vojenským pučem), ale veřejná hysterie, podporovaná lobováním armády, sunula zemi nevyhnutelně k válce.

Po veřejné rozepři s armádou byl politicky oslabený Levi Eškol nucen ustoupit a jmenovat ministrem obrany po válce prahnoucího generála Mošeho Dajana, který dobře věděl, jak ji rozpoutat. O pár dní později dosáhla armáda svého a útok na Egypt byl zahájen.

Vlastní bojové operace zahájil překvapivý izraelský útok na egyptská letiště. Následně byla obsazena Sinaj, Zápaní břeh a nakonec Golanské výšiny, to vše za několik dní. Repro Hi5

Budete žít jako psi
Izraelská armáda dostala nakonec příležitost obsadit vedle syrských Golanských výšin i zbylá palestinská území (Západní břeh Jordánu, Východní Jeruzalém a pásmo Gazy), na které v roce 1948 ještě neměla sílu. Rychlé nabytí palestinských území však vedlo k opětovnému vyvolání „demografické“ obavy, kterou mělo už jednou vyřešit vyhánění místního palestinského obyvatelstva za války v roce 1948. Izrael se ocitl v situaci, kdy v nově rozšířených hranicích ovládal opět širokou palestinskou populaci, a proto doufal, že během vojenských operací použije stejné taktiky jako v roce 1948. Ale rychlost vítězství a značná „viditelnost“ v mediálním věku znamenaly, že masivní etnické čistky v předchozím měřítku již nebyly proveditelné.

Přesto však i v roce 1967 došlo k značnému úsilí spojenému s vyhnáním mnoha Palestinců. Z okupovaných území ve strachu uteklo nebo bylo vyhnáno přinejmenším 250 tisíc Palestinců, tedy každý čtvrtý obyvatel, podle některých zdrojů až 440 tisíc lidí. O čtvrt století později přiznal izraelský prezident Chajim Herzog, že coby první vojenský správce Západního břehu Jordánu tajně organizoval vyhoštění 200 tisíc Palestinců. Muži mezi 20 a 70 lety věku byli zadrženi, naloženi do autobusů a odvezeni na hranice s Jordánskem. Generál Uzi Narkis, který měl v roce 1967 na starost centrální velení, popisoval vyhnání podobně: „Počet začínal na 600 až 700 lidech za den, pak klesal až k několika desítkám a po dvou až třech měsících byla celá operace zastavena.“

Když dal po skončení války na začátku července Izrael uprchlíkům šanci na návrat, požádalo o tuto možnost 120 000 lidí, ale vrátit se mohlo pouze 14 000 Palestinců. Muži, ženy a děti, kteří by se pokusili překročit řeku Jordán zpět na Západní břeh neoficiálně, riskovali, že budou zastřeleni, protože armáda přijala opatření spočívající ve volné střelbě podél okupovaných hranic. Následkem masového vyhnání ve válkách roku 1948 a 1967 tvoří dnes až 70 procent palestinské populace uprchlíci, z nichž čtyři miliony žijí na samotném Blízkém východě.

Je ironií dějin, že v polovině šedesátých let 20. století, kdy Izrael nabyl přesvědčení o dosažení maximální kontroly nad svým územím, zrušil nad vlastními palestinskými občany Izraele vojenskou správu, aby jí však jen o pár měsíců později uvrhl na Palestince nově ukořistěných území Západního břehu a pásma Gazy. Izrael tak stál před novým dilematem: Palestinců se již nebylo možné zbavit prostým vyhnáním, tak jako v roce 1948, a zároveň nešlo bez vyvolání mezinárodního odporu anektovat jejich území. Navíc by prostým rozšířením hranic Izraele na nově dobytá území hrozilo, že by dramaticky narostl počet Palestinců oprávněných žádat izraelské občanství, což by zpochybnilo Izrael coby „židovský stát“.

Ministr obrany Dajan viděl řešení v „plíživé okupaci“. Pokud by podle něj byla vedena v patřičném utajení, nelegálnost izraelských akcí podle mezinárodního práva by prošla nepovšimnuta a armáda by dostala čas a prostor k „zeštíhlení“ palestinské populace. Jak začátkem sedmdesátých let sám Dajan v souvislosti s plíživou okupací vyhrožoval: „Budete i nadále žít jako psi, ten kdo bude chtít, může odejít – uvidíme, kam to povede... Do pěti let vás bude o 200 tisíc méně – a to je věc nesmírné důležitosti.“ Což je přesně ten scénář, který Izrael vůči Palestincům na okupovaných územích praktikuje doposud.

Zvláště v USA získal Izrael válkou ohromnou prestiž. Krátce po rozepři mezi Izraelem a Francií navázaly země strategické partnerství a do Izraele z USA vyrazila nová přistěhovalecká vlna. Zde na obálce dobového Newsweeku generál Moše Dajan s charakteristickou páskou přes oko. Repro DR/WmC

Facts on the Ground
Představy mnohých českých politických činovníků o Arabech vysvobozených ze svého divošství civilizační misí Izraele často vycházejí z naivních orientalistických předsudků a ukazují na neinformovanost a ignorantství jejich nositelů. Ve skutečnosti Izrael dlouhodobě usiluje vytvářením „Facts on the Ground“ o trvalou změnu charakteru dobytého území a iniciováním izraelského osídlení o jeho judaizaci.

Tři dny po obsazení jeruzalémského Starého Města srovnala demoliční četa se zemí zdejší čtvrt Mughrabi v těsné blízkosti Chrámové hory, aby vytvořila zárodek nové židovské čtvrti, a donutila tak k odchodu více než tisíc zdejších muslimských obyvatel. Kdyby šlo pouze o přání vlivných izraelských ministrů, ze Starého Města by museli odejít zbývající muslimové a křesťané. Ze strachu z negativního dopadu v zahraničí tak došlo „jen“ na vyvlastnění půdy v okolí Východního Jeruzaléma a zakládání osad oddělující město od zbytku Západního břehu Jordánu. Od Starého Města tak bylo doposud odříznuto na 100 tisíc palestinských obyvatel Jeruzaléma, přičemž přes 14 tisíc ztratilo rezidenční pobyt úplně.

Plány izraelských generálů po obsazení zbylých palestinských území však šly ještě dále. Podle exposlance Knesetu a dnes mírového aktivisty Uri Avneryho měla armáda v úmyslu zničit dvě lidnatá města na Západním břehu poblíž Zelené linie – Kalkíliji a Tulkarem. Když se však její plány dostaly na veřejnost, byla nucena od nich upustit.

Údajně mělo jít o bezpečnostní opatření. Vyhánění a demolici značného množství domů v Kalkíliji však Moše Dajan ve svých pamětech nazval „trestem“. Myslel tím možná „trest“ za nezdařený teroristický přeshraniční útok na Kalkíliji, který sám nařídil ještě v roce 1956 a který i přes zapojení několika tisíc izraelských vojáků dopadl naprostým fiaskem. Dnes je Kalkílije, město se značným počtem palestinských běženců, uzavřena ze tří stran segregační zdí a s okolím jí spojuje pouze jediná komunikace.

Úspěšnější bylo vyhlazení čtyř palestinských vesnic ve strategické oblasti známé jako Latrunský výběžek. Zaplatilo za to 10 tisíc jejich vyhnaných obyvatel, které na své zoufalé pouti krajinou popisovali izraelští novináři jako bloudící „bez jídla, bez vody, z nichž někteří po cestě umírali.“ O několik let později použil Židovský národní fond, zkušený v zahlazování stop po stovkách vyhlazených palestinských vesnic uvnitř Izraele, prostředky z charitativní dotace z Kanady k zalesnění území bývalých vesnic a místo bylo nazváno Kanadským parkem.

Vedle aktivního vyhánění, nepovolení stavět, dvojí jurisdikce a dalších právních diskriminačních kliček odzkoušených vůči Palestincům už v samotném Izraeli, se i na novém okupovaném území uplatnila praxe překreslování mapy a dosídlování území. Dnes, v době již půl století trvající izraelské okupace, je Západní břeh rozerván bloky nelegálních osad, které účinně znemožňují nejen dvoustátní řešení, ale jakékoliv smysluplné uplatnění palestinské autonomie.

Izraelem deklarované úsilí po dosažení míru je jen špatně maskovanou snahou získat další palestinskou půdu a jeho údajná demokratičnost má nejspíš spočívat v jeho dlouhodobé snaze znemožnit Palestincům dosažení jejich práv. A zatímco okupovaný Západní břeh sevřel Izrael segregační zdí čtyřikrát větší než byla ta berlínská, uvalil obyvatelé přeplněné Gazy do největšího vězení pod širým nebem.

Mýtům okolo šestidenní války se aktuálně věnuje také americký New Yorker. V posledním čísle přetiskl několik méně známých Rubingerových snímků, které krom jiného ohdalují, kde u Zdi nářků stály palestinské domy. Repro DR

Česká reprezentace v kleci sionismu
Miku Peleda si na jeho pražských přednáškách v roce 2014 ani v roce 2015 žádný český politický představitel vyslechnout nepřišel. Domluvenou schůzku s předsedou PSP ČR Jan Hamáček nakonec v den jejího konání odřekl, měl něco jiného, a poslal za sebe náhradu. Vláda Bohuslava Sobotky nadále upevňuje nadstandardní vztahy s Izraelem a na výzvy k upuštění nadbytečných společných jednání obou vlád buď nereaguje vůbec, nebo odpovídá zprostředkovaně a vyhýbavě.

Bohuslav Sobotka místo toho raději sází stromky pro Židovský národní fond a čeští zákonodárci hystericky reagují byť jen na ojedinělou snahu EU či mezinárodní komunity donutit Izrael k respektu k mezinárodnímu právu. V očích našich představitelů jde o nepřípustný tlak jistě spojený s antisemitismem.

Český politický harcovník je tvor zvláštního druhu a nenechá se přece vodit za nos. Při akcích proti okupaci, rasismu a za občanská a lidská práva na něj nenarazíte. Zato je ho plný foyer s chlebíčky a hosteskami kdejaké sionistické hasbary a plné kostelní lavice kdejaké obskurní oslavy okupace. I když naši politici vskutku nejsou lidskoprávními advokáty a Bohuslav Sobotka není Jeremy Corbyn, v měnící se EU, kde jedna země za druhou přijímá usnesení na podporu palestinské státnosti, vede český furianský přístup pouze do izolace.

A toho bychom se měli alespoň jako občané vyvarovat. Ať již s naší reprezentací či bez ní.

A co si myslíte vy? Diskuse (34 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 13.Června 2017, 13:55:25

Natolik jednostranně antiizraelsky zaměřené články bylo naposled možno číst opravdu až jenom v Rudém právu minulého režimu, který samozřejmě servilně papouškoval všechny antiizraelské výpady a výlevy Sovětského svazu.

Nemá cenu vyvracet autorovy pseudoargumenty jeden po druhém; je zcela evidentní, že on naprosto nic nechce vědět, že v době Šestidenní války bylo "zahnání Židů do moře" stále ještě platným heslem prakticky všech jeho arabských sousedů. A naprosto nic nechce vědět o tom, že útok Izraele byl s k u t e č n ě preventivní: že on tím totiž musel předejít situaci, kdy by egyptskou námořní blokádou zůstal odříznut od životně důležitých zdrojů. Ano, jak sám autor uvádí, Násir chtěl "vítězství bez války"; on by se spokojil prostě s tím, Izrael vyhladovět.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 13.Června 2017, 17:33:26

Zástupci ISM skutečně píší nezřídka jednostranně, v DR však tiskneme ty jejich texty, kde to je podle nás obhajitelné -- pokud se věnují konkrétním případům bezpráví, manipulace nebo právě mýtům, a pokud projdou kontrolní redakcí. To byl případ všech tří, které jsme dosud vydali: textu o Českém lese, textu o posunech v překladu dokumentu v ČT a také textu tohoto.

Šestidenní válka je dosud předmětem historického bádání. Kdo se chce spokojit s jejím vysvětlením pomocí citací z propagandistických výroků tehdejších arabských vládců, nechť. Měl by se ale seznámit také s tím, jak tehdy mluvili představitelé izraelské generality o Arabech.

Blokáda Tiranské úžiny je ovšem naštěstí už událost, která je dnes zmapována z obou stran podrobně, a tak lze například tvrzení, že Egypt chtěl Izrael vyhladovět, snadno vyvrátit. Blokáda se týkala pouze strategického materiálu, tedy zejména ropy dovážené tehdy z Íránu, nikoliv potravin. A o tom, že šlo o akt především demonstrační, vypovídá skutečnost, že Egypt nabídl Izraeli kompromisní propouštění lodí, které při vplutí do úžiny vyvěsí neutrální vlajku, tedy znovuzavedení modelu, který fungoval celou první polovinu 50. let -- což izraelská reprezentace odmítla.

Vykládat si to může opět každý, jak chce, takováto jsou ale fakta.

O tom, zda by byla válka mezi Egyptem a Izraelem rozpoutána dříve či později stejně, a jaké motivace vedly Izrael k jejímu spuštění právě v daný okamžik, se vede dosud debata. Té je autorův komentář součástí.

Další texty, které k tématu izraelsko-palestinského soužití vydáváme (viz související), jsou kritické především k Izraeli proto, že je v oblasti hegemon a jeho současná politika kritiku jednoduše zasluhuje. Palestinská reprezentace má dnes jen mizivou moc, všimněte si ale, že jí v žádném redakčním textu nehájíme.

Zdeněk Jehlička - Praha

zdroje a objektivita Středa, 14.Června 2017, 06:38:54

V článku jsou citováni výhradně tehdejší izraelští generálové a izraelští nejvyšší politici, kteří byli s šestidenní válkou přímo spojeni. Lze jim vyčítat mnohé, těžko však to, že i oni vyvrací mýty s válkou spojené. Pokud už byli utajenými korespondenty Rudého práva, se mi zjistit nepodařilo. Ani to, jestli chtěli tajně zničit Izrael. I když mnozí z nich byli pro svou zemi nebezpečnější než leckterý neschopný arabský autokrat a sám generál Peled kritizoval pokračující okupaci, která ničí Izrael a duši jeho obyvatel. O bezpečnostním riziku, jež pro Izrael představuje jeho vlastní politika, vypovídá ostatně skvěle film Gatekeepers se svědectvím několika ředitelů Shin Bet.

Kromě izraelských zdrojů (dostupný tisk, stránky institucí a ministerstev, články a memoáry pamětníků) vycházím z prací izraelských revizionistických historiků, od Illana Pappého přes Aviho Šlaima až po Bennyho Morise, který sice vykazuje znalost široké pramenné základny, ale jehož závěry odmítám. Z palestinských historiků jmenujme alespoň Nura Masalhu či Walida Khalidiho. K pramenům je třeba odkázat na zprávy OCHA (kancelář pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN), s kterými pracují i přehledné stránky visualizingpalestine.org. Přínosný je Journal of Palestine Studies, stránky izraelského Zochrotu, B´Tselem, izraelsko-palestinského Adalahu, Mondoweiss, Electronic Intifada, Maan News, BDS, články Gideona Levyho na Haaretzu, který pokrývá okupaci již 30 let atd.

K těmto zdrojům ještě redaktoři Ruďasu přístup neměli a troufám si tvrdit, že práce s nimi není běžná ani pro dnešního novináře českého žurnalistického provozu. O to více by jim u nás mělo být nasloucháno. Nejen postavení Izraele v regionu je dnes hegemonní, ale i proizraelský pohled na něj, včetně různých mýtů, které se článek pokouší vyvrátit. Nemyslím si rovněž, že zahrnout tyto mýty do vyprávění či „vyvažovat“ narativem okupanta znamená více objektivity.

Vladimir Bayer - Prague

Středa, 14.Června 2017, 07:37:35

Izrael je v otázce Palestiny všudypřítomným agresorem a hlavním důvodem desetiletí konfliktů. Případ uzavřen. Tečka.

Aleš Morbicer - Ostrava

Středa, 14.Června 2017, 13:52:35

Docela by mě zajímalo, proč Izraelci vedli dlouhé a složité mírové rozhovory a usilovali o dvojstátní řešení, když vlastně už v roce 1948 vedli agresivní útočnou válku, jejiž cílem bylo obsadit celou Palestinu.
(Jen na to tehdy neměli dost sil, jak se píše v článku)
Inu, asi klamali tělem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 14.Června 2017, 13:55:40

Čekal jsem, že se toho "vyhladovění" někdo chytne. ;-) To bylo ovšem z mé strany míněno ve všeobecném smyslu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 15.Června 2017, 11:59:1

Ještě k těm údajným originálním citátům výroků izraelských činitelů: už na první pohled je zcela jasně znát, že tyto výroky jsou vybírané naprosto selektivně, a že jsou cíleně vytrhávány z kontextu.

Například ten výrok izraelského představitele, že "nečekali jsme genocidu". Zřejmě se má jednat o to, že se Izraelité i v případě vítězství arabských nepřátel neobávali genocidy svého národa.

To ovšem záleží na tom, co považujeme za genocidu. Samozřejmě je docela dobře možné že i izraelští představitelé nepočítali s tím, že v případě porážky Izraele bude vítěznými Araby k o m p l e t n ě v y v r a ž d ě n veškerý izraelský lid.

Nicméně na straně druhé - jak jsem už zmínil - v té době stále platila vůdčí doktrína všech arabských sousedů o "zahnání Židů do moře".

To jest: v případě vítězství Arabů by Izrael jako stát byl zničen, je vysoce pravděpodobné že - díky hluboce zakořeněné nenávisti Arabů k Židům - by v rámci vojenských akcí došlo přinejmenším k lokálním masakrům civilního židovského obyvatelstva (podobně jako se dělo v balkánské válce, se stejně intenzivní vzájemnou nenávistí); a v každém případě všichni Židé kteří se v zemi usídlili přinejmenším po roce 1945 by byli ze země vyhnáni.

A teď: nese něco takového znaky národní genocidy, či nikoli?

Jenom pro srovnání si uveďme: ani Čechům za Hitlera nehrozilo (povětšině) čistě fyzické vyvraždění. Oni měli být "pouze" vystěhováni někam na východ, aby tam sloužili svým árijským mocipánům.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Čtvrtek, 15.Června 2017, 23:02:55

Nu, autor tam má odkazy na zdoje, každý tak může posoudit do jaké míry jde o vytržené výroky a do jaké ne. Celý výrok, na který poukazuje pan Poláček, konkrétně zněl:

„We were not threatened with genocide on the eve of the Six-Day War and we had never thought of such a possibility. It is true that such a possibility had been envisaged during the 1948 war of independence, but this posssibility revealed itseld even then as unworthy of serious consideration“.

A kontext významu slova genocida v něm je:

On July 2 Bar-Lev explained his views to the Cabinet. He repeated that the situaciton in 1967, although „extremly grave,“ did not forebode „the destruction of Israel-if those words meant the physical annihilation of a milion Jews and/or the effective conquest of the territory of the State of Israel“. Bar-Levy stated flatly: „Such a danger did not exist.“ He added, however, that had Israel acted differently, its victory would have involved heavier sacriffices.

Každý nechť posoudí, zda je v textu užit manipulativně.

Zdeněk Jehlička - Praha

dvoustátní řešení, mírové rozhovory Pátek, 16.Června 2017, 01:44:21

Dvoustátní řešení nebylo a není u Izraele bráno vážně a jak říká Gideon Levy z Haaretzu, Izrael dnes o něm mluví proto, jelikož ví, že je dvoustátní řešení mrtvé a hrozí mu řešení jednostátní.

Stejně tak je to s proklamovanou izraelskou nabídkou „území za mír“. Bezprostředně po šestidenní válce byly na stole dva návrhy na správu okupovaných území, generála Dajana a místopředsedy vlády Allona. Oba se lišily jen mírou anexe Západního břehu a šíři výstavby nelegálních osad, které by zničily jakékoliv naděje na palestinskou státnost. Žádný z nich nepřipouštěl stažení z okupovaných území, tak jak to Izraeli uložila rezoluce RB OSN č. 242 z r. 1967, kterou však Izrael ignoruje doposud.

K dokreslení izraelských mírových snah jen tolik, že už v r. 1971 nabízel Egypt uzavření míru přesně v intencích „území za mír“, který ale Izrael odmítl.

To, že válka v roce 1948 nezačala až napadením Izraele, ale už vyháněním Palestinců sionistickými oddíly přinejmenším v rámci akce Dalet ještě před vyhlášením státu, je dnes již poměrně známou a málo rozporovanou skutečností.

Zdeněk Jehlička - Praha

vyhladovění Pátek, 16.Června 2017, 01:56:21

Spíše by se slušelo říci místo vyhladovění přidušení, jelikož si Izrael tehdy stěžoval v OSN, že dýchá jen jednou plící. Ale jak už zde napsal Petr Jedlička, ani blokáda Tiranské úžiny nebyla úplná a bezpodmínečná, navíc byla krátkodobá a tak nemohla být aktem války, jak by si Izrael přál vidět.

Násir byl do své role tlačen i vlastními lidmi a ostatními arabskými vůdci, a to hlavně po izraelském napadení vesnice Samu na Západním břehu z listopadu roku 1966, kde Izrael zbořil až 120 domů.

Mluvit o „hluboce zakořeněné nenávisti Arabů k Židům“ je nesmyslné již s ohledem na dlouhodobé bezproblémové soužití obou v arabském světě, Maghrebu, ale i na hispánském poloostrově. Jistěže s vyháněním Palestinců při vzniku Izraele se mnohé změnilo a někdy jsou jen nekriticky zaměňováni židé se sionisty. Tomuto stereotypu, jenž ve spojení „židovský stát“ využívá hlavně Izrael, však čelí i nemalé procento židů vystupujících aktivně proti izraelské okupaci.

Tvrzení, že v „té době stále platila vůdčí doktrína všech arabských sousedů o "zahnání Židů do moře"“ se ukazuje jen jako další mýtus šířený Izraelem k vystrašení vlastních občanů a zalarmování okolního světa. Dobře to ostatně vyjadřují i výroky Bar Levyho, na které se zde narazilo, když tento varuje, že „the Arab states intended to destroy Israel and believed in their power to do so“, ale zároveň přiznává, že „such a danger did not exist (physical annihilation of a milion Jews)“.

Mýtus „zahnání Židů do moře“ se odvolává povětšinou na chartu Hamásu, která byla několikrát vyvrácena, naposledy tento rok samotným Hamásem, jenž zopakoval ochotu uznat Palestinu v hranicích z roku 1967 a znovu oddělil židovství od sionismu.

A ke genocidě. Pokud bereme její vymezení podle Raphaela Lemkina či podle Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidy, tak jak ji formulovala OSN v roce 1948, blíží se jejímu naplnění izraelské útoky na Gazu. Ostatně závěry Russelova tribunálu přednesené na půdě EU mluví v případě posledního většího izraelského útoku na Gazu z r. 2014 jako o podněcování ke genocidě. Též v Izraeli se pracuje v souvislosti s okupační politikou vůči Palestincům s obsahovým významem slova genocida, i když se přímo tento pojem nepoužívá. Izraelský sociolog Baruch Kimmerling razil pro izraelský okupační přístup vůči Palestincům slovo „politicida“, něco jako politická genocida.

Aleš Morbicer - Ostrava

dvojstátní řešení Pátek, 16.Června 2017, 05:35:32

To by ovšem znamenalo, že třeba takový Ehud Barak byl jen neupřímný a falší prolezlý kašpar, který z dlouhé chvíle vedl mírové rozhovory, které stejně nechtěl dovést do konce.

A tomu milý pane Jehličko nikdy neuvěřím, protože vím, že to není pravda.

Ovšem že je dvojstátní řešení už mrtvé pravda je. Osobně v jednostátním řešení vidím jisté naděje pro budoucnost, nicméně situace je nedobrá, netřeba nic zastírat.

Je tu ještě jedna věc, která se moc nebere v úvahu - a tou je vůle samotných Palestinců k moci, k vlastnímu státu, k budování institucí a podřízení se pravidlům. Do jaké míry je to tím, že si muslimové v Palestině, moderně předělaní na Palestince, vlastně nikdy v historii nevládli a byli jen periférií říší, které území ovládaly, si netroufám objektivně posoudit. Nicméně stesky na neochotu, ve srovnání s židy nízkou aktivitu a vnitřní rozbroje, se v OSN objevují od 50. let.

Josef Poláček - Manuální pracovník

(Ne)zahnat do moře Pátek, 16.Června 2017, 09:48:42

Vedl jsem před několika lety rozhovor s jedním svým kolegou, pocházejícím z nějaké arabské země,nevím přesně z jaké. V každém případě věřící muslim.

Mladý, sympatický, naprosto neagresivní člověk; ale když se hovor stočil na Izrael, pak spontánně prohlásil bez sebemenšího zaváhání: "Já proti Židům nic nemám, ale Izrael musí zmizet!" Pak ještě připojil na vysvětlenou: "Co vlastně Židé pohledávají v Palestině? Nikdy tam přece nežili!"

Zkrátka, pro Araby stále ještě platí jako naprostá samozřejmost, že Židé nemají v Palestině co pohledávat ("nikdy tam nežili"!!) - a že je tedy naprosto legitimním počinem je odtamtud vyhnat. Že by i Židé měli mít nějaká práva, že je to pro na celé této planetě ten jediný kousek země, kde mohou po tisíciletích opět obnovit svou státnost - to je naprosto nezajímá. A je to jenom a jedině izraelská vojenská síla, která Araby donutila ta práva Židů respektovat alespoň de facto, když už ne z hlediska mravního.

---------------------------------

Aby bylo jasno: tímto nemají být v žádném případě omlouvány či zlehčovány všechny nepravosti a nespravedlnosti kterých se židovský stát (a především ten pod současným vedením) dopouští na arabském palestinském obyvatelstvu. To všechno je - bohužel - pravda.

Ale to naprosto nic nemění na té zcela základní skutečnosti, že stát Izrael m á své právo na existenci; a že to byli jeho arabští sousedé, kteří mu toto právo upřeli, a po celá desetiletí pro něj byli smrtelným ohrožením. A ještě dnes, kdyby opravdu bylo po jejich vůli, by stát Izrael nejraději vymazali z mapy světa.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 16.Června 2017, 10:31:46

Jak jste přišel na to, že by nějaký stát měl právo na existenci?
Lidé mají právo na šanci spolupodílet se na rozhodováním o svém životě a to se zatím ještě pořád nejlépe realizuje v rámci národních demokratických států (Bohužel. Doufám, že se EU vzpamatuje a dokáže naplnit poslední dějinnou šanci Evropy -- ukázat, že to jde při sdílené suverenitě lépe).

Poměřováno tímto jediným ospravedlnitelným důvodem pro existenci kasárenské a byrokratické struktury zvané stát, nedopadá Izrael právě nejlépe -- ve jménu pomatené nacionalisticko-teokratické ideologie (Chudák Herzl, takový krásný utopický projekt tenkrát v té vídeňské kavárně vymyslel) upírá naplňování základních práv velké skupině obyvatel na území, nad kterém vykonává monopol násilí, u další skupiny "jen" suspenduje část jejích občanských práv a ani ta menšina, která na základě etnického klíče plná práva požívá, nežije v právě nejkomfortnější demokracii.

Ano byl bych rád, kdyby Izrael začal fungovat jako slušný stát. Možná by se k němu pak změnil i vztah těch lidí z arabských zemí, se kterými hovoříte (o vůli okolních arabských států "zničit Izrael" nemá smysl spekulovat, rozhodně ji neprojevují ani v doktrínách, ani v činech, pokud se podíváme na setrvalost Egypta v plnění smluvních závazků přes všechny tamní převraty, spíše naopak).

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 16.Června 2017, 14:42:38

Ten antisemitismus je mnohem silnější na osobní úrovni než státní, příkladů jsou tucty, třeba růst antisemitismu v současnosti ve Švédsku je jednoznačně importovaná záležitost.....
V mnoha arabských státech to lidem tlačí do hlavy od základní školy.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 16.Června 2017, 15:29:28

Antisemité a filosemité (v užším smyslu) se sobě v jedné věci navzájem podobají: od Židů a státu jimi spravovaného očekávají něco jako nebeský Jeruzalém, bez hlavního města Jeruzaléma ovšem.
Samozřejmě, že bych si přál, podobně jako si to přáli a přejí mnozí v Izraeli, aby nám ostatním Židé "vytřeli zrak" a vynikli na poli spravedlnosti aspoň tak jako ve hře na housle. Jsem však natolik realista, že si říkám, proč by zrovna oni, obklopeni světem, který je obklopuje, měli dokázat, co nedokáží Američané nebo Češi. Což si neumíme vzít z našich nových poměrů tolik poučení, abychom poznali, že demokratická politika sice jakžtakž jistí základní zájmy národa, ale vedle toho zajišťuje také pocity bezmoci idealistům?
Propalestinský článek Zdeňka Jehličky je celkem sofistikovaným pokusem o historický revizionismus. Nikterak mě nepobuřuje a možná bych se vydal podobnou cestou, kdybych si vytkl za úkol totéž, co autor. Jenže já bych si takovou úlohu nezadal a od nikoho ji ani nepřijal. Z jednoduchého důvodu: Osud Izraele mi není lhostejný. Každý národ schopný téhož výkonu jako Židé v Izraeli by ve stejných podmínkách využil svou schopnost k podobnému, ba tvrdšímu zjednání si mezí!
Na každou válku se musíme umět podívat prizmatem obou (všech) zúčastněných stran. Samozřejmě, že se snažím rozumět traumatu (a "smůle") místních muslimů. Srovnám-li však situační proporce, tedy čím je území o rozloze dvou českých krajů (přitom z poloviny pouště) pro nějakých 15 milionů Židů a čím je pro 450 milionů Arabů (o všech muslimech ani nemluvě), musím dojít k jasnému přesvědčení, kdo hrál o všechno a kdo o popularitu a z ní plynoucí profit. Pro Židy byla Šestidenní válka dalším bojem za přežití, po tom prvním, který skoro 6 milionů osudově a zcela bytostně prohrálo. Zápas byl vybojován vítězně i pro moment překvapení a z dalších důvodů, ale předně pro velké odhodlání a nasazení těch, jimž šlo o bytí, či nebytí. (A nejinak tomu bylo i o 6 let později.)

Martin Profant - Praha 7

Ivovi Horákovi Pátek, 16.Června 2017, 16:15:51

Bude to revizionismus, když řeknu, že Vaše čísla přinejmenším kulhají? Vaše srovnání ostatně také -- nejde přece o žádných 450 milionů Arabů. ale o několik miliónů lidí, kteří jsou a byli doma na území, o kterém ze špatného svědomí rozhodli velmoci jako o budoucím místě dvou států.

Ivo Horák - Praha 3

Martinu Profantovi Pátek, 16.Června 2017, 17:49:33

Je pravda, že čísla, jimiž jsem orientačně charakterizoval počty obyvatel obou protivných táborů, odpovídají spíše současnosti než roku 1967. Respekt k lidem, jež politické řešení po 2. světové válce zasáhlo, jsem ve svém textu aspoň stručně vyjádřil. Válka před 50 lety ovšem proběhla mezi státy a zde, myslím si, konstatovaná disproporce svůj zásadní charakterizační i morální význam má.

Filip Outrata - Praha

Palestinci nejsou jen muslimové Pátek, 16.Června 2017, 22:09:54

Opakovaně tu někteří diskutující (konkrétně pánové Horák a Morbicer) kladou rovnítko mezi Palestince a muslimy, takže jen připomínám, že Palestinci jsou zčásti i křesťané, početně je to skupina menšinová, ale svým významem pro palestinský národ velká, a mnozí z nich jsou hlasitými a známými kritiky Izraele a jeho politiky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Slušný stát? Sobota, 17.Června 2017, 12:23:54

V zásadě už za mě odpověděl pan Horák. Ano, současná izraelská administrativa (a mnohdy i justice) náš základní smysl pro spravedlnost znovu a znovu otřásá svými svévolnými a mravně nepřijatelnými akty.

Nicméně, na straně druhé není nikterak nepodložený základní argument představitelů izraelského státu, že v daném regionu je to právě a pouze Izrael, který splňuje alespoň základní kritéria toho, co se nazývá "právním státem".

Vezměme si zcela konkrétní příklady: když Žid zabije Araba, je za to potrestán. Někdy sice (to je ta temná stránka reálné praxe izraelského státu) ke směšně nízkým trestům, jako zrovna nedávno byl izraelský voják, který zcela evidentně z a v r a a ž d i l arabského útočníka, už odzbrojeného a bezmocně ležícího na zemi.

Ale - nicméně on b y l odsouzen. Zatímco když se palestinský terorista z pásma Gazy vkrade do Izraele, a tam třeba nemluvněti nožem podřízne krk - pak je po návratu oslavován jako h r d i n a (a samozřejmě vůbec nikdo ani nepomyslí na to, že by měl být za tuto zbabělou vraždu souzen, natož odsouzen).

----------------------------------------

A co se toho práva státu na existenci týče: stejným způsobem by bylo možno se ptát, jaké právo měli a mají právo na svůj stát třeba Češi nebo Slováci. A proč Slováci raději nezůstali pod dominancí českého elementu, a proč Češi nezůstali v Habsburské monarchii, anebo rovnou pod laskavou péčí říšského protektora.

Zkrátka, krev není voda, a s tou touhou lidí po národní identitě budeme asi ještě nějaký kus dějin muset vyžít. A tedy i po tom, mít i svůj vlastní stát.

Ostatně, už Aristoteles věděl - a založil na tom celou svou politickou teorii - že stát je právě něčím daleko v í c e, nežli jenom nějakou bezduchou byrokratickou mašinérií.

Tedy alespoň - d o b r ý stát je tímto "něčím více".

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 17.Června 2017, 13:56:16

Izraelci prý o sobě vyprávějí tuto anekdotu:
„Jednoho dne si Hospodin uvědomil, že má lidského pokolení po krk, a rozhodl se seslat na lidi potopu. Ale tentokrát žádná Noemova archa, žádná holubička s ratolestí, jen samá voda, kam oko dohlédne. Přizval nejvyšší duchovní tří náboženství a oznámil jim, že mají tři dny na to, aby se připravili na potopu, po které na zemi nezůstane jediná pevnina.
Křesťanský duchovní přijde k svým ovečkám a řekne: „Zhřešili jsme a přichází trest. Modleme se, konejme dobré skutky a dostaneme se do ráje“.
Imám přijde ke své obci a řekne: „Žili jsme správně a správně jsme věřili v Alláha. Přijměme nyní mučednickou smrt a na onom světě budeme odměněni“.
A konečně rabín předstoupí před souvěrce a řekne: „Židé, máme tři dny na to, abychom se naučili žít pod vodou“.

Martin Profant - Praha 7

Ivovi Horákovi Sobota, 17.Června 2017, 14:47:52

Nejde o to, jestli jsou ta čísla současná. V případě Židů jsou sice nejspíš nadsazená o nějakých deset procent, ale o to taky nejde.

Jde o to, že existuje nezanedbatelné (a Vámi zanedbané) procento Židů, kteří se nijak neidentifikují s izraelským státem a že z celkového počtu Židů žije většina z nich na základě vlastní volby mimo Izrael (v USA a EVropě) a na jejich politické postavení by případný zánik Izraela (bezpředmětné ideologické fantazma, ale připustme ho na okamžik jako pouhou hypotézu) zjevně neměl podstatný vliv.

Samozřejmě, jde pořád o domovy více jak šesti miliónů lidí a kdybych jich byla polovina, stejně by nebylo vyhánění lidí z domovů nijak ospravedlnitelné.

Ještě více to hapruje na druhé straně. Nejde o žádných 450 tisíc Arabů (číslo, ke kterému se dostanete jen jediným způsobem, sečtěte populace, v nichž není rozšířen jiný spisovný jazyk než arabština a jazyk bílých kolonialistů), ale o ty, na které dopadají důsledky izraelské expanze.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Sobota, 17.Června 2017, 14:51:25

"Zůstań, vždyť právní stát, dnes u nás vládne vskutku
a nejhorší ani demagog pověšen nebyl bez rozsudku"

Heinrich Heine

Ovšem dočetl jsem onehdá u jakéhosi sionisty, že Heine trpěl typickou židovskou sebenenávistí -- díky bohu to ten pán nedokumentoval na Der Rabbi von Bacherach, ale na krásné hříčce o Isabelině soudu, takže lze předpokládat, že mu ideologie poškodila jen vkus a nikoliv kognitivní funkce.

A já snad tvrdil, že existuje právo českého či slovenského státu na existenci?

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 17.Června 2017, 19:38:21

Stát který vůči nějaké pětině svých obyvatel a obyvatelům okupovaných území provozuje něco mezi apartheidem a genocidou, který zabíjí ve velkém, bez soudu, který provádí už sto let uznaný válečný zločin braní a postihování rukojmí (bourání domů atentátníků a výroba bezdomovců z jejich příbuzných, kromě toho, že je neuvěřitelné svinstvo a vytváří pouze další k smrti nenávidějící okupační moc, je přesně toto, braní rukojmí) - zcela jednoduše právní stát není ani z těch nejzákladnějších kritérií. Jednoduše ne.

Zdeněk Jehlička - Praha

mýtus Ehuda Baraka Sobota, 17.Června 2017, 23:04:47

Ano, pane Morbicere, s Ehudem Barakem je to velmi podobné tomu, co sám píšete. Mýtus jeho „velkorysých nabídek“ směrem k dvoustátnímu řešení jsem Vám tady už dvakrát vyvrátil, zdálo se, že úspěšně. A už tady straší znova. Takže zkusím ještě jednou.

V obou případech Barakových „mírových jednáních“, které s palestinskou stranou vedl, šlo jen o to, kolik si Izrael z okupovaných území ještě urve. V Camp Davidu v r. 2000 přišel Barak s tím, že to bude 9% území Západního břehu a dalších 10% chtěl do „dlouhodobého nájmu“. Izrael si měl na Západním břehu nechat osady a vojenské základny (a k nim anektovat i okolní palestinské vesnice), dále chtěl zabrat vodní zdroje a bonitní půdu údolí Jordánu a kontrolovat hranice s Jordánskem a s Egyptem. Podle této „velkorysé Barakovy nabídky“ měla být Palestina rozdělena do 4 okleštěných a od sebe oddělených částí, mezi kterými by bylo izraelské území a Východní Jeruzalém rozdělen do pěti.

V egyptské Tabě modifikoval Barak podmínky pro „palestinský stát“ takto: Palestinci se podle nich měli vzdát 6% území Západního břehu (ze zbylých 22% historické Palestiny) a do dlouhodobého pronájmu předat Izraeli další 2%, anektovány měly být osady ve Východním Jeruzalémě a osady na Západním břehu se měly dál nerušeně rozšiřovat. Izrael žádal krom zavedených kontrol možnost vojensky zasahovat v budoucím palestinském státě a ovládat jeho vzdušný prostor.

O jak upřímné nabídky Ehuda Baraka na fungující palestinský stát v rámci dvoustátního řešení šlo, si odpovězte, pane Morbicere, sám.

Jen je třeba připomenout, že se zde jedná o licitaci o okupovaná palestinská území, ke kterým nemá Izrael žádné majetkové ani dispoziční právo. Z čehož vyplývá, že problém okupace nemůže být řešen nějakou mírovou dohodou, ale bezpodmínečným stažením okupanta.

Ivo Horák - Praha 3

Martinu Profantovi Neděle, 18.Června 2017, 10:17:34

Uvedením relace počtu Židů a Arabů jsem chtěl upozornit na řádový rozdíl, který mezi oběma stranami existuje a existoval. Mohl jsem uvést ještě větší diferenci v rozloze území, na němž se rozkládají státy obou zmíněných národů. Jde však jen o pokus o vyjádření typu pars pro toto. To, co pro Židy byl další zcela bytostný boj o udržení jejich (jediného) státu, tak strašně jim chybějícího čtvrtstoletí předtím a nadále nezbytného (ostatně všem Židům, dokonce podle nacistických definic, otevřeného), totéž bylo pro arabské lídry v roce 1967 v nejlepším případě něčím jako otázkou cti.

Martin Profant - Praha 7

Ivovi Horákovi Neděle, 18.Června 2017, 11:37:54

Já vám rozumím a odmítám. Výmluva, že můžu někoho utiskovat, protože někde jinde existuje stát, který údajně provozují jeho svounárodovci, byla amorální, když byla řeč o českých Němcích -- a zůstává amorální, když je řeč o Palestincích.

Nevím, co bylo pro arabské "lídry" v roce 1967 otázkou cti a nediskutuji ani o meritu článku, dokonce bych se spíš klonil k tomu, že se jednalo o jeden z mála dobře zdůvodněných preventivních úderů v moderních dějinách.

Prostě jen odmítám představu, že by se teror, kterého se Izrael dopouští, mohl omlouvat jedinečností židovského národa.
A otevřeně přiznávám, že tento můj postoj není nestranný, považuji podobnou představu pro Židy za krajně urážlivou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 18.Června 2017, 12:22:55

Tak ta izraelská (v daném kontextu skutečně: izraelská, nikoli židovská) anekdota má v sobě možná hlubší sdělení o rozdílu oněch tří náboženství, než mnohé specializované odborné studie, paní Hájková.

Ano, v islámu - na rozdíl od křesťanství - skutečně absentuje ten moment hříchu a potrestání. Muslim na rozdíl od křesťana nežije v neustálém pocitu viny a odpovídajícího strachu z božího trestu. Islám má v tomto smyslu vlastně mnohem pozitivnější vztah k životu: muslim ví, že když bude žít řádným životem a konat dobré skutky, dostane se do ráje.

Zatímco křesťan - ten je zatížen pro všechny časy tím "dědičným hříchem"; a jenom za výjimečných okolností či specifickou boží milostí se tohoto věčného prokletí může zbavit. Je tedy možno soudit, že být muslimem je psychicky daleko méně stresující záležitostí, nežli být křesťanem.

Oproti tomu židé - u nich je sice také přítomen ten pocit neustále hrozícího trestu ze strany Jahveho; nicméně jejich víra je pro zároveň zdrojem vědomí, že přežít - jako národ - je nakonec možno za všech okolností.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 18.Června 2017, 12:44:48

A hlavně jsou si ti izraelští Židé asi vědomi, že budoucnost je vlastně v jejich rukou, pokud ovšem budou spolupracovat (jak spolu navzájem, tak s Bohem).

Ivo Horák - Praha 3

Martinu Profantovi Neděle, 18.Června 2017, 12:49:45

Výše jsem se stále vyjadřoval k interpretaci historického mezistátního konfliktu Zdeňka Jehličky.
S posledním odstavcem Vaší reakce se mohu, pane Profante, plně ztotožnit. Na tom nic nemění ani můj souhlas s hodnocením extrémních palestinských norem v konstatování pana Poláčka (příspěvek Slušný stát?). Izraelská politika se mi více a více nelíbí a nevypadá to na brzký obrat. Palestincům přeji stát (na němž by se dalo přece jen vymáhat aspoň minimum). Celkově je moje mínění o Izraeli blízké postojům spisovatele Amose Oze (samozřejmě bez jeho zážitků, zkušeností a angažmá).

Aleš Morbicer - Ostrava

Neděle, 18.Června 2017, 18:37:11

Zde o tématu skvělý článek Břetislava Turečka.

http://ceskapozice.lidovky.cz/dusledek-sestidenni-valky-pred-50-lety-odpovednost-zidu-za-araby-pwh-/tema.aspx?c=A170615_164027_pozice-tema_lube

Nejzajímavější pasáž podle mě je, když hovoří o vnitřním rozervání izraelské společnosti, které šestidenní válka způsobila, a které postupně roste a sílí.
Když se Izraeli v devadesátých letech zoufale pokoušeli o uzavření míru a dvojstátní řešení, byla to snaha o zahlazení rostoucího a ničivého vnitřního rozervání.
Bohužel dohoda se nepovedla a napětí dál roste.

Je to nedobré.

A cesta zpátky nevede a dvojstátní řešení je mrtvé. Je nezbytné začít hledat smíření v rámci jednostátního řešení, i když se to zdá v podstatě nemožné a i když to jde proti všemu možnému i nemožnému............. bych řekl.

Martin Profant - Praha 7

Aleši Morbicérovi Pondělí, 19.Června 2017, 10:27:10

Mohl byste uvést jediný důvod, proč není mrtvé jednostátní řešení? Uvědomujete si, že jediné řešení, které by bylo opravdu jednostátní znamená učinit z Palestínců plnoprávné občany? A vidíte k tomu snad u dnešního Izraele byť zbla vůle?

Zdeněk Jehlička - Praha

no chudák Izrael, Pondělí, 19.Června 2017, 18:18:48

chtělo by se dodat.

Sice od roku 1967 vyhnal další statisíce Palestinců, zabral jejich půdu, soustavně jim boří domy, zavírá je bez soudu do administrativní vazby, ignoruje mezinárodní právo, kterým je vázán, o ztažení z okupovaných území neuvažuje ani náznakem, ale podívejte na něj, on je při tom "vnitřně rozerván".

Připomíná to slavný výrok Goldy Meirové: "Nenávidím Palestince za to, co nutí dělat naše vojáky."

Řada lidí ctí právní stát, princip rovného občanství a snad i univerzálnost základních lidských práv. Jakmile však dojde na Izrael, je tomu často rázem nějak jinak. Hledají se ahistorické důvody, právně se kličkuje, používají se rasistické argumenty, vytahují střety civilizací či nastává morální panika. Přitom by nás asi nenapadlo soudit něčí zločin odlišně pouze na základě židovského původu pachatele.

Mýtus zahnání do moře, stejně jako mýty ochranitelského státu v ohrožení vycházejí ze sebepotvrzující figury okupační moci či koloniálního režimu. Reakce na represi je vydávána za důvod represe samotné. Podmínkou k dekolonizaci Palestiny se tak namnoze ukazuje nutnost dekolonizovat vlastní mysl.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 20.Června 2017, 11:05:1

"Řada lidí ctí právní stát, princip rovného občanství a snad i univerzálnost základních lidských práv. Jakmile však dojde na Izrael, je tomu často rázem nějak jinak. Hledají se ahistorické důvody, právně se kličkuje, používají se rasistické argumenty, vytahují střety civilizací či nastává morální panika" - tak teď nevím, pane Jedličko: charakterizoval jste tímto způsobem svůj vlastní zcela selektivní a zaujatý způsob Vašeho hodnocení poměrů v konfliktním blízkovýchodním regionu? - Jestliže ano, pak je ta Vaše charakteristika skutečně naprosto přesná a trefná.

Zdeněk Jehlička - Praha

špatné čtení Úterý, 20.Června 2017, 18:05:48

Ano, skutečně jsem myslel reakce, které vychází ze špatného a předsudečného čtení. Které téma posouvají záměrně jinam a pak na něj pohoršeně reagují. S Vašimi příspěvky je to bohužel podobné, pane Poláčku. Reagujete nejspíše na mne, ale píšete o panu Jedličkovi.

Ale nechme už proplout do diskutovaných jiné příspěvky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.